// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.03.2020
Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení („finanční leasing“)
V rámci rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat.
V případě singulární sukcesse tedy nelze pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením přihlížet k době, jíž se řízení účastnil procesní předchůdce poškozeného, a to ani s ohledem na specifickou povahu vztahu mezi nimi založeného v posuzované věci smlouvou o finančním leasingu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3805/2019, ze dne 11. 12. 2019
Dotčené předpisy:
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
§ 107a o. s. ř.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 139/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2018, č. j. 23 C 4/2018-34, vyslovil, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 160 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I rozsudku) a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že posuzované bylo zahájeno 11. 5. 2009, když žalobu podala žalobkyně ČSOB Leasing a. s. a žalovaným bylo Město Jeseník, předmětem řízení byl nárok na zaplacení 152 100 Kč. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo od dne 11. 1. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě o tom, že namísto žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. do řízení vstoupil na základě návrhu podle § 107a o. s. ř. žalobce J. K.. Řízení skončilo 9. 4. 2018. Celková doba řízení ve vztahu k žalobci J. K. činila 5 let a 3 měsíce. Soud prvního stupně vycházel při navazujícím právním posouzení ohledně délky řízení z toho, že není důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení. Posuzované řízení o náhradu škody proběhlo na třech stupních soudní soustavy, šlo o řízení po skutkové stránce složitější (včetně potřeby znaleckého zkoumání a jeho revize), dílem k délce řízení přispěli i samotní účastníci, byl současně zjištěn ojedinělý průtah na straně soudu prvního stupně, jinak řízení probíhalo plynule. Soud prvního stupně nakonec dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou a nedošlo tak ani k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
6. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně a přisvědčil jeho úvaze, že posuzované řízení trvalo dobu sice delší, nicméně přiměřenou s ohledem na skutkovou a právní složitost věci, množství provedených důkazů i fakt, že řízení trvalo na třech stupních soudní soustavy. Nepřisvědčil přitom argumentu žalobce spočívajícího v tom, že je nutné, aby žalobce sdílel s původním žalobcem újmu za dobu řízení, v níž nevystupoval v procesním postavení žalobce. Odkázal přitom na judikaturu vyjádřenou i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, z 9. 3. 2011 (dále jen Stanovisko“), v němž je uvedeno, že soud přihlíží k části řízení, v níž účastník vystupoval jako právní předchůdce osoby domáhající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která vstoupila do řízení jako jeho dědic. To však neplatí v případě postoupení pohledávky, pro niž je vedeno původní řízení a není zde důvod přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu. Nejvyšší soud se danou problematikou zabýval i v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, kdy uvedl, že v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvod přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, i když bylo vedeno dobu nepřiměřeně dlouhou. Je těžko představitelné, že by postupník sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní doby řízení vyplývající. Ustanovení občanského zákoníku, dle něhož s postoupenou pohledávkou přechází i příslušenství a všechna práva s ní spojená se ve sporu o úhradu nemajetkové újmy neuplatní. Povinnost hradit újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením je následkem porušení povinností ze strany státu a je pro něho samostatným závazkem a nevyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky. Je proto třeba takové následky posuzovat samostatně jak u postupníka, tak u postupitele.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, v němž formuloval dvě otázky. Jednak, zda „lze leasingovému nájemci coby singulárnímu právnímu nástupci leasingové společnosti, přiznat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, týkajícím se předmětu leasingu, i za dobu, kdy byl účastníkem (soudního) řízení jeho právní předchůdce“, u níž předpoklad přípustnosti spojuje s tím, že by měla být věc po právní stránce posouzena jinak, než jak to učinil Nejvyšší soud v rozhodnutích, z nichž vycházel odvolací soud. Tam uvedené závěry nepovažuje žalobce v dovolání za bezvýjimečné, když s vlastní podrobnější argumentací dovozuje, že právě právní a hospodářský vztah mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem založený mezi nimi uzavřenou nájemní smlouvou u finančního leasingu pro jeho specifickou povahu odůvodňuje odlišné právní posouzení věci. Pro případ, že by uvedená argumentace neobstála, žádal dále žalobce, aby Nejvyšší soud posoudil, zda lze celkovou dobu posuzovaného řízení považovat za přiměřenou, když právní posouzení dané otázky odvolacím soudem považoval za rozporné s obsahem Stanoviska. Navrhoval proto, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žalobě bude vyhověno.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a má všechny předepsané obsahové náležitosti.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Žalobcem podpůrně dovoláním předestřená otázka, zda lze celkovou dobu posuzovaného řízení považovat za přiměřenou (včítaje v to výslovně i dobu, jíž se ho účastnila ČSOB Leasing, a.s.), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť v poměrech projednávané věci odvolací soud posuzoval jen délku té části posuzovaného řízení, jíž se žalobce na základě rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví (§ 107a o. s. ř.) účastnil. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které se mu, jak bude uvedeno dále, prostřednictvím první předestřené otázky, nepodařilo, v rámci tohoto dovolacího řízení účinně zpochybnit.
14. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda-li lze, v případě singulární sukcesse, přihlížet k době, jíž se řízení účastnil procesní předchůdce poškozeného, a to s ohledem na specifickou povahu vztahu mezi nimi založeného smlouvou o finančním leasingu, neboť daná otázka nebyla ve všech souvislostech v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání není důvodné.
17. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“] stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
18. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
19. Podle § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
20. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
21. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu cit. § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
22. Jak uvedl dovolací soud například v usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněném pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle § 107a o. s. ř. vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v době vydání usnesení podle § 107a o. s. ř.
23. Dovoláním předestřenou otázku „zda lze leasingovému nájemci coby singulárnímu právnímu nástupci leasingové společnosti, přiznat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, týkajícím se předmětu leasingu, i za dobu, kdy byl účastníkem (soudního) řízení jeho právní předchůdce“ (tedy leasingová společnost) proto odvolací soud správně posoudil ve shodě s řešením přijatým v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, podle něhož v rámci rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. Takto formulovaný závěr se posléze promítl též do Stanoviska. Shodně se na dané téma Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, v němž dále vysvětlil, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011), což ovšem není případ současného žalobce, který není univerzálním právním nástupcem původní žalobkyně v posuzovaném řízení – ČSOB Leasing, a.s. Ta mohla svůj vlastní nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení uplatnit vlastním jménem.
24. Namítal-li pak žalobce, že jeho nárok plyne ze zvláštní povahy finančního leasingu, pak jej lze ve sledovaných souvislostech odkázat na závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, podle něhož v případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu cit. § 13 odst. 2 OdpŠk fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u které jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti.
25. Může sice nastat situace, jako v posuzovaném řízení, kdy další osoby, v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému, rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Děje se tak ovšem nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
26. Výše uvedený závěr pak byl – ve zcela srovnatelných poměrech vážících se k tzv. vedlejšímu účastníkovi - dále rozvinut v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 539/2015, uveřejněném pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož vedlejší účastník nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. A to přesto, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. zpravidla vyplývá z toho, že ačkoliv jeho práva a povinnosti hmotněprávní povahy nejsou předmětem řízení, mohou být rozhodnutím ve věci samé dotčena zprostředkovaně skrze jeho právní poměr k účastníkovi řízení, tedy jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy).
27. Lze proto shrnout, že v době, kdy se posuzovaného řízení jako žalobkyně účastnila ČSOB Leasing, a. s. mohla nemajetková újma způsobená jeho nepřiměřenou délkou vzniknout jen leasingovému pronajímateli a zákonem vyžadovaná nezbytná příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a žalobcem v té době (to je do okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví) tvrzenou újmou byla přerušena jeho vztahem k primární poškozené, od které (a nikoli od nesprávného úředního postupu) onu újmu odvozoval.
28. Neobstojí ani odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23 Cdo 1766/2012, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 678/2012, a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, stejně jako na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010. sp. zn. Cpjn 204/2007, jež se zabývají charakterem tzv. finančního leasingu, neboť ani jejich závěry nemají vliv na procesní vymezení účastenství žalobce v posuzovaném řízení (srov. § 90 o. s. ř.), coby otázky určující pro výsledek daného kompenzačního řízení.
29. Tvrdil-li žalobce v žalobě o zadostiučinění za nemajetkovou újmu i v podaném dovolání, že škoda pádem větve stromu na jemu pronajatý osobní automobil uplatňovaná v rámci posuzovaného řízení vznikla „fakticky“ nikoliv leasingovému pronajímateli, ale jemu samotnému, pak mu nic nebránilo podat žalobu o náhradu škody vlastním jménem i před skončením leasingu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012), nejde proto rovněž o okolnost, která by měla přivodit změnu ustálené judikatury.
30. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby jím předestřenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
VI. Závěr
31. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení správné, není dovolání žalobce důvodné, a proto Nejvyšší soud postupem podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Autor: -mha-