// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.01.2020
Zrušení osvojení nezletilého po uplynutí tříleté lhůty dle § 840 odst. 2 o. z.
Občanský zákoník v rámci přechodných ustanovení výslovně neupravuje, podle jakého předpisu se posoudí návrh na zrušení osvojení, o němž bylo rozhodnuto za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona o rodině). V posuzovaném případě tedy bude nutné vycházet z „obecného“ ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.
Nelze přitom odhlédnout od toho, že právní poměry (vztahy) vyplývající z práva rodinného se vyznačují jistou „specifičností“, a to i s ohledem na jednu ze základních zásad soukromého práva, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Více než u jiných právních poměrů je u nich dán na zájem na jejich stabilitě, a to zejména pak právě u vztahů mezi rodiči a (osvojenými) dětmi. Z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. lze dovodit, že po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1.1.2014) se řídí právní poměry vyplývající mimo jiné z práva rodinného „novou“ právní úpravou (o. z.), ledaže se jedná o výjimku upravenou v následujících ustanoveních.
Namítají-li tedy rodiče, že jejich návrh na zrušení osvojení nezletilého má být posuzován podle zákona o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o jeho osvojení, nelze jejich názor považovat za správný. Vztah mezi rodiči a nezletilým se totiž od 1.1.2014 řídí již ustanoveními o. z., přičemž předmětem projednávané věci není ani vznik, práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z. (§ 3028 odst. 2 věta první část za středníkem o. z.), ale právní skutečnost, která by mohla mít za následek zánik právního vztahu a která nastala až po 1.1.2014. Bylo by navíc jistě nežádoucí, pokud by se otázky týkající se právních vztahů mezi rodiči a dětmi, tj. i osvojení, rozlišovaly podle toho, kdy k osvojení došlo, a podle toho by se osobám „přiznávala“ jiná práva a možnosti, např. zrušit osvojení nezletilého kdykoli.
Z uvedených důvodů je tedy nutné posoudit návrh rodičů na zrušení osvojení nezletilého podle ustanovení § 840 a násl. o. z. Závěr soudů o zamítnutí návrhu z důvodu, že byl podán po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 840 odst. 2 o. z., je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2429/2019, ze dne 23. 10. 2019
Dotčené předpisy:
§ 3028 odst. 2 o. z.
§ 840 odst. 2 o. z.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
B. B. a M. B. (dále též jen „rodiče“) se návrhem podaným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 25.4.2017 domáhali zrušení osvojení nezletilého AAAAA. Svůj návrh odůvodnili tím, že „postupem doby začali zjišťovat, že je péče o nezletilého AAAAA nad jejich síly a nad jejich možnosti výchovu nezletilého zvládnout“. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5.12.2016, č.j. 26 Nc 675/2016-3, byl nezletilý nařízením předběžného opatření „předán“ na dobu přechodnou do pěstounské péče manželů I. N. a M. N.. Pěstouni a rodiče se následně shodli v tom, že „nejlepší pro nezl. AAAAA bude soudem uložený diagnostický pobyt za účelem jeho komplexního vyšetření a doporučení k další léčbě“. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14.2.2017, sp. zn. 6 P a Nc 3/2017, bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý „předán do péče XY“. Rodiče tak považují za „jediné řešení, které je i v zájmu osvojence“, zrušení osvojení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 23.8.2017, č.j. 26 Nc 1810/2017-19, návrh na zrušení osvojení nezletilého AAAAA, narozeného dne XY, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že v ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku je upravena tzv. nepravá retroaktivita, která se uplatňuje mimo jiné u práv osobních a rodinných, mezi něž patří nepochybně i „práva plynoucí z osvojení“. Vlivem nepravé retroaktivity se stalo osvojení nezletilého AAAAA nezrušitelným. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1.1.2014, uplynula nově zavedená tříletá lhůta pro zrušení osvojení podle § 840 odst. 2 občanského zákoníku, dne 31.12.2016. Posuzovaný návrh na zrušení osvojení byl však podán až dne 25.4.2017, tedy v době, kdy již nelze osvojení nezletilého dítěte zrušit. Z uvedených důvodů soud prvního stupně návrh rodičů zamítl, aniž by hodnotil individuálně zájem nezletilého na zrušení osvojení, nicméně uvedl, že „snaha rodičů o zrušení osvojení“ by podle jeho názoru „způsobila nezletilému AAAAA s vysokou pravděpodobností další psychickou újmu, když je nepochybně výrazem odmítnutí“.
K odvolání rodičů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.2.2018, č.j. 32 Co 448/2017-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V daném případě nastaly „právní skutečnosti, které podle navrhovatelů působí změnu v rodinných vztazích“, až po 1.1.2014, a proto je nutné je posoudit podle „nového občanského zákoníku“, podle kterého lze osvojení zrušit pouze do uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. Jelikož bylo o osvojení pravomocně rozhodnuto dne 9.12.2010 a návrh na zrušení byl podán dne 25.4.2017, je zřejmé, že byl podán po uplynutí lhůty stanovené v § 840 odst. 2 občanského zákoníku. V takovém případě lze zrušit osvojení jen tehdy, je-li v rozporu se zákonem, nicméně navrhovatelé netvrdili, že by osvojení bylo provedeno v rozporu se zákonem, a porušení zákona v řízení o osvojení se nepodává ani ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 0 Nc 293/2010. K námitce, že „s ohledem na ustanovení § 3036 o.z. nemohlo dojít k uplynutí lhůty k podání návrhu na zrušení osvojení, když podle dosavadních právních předpisů lhůta stanovena nebyla“, odvolací soud uvedl, že „nebyla-li lhůta stanovena, nemohla ani začít běžet, a proto není aplikace ustanovení § 3036 o.z. v daném případě na místě“. Odvolací soud nakonec účastníky řízení poučil, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.
Ke stížnosti rodičů Ústavní soud nálezem ze dne 26.9.2018, č.j. I ÚS 1820/18-51, rozhodl, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13.2.2018, č.j. 32 Co 448/2017-35, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.2.2018, č.j. 32 Co 448/2017-35, zrušil a ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23.8.2017, č.j. 26 Nc 1810/2017-19, ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud uzavřel, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se ve věci jednalo o nezrušitelné osvojení, měli být stěžovatelé náležitým způsobem poučeni tak, že dovolání je v jejich věci, s ohledem na ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přípustné.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14.1.2019, č.j. 32 Co 448/2017-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po opětovném projednání věci dospěl odvolací soud ke shodným závěrům jako ve svém předchozím (Ústavním soudem zrušeném) rozhodnutí, s tím, že účastníky řízení poučil o tom, že proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14.1.2019 podali rodiče dovolání, neboť mají za to, že „odvolací soud se při interpretaci a aplikaci právní normy na posuzovanou věc dopustil z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící právní normy a jejího výkladu a opominutí dalších právních norem, které na daný případ dopadají“. S ohledem na to, že k osvojení nezletilého AAAAA došlo za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, má být podle dovolatelů vznik, jakožto i práva a povinnosti z toho plynoucí, posuzovány podle uvedeného zákona o rodině. Současně dovozují, že ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neupravuje „skutečnost, že by nově zavedená 3letá lhůta pro zrušení osvojení měla začít platit pro všechny případy po uplynutí 3 let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb“. Nakonec nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud „vyloučil“ aplikaci ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť „je zřejmé, že lhůta pro podání návrhu na zrušení osvojení se posuzuje podle zákona o rodině“. Jelikož v něm žádná lhůta stanovena nebyla, bylo možné podat návrh na zrušení osvojení kdykoli. Rodiče navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky, zda lze osvojení nezletilého zrušit i po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 840 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bylo-li o osvojení rozhodnuto v režimu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného do 31.12.2013. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání rodičů proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).
V ustanovení § 3028 o.z. je vymezena tzv. zpětná účinnost zákona. Právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28.2.1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 16, sv. 5, ročník 1996, nebo v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4.2.1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Zpětná působnost (retroaktivita) zákona vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 o.z. spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31.12.2013 se i v době od 1.1.2014 řídí dosavadní právní úpravou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.6.2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2016). Naopak právní skutečnosti, které nastaly až po 1.1.2014 a které působí změny, zánik či jiné právní následky v těchto vztazích, se posoudí od tohoto data podle ustanovení o.z.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že „právní skutečnosti, které podle tvrzení navrhovatelů působí změnu v rodinných vztazích“, nastaly až po 1.1.2014, a proto je nutné návrh na zrušení osvojení nezletilého AAAAA ze dne 25.4.2017 posoudit podle ustanovení § 840 a násl. o.z. Osvojení přitom nelze podle ustanovení § 840 odst. 2 o.z. zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení, ledaže je v rozporu se zákonem.
Občanský zákoník v rámci přechodných ustanovení výslovně neupravuje, podle jakého předpisu se posoudí návrh na zrušení osvojení, o němž bylo rozhodnuto za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona o rodině). V posuzovaném případě tedy bude nutné vycházet z „obecného“ ustanovení § 3028 odst. 2 o.z.
Nelze přitom odhlédnout od toho, že právní poměry (vztahy) vyplývající z práva rodinného se vyznačují jistou „specifičností“, a to i s ohledem na jednu ze základních zásad soukromého práva, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany [srov. § 3 odst. 2 písm. b) o.z.]. Více než u jiných právních poměrů je u nich dán na zájem na jejich stabilitě, a to zejména pak právě u vztahů mezi rodiči a (osvojenými) dětmi. Z ustanovení § 3028 odst. 2 o.z. lze dovodit, že po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1.1.2014) se řídí právní poměry vyplývající mimo jiné z práva rodinného „novou“ právní úpravou (o.z.), ledaže se jedná o výjimku upravenou v následujících ustanoveních.
Namítají-li tedy dovolatelé, že jejich návrh na zrušení osvojení nezletilého AAAAA má být posuzován podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o jeho osvojení, nelze jejich názor považovat za správný. Vztah mezi dovolateli jako rodiči a nezletilým AAAAA se totiž od 1.1.2014 řídí - s ohledem na výše uvedené - již ustanoveními o.z., přičemž předmětem projednávané věci není ani vznik, práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o.z. (§ 3028 odst. 2 věta první část za středníkem o.z.), ale právní skutečnost, která by mohla mít za následek zánik právního vztahu a která nastala až po 1.1.2014. Bylo by navíc jistě nežádoucí, pokud by se otázky týkající se právních vztahů mezi rodiči a dětmi, tj. i osvojení, rozlišovaly podle toho, kdy k osvojení došlo, a podle toho by se osobám „přiznávala“ jiná práva a možnosti, např. zrušit osvojení nezletilého kdykoli.
Z uvedených důvodů je tedy nutné posoudit návrh rodičů (dovolatelů) na zrušení osvojení nezletilého AAAAA podle ustanovení § 840 a násl. o.z. Závěr soudů o zamítnutí návrhu z důvodu, že byl podán po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 840 odst. 2 o.z., je proto správný.
Důvodnou nakonec není ani námitka dovolatelů, že mělo být na projednávanou věc aplikováno ustanovení § 3036 o.z., neboť - jak správně uvedl již soud odvolací - lhůta pro podání návrhu na zrušení osvojení nebyla v zákoně č. 64/1963 Sb., o rodině, vůbec stanovena, a nemohla proto ani začít běžet, pročež je použití ustanovení § 3036 o.z. v dané věci vyloučeno.
Jelikož je rozsudek odvolacího soudu (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) správný a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání rodičů podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť rodiče s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-