// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.03.2020
Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké
I. Metodiku Nejvyššího soudu k § 2958 o. z. nelze využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených, kteří jsou sekundárními oběťmi ve smyslu § 2959 o. z.
II. Podle § 3a odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se limitem pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla rozumí nejvyšší hranice plnění pojistitele při jedné škodné události, tedy jde o nastavení rozsahu plnění, které pojistitel v jednotlivých případech poskytuje poškozenému za škůdce, a v jakém již je pojištěný povinen hradit újmu poškozenému sám. Rozhodně tedy nejde o jakékoliv vodítko pro stanovení výše náhrady jednotlivých dílčích nároků poškozeného; není důvodu z vysokého minimálního limitu cokoliv dovozovat ve vztahu k výši plnění, které náleží pozůstalým podle § 2959 o. z.
III. Majetkové poměry škůdce soudy zvažují jen ve výjimečných případech tak, aby finální výše odškodnění nepředstavovala pro škůdce likvidační důsledek hrozící i tím, že poškozeným se nedostane plnění. Pouze v případě, že by ukládaná částka škůdce finančně zatížila natolik, že by se to mohlo dotknout i nároků pozůstalých, přistupují soudy k využití zmírňovacího práva a výši náhrady upravují směrem dolů. Nelze tedy z této moderační pojistky dovozovat opačný závěr, totiž že by výjimečně dobrý majetkový stav škůdce či pojistitele jeho odpovědnosti zakládal bez dalšího důvod pro vyšší plnění, a nelze proto akceptovat automatický vztah přímé úměry mezi finančními poměry škůdce (pojistitele jeho odpovědnosti) a výší nároku poškozeného. Odvolací soud tedy v rámci svých úvah o celkové výši odškodnění postupoval věcně správně, jestliže nepřihlédl k majetkovým poměrům škůdce a nezvýšil náhradu jen proto, že škůdce byl pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb.
IV. Je sice pravdou, že v obecné rovině může být do výše náhrady nemajetkové újmy promítnut i negativní postoj škůdce, např. nevhodné chování k pozůstalým, přezíravost či arogance, na druhou stranu ovšem ani případné popírání viny škůdcem v trestním řízení, které je standardním způsobem obhajoby, neprohlubuje samo o sobě míru utrpení pozůstalých, a přihlížet je tak možno jen k excesivnímu vybočení (pozůstalé zraňující postoje či projevy). Tím spíše pak případná procesní taktika motivovaná například snahou o dosažení tzv. odklonu trestního stíhání v přípravném řízení (podmíněné zastavení či narovnání) nemůže být bez dalšího považovaná za negativní přístup ze strany škůdce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2109/2018, ze dne 28. 11. 2019
Dotčené předpisy:
§ 13 o. z.
§ 2959 o. z.
Kategorie: náhrada nemajetkové újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 6 C 268/2016-112, zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení 1.950.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 1. 2014 zemřela při dopravní nehodě čtyřiadvacetiletá dcera žalobců Z. K. poté, co byla sražena vozidlem zn. XY, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované. V trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 92/2014 byl řidič vozidla M. J. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti a byla mu uložena povinnost uhradit každému ze žalobců na náhradě nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké 350.000 Kč. Žalovaná následně na základě provedeného šetření a dostupných podkladů vyplatila každému z pozůstalých rodičů na předmětný nárok částku 550.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, podle kterého při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), je třeba zohlednit jak okolnosti na straně poškozeného (pozůstalého) – zejména intenzitu vzájemného vztahu, jejich věk, komplexní existenční závislost pozůstalého na usmrcené osobě, či případné poskytnutí jiné satisfakce pozůstalým, tak na straně původce újmy – zejména jeho postoj k projednávané věci, dopad události do jeho duševní sféry a míru zavinění, eventuálně spoluzavinění usmrcené osoby. Soud prvního stupně podle tohoto rozhodnutí vycházel ze zásady, že u skupiny citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé, se jako odpovídající zásadám slušnosti v typových (neutrálních) případech jeví stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v základním rozpětí od 240.000 Kč do 500.000 Kč, nejsou-li v konkrétním případě naplněna kritéria pro její zvýšení či snížení. V projednávané věci bylo zjištěno, že oba žalobce pojilo k zemřelé dceři intenzivní citové pouto a její smrt je psychicky zasáhla natolik, že se oba dostali do stavu duševního onemocnění. Dcera pomáhala rodičům s některými úkony, např. s nákupy či administrativními záležitostmi, jinak si však žalobci zvládali zajišťovat své běžné životní potřeby sami, se zemřelou nežili ve společné domácnosti a nebyli na ní ani finančně závislí. Zemřelá nebyla jediným dítětem žalobců, a byť by to byla patrně ona, kdo by vůči rodičům do budoucna zastával roli pečující osoby, mohli se se žádostí o pomoc vždy obracet rovněž na své dvě další děti. Z okolností na straně škůdce vzal soud v potaz zejména nedbalostní formu zavinění, kterou lze na rozdíl od úmyslného jednání vnímat jako neutrální prvek, potažmo přístup škůdce po činu, kdy zaslal žalobcům omluvný dopis a nabídl jim poskytnutí finanční kompenzace. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soud prvního stupně uzavřel, že jako proporcionální se jeví náhrada stanovená při horní hranici základního rozpětí vymezeného v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou určil částkou 550.000 Kč pro každého z pozůstalých. Jelikož náhrada v uvedené výši již byla žalobcům vyplacena, neshledal soud žalobu ani zčásti důvodnou a v plném rozsahu ji zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142, rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců 250.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a v podstatné míře rovněž s jím učiněným právním posouzením věci, s přihlédnutím k dikci § 2959 o. z. však dospěl k závěru, že okresním soudem stanovené částky náhrad nejsou dostačující. Zohlednil přitom zejména intenzitu vzájemných vztahů žalobců a jejich nejmladší dcery, kdy obzvláště žalobkyně byla na zemřelou již od narození silně fixována, neboť jí pomohla překonat vážné zdravotní komplikace, dále věk všech jmenovaných či fakt, že zemřelá byla bezdětná a „zmizela tudíž ze života žalobců, jako by vůbec neexistovala“. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že to byla právě zesnulá dcera, do níž žalobci vkládali své naděje na zaopatření či pomoc ve stáří, a to i vzhledem k tomu, že byla zdravotnicky vzdělaná a měla s nimi v budoucnu žít v jednom domě. Okolnost, že zemřelá nebyla jediným dítětem žalobců, jimž tudíž zůstaly zachovány další děti a vnoučata, nepovažoval odvolací soud za způsobilou zmírnit jejich ztrátu a psychické utrpení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které směřují proti části výroku napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku, jímž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítají, že částka přiznaná odvolacím soudem není dostatečná s ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména vzhledem k intenzitě jejich vzájemného vztahu se zemřelou či očekávání budoucí pomoci z její strany, a neodpovídá výši náhrad přiznávaných soudy v jiných obdobných případech. V souvislosti s tím odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1389/2016, jímž bylo aprobováno přiznání náhrady pozůstalému z titulu § 2959 o. z. ve výši 1.000.000 Kč. Mají za to, že odvolací soud v rámci svých úvah sice správně posoudil skutkové okolnosti na straně pozůstalých, již se však vůbec nezabýval okolnostmi na straně škůdce, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016. Nevzal zejména v potaz lhostejnost, aroganci a vyjádřenou bezcitnost škůdce plynoucí z jeho postupu v rámci trestního řízení, kdy sice zaslal žalobcům omluvný dopis a učinil jim nabídku finanční kompenzace, avšak tímto jednáním nesledoval odčinění způsobené újmy, nýbrž toliko zajištění si polehčující okolnosti. Jsou dále přesvědčeni, že v případech, kdy je finanční kompenzace hrazena pojišťovnou z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a současně není naplněn žádný z předpokladů pro vznik regresního nároku pojišťovny vůči škůdci ve smyslu § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), by soudy neměly při určování míry odškodnění žádným způsobem přihlížet k majetkovým poměrům škůdce a „brzdit“ tím poškozené v uplatňování jejich nároků, neboť přiznaná výše náhrady se za daných okolností nemůže majetkové sféry škůdce nijak dotknout, natož mít likvidační povahu (k tomu srov. např. již zmíněné usnesení sp. zn. 7 Tdo 1389/2016). Poukazují na pojistné limity, které jsou často sjednávány až na 200.000.000 Kč, tedy vysoko nad zákonné minimum 35.000.000 Kč. Konečně pak dovolatelé vyjadřují svůj nesouhlas se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který doporučuje obecným soudům vycházet u skupiny citově nejblíže spjatých osob v typově neutrálních případech ze základního rozmezí náhrady od 240.000 Kč do 500.000 Kč. Jsou přesvědčeni, že toto doporučení představuje návrat k dřívějšímu dlouhodobě kritizovanému systému odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek zakotvenému v § 444 odst. 3 předchozího občanského zákoníku, citované rozhodnutí navíc žádným způsobem nevysvětluje, z jakého důvodu byl stanoven interval právě v uvedeném rozmezí, resp. jakými úvahami či matematickými postupy byl Nejvyšší soud při jeho vytváření veden. Stanovený rámec se pak jeví nedostatečným i vzhledem ke skutečnosti, že současná právní úprava již neumožňuje, aby se dotčené osoby domáhaly zvýšení satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Mají za to, že by Nejvyšší soud měl přehodnotit závěry přijaté v rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a že by měl konkrétním výpočtem stanovit nové rozmezí náhrad, které by se alespoň rámcově přibližovalo pomyslné hodnotě zmařeného lidského života ve smyslu Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (10.000.000 Kč). Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců v rozsahu, jímž napadá potvrzující část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, avšak není důvodné. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Uvedená úprava zakládá svým způsobem výjimečný nárok tím, že deklaruje plnou náhradu újmy způsobené duševními útrapami nikoliv osobě poškozené na zdraví (jako je tomu u nároků z ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.), nýbrž dalším osobám, tedy tzv. druhotným obětem, jimiž jsou manžel, rodiče, děti či jiná osoba blízká. Jejich újma spočívá ve ztrátě příbuzného či osoby blízké, která byla usmrcena. Vzhledem k tomu, že smrt je nezvratným koncem života každého člověka, aniž by zpravidla bylo možno předpokládat, kdy nastane, je ztráta blízké osoby přes svou nespornou tragičnost pro každého pozůstalého něčím, čemu se nelze vyhnout a co zasahuje drtivou většinu populace (smrt prarodičů, rodičů či jiných starších příbuzných). Nárok na odčinění traumatu z takového zásahu do rodinných vazeb má tedy vystihovat ponejvíce fakt jakési neočekávanosti a nepřípadnosti, samozřejmě s výjimkou případů usmrcení dětí či mladých lidí, která se naopak většinové zkušenosti vymykají. Nejde tedy o odčinění zásahu do základního lidského práva na život (osoba, která o něj přišla, nemůže žádnou kompenzaci dostat), nýbrž o porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech).
Citované ustanovení tak zavedlo s účinností od 1. 1. 2014 nově široké obecné pravidlo pro odčinění duševních útrap pozůstalých a nahradilo dosavadní systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek, který byl v minulosti podrobován časté kritice, neboť neumožňoval reagovat na specifika jednotlivých případů a nepředstavoval tudíž vyčerpávající řešení dané problematiky. Nová úprava zavádí jednoznačně vhodnější způsob odčinění nemateriální újmy sekundárních obětí, umožňující soudu výrazněji zohlednit individuální okolnosti každého případu; nelze současně přehlédnout, že u širší veřejnosti vyvolala ničím nepodložené představy o nezbytnosti několikanásobného, ba až nelimitovaného navýšení částek náhrad přiznávaných podle předchozí právní úpravy. Primárním úmyslem zákonodárce při přijímání nového občanského zákoníku však bylo toliko odstranění nevhodného systému paušálních zákonných náhrad, nikoliv zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k předmětné problematice před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku vyvinula. V dané souvislosti sluší se uvést, že při jakémkoliv rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy je zapotřebí důsledně vycházet z principu proporcionality v tom smyslu, aby výsledná částka odpovídala co možná nejpřesněji legitimnímu očekávání veřejnosti. Toho lze přitom docílit zejména právě porovnáváním náhrad přiznávaných v jiných srovnatelných řízeních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Odvolací soud v těchto intencích postupoval a opřel se argumentačně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který z požadavku na zachování kontinuity rozhodovací činnosti soudů a z principu proporcionality v části týkající se rozsahu náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. vychází. Kromě toho byla rozhodovací praxe soudů v mezidobí usměrněna rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaným pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“ (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18), jak konstatoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2997/19, jímž odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, v jiné obdobné věci. Vzhledem k tomu, že právní argumentace použitá odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí i samotný výsledek řízení odpovídají principům naznačeným v citovaných rozhodnutích, aniž by dovolací argumentace vedla dovolací soud k závěru o potřebě se od nich odchýlit, lze považovat napadené rozhodnutí za souladné s postupně se ustalující judikaturou.
Ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 894/2018 Nejvyšší soud označil za účelné, aby se v soudní i mimosoudní praxi výše náhrad vázala na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady v případě neutrálního vyznění všech relevantních kritérií lze považovat u nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy (obdobnou metodu užil Krajský soud v Ostravě v rozhodnutích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 370/2014, ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 6 To 404/2015, ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 6 To 51/2016, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 6 To 122/2016, citováno podle Shrnutí rozhodovací činnosti českých soudů na trestním úseku – rozhodování v adhezním řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestnou činností, zpracovaného oddělením dokumentace a analytiky judikatury Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 54/2015, verze aktualizovaná ke dni 31. 7. 2018). Jelikož průměrná mzda za r. 2013 činila podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25.128 Kč, činila by pro daný případ (tj. úmrtí v roce 2014) uvedená částka 502.560 Kč, což zhruba odpovídá částce použité odvolacím soudem coby východisko pro stanovení výše náhrady. Takovéto orientační zakotvení základní výše náhrady není postupem navracejícím se k nepřípustné paušalizaci částek, jak namítají dovolatelé, protože jeho smyslem je založit srovnatelný rámec rozhodovací činnosti tak, aby mohl být naplněn požadavek legitimního očekávání ve smyslu § 13 o. z., podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Odvození výše náhrady od takto definované částky přitom představuje pouze první krok úvah o výsledné částce, kterou je třeba dále přizpůsobit a náležitě zdůvodnit s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu a k dopadu typových či jiných kritérií na situaci pozůstalých, jak budou vyložena níže.
Ohledně nastavení základního východiska pro výši náhrady není opodstatněná dovolací argumentace odkazující na částku 10.000.000 Kč doporučenou Metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (k výkladu § 2958 o. z. – srov. č. 63/2014 Sbírky a zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní), která je rámcovou výchozí částkou pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění při kompletním vyřazení poškozeného ze společenského zapojení z důvodu trvalých zdravotních následků. Již z tohoto vymezení je zřejmé, že jde o částku nastavující určitou finanční hladinu pro zcela odlišný nárok, náležející přímé oběti, jíž bylo zasaženo do práva na život a zdraví (hodnoty zcela nejvyšší a nejcennější), zatímco v posuzovaném případě jde o nároky druhotných obětí, jimž škodní událost zasáhla do základního práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, publikovaném v časopise Trestněprávní revue, č. 2/2018, vyložil, že Metodiku Nejvyššího soudu k § 2958 o. z. nelze využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených, kteří jsou sekundárními oběťmi ve smyslu § 2959 o. z. Ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva mezi těmito nároky činí výrazný rozdíl, neboť zatímco nejvyšší náhrady (kolem 100.000 euro) jsou poskytovány za dosti výjimečné zásahy do práva na život podle čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech (jde zejména o selhání státu při ochraně života), rozpětí náhrad přisuzovaných stěžovatelům za zásah do rodinných vztahů podle čl. 8 Úmluvy se pohybuje průměrně zhruba kolem 10-20 % uvedené částky.
Jak již bylo naznačeno, soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, charakteru a způsobu neoprávněného zásahu, k povaze a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše peněžité náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Výčet okolností vyjmenovaných v § 2957 o. z., které představují obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu (jde o okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež se mohou vyskytnout i při usmrcení či závažném ublížení na zdraví), je pouze demonstrativní (příkladmý), a je tedy třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Relevantní kritéria pro rozhodování o výši náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě poznatků z judikatury k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, účinnému do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013). Ústavní soud sice toto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, hlediska určení výše náhrady však převzal (srov. nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, odst. 53 a 54). Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli mnohonásobků (obdobně viz Metodika k náhradě nemajetkových újem na zdraví, část A/X).
Obecně vzato je na straně pozůstalého významná zejména intenzita a kvalita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce. Vzájemný vztah je významný proto, že ztráta milované osoby zasáhne pozůstalého nesrovnatelně citelněji než ztráta příbuzného, k němuž má vztah neutrální či dokonce negativní; z hlediska prožívání ztráty osoby blízké je právě jejich vzájemný vztah klíčový (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, publikovaný pod C 16045 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1/17). Při zohlednění věku zemřelého se odlišuje, nakolik je prožívána ztráta novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového věku jeho vnoučaty. I když ztráta rodiče představuje újmu v každém věku, bude mít jiný dopad na dítě útlého věku, které si ztrátu není dosud schopno plně uvědomit (absence rodiče jej však bude ovlivňovat a provázet celým dalším životem), jiný na dítě školního věku, které je na rodiči citově i existenčně závislé, a konečně jiný na dospělého jedince, který již nežije ve společné domácnosti s usmrceným rodičem a má vlastní rodinu. Judikatura považuje ztrátu dítěte za nejtěžší újmu, která v těchto vztazích vůbec může vzniknout (srov. např. rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 2 T 37/2015, či Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 T 25/2015). Náhrada nákladů na výživu je pak samostatným nárokem majetkového charakteru, ovšem ztráta osoby, na níž je pozůstalý existenčně závislý (nemusí jít jen o podporu peněžitou, nýbrž i o pomoc osobní, jak tomu je i v projednávaném případě), se jistě negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Zákon zde jednoznačně preferuje peněžitou náhradu, takže jiná forma satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění (srov. Vojtek, P. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1118-1119, dostupné v systému ASPI). Zohlednit lze rovněž, byl-li poškozený očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl [srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1722, marg. č. 30-31].
Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Právě postoj škůdce může ovlivnit vnímání újmy pozůstalým; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Průměrný člověk obdařený svědomím bude způsobením smrti jinému bezpochyby sám otřesen, jestliže se to projeví například dokonce psychickými problémy, je možné je zohlednit. Je třeba vzít zřetel na okolnosti smrti, především z pohledu počínání škůdce; větší dopad na prožívání sekundárních obětí má úmyslné usmrcení než usmrcení z nedbalosti či objektivní odpovědnost za výsledek.
Podle § 2959 o. z. mají být duševní útrapy pozůstalých při usmrcení osoby blízké kompenzovány náhradou „vyvažující plně jejich utrpení“, resp. náhradou stanovenou podle „zásad slušnosti“. Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, jedná se tedy o právní normu, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností, a na základě toho určil, jaká výše náhrady bude v konkrétní posuzované věci odpovídat zásadám slušnosti. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
V dané souvislosti je v prvé řadě třeba konstatovat, že v projednávané věci soudy obou stupňů v souladu s judikaturou Ústavního, resp. dovolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015) učinily skutková zjištění k příslušným relevantním kritériím jak na straně pozůstalých (zejména kvalita a intenzita vzájemného vztahu, věk zemřelé, zásah do duševní sféry žalobců, otázka plánované budoucí pomoci žalobcům ve stáří ze strany zemřelé), tak na straně škůdce (zejména nedbalostní forma zavinění či jeho přístup k pozůstalým po činu), a v tomto směru jim tudíž nelze ničeho vytknout. Odvolací soud významné okolnosti, které přicházejí v úvahu pro zvýšení náhrady nad obvyklou míru, bral v potaz a na základě podrobného rozboru, v čem spatřuje důvod ke zvýšení náhrady nad 500.000 Kč, z níž vychází soudní praxe v případě neutrálního vyznění posuzovaných kritérií, dospěl k závěru, že přiměřenou částkou pro každého z rodičů je 800.000 Kč, tedy částka o 60 % vyšší.
Dovolatelé namítají, že přiznaná náhrada není dostačující s ohledem na specifické skutkové okolnosti projednávané věci, zejména vzhledem k jejich intenzivnímu poutu k zemřelé dceři, potažmo spoléhání se na její pomoc ve stáří. Namítají především rozpor závěrů rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem sp. zn. 7 Tdo 1389/2016, který nepovažoval za nepřiměřeně vysokou náhradu 1.000.000 Kč. I když v obou případech šlo o újmu vzniklou ze srovnatelné škodní události - dopravní nehody zaviněné nedbalostí řidiče, pomíjejí dovolatelé některé další okolnosti, které jsou již odlišné. V uvedené trestní věci byla vyšší náhrada přiznána sedmiletému chlapci, který při dopravní nehodě přišel o matku jakožto jediného pečujícího a spolužijícího rodiče, traumatizující prožitek byl u něho značně zesílen ještě okolností, že mu byl osobně také sám přítomen, a že musel celou věc – alespoň v prvním období bezprostředně po nehodě – vnímat za situace, kdy sám byl těžce zraněn, byl hospitalizován v nemocnici a neměl tudíž oporu ve stálé přítomnosti jiné blízké osoby; intenzita způsobené újmy pak u něj byla zesílena rovněž následným vývojem událostí, protože byl svěřen do péče otce, musel se přestěhovat do jiného regionu a tam se sžívat s novou rodinou, prostředím, školou apod. I ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 (náhrada v celkové výši 700.000 Kč) šlo o sedmiletou dívku, která při dopravní nehodě, jíž byla osobně přítomna, přišla o matku jakožto jediného fakticky pečujícího rodiče. Byť v žádném případě není záměrem dovolacího soudu jakýmkoliv způsobem bagatelizovat duševní útrapy dovolatelů spojené s úmrtím jejich nejmladší dcery, nelze současně přehlížet, že v obou uvedených případech vycházely soudy při stanovení výše náhrady mimo jiné z existence specifických okolností vedoucích k dalšímu výraznějšímu prohloubení traumatizujícího zážitku pozůstalých, které v případě dovolatelů naplněny nejsou (např. osobní přítomnost u tragické události, ztráta živitele, vytržení pozůstalého z dosavadního rodinného i jiného prostředí, ohrožení jeho budoucího vývoje v důsledku ztráty stěžejního výchovného činitele apod.). Jelikož ze skutkových zjištění nalézacích soudů v projednávané věci (jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) nevyplývá, že by se na straně dovolatelů, potažmo škůdce vyskytovaly v porovnání se zmíněnými případy další zvláštní okolnosti odůvodňující zvýšení celkové částky náhrady, neshledal dovolací soud náhradu ve výši 800.000 Kč pro každého z dovolatelů nepřiměřeně nízkou.
Dovolatelé dále vyjadřují své přesvědčení, že v případech, kdy je škůdce pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. a současně není naplněn žádný z předpokladů pro vznik regresního nároku pojistitele, by nemělo být přihlíženo k jeho majetkovým poměrům, resp. i vzhledem k limitu pojistného plnění ve výši 35.000.000 Kč musí být „škůdce schopen prostřednictvím pojišťovny zaplatit náhradu v řádech miliónů korun českých“. Tento závěr ovšem přehlíží povahu a účel pojistného limitu; podle § 3a odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se limitem pojistného plnění rozumí nejvyšší hranice plnění pojistitele při jedné škodné události, tedy jde o nastavení rozsahu plnění, které pojistitel v jednotlivých případech poskytuje poškozenému za škůdce, a v jakém již je pojištěný povinen hradit újmu poškozenému sám. Rozhodně tedy nejde o jakékoliv vodítko pro stanovení výše náhrady jednotlivých dílčích nároků. Ostatně zejména v případech trvalých újem na zdraví může poškozenému vznikat více nároků, které nemusejí mít jen jednorázový charakter (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), nýbrž mohou trvat po mnoho let (náklady léčení, ztráta na výdělku), takže není důvodu z vysokého minimálního limitu cokoliv dovozovat ve vztahu k výši plnění, které náleží pozůstalým podle § 2959 o. z.
Nesprávné jsou i úvahy dovolatelů o vlivu majetkového stavu škůdce, případně pojistitele jeho odpovědnosti, na výši náhrady za nemajetkovou újmu. Majetkové poměry škůdce totiž soudy zvažují jen ve výjimečných případech tak, aby finální výše odškodnění nepředstavovala pro škůdce likvidační důsledek hrozící i tím, že poškozeným se nedostane plnění. Pouze v případě, že by ukládaná částka škůdce finančně zatížila natolik, že by se to mohlo dotknout i nároků pozůstalých, přistupují soudy k využití zmírňovacího práva a výši náhrady upravují směrem dolů (srov. zejména již zmíněný rozsudek č. 85/2019 Sbírky). Nelze tedy z této moderační pojistky dovozovat opačný závěr, totiž že by výjimečně dobrý majetkový stav škůdce či pojistitele jeho odpovědnosti zakládal bez dalšího důvod pro vyšší plnění, a nelze proto akceptovat automatický vztah přímé úměry mezi finančními poměry škůdce (pojistitele jeho odpovědnosti) a výší nároku poškozeného. Odvolací soud tedy v rámci svých úvah o celkové výši odškodnění postupoval věcně správně, jestliže nepřihlédl k majetkovým poměrům škůdce a nezvýšil náhradu jen proto, že škůdce byl pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb.
Důvodnost dovolání konečně nezakládá ani námitka dovolatelů, že se odvolací soud nezabýval tvrzenou lhostejností, arogancí či vyjádřenou bezcitností škůdce, jež měly plynout z jeho jednání v rámci trestního řízení, kdy nejprve vyhotovil omluvný dopis a nabídl žalobcům finanční kompenzaci, posléze však od tohoto svého úmyslu ustoupil s tím, že šlo o nabídku toliko v rámci přípravného řízení, která již není aktuální, čímž měl projevit absenci jakékoliv lítosti a prohloubit psychické problémy žalobců. Uvedená námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, který je od dovolateli předestíraného stavu odlišný. Je sice pravdou, že v obecné rovině může být do výše náhrady nemajetkové újmy promítnut i negativní postoj škůdce, např. nevhodné chování k pozůstalým, přezíravost či arogance, na druhou stranu ovšem ani případné popírání viny škůdcem v trestním řízení, které je standardním způsobem obhajoby, neprohlubuje samo o sobě míru utrpení pozůstalých, a přihlížet je tak možno jen k excesivnímu vybočení (pozůstalé zraňující postoje či projevy). Tím spíše pak případná procesní taktika motivovaná například snahou o dosažení tzv. odklonu trestního stíhání v přípravném řízení (podmíněné zastavení či narovnání) nemůže být bez dalšího považovaná za negativní přístup ze strany škůdce. Činí-li ovšem dovolatelé vlastní skutkové závěry, které podle jejich názoru vyplývají z provedených důkazů (tj. závěry o lhostejnosti, aroganci a bezcitnosti škůdce), neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v části, jíž je napadána potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak není dovolání objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dovolací soud jej tedy v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Autor: -mha-