// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.09.2020

Nemajetková újma způsobená porušením práva na účinné vyšetřování

Požadavek na účinné vyšetřování je požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, obsahem povinnosti účinného vyšetřování je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob.

Ze skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy se podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho osobních poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzované věci nemajetková újma způsobená tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování vznikla žalobci nejpozději okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odložení věci, kterým byl zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. V tomto okamžiku žalobce věděl (musel vědět) o tom, že posuzované trestní řízení je formálně předpokládaným způsobem (usnesením o odložením věci) skončeno a další vyšetřování již probíhat nebude. Následné snahy žalobce zvrátit výsledek trestního řízení a znovu otevřít vyšetřování na tom již nemohou nic změnit a okamžik doručení pozdějšího přípisu státního zastupitelství žalobci tak není podstatný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, ze dne 30. 4. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 159a odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 6. 11. 2015 domáhal zaplacení celkové částky ve výši 2 000 000 Kč coby náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v trestním řízení vedeném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje – územního odboru Karviná, pod sp. zn. ORKA-6270/TČ-2008, a dozorovaném Okresním státním zastupitelstvím v Karviné pod sp. zn. 2 ZN 5201/2008, dále jen „posuzované trestní řízení“. V posuzovaném trestním řízení žalobce vystupoval v procesním postavení poškozeného a předmětem řízení bylo prověřování okolností plavební nehody, v jejímž důsledku zemřel syn žalobce. Konkrétně se žalobce domáhal peněžitého zadostiučinění ve výši 110 500 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení a ve výši 1 889 500 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů činných v posuzovaném trestním řízení, který podle dovolatele vedl k tomu, že za smrtelné zranění jeho syna nebyl nikdo potrestán.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 42 C 289/2015-75, uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 875 Kč (výrok I), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku na zaplacení částky 1 949 125 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba co do částky 50 875 Kč zamítá, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované trestní řízení bylo zahájeno prvním úkonem v trestním řízení dne 21. 7. 2008, kdy na podkladě zjištěných skutečností byl učiněn závěr, že neznámý pachatel mohl spáchat trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, tím, že na Vrbickém jezeře v Bohumíně během výcviku členů Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje dne 21. 7. 2008 způsobil svým nedbalostním jednáním pád hasiče (syna žalobce) z motorového člunu, přičemž syn žalobce dne 14. 8. 2008 na následky zranění lodním šroubem zemřel. Policie České republiky, územní odbor Karviná – obvodní oddělení Bohumín, však věc dne 26. 8. 2008 odložila podle § 159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť nebyly naplněny formální znaky žádného z trestných činů. Žalobce se proti výsledku trestního řízení bránil podáváním podnětů vůči postupu orgánů činných v trestním řízení a věc tak byla opakovaně přezkoumávána orgány Policie České republiky, Okresním státním zastupitelstvím v Karviné a Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 10. 8. 2012, č. j. 2 ZN 5201/2008-155 (dále jen „rozhodnutí o odložení věci“), kterým byla zamítnuta stížnost žalobce proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Karviná – obvodního oddělení Bohumín, ze dne 6. 6. 2012, č. j. ORKA-6270/TČ-2008-72. Žalobce se proti rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012 bránil podáním žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu, nicméně přípisem Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. 8. 2013 mu bylo sděleno, že neuvádí žádné nové skutečnosti a důvod k přezkoumání věci tak není dán. K podnětu žalobce k prověření předmětné věci mu Nejvyšší státní zastupitelství bylo přípisem ze dne 12. 12. 2013 sděleno, že důvod k mimořádné kontrole skončené věci není dán. Žalobce se účinky rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012 snažil odvrátit i podáním podnětu k využití oprávnění státního zástupce podle § 157 odst. 2 trestního řádu, nicméně přípisem Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 11. 9. 2014 byl žalobce vyrozuměn o tom, že v prověřování předmětné trestní věci již nelze pokračovat, neboť trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby dne 21. 7. 2013, dále jen „přípis státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2014“. Žalobce u žalované uplatnil v rámci předběžného projednání nárok na přiměřené zadostiučinění dne 21. 10. 2014.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Co se týče nároku žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobce je důvodný, neboť celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, jelikož posuzované trestní řízení trvalo 4 roky a 1 měsíc, a ve věci tak lze konstatovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci je nutné poskytnout přiměřené peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk, a to ve výši odpovídající stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jako základní částku odškodnění soud prvního stupně určil částku 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší. Soud prvního stupně dále přistoupil ke zvýšení základní částky odškodnění o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce a dospěl tak k závěru, že přiměřeným peněžitým odškodněním je částka 50 875 Kč. Co se týče nároku žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v pochybení orgánů činných v posuzovaném trestním řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpovědnost žalované za tuto nemajetkovou újmu není dána, neboť nelze shledat na straně orgánů činných v trestním řízení nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 OdpŠk. Námitky žalobce proti postupu orgánů činných v posuzovaném trestním řízení, jenž měl spočívat v nedostatečném provedení ohledání místa činu, pozdním výslechu svědků a nedůsledném prověřování předmětné trestné věci, nelze hodnotit z hlediska nesprávného úředního postupu, nýbrž toliko z hlediska odpovědnosti za případné nezákonné rozhodnutí, neboť postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v zajišťování a hodnocení důkazů v přípravném řízení trestním je postupem, který se následně odrazil (musel odrazit) ve vydaném rozhodnutí o odložení věci. Vzhledem k tomu, že dané rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, nelze shledat odpovědnost žalované, jelikož odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup) není dán.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.

7. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a dovodil, že její uplatnění (až) v průběhu odvolacího řízení v daném případě neodporuje podle judikatury Nejvyššího soudu principům neúplné apelace. Posuzované trestní řízení skončilo vydáním rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012, avšak žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění u žalované až dne 21. 10. 2014, což činí námitku promlčení vznesenou žalovanou důvodnou, neboť § 32 odst. 3 OdpŠk stanoví k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy lhůtu šestiměsíční, která podle úsudku odvolacího soudu počala běžet právě od skončení posuzovaného trestního řízení. Odvolací soud tak zamítavý výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a vyhovující výrok změnil tak, že se žaloba v důsledku promlčení nároku žalobce a uplatnění námitky promlčení zamítá, aniž by se dále zabýval věcnými argumenty vznesenými žalobcem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které posuzováno podle obsahu směřuje proti výroku ve věci samé. Dovolatel uplatnil následující dovolací důvody, které spočívají v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.

9. Dovolatel předestírá otázku, zda počátek šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v posuzovaném trestním řízení spočívajícího v tom, že za smrtelné zranění jeho syna nebyl nikdo potrestán, začíná běžet od okamžiku, kdy mu byl doručen přípis státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2014, z něhož se dozvěděl, že nebudou provedeny důkazy, které by mohly vést k prokázání trestné činnosti konkrétní osoby. Dovolatel uvádí, že právě tímto okamžikem mu vznikla nemajetková újma a okamžik, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o odložení věci, je nepodstatný.

10. Obdobně dovolatel argumentuje v souvislosti s počátkem běhu šestiměsíční promlčecí lhůty ohledně uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení, který podle něj nastává okamžikem, kdy mu byl doručen přípis státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2014, nikoli okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o odložení věci.

11. Dovolatel dále namítá, že uplatnění námitky promlčení žalovanou v odvolacím řízení je v rozporu s dobrými mravy a její použití vůči dovolateli považuje za „bezohledné, kruté a urážející obyčejné lidské cítění“.

12. Přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se jedná o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Otázka, zda je pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 31a OdpŠk způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení rozhodný okamžik právní moci rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiného řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že tento okamžik je rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019). Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty se podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky [srov. BIČÁK, V. § 32 (Promlčení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem). In: Vojtek, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 374, či SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 329]. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud počátek běhu promlčecí lhůty spojoval s okamžikem doručení rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012 dovolateli, neboť dovolatel musel tvrzenou nemajetkovou újmu pociťovat již v okamžiku, kdy mu uvedené rozhodnutí bylo doručeno; okamžik doručení přípisu státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2014, který reagoval na podněty dovolatele po skončení posuzovaného trestního řízení, tak není podstatný (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, v literatuře např. SIMON, P. § 32. In: Ištvánek, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 298-299).

19. Ani otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud shledal, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nikterak nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo žalobce poškodit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), přičemž dovolateli nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013).

20. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, kdy počíná běžet šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk) způsobené porušením práva poškozeného na účinné vyšetřování, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

21. Dovolání není důvodné.

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

24. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

25. Podle § 159a odst. 1 věty prvé trestního řádu nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak.

26. V judikatuře vrcholných soudů bylo dovozeno, že je povinností orgánů činných v trestním řízení provést účinné vyšetřování ve věcech, ve kterých ochrana základního práva vyžaduje ochranu prostřednictvím trestního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10, bod 61, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, či rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ve věci McCann proti Spojenému království ze dne 27. 9. 1995, stížnost č. 18984/91, § 161). Požadavek na účinné vyšetřování se skládá z následujících čtyř samostatných aspektů: vyšetřování musí být nezávislé a nestranné, efektivní, rychlé a podrobeno veřejné kontrole [srov. KRATOCHVÍL, J. Kapitola XI (Právo na život - čl. 2 EÚLP). In: KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 345, rozsudek ESLP ve věci Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku ze dne 24. 2. 2005, stížnosti č. 57947/00, 57948/00, 57949/00, § 209–213, nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1376/18, nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1716/16, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17].

27. Smyslem účinného vyšetřování v případě zásahu do práva na život je zjistit okolnosti smrti a v případech, kdy jsou do událostí zapleteni zástupci státu, zjistit jejich odpovědnost, resp. odpovědnost státu [srov. KRATOCHVÍL, J. Kapitola XI (Právo na život - čl. 2 EÚLP). In: KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 345, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ramsahai a ostatní proti Nizozemsku ze dne 15. 5. 2007, stížnost č. 52391/99, § 322]. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, neboť jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, jsou s požadavkem na účinné vyšetřování v rozporu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15).

28. Požadavek na účinné vyšetřování je však požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, rozsudek ESLP ve věci Lobach proti Ukrajině ze dne 22. 9. 2009, stížnost č. 9276/02). Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, obsahem povinnosti účinného vyšetřování je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017).

29. Soudní praxe je ustálena ve výkladu § 159a trestního řádu, podle kterého policejní orgán nebo státní zástupce rozhodne o odložení věci, nejde-li o podezření z trestného činu. Rozhodnutí o odložení věci má formu usnesení, proti němuž může poškozený, pokud je znám, podat stížnost, jež má odkladný účinek (§ 159a odst. 6, 7 trestního řádu). Usnesení o odložení věci nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, proto je možné v řízení pokračovat i v případě, pokud nebylo zrušeno z podnětu stížnosti poškozeného. V řízení se pak pokračuje na základě pokynu státního zástupce, případně z jiného podnětu nebo z vlastní iniciativy policie. Původní usnesení nebo opatření se neruší, nicméně po skončení prověřování je třeba vydat nové rozhodnutí podle § 159a trestního řádu nebo zahájit trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu [ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. § 159a (Odložení nebo jiné vyřízení věci). In: ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., NOVOTNÁ, J., PÚRY, F., RŮŽIČKA, M., ŘÍHA, J., ŠÁMALOVÁ, M., ŠKVAIN, P. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2035-2039, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018]. Ze skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018).

30. Dovolatel vznik nemajetkové újmy v projednávané věci dovozuje z přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování tím, že v posuzovaném trestním řízení nebyl obviněn a potrestán konkrétní pachatel. Uvedené přesvědčení o tom, že věc nebyla řádně prošetřena a objasněna, však neodpovídá průběhu ani výsledku posuzovaného trestního řízení, kdy dovolatel využil svého práva podat stížnost proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Karviná – obvodního oddělení Bohumín ze dne 6. 6. 2012, č. j. ORKA-6270/TČ-2008-72, která byla pravomocně zamítnuta rozhodnutím o odložení věci ze dne 10. 8. 2012, jehož vydáním posuzované trestní řízení skončilo. Rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012 pak nebylo zrušeno ani přes opakované snahy dovolatele o znovuotevření věci a v posuzovaném trestním řízení nebylo pokračováno ani z iniciativy orgánů činných v posuzovaném trestním řízení.

31. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy se přitom podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho osobních poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzované věci nemajetková újma způsobená tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování vznikla dovolateli nejpozději okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odložení věci ze dne 10. 8. 2012, kterým byl zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. V tomto okamžiku dovolatel věděl (musel vědět) o tom, že posuzované trestní řízení je formálně předpokládaným způsobem (usnesením o odložením věci) skončeno a další vyšetřování již probíhat nebude. Následné snahy dovolatele zvrátit výsledek trestního řízení a znovu otevřít vyšetřování na tom již nemohou nic změnit a okamžik doručení přípisu státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2014 dovolateli tak není podstatný. Uplatnil-li dovolatel u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění až dne 21. 10. 2014, je jeho nárok zjevně promlčený.

32. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu dovolací soud neshledal.

33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatel ve své argumentaci obsažené v dovolání zjevně vychází z (nesprávného) přesvědčení, že v roce 2012 činila promlčecí lhůta pro uplatnění jeho nároku tři roky a pozdější novelizací zákona č. 82/1998 Sb. byla tato lhůta zkrácena. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl přitom do zákona č. 82/1998 Sb. zaveden novelizací provedenou s účinností od 27. 4. 2006 zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Součástí novelizovaného znění bylo i nové ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, které ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy zavedlo šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtu, přičemž uvedené ustanovení se do současné doby nezměnilo a o jeho souladu s ústavním pořádkem dovolací soud nepochybuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).


VI. Závěr

34. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a dovolání proto podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl ohledně nároku na zaplacení částky 1 889 500 Kč; ve zbylém rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

35. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentace a contrario. Procesně úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak v dovolacím řízení jí žádné nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů