// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 08.01.2020

Posuzování důvodů vydědění neuvedených v listině o vydědění

Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák. je podle o.z. k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel jen některý z důvodů vydědění, v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s. prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění. Podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění.

Soud je povinen zabývat se v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. i dalšími (účastníky tvrzenými) důvody vydědění, které zůstavitel v listině o vydědění neuvedl, i v případě, že zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), avšak zemřel po 31. 12. 2013. Platnost listiny o vydědění se přitom posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1646 až § 1649 o.z.
§ 170 z.ř.s.
§ 3028 o. z.
§ 3069 o. z.
§ 3072 o. z.
§ 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

V řízení o dědictví po F. R., zemřelém dne 24.1.2015, naposledy bytem XY (dále také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.4.2015, č.j. 27 D 224/2015-57, uložil „P. H., narozenému XY, XY“ (žalobci) a „M. H., narozenému XY, XY“ , aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 „žalobu proti dědici ze zákona K. R., narozenému XY, XY“ (žalovanému), „na určení, že jsou dědici zůstavitele“. Žalobu byli povinni podat proto, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou dne 31.8.2012 formou notářského zápisu (N 333/2012, NZ 278/2012), kterou „vydědil vnuky M. H. a P. H. i jejich potomky“, neboť „více než pět let ho nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům, narozeninám a k jiným obdobným příležitostem“, a že tuto listinu o vydědění neuznali s tím, že „byli vyděděni neprávem“. Rozhodnutí o dědickém právu tedy závisí na „sporné skutečnosti, zda existovaly důvody pro vydědění vnuků P. H. a M. H.“.

P. H. se žalobou podanou dne 24.4.2015 u Obvodního soudu pro Prahu 10, domáhal určení, že „je dědicem po zůstaviteli“. Žalobu zdůvodnil tím, že „neexistovaly dostačující důvody pro jeho vydědění podle § 1646 NOZ, neboť zůstavitel během let, kdy již nežila matka žalobce, nikdy nepožádal o žádnou pomoc a nekontaktoval ho, ani jeho děti“. M. H. žalobu ve stanovené lhůtě nepodal.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24.10.2016, č.j. 5 C 101/2015-95, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „listina o vydědění sice byla po formální stránce platným úkonem zemřelého, avšak žalobce nenaplnil podmínky dané ustanovením § 469a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“, neboť „do úmrtí své matky zůstavitele nejen navštěvoval, ale pomáhal mu např. s pracemi na zahradě, při prodeji auta apod.“, a „je jednoznačné, že po úmrtí matky žalobce došlo mezi ním, jeho bratrem a zůstavitelem ke konfliktu v souvislosti s dědickým řízením, kdy zůstavitel zatajil (a následně zapřel) žalobci a jeho bratrovi existenci vkladní knížky patřící jejich matce“, a navíc „sám zůstavitel vyzval žalobce, ať se již neozývá“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2017, č.j. 55 Co 124/2017-118, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po přezkumu rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jelikož „žalobce ke svým kusým tvrzením v žalobě neoznačil žádné důkazy a v průběhu řízení navrhl pouze dva důkazy“, a soud prvního stupně jej měl proto „poučit a vyzvat k doplnění tvrzení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.“. Současně „stěžejní důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal a na kterých postavil rozhodující skutkové závěry“, byly provedeny „bez toho, aniž by je žalobce (či žalovaný) navrhl“, což není přípustné.

Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co žalobce usnesením ze dne 24.7.2017, č.j. 5 C 101/2015-122, poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu) rozsudkem ze dne 16.4.2018, č.j. 5 C 101/2015-209, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.328,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Kiršnera. Po doplněném dokazování dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že „listina o vydědění byla po formální stránce platným úkonem zemřelého, avšak žalobce nenaplnil podmínky dané ustanovením § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel „stál o kontakt se žalobcem“ a navíc jej „sám vyzval, ať se již neozývá“. Z tohoto důvodu nebyl naplněn důvod vydědění uvedený zůstavitelem v listině ze dne 31.8.2012. K dalšímu tvrzenému důvodu vydědění spočívajícím v „neposkytování potřebné péče zůstaviteli ve stáří a nemoci“ soud provedené důkazy a skutková zjištění nehodnotil, neboť podle jeho názoru byly, s ohledem na důvod vydědění vymezený v listině ze dne 31.8.2012, „nad rámec rozhodných skutečností“.

K odvolání žalovaného a žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.10.2018, č.j. 55 Co 257/2018-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Kiršnera. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz „konstatováním obsahu protokolů o výpovědi svědka M. H.“, dospěl ke skutkovým zjištěním, že „po smrti matky žalobce došlo ke konfliktu mezi zůstavitelem a žalobcem“ a že „od roku 2007 (s výjimkou ojedinělého setkání v roce 2009) se žalobce se zůstavitelem nestýkal“. Nebylo nicméně prokázáno (jak uvedl soud prvního stupně), že by zůstavitel žalobci řekl „ať se již neozývá“. Jelikož „žalobce ani zůstavitel od r. 2007 neprojevovali zájem o vzájemný kontakt (ve standardu běžném mezi prarodičem a vnukem)“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dále odvolací soud „akceptoval i postup soudu prvního stupně, který neprováděl dokazování k tvrzení žalovaného ohledně existence jiných důvodů vydědění (neposkytnutí pomoci resp. vedení nezřízeného života)“, neboť „je třeba respektovat autonomii vůle zůstavitele a ten takové důvody neuvedl, ač mohl“, a nadto ustanovení § 1648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se týká jen případů, kdy zůstavitel „neustanovil důvod vydědění“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém nejprve odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká, že „v rozporu s hmotným i procesním právem“ nezkoumal jiné důvody vydědění, než ty, které byly výslovně uvedeny v listině o vydědění, neboť „v případech osob, které zemřely po 1. lednu 2014, je nutno zkoumat nejen důvody uvedené výslovně v listině o vydědění, nýbrž i veškeré ostatní (zákonné) důvody vydědění“. Dále pak žalovaný namítá, že „nelze s veškerými právními důsledky po 90letém, těžce nemocném, takřka imobilním a neslyšícím zůstaviteli požadovat, aby projevoval zájem o žalobce s kvalitou, intenzitou a formami obvyklými pro zdravého mladého člověka“. Nakonec (po opětovném zrekapitulování „vlastní verze“ skutkového stavu) žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, neboť podle něj byl neúplně zjištěn skutkový stav věci a soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným závěrům.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť souhlasí s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 1648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je možné aplikovat pouze v případě, že zůstavitel nevyslovil žádný důvod vydědění, a má za to, že „rozšířením listiny o vydědění po smrti zůstavitele o další důvody by došlo k nerespektování autonomie vůle zůstavitele, která je stěžejní zásadou soukromého práva“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zemřel dne 24.1.2015 se zanecháním listiny o vydědění ze dne 31.8.2012, kterou „vydědil vnuky M. H. a P. H. i jejich potomky“, neboť „více než pět let jej nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům, narozeninám a k jiným obdobným příležitostem a to přesto, že jim svým chováním k takovému jednání nezavdal příčiny“. Jelikož vnuci zůstavitele s důvody jejich vydědění nesouhlasili, Obvodní soud pro Prahu 10 je usnesením ze dne 13.4.2015, č.j. 27 D 224/2015-57, odkázal, aby se žalobou proti K. R. domáhali určení, že jsou dědici zůstavitele. V průběhu řízení zahájeného žalobou P. H. pak žalovaný (mimo jiné) tvrdil vůči žalobci, a to nad rámec listiny o vydědění ze dne 31.8.2012, i další důvody vydědění.

Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzovaném případě pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce po zůstaviteli významné vyřešení právní otázky, zda za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013), je soud v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, povinen zabývat se i dalšími (účastníky tvrzenými) důvody vydědění, které zůstavitel v listině o vydědění neuvedl. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).

Podle ustanovení § 3069 o.z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

Podle ustanovení § 3072 o.z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

V projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění ve formě notářského zápisu ze dne 31.8.2012 podle ustanovení § 469a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“). Z výše uvedeného ustanovení § 3072 o.z. lze dovodit, že platnost prohlášení o vydědění je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. Soudy tudíž správně posoudily platnost listiny o vydědění ze dne 31.8.2012 podle ustanovení obč. zák. a jelikož na základě svých skutkových zjištění dospěly k závěru, že listina „je po formální stránce platným úkonem zemřelého“, nebylo již třeba její platnost přezkoumávat podle ustanovení o.z.

Následně po provedeném dokazování soud prvního stupně, a po doplnění dokazování i soud odvolací, dovodily, že zůstavitelem uvedený důvod vydědění, že vnuci o něj trvale neprojevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli [srov. ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.], nebyl naplněn.

Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).

V řízení bylo prokázáno, že se zůstavitel se žalobcem nestýkal (s výjimkou „ojedinělého setkání v roce 2009“, když zemřela matka žalobce) již od roku 2007 a že zůstavitel následně „neprojevil žádný zájem o další setkání či komunikaci“. Soudy v této otázce tedy rozhodly v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, neboť je zjevné, že vztah, který mezi sebou zůstavitel se žalobcem měli, byl oběma „lhostejný“ a ani neprojevili snahu o vzájemné udržování (navázání) „běžného“ příbuzenského vztahu mezi prarodičem a vnukem. Nakonec dovolací soud pro úplnost dodává, že vznáší-li žalovaný ve svém dovolání rovněž výhrady proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu dokazování, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto se těmito námitkami nelze dále zabývat.

Namítá-li dále žalovaný ve svém dovolání, že soudy „v rozporu s hmotným i procesním právem“ nezkoumaly jiné důvody vydědění, než ty, které byly výslovně uvedeny v listině o vydědění ze dne 31.8.2012, dovolací soud shledal tuto námitku důvodnou.

S ohledem na výše uvedené se platnost listiny o vydědění ze dne 31.8.2012 sice posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení (tj. podle obč. zák.), nicméně, jak vyplývá z ustanovení § 3069 o.z., při dědění se vždy použije právo platné v den smrti zůstavitele. Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák. je však podle o.z., platného a účinného v den smrti zůstavitele, k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze dovodit (i přesto, že tak není výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646 až § 1649 o.z., příp. § 1651 odst. 2 o.z. týkající se tzv. „vydědění mlčky“) a dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel - jako v projednávané věci - jen některý z důvodů vydědění (nepominutelný dědic o něj neprojevoval opravdový zájem, který by projevovat měl), v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s., prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění (např. že zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi anebo vedl nezřízený život). Podle předchozí právní úpravy účinné do 31.12.2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění [srov. též Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 626]. Potvrdil-li tedy odvolací soud postup soudu prvního stupně, který nepřihlížel k provedeným důkazům a skutkovým zjištěním ohledně namítaného důvodu vydědění spočívajícího v „neposkytnutí potřebné péče zemřelému v době jeho stáří a nemoci“, neboť „jsou nad rámec rozhodných skutečností“, a uvedl-li, že „je třeba zásadně respektovat autonomii vůle zůstavitele, který takové důvody vydědění neuvedl“, a že „ustanovení § 1648 o.z., jehož se žalovaný dovolává, se týká jen případů, kdy zůstavitel neustanovil důvod vydědění“, nelze takový postup posoudit jako správný. Soud byl povinen k žalovaným tvrzenému důvodu vydědění žalobce provést dokazování (což, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, učinil) a na základě zjištěného skutkového stavu pak posoudit, zda byly předpoklady tohoto důvodu (neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi) naplněny či nikoli, a tedy určit, zda je žalobce, přestože vůči němu nebyl prokázán důvod vydědění uvedený v listině o vydědění ze dne 31.8.2012, dědicem zůstavitele. Na závěr dovolací soud dodává, že smysl ustanovení § 1648 o.z. spočívá zejména v tom, že podle nyní účinné právní úpravy již není předpokladem platnosti vydědění, aby zůstavitel ve svém prohlášení uvedl některý ze zákonných důvodů vydědění.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce, zda je soud v projednávané věci povinen se zabývat i dalšími tvrzenými důvody vydědění, vyjma těch, které zůstavitel uvedl v listině o vydědění ze dne 31.8.2012) správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů