// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 19.02.2020
Snížení náhrady při přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků
Judikatura Nejvyššího soudu s účinností od 1. 1. 2014 připouští, že soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může výjimečně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a s přihlédnutím ke korektivu dobrých mravů náhradu zvýšit či naopak snížit, případně ji nepřiznat vůbec.
V posuzované věci však odvolací soud pochybil, že výši náhrady za spoluvlastnický podíl snížil pouze při zohlednění okolností, že žalobce nabyl svůj podíl v dražbě za výrazně nižší cenu, a dále, že nabytí podílu na nemovitostech ze strany žalobce nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu se závěrem, že v případě absence dohody o prodeji podílu bude situace řešena uplatněným požadavkem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2903/2015 poukázal z hlediska dobrých mravů, resp. zneužití práva, na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem představuje institut, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě za nižší cenu nelze klást k tíži nabyvatele, neboť skutečnost, že se v dražbě nenašel zájemce, který by nabídl vyšší cenu než nabyvatel, nezakládá okolnost negativně přičitatelnou nabyvateli.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4856/2017, ze dne 12. 11. 2019
Dotčené předpisy:
§ 1147 o. z.
§ 2 odst. 3 o. z.
Kategorie: podílové spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 42 C 37/2012-291, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem - pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 850 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení a žalované uložil zaplatit státu na znalečném částku, o jejíž výši rozhodne soud samostatným výrokem.
Vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované a nelze je reálně rozdělit. Žalobce svůj podíl o velikosti id. 5/24 nabyl v nedobrovolné dražbě za částku 665 000 Kč a následně jej nabídl ke koupi žalované, která je většinovou spoluvlastnicí, za částku 1 290 000 Kč. K dohodě nedošlo a žalobce se obrátil s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na soud. Soudem ustanovený znalec Ing. Miroslav Kovalčík stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí částkou 5 450 000 Kč, zohlednil však skutečnost, že při prodeji menšinového spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech je cena výrazně nižší než by činil aritmetický podíl z prodeje celé nemovitosti, a tuto korekci stanovil na 25 %. Spoluvlastnický podíl žalobce proto ohodnotil částkou 850 000 Kč. Soud prvního stupně z takto stanovené částky vycházel. Nesouhlasil s názorem žalované, že by žalobci měla být přiznána náhrada odpovídající pouze tomu, co na nabytí spoluvlastnického podílu sám vynaložil. Konstatoval, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním společné věci za náhradu do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků se vychází z obvyklé ceny věci, resp. z podílu na ní, a je přitom nerozhodné, jaká právní skutečnost spoluvlastnický vztah založila. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval § 150 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také jen „o. s. ř.“). Zohlednil přitom, že se žalovaná vypořádání spoluvlastnictví nebránila, pouze nebyla ochotna akceptovat žalobcem požadovanou výši náhrady za spoluvlastnický podíl, a také skutečnost, že zdrojem žalobcova zisku je nákup spoluvlastnických podílů na nemovitostech a jejich následný prodej za výhodnou cenu. Jelikož dosahuje zisku, aniž by přidával jakoukoli hodnotu, lze na něm požadovat, aby se „vybavil dostatečným administrativně právním aparátem“ a nemusel při popsané činnosti využívat služeb advokáta.
Jednalo se v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť původní rozsudek ze dne 24. 9. 2014, č. j. 42 C 37/2012-236, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2015, č. j. 18 Co 82/2015-268, zrušen. Odvolací soud spatřoval pochybení soudu prvního stupně v tom, že nepředvolal znalce Ing. Miroslava Kovalčíka, aby se vyjádřil k námitkám vzneseným účastníky řízení k jím vypracovanému znaleckému posudku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací následně rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 Co 38/2016-314, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil, zrušil ho pouze ve výroku V., ve kterém soud uložil žalované zaplatit státu znalečné ve výši stanovené samostatným usnesením a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
Odvolací soud akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně i jeho závěry a doplnil, že při rozhodování o výši náhrady je vždy nutno přihlížet k okolnostem konkrétního případu. V posuzované věci zohlednil způsob a důvody nabytí spoluvlastnického podílu žalobcem, který skupuje spoluvlastnické podíly na nemovitostech pouze za účelem zisku, aniž by měl v úmyslu je dále užívat, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přísluší jako přiměřená náhrada obvyklá (tržní) cena spoluvlastnického podílu, tedy cena nižší, než by činil aritmetický podíl z prodeje celé nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobce i žalovaná.
Žalobce opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. a tvrdí, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva „v jaké výši a podle jakých zásad má být vyplacena náhrada za spoluvlastnický podíl toho ze spoluvlastníků, který rozhodnutím soudu svého spoluvlastnictví pozbývá, jestliže nabyvatelem celé nemovitosti je stávající spoluvlastník ostatních podílů“. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí především s tím, že mu byla výše náhrady za spoluvlastnický podíl snížena koeficientem 25 % z důvodu, že jde o převod (menšinového) spoluvlastnického podílu. Při určení výše náhrady za jeho spoluvlastnický podíl měly soudy vycházet z tržní (obecné) ceny celé věci a podle výše podílu pak určit příslušnou náhradu. Správně měl tedy obdržet náhradu ve výši matematického (aritmetického) podílu odpovídajícího jeho podílu spoluvlastnickému, tedy 5/24 z částky 5 450 000 Kč. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu (označené např. sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, sp. zn. 22 Cdo 976/2011, nebo II. ÚS 3588/14) a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc aby jim vrátil zpět k dalšímu řízení. Napadá i nákladový výrok s tím, že je nepřípustné odepřít procesně úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení pouze proto, že je podnikatelem. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2135/2016.
Žalovaná podává dovolání výlučně proti výroku I. odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jestliže rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně tak, že žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, aniž by zároveň tuto náhradu přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná. Domnívá se, že ve sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví jí z důvodu úspěšnosti ve věci přísluší náhrada nákladů řízení v celkové výši 277 644,85 Kč, a to za řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem, i za opakované řízení před soudem prvního stupně, kterou v dovolání podrobně vyčíslila. Navrhuje, aby o náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že jím citovaná judikatura se vztahuje na přirozeně vzniklé spoluvlastnické vztahy, tedy na skutkově a právně zcela odlišné případy. K odklonu od ustálené rozhodovací praxe nedošlo. V případě žalobce se jednalo o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním žalobce a jím vymezené právní otázky, v jaké výši a podle jakých zásad má být vyplacena náhrada za spoluvlastnický podíl toho ze spoluvlastníků, který rozhodnutím soudu svého spoluvlastnictví pozbývá, jestliže nabyvatelem celé nemovitosti je stávající spoluvlastník ostatních podílů, tedy zda se při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v soudním řízení vychází při určení náhrady za podíl z ceny celé věci, nebo z ceny spoluvlastnického podílu. Žalobce nesouhlasí se snížením výše náhrady za spoluvlastnický podíl, kterou má obdržet v případě přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za kterou by bylo reálně možno prodat celou věc, a nikoliv z ceny, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V poměrech o. z. se aktuálně ke správnosti těchto závěrů přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupném na www.nsoud.cz).
V posuzované věci byla stanovena obvyklá cena předmětných nemovitostí částkou 5 450 000 Kč. Prostý (aritmetický) podíl ve výši 5/24 odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce tak činí 1 135 000 Kč. Jestliže odvolací soud vycházel z částky 850 000 Kč s odůvodněním, že při prodeji menšinového spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech je cena výrazně nižší, odchýlil se při posuzování výše náhrady za přikázaný spoluvlastnický podíl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tento závěr učinil dovolací soud s vědomím toho, že judikatura Nejvyššího soudu s účinností od 1. 1. 2014 připouští, že soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může výjimečně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a s přihlédnutím ke korektivu dobrých mravů náhradu zvýšit či naopak snížit, případně ji nepřiznat vůbec.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej § 3030 o. z.) aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.
V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní a současně opětovně poukázal na skutečnost, že ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a nyní § 2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
V posuzované věci odvolací soud pochybil, že výši náhrady za spoluvlastnický podíl snížil pouze při zohlednění okolností, že žalobce nabyl svůj podíl v dražbě za výrazně nižší cenu, a dále, že nabytí podílu na nemovitostech ze strany žalobce nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu se závěrem, že v případě absence dohody o prodeji podílu bude situace řešena uplatněným požadavkem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2903/2015, dostupném na www.nsoud.cz, poukázal z hlediska dobrých mravů, resp. zneužití práva, na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem představuje institut, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě za nižší cenu nelze klást k tíži nabyvatele, neboť skutečnost, že se v dražbě nenašel zájemce, který by nabídl vyšší cenu než nabyvatel, nezakládá okolnost negativně přičitatelnou nabyvateli. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v rozsudku ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, či v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019.
Brojí-li žalobce proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, mýlí se v tom, že by odvolací soud odepřel žalobci náhradu nákladů proto, že by hodnotil jeho podnikatelské aktivity. Odvolací soud při posuzování práva na náhradu nákladů řízení posuzoval procesní úspěch žalobce s ohledem na sporné otázky a výsledek soudního řízení. Takovýto postup odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalované, která se domnívá, že jí ve sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodu úspěchu ve věci přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 277 644,85 Kč.
Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněného, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz platí, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
Ze shora uvedeného se podává, že procesní úspěch je základní zásadou při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Musí se však vždy posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V posuzované věci byla mezi účastníky řízení sporná pouze výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce. Žalobce požadoval za přikázání svého podílu do vlastnictví žalované částku 1 290 000 Kč, žalovaná byla ochotná zaplatit pouze částku, za kterou žalobce svůj podíl získal v nedobrovolné dražbě, tedy 665 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 850 000 Kč.
O nákladech řízení tedy měl odvolací soud rozhodnout podle porovnání úspěchu a neúspěchu účastníků vzhledem ke spornému předmětu řízení. Odvolací soud se však zabýval pouze procesním výsledkem žalobce, porovnání úspěchu a neúspěchu na straně žalované (stejně jako soud prvního stupně) zcela pominul. Jeho rozhodnutí je tak v této části v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a tudíž nesprávné. K dovolání žalované by proto měl dovolací soud napadený nákladový výrok zrušit postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že k dovolání žalobce zrušil celé rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i závislý nákladový výrok, nerozhodoval již Nejvyšší soud o zrušení nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu zvláštním výrokem. V dalším řízení budou nalézací soudy nově posuzovat v souvislosti se stanovení výše náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce i procesní úspěch obou stran sporu a nově rozhodnou o nákladech řízení za respektování závazného názoru Nejvyššího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud ho proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-