// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.03.2020

Započtení proti pohledávce zaměstnance na odstupné

Dovolací soud již v minulosti dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.

Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř., avšak (stejně jako na mzdu) se na něj vztahuje ustanovení § 147 odst. 3 zák. práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance, kterých se týká pojem „srážky ze mzdy“, zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3557/2019, ze dne 11. 12. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 4 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 144a odst. 4 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 147 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 1982 o. z.

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 20.000,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16.1.2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2016 pracoval u žalované jako stavbyvedoucí a že pracovní poměr účastníků skončil ke dni 31.12.2017 na základě výpovědi ze strany žalované z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Žalovaná však dosud žalobci nevyplatila v plné výši odstupné a mzdu za měsíc prosinec 2017. Na „čisté“ mzdě a náhradě za dovolenou činil nárok žalobce 17.505,- Kč a na odstupném 39.250,- Kč, tedy celkem 56.755,- Kč, zatímco žalovaná mu až dne 19.1.2018 (ačkoli výplatní termín byl 15.1.2018) vyplatila na těchto mzdových nárocích pouze 36.755,- Kč. Podle sdělení žalované v dopise ze dne 12.2.2018 byla částka 20.000,- Kč zadržena „do doby vypořádání náhrady škody způsobené zaměstnavateli“. Podle názoru žalobce však není tento postup žalované oprávněný, neboť mu „není známo“, že by žalované způsobil jakoukoli škodu, škoda nebyla žádným způsobem ze strany žalované prokázána a navíc je žalobce pro toto pojistné riziko pojištěn.

Žalovaná namítala, že žalobce jí (jako bývalému zaměstnavateli) dluží na náhradě škody celkem 20.376,- Kč. Škoda spočívá v nákladech ve výši 9.650,- Kč za nutné opravy bezpečnostních vložek a překódování zámku z důvodu ztráty univerzálního klíče od vstupní branky, vchodu do budovy a vchodu do kanceláře, který žalobce při skončení pracovního poměru nevrátil a podle jeho sdělení údajně ztratil, a dále v nákladech ve výši 10.726,- Kč za opravu multifunkční tiskárny HP Color Laser Jet CM 2320nf MFP, kterou žalobce poškodil nevhodným zacházením, které mu bylo vytknuto i prokuristkou firmy paní D. Tuto pohledávku na náhradu škody žalovaná započetla na část mzdy žalobce ve výši 20.000,- Kč, takže žalovaná žalobci nic nedluží.

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 26.9.2018 č. j. 19 C 76/2018-66 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.444,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalobce. Soud prvního stupně shledal „nesporným“, že žalovaná nevyplatila žalobci řádně a včas část mzdy za prosinec 2017 a část odstupného, na které žalobci vznikl nárok v souvislosti s výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, v celkové výši
20.000,- Kč. Jednání žalované, která až po podání žaloby zaslala žalobci přípis o započtení své pohledávky na náhradu škody ve výši 20.000,- Kč vůči nároku žalobce na odstupné a mzdu za prosinec 2017, přitom považoval „za zcela účelové“, neboť „žalovaná uplatňuje vůči žalobci náhradu škody ve výši 20.376,- Kč zcela nedůvodně“. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce „nikdy nepřevzal odpovědnost za žádnou tiskárnu písemně ve smyslu ustanovení § 255 zák. práce“ a „listinné důkazy neprokazují, že došlo k poškození tiskárny ve vlastnictví žalované“. Ani písemný protokol ze dne 26.10.2016 o převzetí univerzálního klíče „nelze považovat za písemné potvrzení ve smyslu ustanovení § 255 odst. 1 zák. práce, neboť neobsahuje závazek žalobce nahradit škodu za jeho ztrátu či poškození“. Ke ztrátě klíče došlo v důsledku protiprávního jednání třetí osoby (klíč byl žalobci odcizen neznámým pachatelem), žalobce přitom žádnou pracovněprávní povinnost neporušil, „a tedy za ztrátu klíče neodpovídá a nemůže být zavázán k náhradě škody“.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.4.2019 č. j. 16 Co 18/2019-94 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.535,- Kč k rukám advokátky Mgr. Michaely Zezulkové. Odvolací soud zdůraznil, že podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 je v pracovněprávních vztazích možný zánik závazku započtením, přičemž způsobilé k započtení nejsou mj. pohledávky nejisté nebo neurčité (srov. § 1987 o. z.). V případě pohledávky žalované na náhradu škody z důvodu ztráty univerzálního klíče odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „předávací protokol ze dne 26.10.2016 zcela postačoval k založení odpovědnostního vztahu žalobce za ztrátu svěřeného univerzálního klíče“. Za daných okolností je ovšem odůvodněn závěr, že žalobce svým jednáním ztrátu (odcizení) klíče neumožnil a že tedy „ke ztrátě (odcizení) univerzálního klíče došlo zcela bez zavinění žalobce“. Pohledávku žalované na náhradu škody způsobenou poškozením tiskárny odvolací soud považoval za pohledávku nejistou, a tudíž nezpůsobilou k započtení. Žalovanou předložený daňový doklad týkající se „údržby a servisu hardware“ vystavený společností XANADU a.s. je podle jeho názoru „zcela nedostatečný k prokázání splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu“. K posouzení důvodnosti této pohledávky by muselo být provedeno rozsáhlé dokazování, které by „nepřiměřeně prodlužovalo řízení o pohledávce uplatněné žalobou“. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako „věcně správný“ potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že není správný názor soudů, že v daném případě nelze dovodit zavinění žalobce na poškození tiskárny vzhledem k tomu, že k této multifunkční tiskárně měly přístup i jiné osoby než žalobce. Dovolatelka přitom „považuje za prokázané, že k poškození tiskárny došlo činností žalobce“, a proto vzniklou majetkovou újmu (částku vynaloženou žalovanou na opravu poškozené tiskárny) dala žalobci (jako svému tehdejšímu zaměstnanci) k náhradě, a to ve výši „umožněné“ zákoníkem práce. Vytkla soudům „zjevný přejatý formalismus“ za situace, kdy „je zcela zjevné a v řízení prokázané, že jinak než neodbornou činností a zásahem žalobce k poškození tiskárny, které si vyžádalo finančně náročnou opravu, dojít nemohlo“, neboť „žalobce a jednatel žalované byly dvě osoby, které měly k tiskárně přístup a tuto v rámci svého působení u žalované využívaly“. V této souvislosti „ani nebylo žalované umožněno provedení jí navrhovaných důkazů, a to zejména výslechem jednatele žalované a prokuristky žalované“. V případě škody vzniklé odcizením elektronického kódovatelného klíče se pak žalovaná „řídila nesprávným poučením poskytnutým pojišťovnou“, jestliže náhradu této škody požadovala po žalobci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné, případně jako zjevně neopodstatněné, odmítnuto, neboť dovolatelka ve svém podání nespecifikuje žádnou právní otázku, nýbrž „pouze licituje nad dle jejího názoru nesprávným hodnocením předložených důkazů a přílišným formalismem“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.)

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2016 žalobce pracoval u žalované jako stavbyvedoucí a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce ke dni 31.12.2017. Dne 19.1.2018 žalovaná vyplatila žalobci na mzdě za měsíc prosinec 2017 a odstupném o 20.000,- Kč méně než žalobci náleželo. Dne 17.4.2018 žalobce podal u soudu žalobu v této věci. Dopisem předaným k poštovní přepravě dne 5.11.2018 žalovaná vyzvala žalobce, aby jí nejpozději do 20.5.2019 nahradil jím způsobenou škodu v celkové výši 20.376,- Kč, spočívající „v částce ve výši 9.650,- Kč za nutné opravy bezpečnostních vložek a překódování zámku z důvodu ztráty univerzálního klíče od vstupní branky, vchodu do budovy a vchodu do kanceláře, který žalobce při skončení pracovního poměru nevrátil a podle jeho sdělení údajně ztratil“, a „v částce ve výši 10.726,- Kč za opravu multifunkční tiskárny HP Color Laser Jet CM 2320nf MFP, kterou žalobce poškodil nevhodným zacházením, které mu bylo vytknuto i prokuristkou firmy paní D.“. Dopisem ze dne 21.5.2018 žalovaná sdělila žalobci, že „vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě neuhradil škodu, jak mu byla vyčíslena, a na žádost nikterak nereagoval“, žalovaná „ve smyslu ustanovení § 1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dnešního dne započetla svoji pohledávku za žalobcem ve výši 20.376,- Kč na žalobci zadrženou část mzdy za prosinec ve výši 20.000,- Kč“. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 28.6.2018 namítl neplatnost provedeného zápočtu a „důrazně“ popřel, že by žalované způsobil tvrzenou škodu. Dohoda o srážkách ze mzdy k uspokojení pohledávky žalobkyně na náhradu škody mezi účastníky uzavřena nebyla.

Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze provést zápočet pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na mzdu. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není důvodné.

Započtení (včetně započtení na pohledávku zaměstnance na mzdu) se v pracovněprávních vztazích řídí – jak vyplývá ze zásady subsidiarity občanského zákoníku na úpravu pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2019 – dále jen „zák. práce“) – občanským zákoníkem. V poměrech projednávané věci je jím zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“).

Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (§ 1982 odst. 1 o. z.). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 o. z.).

K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (§ 1987 odst. 1 o. z.). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (§ 1987 odst. 2 o. z.). Zakazuje se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný (§ 1988 odst. 1 o. z.). Zakazuje se započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu (§ 1988 odst. 2 o. z.). Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1989 odst. 1 o. z.).

Podle ustanovení § 144a odst. 4 zák. práce započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v občanském soudním řádu.

Podle ustanovení § 147 odst. 3 věty druhé zák. práce srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy [§ 146 písm. b)].

V ustálené praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutím a stanovisek, ročník 2013) nejsou pochybnosti o tom, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout (podle právní úpravy účinné ode dne 1.1.2007) rovněž započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. To platí i v případě, představuje-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce (§ 278 o. s. ř.) a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy nebo platu (§ 279 odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu je jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele – jsou-li dodrženy zákonné limity – obecně přípustné. Jde-li však o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákon jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (srov. § 147 odst. 3 větu druhou zák. práce). Bez této dohody (uzavřené podle ustanovení § 2045 o. z.) není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit (srov. § 263 zák. práce). Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem, tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 144a odst. 4 zák. práce).

Dovolací soud proto již v minulosti dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2019 sp. zn. 21 Cdo 238/2019). Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 144a odst. 4 zák. práce), avšak (stejně jako na mzdu) se na něj vztahuje ustanovení § 147 odst. 3 zák. práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance [srov. § 145 odst. 2 písm. d) zák. práce], kterých se týká pojem „srážky ze mzdy“, zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu (srov. § 145 odst. 1 zák. práce).

Jestliže tedy v daném případě žalovaná jednostranně započetla a srazila ze mzdy žalobce za měsíc prosinec 2017 a z odstupného část své pohledávky na náhradu škody, kterou jí měl způsobit žalobce při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla v tomto směru uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, je – byť založen na nepřiléhavých důvodech – správný závěr odvolacího soudu o opodstatněnosti podané žaloby.

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů