// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.05.2020

Povaha rozvrhu práce při změně místa výkonu funkce soudce

Opatření předsedy soudu přijaté v rozvrhu práce, kterým bylo soudci jednostranně určeno místo výkonu funkce mimo jeho dosavadní působiště, není výkonem státní moci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1652/2018, ze dne 13. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 41 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 67 zák. č. 6/2002 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se vůči žalované domáhá náhrady škody v celkové výši 4 587 959,02 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a to náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 ve smyslu § 31a OdpŠk, jež mu měla vzniknout tím, že jako soudce Krajského soudu v Brně byl rozvrhem práce pro rok 2009 nezákonně přeložen do místa výkonu práce na jihlavskou pobočku Krajského soudu v Brně, a majetkové újmy ve výši 587 959,02 Kč ve smyslu § 7 OdpŠk za náklady na dopravu z místa jeho trvalého bydliště v XY do místa jeho výkonu funkce soudce v Jihlavě v období od 9. 2. 2009 do 1. 3. 2013.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 22 C 243/2014-216, zamítl žalobu co do částky 587 959,02 Kč (výrok I); co do částky 4 000 000 Kč řízení zastavil (výrok II); uložil žalobci, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalované 1 500 Kč (výrok III); žalobci uložil, aby na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplatil náklady státu ve výši 4 343 Kč (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 2009 působil částečně na pobočce Krajského soudu v Brně v Jihlavě, zpravidla dva dny v týdnu, a částečně v Brně. Žalobce měl zajištěno bydlení v XY, podle potřeby byl s rodinou rovněž na chalupě ve XY. Mezi XY a XY je přibližně poloviční vzdálenost než mezi XY a XY. Žalobce se staral o matku, která byla vyššího věku, bydlela trvale v XY, avšak nepotřebovala nezbytně denní péči rodiny. Žalobce jí nakupoval, kontroloval, zda matka užívá pravidelně léky. Občas mu pomáhal syn. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2013, bylo určeno, že přeložení žalobce do místa výkonu práce v XY, učiněné rozvrhem práce ze dne 22. 12. 2008 pod č. Spr. 3321/2008, bylo neplatné.

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli lze v zaměstnaneckém poměru stát - soudce nalézt prvky soukromoprávní, jmenování i překládání soudců je věcí ryze veřejnoprávní, kdy personální zajištění soudů včetně počtu soudců a jejich konkrétního umístění, tedy i překládání, je v pravomoci ministerstva a je umožněním chodu soudnictví tak, aby moc soudní mohla naplňovat svůj ústavní účel, a to výkon nezávislého soudnictví, a proto má povahu výkonu státní moci. Na nezákonné přeložení žalobce v roce 2009 do místa výkonu práce v XY nahlížel jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., s nímž by v zásadě byl spojen nárok na náhradu škody podle § 7 OdpŠk, přesto žalobu (po částečném zastavení řízení podle § 96 odst. 2 o. s. ř. ohledně nároku na nemajetkovou újmu) zamítl. Důvodem pro zamítnutí žaloby co do částky 539 247,02 Kč bylo promlčení žalobcova nároku, neboť žalobce požadoval nejprve částku odpovídající cestám za užití hromadné dopravy a žalobu rozšířil na částku, kterou vynaložil cestováním vlastním vozidlem, až dne 11. 7. 2016, přičemž tříletá promlčecí doba podle § 32 odst. 1 OdpŠk začala běžet od právní moci rozsudku o nezákonnosti přeložení žalobce, tedy ode dne 27. 6. 2013 a uplynula marně. Ohledně částky 48 712 Kč konstatoval, že částky požadované za cesty v letech 2010 - 2013 (celkem 42 880 Kč) nemohly být v příčinné souvislosti s nezákonným přeložením žalobce, které se týkalo rozvrhu práce pouze pro rok 2009 a ke kterému se vázala pouze částka 5 832 Kč, vůči níž však rovněž žalobě nevyhověl, neboť žalobce měl chalupu ve XY, která byla vhodná i k celoročnímu obývání, kde minimálně o víkendech s rodinou pobýval, přičemž jeho péče o matku nebyla takového charakteru, že by vyžadovala jeho výhradní denní přítomnost a bylo tedy jeho věcí, aby si rozvrhl pobyt a cesty mezi XY, XY a XY tak, aby náklady na dojíždění minimalizoval a vzniku škody předešel splněním prevenční povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Navíc s ohledem na skutečnost, že vzdálenost mezi XY a XY je výrazně menší než vzdálenost mezi XY a XY, tvrzený vznik škody neshledal ani v tomto rozsahu v příčinné souvislosti s nezákonným přeložením žalobce, neboť žalobce by na trase cestoval tak jako tak.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 30 Co 259/2017-245, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila částku 5 832 Kč a co do částky 582 127,02 Kč rozsudek potvrdil (výrok I). Dále uložil žalobci, aby na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil žalované 300 Kč (výrok II) a aby České republice zaplatil na nákladech řízení 4 343 Kč (výrok III).

6. Odvolací soud z důvodu odvolacích námitek žalobce doplnil skutkový stav o zjištění, že žalobce účtoval za rok 2009 celkem 81 jízd, za rok 2010 účtoval 149 jízd, za rok 2011 účtoval 164 jízd, za rok 2012 účtoval 179 jízd a za rok 2013 účtoval 27 jízd, přičemž u každé z nich byla uvedena adresa v XY a v XY s celkovou délkou trasy 186 km včetně zpáteční cesty automobilem XY, a že dále přesně uvedl, jakou částku účtuje za 1 km a jakou částku celkem účtuje na škodě ve vztahu ke každé z těchto jízd. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že cena jízdného veřejnou hromadnou dopravou byla v roce 2009 až do října 2011 ve výši 72 Kč, od března 2011 do prosince 2011 ve výši 86 Kč a v lednu 2012 již 90 Kč.

7. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který na žalobcův nárok aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. s tím, že jeho závěry bylo lze podpořit odkazem nález na Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 13/2009. Správným shledal i závěr o promlčení žalobcova nároku co do částky 582 127,02 Kč, neboť rozšířením žaloby ze strany žalobce doručeným soudu prvního stupně dne 11. 7. 2016 došlo z jeho strany k uplatnění nového nároku nad rámec toho, co již uplatnil v původní žalobě. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 910/2006. Podle odvolacího soudu nový nárok byl tedy poprvé uplatněn až dne 11. 7. 2016, avšak promlčecí doba začala běžet od okamžiku doručení (oznámení) rozhodnutí o nezákonnosti přeložení žalobce do Jihlavy, které nabylo právní moci dne 27. 6. 2013, přičemž žalobci (případně jeho právnímu zástupci) bylo doručeno před tímto dnem, a proto tříletá promlčecí doba uplynula dříve, než žalobce tento nárok uplatnil u soudu a nedošlo ani ke stavení promlčecí doby. Odvolací soud vzal také v úvahu, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v daném řízení v reakci na rozšíření nároku žalobcem a žalobce v průběhu celého řízení konaného před soudem prvního stupně nic nenamítal ve vztahu k případné nemravnosti takové námitky promlčení a učinil tak až v odvolání. Přitom neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že v daném případě bylo třeba posoudit tuto námitku jako nemravnou s tím, že nebyl přiléhavý žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4776/2014 ve vztahu ke slušnosti, která mu bránila požadovat větší částku včas a ve lhůtě.

8. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobce v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (rozvrh práce pro rok 2009) dojížděl do jiného místa výkonu funkce soudce, vznikly mu tím zvýšené náklady a v tomto směru měl právo na náhradu škody, která mu těmito zvýšenými náklady vznikla. Pro danou věc pak bylo podle odvolacího soudu relevantní, že se žalobcův nárok odvíjel od rozvrhu práce pro rok 2009 jako nezákonného rozhodnutí státu a pouze v souvislosti s tímto rozhodnutím pak bylo lze uvažovat o škodě vzniklé žalobci. Jenom mezi tímto rozhodnutím a zvýšenými náklady byl dán stav příčinné souvislosti.

9. Za nesprávné však odvolací soud posoudil užití § 415 obč. zák. soudem prvního stupně, neboť nebylo žalobcovou povinností předcházet škodě tím, že by minimalizoval nebo jinak organizoval své cesty mezi XY, XY a XY.

10. Odvolací soud tedy uzavřel, že opodstatněným nárokem žalobce byly zvýšené náklady na dopravu v souvislosti s rozvrhem práce pro rok 2009, a to za 81 jízd po 72 korunách v celkové výši 5 832 Kč.


II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce, jenž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména pak počátku, stavení a skončení promlčecí doby, jakož i otázky uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, kdy se v tomto odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na povaze rozvrhu práce při změně místa výkonu funkce soudce, když tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena/vyřešena.

12. Žalobce namítal, že pokud odvolací soud dopěl ke skutkovému závěru, že měl v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 12/2009 pouze napadnout změnu místa výkonu funkce soudce pro rok 2009 a tím mají být ostatní žalobcem uplatňované nároky promlčené, zvláště pokud nebyly napadeny i další rozvrhy práce pro roky 2010, 2011, 2012 a 2013, pak ze samotné podstaty žaloby na neplatnost rozvrhu práce 2009, jakož i dalšího průběhu soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně platí, že právě tímto rozvrhem práce došlo k nezákonné změně místa výkonu jeho funkce soudce, v důsledku čehož byl pouze a jedině tento rozvrh práce způsobilý býti napadený žalobou na určení jeho neplatnosti. K tomu dodal, že po rozvrhu práce pro rok 2009 nedošlo ke změně místa výkonu jeho funkce soudce, neboť do XY byl přeložen pouze a výlučně rozvrhem práce pro rok 2009, když dalšími rozvrhy práce mu byla v XY již „pouze“ přidělena agenda, nikoli však měněno místo výkonu funkce soudce. Podle žalobce pak nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka hmotného práva (popř. procesního), zda je nezbytné napadnout rozvrh práce soudu v případě, když tímto nedochází (k další) změně pro místo výkonu funkce soudce, ačkoli taková změna místa výkonu funkce soudce byla učiněna předchozím rozvrhem práce. Dále vyjádřil názor, že v řízení vedeném pod sp. zn. 49 C 12/2009 odvolací Krajský soud v Brně uložil žalovanému, aby mu přiděloval i od roku 2013 práci při výkonu funkce soudce v sídle Krajského soudu v Brně, tedy v Brně, avšak pokud by tomu bylo tak, jak otázku jednoty řízení a rozvrhu práce posoudily soudy obou stupňů, musel by být jeho návrh na vydání předběžného nařízení, jímž se domáhal přidělování práce v XY do pravomocného skončení věci, odmítnut, což se však nestalo. Z toho žalobce dovodil, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe.

13. Podle žalobce byla odvolacím soudem také nesprávně posouzena otázka neexistence příčinné souvislosti mezi vznikem škody v letech 2010 - 2013 (celkem 42 880 Kč), a to v souvislosti s jeho nezákonným přeložením k výkonu funkce soudce do Jihlavy. V tomto ohledu vyjádřil přesvědčení, že takováto otázka by měla být vyřešena tak, že je-li napadeno právní jednání (rozvrh práce), kterým došlo k nezákonné změně podmínek výkonu funkce soudce (místa výkonu funkce), není dán žádný zákonný důvod, aby byly napadeny další rozvrhy práce pro následující roky, neboť tyto již nemění místo výkonu funkce soudce (následujícími rozvrhy práce nebylo změněno status quo žalobce ohledně místa výkonu funkce soudce).

14. Žalobce měl dále za to, že námitka promlčení byla nedůvodná, byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, pro její aplikaci nebyly splněny skutkové a právní podmínky a že v tomto ohledu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti namítal, že námitku promlčení ze strany žalované bylo třeba vnímat v širších souvislostech, a to i s ohledem na skutečnost, že prakticky osoba žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) a osoba vyhlašující napadený rozsudek (Česká republika - Obvodní soud pro Prahu 2) jsou stejnou osobou, ačkoli v rámci odlišných organizačních složek. Poukázal dále na to, že soudní řízení bylo zahájeno dne 31. 7. 2014, avšak první ústní jednání bylo nařízeno téměř po 2 letech a konalo se dne 10. 6. 2016, přičemž usnesením ze dne 5. 8. 2014 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, které bylo až po uplynutí více jak 1,5 roku zrušeno, ačkoliv řízení je od placení soudního poplatku osvobozeno. Podle žalobce tak jednou ze složek státní moci (mocí soudní) byly činěny zcela nedůvodné a nezákonné postupy a s ohledem na vznesenou námitku promlčení tyto okolnosti nabývají na významu, a to v souvislosti i s tím, že soud prvního stupně při prvním jednání dne 10. 6. 2016 mu poskytl lhůtu k případnému doplnění tvrzení či důkazních návrhů, přičemž využití tohoto práva mu nemůže být přičítáno k tíži.

15. Žalobce dále namítal, že pokud soud prvního stupně dovodil počátek běhu promlčecí doby dnem 27. 6. 2013 a ke změně žaloby došlo dne 10. 7. 2016, pak jím uplatněný nárok nemůže být promlčen, neboť soudy obou stupňů vůbec nevzaly v úvahu skutečnost, že po dobu předběžného projednání u Ministerstva spravedlnosti dochází ke stavení promlčecí doby (v tomto případě od 16. 10. 2013 do 16. 4.2014). V návaznosti na výše uvedené odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 962/2012 a sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, jakož i na usnesení sp. zn. 30 Cdo 3533/20. Zdůraznil pak, že z přípisu žalované ze dne 22. 1. 2014 vyplynulo, že obdržela uplatnění nároku dne 16. 10. 2013 a že jej v plném rozsahu odmítla, přičemž samotné negativní stanovisko bylo formálně datováno dva dny po uplynutí zákonné šesti měsíční doby předběžného projednání nároku a doručeno pak bylo až dne 22. 4. 2014. Podle jeho názoru jím uplatněné nároky v podobě nákladů na cestovné byly u žalované řádně uplatněny a následně zcela v průběhu promlčecí doby uplatněny u soudu, čímž došlo ke stavení promlčecí doby. K tomu odkázal na závěry judikatury a na právní teorii.

16. Podle žalobcova názoru k námitce promlčení nebylo lze přihlédnout i s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, k čemuž uvedl, že právě s ohledem na určitý morální základ a projev slušnosti původně požadoval „pouze“ náhradu nákladů, které odpovídaly městské hromadné dopravě, a nikoliv částce (která je bezesporu podstatně vyšší) odpovídající dopravě osobním automobilem. Žalobce tedy při původním vyčíslení nároku jednal poctivě, čestně a pokud by došlo k uplynutí promlčecí době, stalo se tak nezaviněně z jeho strany. Z tohoto důvodu se odvolací soud v tomto směru odchýlil při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

17. Žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Napadá-li žalobce rozsudek odvolacího soudu co do části, jíž bylo jeho nároku v rozsahu 5 832 Kč vyhověno, je nutno zdůraznit, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li dovolání proti výroku (případně jeho části) rozhodnutí, jímž nebyla dovolateli způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu, pak je třeba je pokládat za subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Subjektivní přípustnost podaného dovolání je tedy dána v rozsahu, v jakém směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k tvrzenému žalobcově nároku.

24. Nejvyšší soud tedy žalobcovo dovolání co do částky 5 832 Kč odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť žalobce není k podání dovolání v tomto rozsahu oprávněn (subjektivně legitimován) a odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí by nemohlo přivodit pro žalobce příznivější následek než ten, jenž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí dle § 236 odst. 2 o. s. ř. není přípustné.

25. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolací otázky týkající se povahy rozvrhu práce při změně místa výkonu funkce soudce a na ni navazující otázky posouzení námitky promlčení žalobcova nároku a jejího uplatnění žalovanou v rozporu s dobrými mravy.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

27. Zákon č. 82/1998 Sb. zavedl pojem odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, jíž je nutno rozumět takovou moc, jež přímo či zprostředkovaně rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci a na jejichž vůli obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí. Dělí se na moc státní, kde se odpovědnost připíná ke státu, a na výkon pravomocí svěřených zákonem do samostatné působnosti územním samosprávným celkům, které jsou v jejich rámci samostatně odpovědnými subjekty. Zákon bližší definici státní moci nepodává, v právnické literatuře je obvykle za její výkon považováno vnucování vůle vyjadřující státní (resp. veřejný) zájem jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti. Ustanovení § 1 odst. 1 OdpŠk má spíše proklamativní charakter, neboť totéž pravidlo rozvedené do dvou forem odpovědnosti lze nalézt v § 5, podle nějž stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a b) nesprávným úředním postupem. Jde o objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2) a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

28. O výkon státní (veřejné) moci oproti tomu nepůjde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů ve smyslu § 21 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle nějž má stát v těchto vztazích charakter právnické osoby. Za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto stát odpovídá podle obecných předpisů stejně jako za škodu způsobenou mimo rámec výkonu veřejné moci jednáním, s nímž zákon spojuje odpovědnost objektivní, například za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 2927 a násl. o. z.) apod. Obdobné platí i u nároků, které vůči státu mohou vyplývat ze vztahů, kde stát vystupuje jako zaměstnavatel a kde je dána jeho pracovněprávní odpovědnost. Tomu se blíží i specifické vztahy služební, tedy vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými modifikacemi, které snad mohou evokovat jakési rysy výkonu veřejné moci (k tomu blíže: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 7-8 s.).

29. Pracovní vztah soudce je svojí povahou poměrem sui generis, výrazně se však v některých aspektech blíží právnímu poměru soukromoprávnímu, jehož účastníci mají rovné postavení. Důsledkem této povahy vzájemného vztahu soudce a státu potom je, že se na pracovní vztah soudce, nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak, subsidiárně použijí pracovněprávní předpisy. Zvlášť to platí pro eventuální spory o plat, neboť v takovém případě nejde o vlastní výkon veřejné funkce soudce. Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje (nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz).

30. Rozvrh práce soudu (§ 41 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012-28, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz).

31. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4896/2010, vyslovil závěr, že k projednání a rozhodnutí věci, v níž jde o posouzení (ne)platnosti opatření předsedy soudu přijaté v rozvrhu práce, kterým bylo soudci (žalobci) jednostranně určeno místo výkonu funkce mimo jeho dosavadní působiště, na které byl se svým souhlasem přidělen, je dána pravomoc soudu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř.

32. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále uvedl: „Při výkonu soudní moci vystupuje soudce ve vztahu k subjektům, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje, jako nositel svrchované veřejné moci. Vztahy subjektů působících v tomto vztahu se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva, a v tomto směru má činnost soudu nepochybně veřejnoprávní povahu. Vedle této působnosti ,navenek‘ je zde však (jako součást veřejné funkce, kterou soudce jako fyzická osoba vykonává) též jeho vlastní pracovní vztah ke státu, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§ 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pracovní vztah soudce se řídí především zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy, zejména zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů; nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).

33. Uvedené právní předpisy, kromě toho, že stanoví den vzniku a zániku soudcovské funkce, upravují obsah pracovního vztahu soudce z hlediska esenciálních náležitostí vlastního pracovního vztahu soudce ke státu tím způsobem, že stanoví způsob jmenování soudce do funkce jako takové (§ 63 zákona o soudech a soudcích) a způsob, kterým se na základě předepsaného způsobu přidělení určí místo výkonu funkce u určitého soudu (§ 67 zákona o soudech a soudcích). V dalším - nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak - je třeba použít na pracovní vztah soudce subsidiárně pracovněprávní předpisy. Do rámce úvah o povaze tohoto pracovního vztahu je třeba zahrnout i skutečnost, že vzhledem k tomu, že pracovní vztah soudce nemůže vzniknout proti jeho vůli, může být jmenován do funkce jen se svým souhlasem; souhlas soudce je pak výslovně vyžadován pro přidělení soudce ministrem spravedlnosti k určitému soudu a stanovení dne nástupu do funkce (§ 67 odst. 1 a 3 zákona o soudech a soudcích).

34. Okolnost, že právní vztah soudce a státu - stanovení jeho esenciálních náležitostí - nemůže vzniknout bez soudcova souhlasu, že nemůže být bez dalšího jmenován nějakým mocenským aktem veřejné moci, znamená kromě jiného, že pracovní vztah soudce je svojí povahou - jak plyne ze zákona č. 6/2002 Sb. za subsidiárního použití zákoníku práce - právním poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Důsledkem této povahy vzájemného vztahu soudce a státu potom je, že se na pracovní vztah soudce přiměřeně použijí - nestanoví-li zákon nebo zvláštní právní předpis jinak - ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (srov. § 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). V tomto kontextu je třeba vnímat také rozsah dispoziční pravomoci předsedy soudu, která mu umožňuje stanovit v rozvrhu práce - kromě jiného - v dovoleném rozsahu též obsah pracovního vztahu soudce. V rozvrhu práce lze kromě jiného jmenovitě určit soudce tvořící senát, soudce, kteří budou zastupovat v jednotlivých soudních odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti delší než 3 měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, lze stanovit okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, a stanovit způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení (srov. § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V uvedeném postupu předsedy soudu ale nelze ve vztahu k soudci spatřovat akt nositele svrchované veřejné moci a ,zásah orgánu výkonné moci do veřejného subjektivního práva‘ soudce, nýbrž - obdobně, jako u jiných zaměstnanců České republiky - jen organizační opatření vedoucího organizační složky státu k bližší konkretizaci obsahu ,pracovní náplně‘ soudce (soudců), a to v rámci již existujícího základního pracovního vztahu založeného za souhlasu obou účastníků, jehož podstatné (esenciální) náležitosti nelze rozvrhem práce stanovit nebo měnit.“

35. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3988/2017, vyjádřil závěr, že „jestliže nemajetkovou újmu způsobí stát (některý z jeho orgánů), avšak nikoli při výkonu veřejné moci, bude stát za v příčinné souvislosti s takovým jednáním či opomenutím způsobenou újmu odpovědný podle obecných předpisů o náhradě škody obsažených v občanského zákoníku. Stát totiž může vystupovat v obou rolích, tedy jako vykonavatel veřejné moci, tak i jako soukromoprávní subjekt nadaný stejnými právy a povinnostmi jako kterákoli jiná právnická osoba.“

36. Nejvyšší soud v tomto případě navázal na shora citovanou judikaturu a uzavřel, že opatření předsedy soudu přijaté v rozvrhu práce, kterým bylo soudci jednostranně určeno místo výkonu funkce mimo jeho dosavadní působiště, není výkonem státní moci. Z uvedeného plyne, že v projednávaném případě nelze dovozovat naplnění podmínek pro založení odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.

37. Posuzoval-li pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) námitku promlčení vznesenou žalovanou podle § 32 OdpŠk, jeho právní posouzení je nesprávné.

38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

39. V projednávané věci shledal Nejvyšší soud vadu řízení spočívající v tom, že v řízení před soudem prvního stupně byl soud nesprávně obsazen ve smyslu § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že se jedná o věc vyplývající z pracovních vztahů soudce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4896/2010).

40. S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší soud v projednávané věci již dále nezabýval žalobcem předloženou otázkou, zda je nezbytné napadnout rozvrh práce soudu v případě, když tímto nedochází (k další) změně pro místo výkonu funkce soudce, ačkoli taková změna místa výkonu funkce soudce byla učiněna předchozím rozvrhem práce, ani otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť jejímu vyřešení nutně musí předcházet nové hmotněprávní posouzení samotného nároku i vznesené námitky promlčení.


VI. Závěr

41. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, a protože je řízení současně postiženo výše uvedenou vadou, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil odvolacího soudu. Protože vada řízení i právní posouzení věci se dotýká i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

42. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby ve správném obsazení žalobcův nárok posoudil znovu, a to podle příslušné úpravy hmotného práva.

43. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů