// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.02.2021
Ke vztahu ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona
Zatímco dispozice právních norem obsažených v ustanoveních § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona je shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona).
Správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, ze dne 24. 11. 2020
Dotčené předpisy:
§ 50 písm. c) zák. č. 254/2001 Sb.
§ 59a zák. č. 254/2001 Sb.
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 5. 12. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 244 375 Kč s příslušenstvím.
Uvedl, že mu (jako státnímu podniku) byly na základě zákona č. 305/2000 Sb., o povodích, svěřeny mimo jiné pozemky parc. č. 1894 a 217/10 v katastrálním území Chuchelna a pozemek parc. č. 1632/2 v katastrálním území Bítouchov u Semil (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Na části těchto pozemků se nachází stavba vodního díla (jezu) ve vlastnictví žalovaného; k vybudování vodního díla došlo před 1. 1. 2002. Požadovaná částka představuje náhradu za strpění vodního díla na jeho pozemcích ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), její výši žalobce stanovil na základě znaleckého posudku.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 18 C 10/2019-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 244 375 Kč s tam blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky 1 200 Kč a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 347/2019-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, žalobce k nim má právo hospodaření. Část pozemků tvoří vodní plocha – koryto vodního toku, ve kterém je postaven jez – vodní dílo žalované. Za prokázané měl současně to, že k vybudování vodního díla došlo před 1. 1. 2002.
Po právní stránce uzavřel, že žalobci náleží náhrada za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že mezi § 59a a § 50 písm. c) vodního zákona není vztah speciality (citovaná ustanovení si nijak nekonkurují), a nesouhlasil proto s námitkou žalované, že právo na náhradu za strpění vodního díla žalobci vzniklo již v roce 2002. Uvedl, že „právo na náhradu za umístění a užívání vodního díla na pozemku bylo do právního řádu vloženo zcela nově, nemá žádné předchozí speciální ustanovení.“ Měl za to, že § 59a vodního zákona, včetně přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. (jímž byl § 59a začleněn do právního řádu), dopadá na všechna vodní díla, včetně těch, která již byla ve vodním zákoně dříve uvedena. Konstatoval, že předmětnou novelou vodního zákona došlo k upřesnění ustanovení vodního zákona tak, že se omezení vlastnického práva vztahuje i na povinnost vlastníka strpět užívání vodního díla a výslovně zakotvila právo na náhradu včetně způsobu a termínu jeho uplatnění. Žalobci proto právo na náhradu vzniklo dne 1. 1. 2014, přičemž pravomoc soudů o výši náhrady rozhodnut byla založena až dne 2. 1. 2016 (viz čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.). Uplatnil-li žalobce své právo u soudu prvního stupně dne 5. 12. 2018, není námitka promlčení vznesená žalovanou důvodná.
Při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva vyšel (shodně se soudem prvního stupně) ze závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku předloženého žalobcem. Za nedůvodné přitom považoval námitky žalované, že k vypořádání vztahů došlo již „v dávné minulosti“. Souhlasil s tvrzením, že poskytnutí dvojí náhrady by odporovalo principu spravedlnosti. Aby však tato námitka žalované byla důvodná, muselo by se „jednat o náhradu ve smyslu platného právního řádu“; žalovaná ale „existenci“ žádné takové náhrady (poskytnuté v minulosti) netvrdila.
K tvrzení žalované, že v řízení nebyla prokázána ani existence jejího vlastnického práva k předmětnému vodnímu dílu (jezu), uvedl, že tato námitka byla uplatněna po účincích koncentrace řízení, a v systému neúplné apelace k ní proto není možné přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka vztahu § 59a a § 50 písm. c) vodního zákona, přičemž má za to, že jde o vztah speciality. Ke vzniku práva žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva došlo již v roce 2002, a jde tak „zjevně o právo již promlčené“. Současně nalézacím soudům vytýká nesprávné vyčíslení výše náhrady, zejména to, že soudy nezohlednily újmu, kterou žalobce existencí jezu trpí, ale vyšly pouze z hodnoty užitku žalované plynoucího z existence jezu. Uvádí, že v části jde o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou, v části se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dále namítá, že soudy nezohlednily ani veškeré historické okolnosti vzniku stavby; v této souvislosti se domnívá, že žalobcem uplatněné právo na náhradu je v rozporu s dobrými mravy. V neposlední řadě považuje za nesprávné posouzení odvolací námitky, že žalobce neprokázal, že jez je ve vlastnictví žalované (dovolatelky). Aplikaci § 119a a § 205a o. s. ř. považuje za nesprávnou; současně namítá porušení poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. Také ve vztahu k těmto námitkám uvádí, že jde o otázky dovolacím soudem neřešené. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá a že žalobce jí je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Předně uvádí, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není promlčen; § 50 písm. c) vodního zákona nemůže být speciálním k § 59a vodního zákona, neboť neobsahuje žádné pravidlo týkající se náhrady. Ze systematického zařazení předmětných ustanovení navíc dovozuje, že „soukromoprávní nárok na náhradu za umístěné vodního díla je zcela novým speciálním ustanovením zákona a vztahuje se na všechna vodní díla.“ Tento závěr opírá i o rozhodovací praxi Krajského soudu v Hradci Králové. Současně vyvrací i další námitky dovolatelky. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K posouzení správnosti závěru o existenci práva na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklého v důsledku umístění jezu na předmětných pozemcích je nejprve nutné se zabývat otázkou, zda je dovolatelka vlastníkem předmětného vodního díla. V této souvislosti dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitku neexistence vlastnického práva uplatnila po účincích koncentrace řízení, a proto k ní nebylo možné přihlížet.
Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že závěr o existenci vlastnického práva žalované k předmětnému jezu je založen na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného odkazování (konkrétně z písemného vyjádření samotné žalované k výzvě žalobce k vypořádání vzájemných vztahů, ve které žalovaná potvrdila své vlastnické právo k vodnímu dílu, dále i „z výškových fotografií, nákresu dané lokality, z fotografií založených ve znaleckém posudku vypracovaném znaleckým ústavem KOPPREA – znalecký ústav, spol. s r. o.)“. Ze samotného vyjádření žalované soud prvního stupně dovodil, že existence vlastnického práva k jezu (nemovité věci neevidované ve veřejném seznamu) není mezi účastníky sporná, resp. jinými slovy měl za to, že žalovaná potvrdila, že vodní dílo je v jejím vlastnictví.
Za daného stavu, kdy soud prvního stupně neměl (s ohledem na skutková zjištění a vyjádření žalované) o existenci vlastnického práva žalované pochybnosti a ani účastníci proti tomuto závěru v rámci soudního řízení ničeho nenamítali, nebyl důvod pro poskytnutí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by totiž mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že určité tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016 (uveřejněné pod č. C 15 707 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]; taková situace však v projednávané věci ohledně předmětného tvrzení nenastala.
V této souvislostí není významná námitka dovolatelky, že břemeno tvrzení a břemeno důkazu o existenci vlastnického práva žalované leží v projednávané věci primárně na bedrech žalobce. Pokud dovolatelka namítá, že v odvolacím řízení pouze upozornila na zjevné porušení § 118a o. s. ř. a na skutečnost, že žalobce existenci jejího vlastnického práva neprokázal, přehlíží skutečnost, že žalobce existenci vlastnického práva žalované tvrdil a k prokázání této skutečnosti navrhl důkazy; ty byly v rámci řízení před soudem prvního stupně provedeny a soud prvního stupně z nich vyvodil příslušné (skutkové a následně i právní) závěry.
K tomu dovolací soud poznamenává, že právní námitku existence vlastnického práva mohla sice dovolatelka uplatnit až v odvolacím řízení, vzhledem k účinkům koncentrace řízení ji však odvolací soud mohl posoudit jen na základě zjištěného skutkového stavu. Koncentrace řízení tedy nebrání novému formulování právních závěrů, na jeho základě však nelze prolomit nepřípustnost nových skutkových tvrzení či důkazních návrhů.
Dále se dovolací soud zabýval dovolací otázkou vztahu ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona. Dospěl přitom k závěru, že pro její řešení je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Po zjištění, že dovolání je přípustné, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.
Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (tato i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zveřejněna na www.nsoud.cz)], v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).
Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 psím. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona).
Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.
V nyní projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona obsahují nijak si nekonkurující právní normy. Dle výše uvedených závěrů dovolacího soudu je však tento závěr nesprávný, neboť § 50 písm. c) je ve vztahu k § 59a normou speciální. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho nesprávné i v posouzení otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).
Z výše uvedeného se podává, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž by se (z důvodu procesní ekonomie) zabýval zbývajícími dovolacími námitkami žalované, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), neboť neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je úkolem nalézacích soudů, aby se náležitě zabývaly otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku, a to s ohledem na vztah speciality mezi § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecně platnou interpretační zásadu, dle které pozdější norma obecná (generální) neruší dřívější normu speciální (lex posterior generalis non derogat priori specialis). Pouze pro úplnost dodává, že aplikace § 50 písm. c) vodního zákona vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona.
Soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř v konečném rozhodnutí o věci.
Autor: -mha-