// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.04.2021
Existence veřejné účelové komunikace (pouze) na části pozemku
Z existence veřejné účelové komunikace na části pozemku nevyplývá samo o sobě omezení vlastnického práva ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích k celému pozemku. Účelová komunikace se může nacházet pouze na části pozemku, právo obecného užívání se však nemůže vztahovat na tu část pozemku, na které se účelová komunikace nenachází, resp. na tu část pozemku, která účelovou komunikaci nepředstavuje.
Jestliže se zde žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela zásahu do vlastnického práva žalobkyně k těm částem pozemku, které účelovou komunikací nejsou, a které žalovaná užívá, pak v případě, že by soud shledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou, je třeba, aby z celého předmětného pozemku vymezil tu jeho část, na které se účelová komunikace nenachází, v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020, ze dne 9. 12. 2020
Dotčené předpisy: § 1042 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 13 C 168/2016-318, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se dalších zásahů do pozemku parc. č. 667 v k. ú. Jenišov (dále také „předmětný pozemek“), a to k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a komunikace III. třídy č. III./2226 (dále také „předmětná komunikace“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že se na předmětném pozemku žalobkyně nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), tj. existuje zákonné omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku. Zjistil, že předmětná komunikace již v době převodu předmětného pozemku na žalobkyni byla účelovou komunikací, která sloužila zejména k zemědělskému obhospodařování přilehlých pozemků; nešlo o komunikaci, která by sloužila toliko jako přístupová cesta ke skládce odpadu (kompostárně), neboť ta byla zřízena až po roce 2010. Žalovaná v minulosti užívala předmětnou účelovou komunikaci jiným způsobem, a sice způsobem neodpovídajícím účelu této komunikace. Bylo tomu tak jednak v létě 2016, kdy žalovaná přistoupila k budování důlní cesty křížící předmětný pozemek a předmětnou komunikaci, tak i na podzim roku 2018, kdy žalovaná realizovala práce na vybudování odvodňovacího systému k zamezení odtoku znečištěných povrchových vod z důlního prostoru Jenišov, při nichž docházelo ke kolmému přejíždění předmětné komunikace vozidly žalované. Dělo se tak na základě výzvy vodoprávního úřadu; při realizaci těchto opatření žalovaná neměla jinou možnost než využít k dopravě do důlního prostoru právě předmětnou komunikaci.
Přes to, že žalovaná na podzim 2018 opakovaně užívala komunikaci nacházející se na předmětném pozemku v rozporu s jejím účelem, nelze uzavřít, že šlo o jednání protiprávní, neboť žalovaná tímto jednáním toliko realizovala nápravná opatření na základě výzvy příslušného vodoprávního úřadu, a to ke stížnosti žalobkyně. Ve vztahu k protiprávnímu jednání žalované z léta 2016 spočívajícímu ve stavební činnosti bylo pravomocně rozhodnuto výrokem I rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 116/2017-223. Předmětný pozemek žádný jiný účel (využití) nemá a mít nemůže, neboť účelová komunikace je ve svých hranicích umístěna souběžně s hranicí pozemku. Za nerozhodnou proto soud považoval skutečnost, že předmětná komunikace je umístěna toliko na části výměry předmětného pozemku. Žalovaná pro užívání předmětné účelové komunikace nepotřebuje žádný soukromoprávní titul, jde ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která na předmětném pozemku vznikla již v minulosti (v době, kdy žalobkyně nebyla vlastníkem), přičemž již v této době šlo o účelovou komunikaci sloužící k zemědělskému obhospodařování přilehlých pozemků. Pokud jde o uplatněný nárok podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku, měl soud za to, že nejsou dány hmotněprávní předpoklady pro vyhovění negatorní žalobě, neboť zde není tvrzeného protiprávního jednání spočívajícího v kolmém přejíždění pozemku ve vlastnictví žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 10 Co 368/2019-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Základním důvodem, proč byl rozsudek soudu prvního soudu potvrzen, byla existence předmětné veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku a z tohoto vyplývající oprávnění žalované tento pozemek užívat stejným způsobem jako všechny ostatní subjekty, jak vyplývá z povahy veřejně účelové komunikace. V případě překážky bránící užívání veřejně přístupné účelové komunikace se musí žalobkyně domáhat ochrany u příslušného silničního správního úřadu a to platí i v případě, pokud jde o regulaci užívání veřejně přístupné účelové komunikace, rovněž tato otázka patří do kompetence příslušného silničního správního úřadu, nikoli soudu. Žalovaná stejně jako ostatní subjekty je tedy oprávněna užívat veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tzn. předmětný pozemek a nelze ji z užívání tohoto pozemku vyloučit. Rozhodně pak nelze v rámci soudního řízení rozhodovat o tom, že žalovaná není oprávněna užívat takovýto pozemek k hornické činnosti. Účelem vzniku tohoto pozemku byla komunikace, což vyplývá i z jeho tvaru a koneckonců i ze zprávy Státního pozemkového úřadu v souvislosti se změnou původních pozemků. Byť došlo posléze k záboru většímu, stále se jednalo o pozemek určený pro komunikaci a pro užívání jakožto komunikace. Povrch předmětného pozemku je účelovou komunikací. Proto odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že tento pozemek má tento účel a vzhledem k formulaci žalobního petitu částečné vyhovění žalobě ani nepřicházelo v úvahu. Dalším argumentem je zápis tohoto pozemku v katastru nemovitostí, přičemž odvolacímu soudu je zřejmé, že tento zápis má pouze evidenční charakter, ale platí, že základem zápisu v katastru nemovitostí je faktický stav, a to i ve vztahu ke způsobu užití tohoto pozemku. Tento pozemek je zapsán v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace, což svědčí pro nastíněné závěry.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyššímu soudu předkládá otázku hmotného práva, zda z existence veřejné účelové komunikace na části pozemku (ve smyslu parcely) vyplývá omezení vlastnického práva ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích ve vztahu k celému pozemku (parcele). Soudy obou stupňů na tuto otázku odpověděly kladně. Tato úvaha však podle žalobkyně nerespektuje v judikatuře Nejvyššího soudu vymezené znaky účelové komunikace, konkrétně požadavek na „existující (v terénu patrnou) cestu“. Není-li tento požadavek splněn, nelze podle judikatury Nejvyššího soudu dovodit omezení vlastnického práva vlastníka pozemku ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích. Z toho žalobkyně dovozuje, že se omezení vlastnického práva vlastníka pozemku týká pouze té části pozemku, kde je možno v terénu patrnou cestu identifikovat, nikoli celé parcely. Dále předkládá otázku, která podle názoru žalobkyně nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, a sice zda je možno dovodit trvání omezení vlastnického práva vlastníka pozemku ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích v případě, že je účelová komunikace užívána pro zcela nový účel (novou komunikační potřebu), a to bez souhlasu vlastníka pozemku. Domnívá se, že tato omezení nepředstavují absolutní omezení vlastnického práva, nýbrž omezení odpovídající účelu a komunikační potřebě, s níž vlastník pozemku vyslovil souhlas. Vlastník pozemku tedy není z titulu existence veřejné účelové komunikace povinen strpět vše, ale pouze takové užívání, k němuž udělil souhlas, které odpovídá zákonnému účelu, a které naplňuje původní komunikační potřebu. V daném případě je podle žalobkyně původním účelem a komunikační potřebou, v jejichž důsledku byla účelová komunikace zřízena, přístup ke kompostárně, případně k sousedním pozemkům za účelem jejich zemědělského obhospodařování. Účel dopravní cesty pro zajištění obhospodařování sousedních pozemků nelze v žádném případě ztotožňovat s účelem zajištění dopravy související s hornickou činností. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že na základě rozhodnutí obvodního báňského úřadu o povolení hornické činnosti zahájila budování komunikace, která by spojovala dobývací prostor pro těžbu kaolinu, pozemek parc. č. 698, s předmětnou komunikací. V rámci projektové dokumentace, která byla předkládána správnímu orgánu pro rozhodnutí o povolení hornické činnosti, byla i tato komunikace křížící předmětnou komunikaci, která je její povinnou součástí. Žalobkyně v roce 2010, kdy docházelo k povolení hornické činnosti, byla účastníkem daného řízení, vyslovila souhlas s vybudováním této komunikace, respektive to byl její požadavek, aby byla vybudována nová komunikace, která bude severně od obce Jenišov, a tím dojde k menšímu zatížení jak hlukovému, tak i prachovému při vyjíždění kamionů z dobývacího prostoru. Žalobkyně připustila a učinila v řízení nesporným, že se na předmětném pozemku skutečně předmětná veřejná účelová komunikace nachází. Žalované proto není zřejmé, proč by měl soud, jak uvádí ve svém dovolání žalobkyně, řešit a prokazovat čtyři podmínky, které musí být splněny, aby bylo možné hovořit o existenci účelové komunikace. Má za to, že se žalobkyně nemůže domáhat toho, aby předmětná účelová komunikace mohla být užívána neomezeným počtem subjektů, nikoli však žalovanou. Žalobkyně opomíjí ten aspekt, že žalovaná historicky tuto účelovou komunikaci vždy užívala, a to pro obhospodařování přilehlých pozemků, které jsou v jejím vlastnictví, k tomuto zřízená účelová komunikace historicky vždy sloužila, a není možné se v současné době domáhat toho, aby dopravní spojení mezi pozemky, které jsou ve vlastnictví žalované, bylo žalované zakázáno. Žaloba, kterou podala žalobkyně, žádným způsobem nerozlišuje, jakou část předmětného pozemku by měla či neměla žalovaná užívat, ani k jakému typu dopravy. Žalovaná se z těchto důvodů domnívá, že je dovolání nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání žalobkyně především vymezila otázku, zda z existence veřejné účelové komunikace na části pozemku vyplývá omezení vlastnického práva ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích k celému pozemku.
Pro řešení této otázky je dovolání důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle věty první § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu vymezující pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Judikatura [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 616/2017 (dostupná na www.nsoud.cz), či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], se shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících 4 pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu, 2) zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba.
Dovolací soud nikdy neměl pochybnost o tom, že účelová komunikace se může nacházet pouze na části pozemku [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jestliže se pak praxe opakovaně vyjadřovala k právu obecného užívání (mimo jiné) veřejně přístupné účelové komunikace i s vymezením jejích pojmových znaků, je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že se právo obecného užívání nemůže vztahovat na tu část pozemku, na které se účelová komunikace nenachází, resp. na tu část pozemku, která účelovou komunikaci nepředstavuje. Tento závěr je zcela zjevný a odráží skutečnost, že omezení práva vlastníka musí mít zákonný podklad, jímž je v daném případě právě existence účelové komunikace. Mimo tuto komunikaci na pozemku vlastníka není dán žádný důvod pro užívání zbylých částí pozemku osobami, jimž svědčí právo obecného užívání účelové komunikace. Pokud by tomu tak nemělo být, pak první pojmový znak veřejně přístupné účelové komunikace, jimž je podle judikatury stálost a znatelnost komunikace v terénu, by byl zcela nadbytečný, protože bez ohledu na to, kde se na pozemku komunikace nachází, by mělo být založeno vždy právo užívat celý pozemek. Takový závěr je absurdní a zcela nepřiměřeně a bez právního důvodu by zasahoval do práva vlastníka pozemku, na kterém se účelová komunikace nachází.
V napadeném rozhodnutí dospívá odvolací soud – vycházeje z rozhodnutí soudu prvního stupně – k závěru, že ačkoliv je předmětná účelová komunikace umístěna toliko na části předmětného pozemku, celý předmětný pozemek „tvoří povrch účelové komunikace, neboť účelem vzniku předmětného pozemku byla komunikace a protože je předmětný pozemek v katastru nemovitostí zapsán jako ostatní komunikace.“
S tímto odůvodněním nemůže dovolací soud bez dalšího souhlasit, neboť zamýšlený účel pozemku ani evidenční údaj v katastru nemovitostí ještě nesvědčí o faktické existenci dopravní cesty, resp. o jejím rozsahu. Žalobkyně tedy důvodně namítá, že odvolací soud nezohlednil znak stálosti a znatelnosti komunikace v terénu. Pro případ, že by části předmětného pozemku nacházející se mezi předmětnou komunikací a pozemky žalované judikatorní znaky účelové komunikace nenaplňovaly, odvolací soud neuvádí žádný jiný důvod, na jehož základě by tyto části pozemku mohla žalovaná užívat.
Z toho důvodu se bude v dalším řízení odvolací soud zabývat tím, zda části předmětného pozemku nacházející se mezi pozemky žalované a předmětnou komunikací tuto veřejně přístupnou komunikaci rovněž tvoří, ať již z důvodu, že je dán pojmový znak faktické stálosti a znatelnosti komunikace v terénu, či eventuálně z důvodu, že je možno tyto části užívat nebo považovat za součást pozemní komunikace na základě dalších ustanovení zákona o pozemních komunikacích, aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal výsledek takového posouzení. Pakliže dospěje ke kladnému závěru, zdůvodní, na základě čeho tomu tak je.
Odvolací soud konstatoval, že „vzhledem k formulaci žalobního petitu částečné vyhovění žalobě nepřicházelo v úvahu.“ Tento závěr však nelze bez dalšího z hlediska odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přijmout. Jestliže by totiž odvolací soud zvažoval závěr, že celý předmětný pozemek je účelovou komunikací, pak nebyla namístě úvaha o vyloučení částečného vyhovění žalobě nikoliv pro formulaci žalobního petitu, ale proto, že žalovaná by měla právo obecného užívání k celému pozemku žalobkyně z toho důvodu, že celý pozemek představuje účelovou komunikaci. Jestliže by však tento závěr vztahoval odvolací soud i na případ, že by se účelová komunikace nacházela pouze na části předmětného pozemku, pak není dovolacímu soudu zřejmé, co by bránilo případnému částečnému vyhovění žalobě. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ve kterém Nejvyšší soud použil formulaci, že „vzhledem k formulaci žalobního petitu částečné vyhovění žalobě ani nepřicházelo v úvahu.“ Tuto formulaci však použil v souvislosti s odkazem na nepřípustně uplatněný dovolací důvod zjevně jen jako doplnění či poznámku k rozhodnutí, aniž by byl tento závěr jakkoliv odůvodněn. Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci pak tento závěr pouze přejímá a nijak blíže jej nevysvětluje a nerozvádí.
Jestliže se žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela zásahu do vlastnického práva žalobkyně k těm částem pozemku, které účelovou komunikací nejsou, a které žalovaná užívá, pak v případě, že by soud shledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou, je třeba, aby z celého předmětného pozemku vymezil tu jeho část, na které se účelová komunikace nenachází, v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
Šlo by pouze o konkretizaci příslušných částí předmětného pozemku s využitím geometrického plánu. Spíše se však zdá, že závěr o nemožnosti vyhovění (i jen částečném) spojoval odvolací soud s úvahou, že celý předmětný pozemek je účelovou komunikací, neboť odvolací soud v bodě 20 svého odůvodnění výslovně uvádí, že „základním důvodem, proč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je… existence veřejně účelové komunikace na předmětném pozemku parc. č. 667, resp. to, že tento pozemek je veřejně účelovou komunikací a z tohoto vyplývá oprávnění žalované tento pozemek užívat stejným způsobem jako všechny ostatní subjekty, jak vyplývá z povahy veřejné účelové komunikace.“ V navazujícím bodě 21 odůvodnění pak odvolací soud uzavírá, že základním důvodem pro zamítnutí žaloby žalobkyně bylo oprávnění žalovaného dané zákonem na užívání předmětného pozemku jakožto veřejné účelové komunikace.
Žalobkyně dále vymezila otázku, zda je možno dovodit trvání omezení vlastnického práva vlastníka pozemku ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích v případě, že je účelová komunikace užívána pro zcela nový účel (novou komunikační potřebu), a to bez souhlasu vlastníka pozemku.
Pro řešení této otázky však dovolání přípustné není, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; nicméně v této části odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro přehlednost svých závěrů vztahujících se k oběma právním otázkám, které dovolatelka vymezila, považuje dovolací soud za vhodné sumarizovat faktický obsah nároků žalobkyně. Odvolací soud konstatoval, že po upřesnění žalobního návrhu v odvolacím řízení je žalobní návrh již určitý a žalobkyně se domáhá „uložení povinnosti zdržet se zásahů k předmětnému pozemku využíváním k dopravě.“ Jak vyplývá z procesních stanovisek žalobkyně v průběhu řízení s jejich sumarizací v dovolání, domáhá se jednak ochrany svého vlastnického práva k pozemku v té části, ve které se na něm nenachází účelová komunikace, požadavkem na zdržení se jeho užívání žalovanou k dopravě, a ve vztahu k části pozemku, na které se účelová komunikace nachází, je jejím cílem dosáhnout stavu, že tuto komunikaci nebude žalovaná užívat k „intenzivní dopravě související s těžbou kaolínu v povrchovém dolu na sousedním pozemku parc. č. 698.“
Přestože i ve vztahu k druhému nároku se žalobkyně formulačně domáhá ochrany svého vlastnického práva proti tvrzeným neoprávněným zásahům do vlastnického práva ze strany žalované, z obsahu žaloby a průběhu celého řízení vyplývá, že se domáhá omezení veřejného přístupu žalované na účelovou komunikaci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015, dostupné na www.nsoud.cz).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 As 20/2003 (dostupném na www.nssoud.cz), formuloval závěr, že účelová komunikace je v soukromém vlastnictví a vlastník nemůže svévolně regulovat (s výjimkou uvedenou v § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích) její užívání; může tak učinit pouze k tomu příslušný správní orgán ve správním řízení. K tomu závěru se pak Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, nebo v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015 (dostupných na www.nsoud.cz).
Pravomoc k řešení mimo jiné úpravy užívání veřejné účelové komunikace vyplývá jednoznačně z § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích, podle které příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úpravou nebo omezením veřejného přístupu na účelovou komunikaci se zjevně nemyslí pouze úprava samotného přístupu, tj. možnost účelovou komunikaci užívat či neužívat, ale také výkon práva užívání takové komunikace. Podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace.
Shodně uvedenou zákonnou úpravu chápe také soudní praxe, podle které obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, avšak toliko způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena [srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 40/2011-99 (dostupný na www.nssoud.cz)].
Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že k žalobkyní požadované úpravě užívání veřejné účelové komunikace není dána pravomoc soudu, ale příslušného správního úřadu, řízení však zatížil vadou tím, že v takovém případě nepostupoval podle § 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř., jenž upravuje postup soudu při nedostatku podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci soudu.
Učiní-li odvolací soud v dalším řízení jednoznačný závěr o rozsahu veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku, pak také promítne tento závěr do posouzení té části žalobního nároku, kterou se žalobkyně domáhá úpravy užívání veřejně přístupné účelové komunikace z hlediska nedostatku podmínek řízení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-