// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.12.2019

Důsledky nabytí vlastnického práva k transformační stanici

Vlastnické právo k energetickému zařízení (transformační stanici) nezakládá bez dalšího vlastníkovi tohoto zařízení práva a povinnosti provozovatele distribuční soustavy podle energetického zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5651/2017, ze dne 29. 8. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 2 odst. 1 obch. zák.
§ 3 zák. č. 458/2000 Sb.
§ 25 zák. č. 458/2000 Sb.

Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 17 C 16/2011-1425, zamítl žalobu o zaplacení 2.566.515 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 24. 7. 2009 odpojil přívod elektrické energie ze své trafostanice (vlastníkem se stal v listopadu 2007 a až do dubna 2009 k ní neměl přístup) do nemovitostí, jež žalobkyně užívala ke své výrobní činnosti (zčásti je vlastnila a zčásti jí je pronajali manželé N. a P. S., resp. v předchozím období JUDr. Jiří Hartmann, správce konkursní podstaty společnosti Voseček – VOS s. r. o., jíž původně celý areál bývalé strojní a traktorové stanice patřil). Vzal za prokázané, že přestože žalobkyně již od počátku svého působení v areálu (rok 1998 – 1999) věděla, že se v dané lokalitě nenachází vyjma trafostanice žalovaného žádné jiné distribuční zařízení, z něhož by bylo možné napojení na samostatný přívod a měření elektrické energie, nezajistila si vlastní spolehlivé dodávky elektřiny, ačkoliv byly pro její podnikání životně důležité. Nebyl prokázán žádný smluvní vztah, na jehož základě měly probíhat dosavadní dodávky do nemovitosti žalobkyní vlastněné, ve vztahu k pronajatým nemovitostem byl pak prokázán toliko závazek pronajímatelů manželů S. žalobkyni příslušné dodávky zajistit, aniž by však bylo zjištěno uzavření platné smlouvy s majitelem trafostanice směřující ke splnění tohoto závazku. Poslední platná smlouva na dodávku elektřiny byla ukončena v roce 2003, od té doby energie do areálu proudila zcela bez souhlasu vlastníka trafostanice a na jeho úkor. Žalovaný žalobkyni před odpojením opakovaně oznamoval, že je trafostanice v jeho vlastnictví a že vykazuje závažné vady, bez jejichž odstranění nebude schopna bezpečného provozu. Před vlastním odpojením pak vedl jak se žalobkyní, tak s manželi S. jednání ohledně možností dalšího postupu (sjednání odkupu, popř. nájmu trafostanice žalovaného), jež však nebyla úspěšná, a to především vzhledem k neochotě žalobkyně danou situaci řešit a uzavřít jakoukoli dohodu. Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný svým jednáním neporušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a naopak konstatoval řádnost jeho postupu; poukázal především na vhodnost doby, v níž žalovaný k odpojení přistoupil, tj. před celozávodní dovolenou žalobkyně, jakož i na skutečnost, že jej k žalobkyni nepojil žádný závazkový vztah, podle kterého by byl povinen odběr prostřednictvím své trafostanice trpět. Vzhledem ke špatnému technickému stavu trafostanice pak shledal v jednání žalovaného rovněž naplnění zásady neminem laedere. Jako závadné naopak označil jednání žalobkyně, jež problém s odpojením trafostanice začala řešit až se značným zpožděním a ani žalovanému neposkytla potřebnou součinnost, když pro ni po odpojení hledal možnosti náhradního řešení. Není tedy pochyb o tom, že žalobkyni vznikla v důsledku pozastavení její výrobní činnosti škoda, způsobila si ji však sama, neboť neměla řádně smluvně ošetřeno připojení k distribuční soustavě a dodávku elektrické energie.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 26 Co 110/2017-1470, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanému přiznal právo na jejich náhradu v celkové výši 1.113.484 Kč namísto původně přiznaných 1.524.327,40 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, resp. s odůvodněním jeho rozhodnutí, na které pro úplnost a přesvědčivost zcela odkázal. Shodně dovodil, že v jednání žalovaného nelze spatřovat porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., jestliže žalobkyně s dostatečným předstihem před odpojením věděla, že žalovaný je vlastníkem budovy trafostanice i jejího technologického vybavení, jestliže jí bylo známo, že se žalovaným nemá uzavřen žádný smluvní vztah, jenž by jej zavazoval strpět odběr elektřiny z její strany, jestliže byla seznámena s tím, že trafostanice vykazuje závažné vady, jež ji činí potenciálně neprovozuschopnou a jestliže byla rovněž vyzvána k jednání o smluvní úpravě jejího dalšího užívání, potažmo upozorněna na záměr žalovaného provést její odpojení. Námitku žalobkyně, že žalovaný porušil některou z povinností provozovatele distribuční soustavy ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), soud shledal nedůvodnou, neboť pouhá okolnost, že žalovanému náleží vlastnické právo k zařízení trafostanice, z něj bez dalšího nečiní provozovatele distribuční soustavy a nelze jej ani nutit, aby se jím pouze vzhledem k této okolnosti stal. Výrok o náhradě nákladů řízení změnil odvolací soud poté, co vyhodnotil, že vybraná písemná podání žalovaného učiněná před soudem prvního stupně nejsou účelnými úkony právní služby, ať už proto, že následovala v krátkém sledu po jiných podáních, že byla soudu předložena u ústního jednání či bezprostředně po něm (a mohla být tudíž učiněna v jeho rámci), či proto, že pouze shrnují dřívější vyjádření žalovaného. Žádné z nich pak nebylo učiněno na výzvu soudu či v reakci na nová tvrzení žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, totiž zda na vlastníka vyhrazeného energetického zařízení, které fakticky sám provozuje, aniž by disponoval odpovídající licencí, dopadá právní úprava obsažená v energetickém zákoně, a zda je případně takový vlastník z předmětného provozu odpovědný v rovině soukromého práva. Je přesvědčena, že trafostanice žalovaného představuje součást distribuční soustavy, jež je (obdobně jako samotná distribuce elektřiny) zřizována a provozována ve veřejném zájmu, a že na žalovaného z tohoto důvodu dopadají práva a povinnosti provozovatele distribuční soustavy vymezená energetickým zákonem, tedy mj. právo přerušit dodávku elektrické energie pouze plánovaně (resp. neplánovaně jen v kritických nepředvídatelných případech), z důvodů uvedených v ustanovení § 25 odst. 3 písm. c) energetického zákona a toliko v nezbytném rozsahu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že provozovatelem distribuční soustavy a držitelem tomu odpovídajících práv a povinností může být pouze ten, kdo podniká v energetickém odvětví, tj. kdo distribuuje za účelem dosažení zisku, a kdo má k tomu udělenou Energetickým regulačním úřadem příslušnou licenci, neboť takové chápání by vyloučilo z režimu energetického zákona, včetně odpovědnostní regulace, všechny osoby vlastnící či fakticky provozující součást distribuční soustavy, a to jen z toho důvodu, že si k tomu neobstaraly příslušnou licenci. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Dovolání žalovaného pak směřuje proti části napadeného rozhodnutí, ve které odvolací soud změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný namítá nesprávnost závěru, že vybraných patnáct písemných podání, za něž mu nebyla odvolacím soudem přiznána odměna advokáta, představuje úkony neúčelné, v návaznosti na což formuluje řadu k tomu se vztahujících otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a mohou mít vliv na správnost napadené části rozsudku. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

Nejvyšší soud posoudil obě podaná dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné; dovolání žalobkyně je pak přípustné pro řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, zda vlastnické právo k energetickému zařízení (transformační stanici) zakládá bez dalšího vlastníkovi tohoto zařízení práva a povinnosti provozovatele distribuční soustavy podle energetického zákona.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podle odst. 2 téhož ustanovení podnikatelem podle obchodního zákoníku je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.

Podle § 3 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném ke dni škodné události, tj. ke dni 24. 7. 2009, tedy před novelou provedenou zákonem č. 211/2011 Sb., předmětem podnikání v energetických odvětvích je výroba elektřiny, přenos elektřiny, distribuce elektřiny a obchod s elektřinou, činnosti operátora trhu, výroba plynu, přeprava plynu, distribuce plynu, uskladňování plynu a obchod s plynem a výroba tepelné energie a rozvod tepelné energie. Podle odst. 2 téhož ustanovení přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu. Podle odst. 3 téhož ustanovení podnikat v energetických odvětvích na území České republiky mohou za podmínek stanovených tímto zákonem fyzické či právnické osoby pouze na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem. Licence podle tohoto zákona se nevyžaduje na obchod, výrobu, distribuci a uskladňování svítiplynu, koksárenského plynu čistého, degazačního a generátorového plynu, bioplynu, propanu, butanu a jejich směsí, pokud se nejedná o distribuci potrubními systémy, k nimž je připojeno více než 50 odběrných míst, a na výrobu tepelné energie určené pro dodávku konečným spotřebitelům jedním odběrným tepelným zařízením ze zdroje tepelné energie umístěného v témže objektu nebo mimo objekt v případě, že slouží ke stejnému účelu. Dále se licence podle tohoto zákona neuděluje na činnost, kdy zákazník či odběratel poskytuje odebranou elektřinu, plyn nebo tepelnou energii jiné fyzické či právnické osobě prostřednictvím vlastního nebo jím provozovaného odběrného elektrického, plynového nebo tepelného zařízení, přičemž náklady na nákup elektřiny, plynu nebo tepelné energie na tyto osoby pouze rozúčtuje dohodnutým nebo určeným způsobem a nejedná se o podnikání. V případě elektrických zařízení je rozúčtování možné pouze u zařízení do napětí 52 kV včetně.

Podle § 25 odst. 1 energetického zákona, ve znění účinném ke dni škodné události, provozovatel distribuční soustavy a) zajišťuje spolehlivé provozování, obnovu a rozvoj distribuční soustavy na území vymezeném licencí, b) umožňuje distribuci elektřiny na základě uzavřených smluv, c) řídí toky elektřiny v distribuční soustavě při respektování přenosů elektřiny mezi ostatními distribučními soustavami a přenosovou soustavou ve spolupráci s provozovateli ostatních distribučních soustav a provozovatelem přenosové soustavy. Podle odst. 4 písm. c) téhož ustanovení provozovatel distribuční soustavy má právo omezit nebo přerušit v nezbytném rozsahu dodávku elektřiny účastníkům trhu s elektřinou pouze v případech a z důvodů v tomto ustanovení uvedených.

Podnikatelskou činnost v energetických odvětvích ve smyslu § 3 odst. 1 energetického zákona lze vzhledem k množství jejích specifik řadit mezi tzv. neživnostenská podnikání upravená zvláštními sektorovými zákony, jež podléhají oproti obecné úpravě živnostenského zákona speciálnímu režimu (srov. Eichlerová, K. výklad k § 3 in Eichlerová, K., Handrlica, J., Jasenský, M., Kořán, J., Košťál, V., Plášilová, D., Zákoucký, P. Energetický zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, dostupné v systému ASPI). Může ji zásadně vykonávat pouze držitel příslušné licence udělené Energetickým regulačním úřadem (jinak se jedná o tzv. neoprávněné podnikání), a to toliko v mezích zákonem striktně stanovených práv a povinností směřujících především k zajištění řádného fungování trhu s energiemi. Taková osoba bude podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) obch. zák. (osoba podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů), tedy soukromoprávním subjektem, její činnost však bude ve velké míře podléhat regulaci předpisy soukromoprávního i veřejnoprávního charakteru, což souvisí zejména s tím, že přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu (srov. Handrlica, J., Kořán, J. výklad k § 25 v citovaném díle). Jedním z takových subjektů je rovněž provozovatel distribuční soustavy, podnikající na základě Energetickým regulačním úřadem udělené licence na distribuci elektřiny, jehož postavení je upraveno především ustanovením § 25 energetického zákona a jehož činnost směřuje především k zabezpečení řádného fungování distribuční soustavy a zajištění spolehlivé a trvale bezpečné distribuce elektrické energie.

Obdobně jako každé podnikání, musí rovněž činnost provozovatele distribuční soustavy kumulativně naplňovat všechny znaky normované ustanovením § 2 odst. 1 obch. zák., tj. znak soustavnosti, samostatnosti, provádění vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku. Nedostatek byť i jediné z těchto dílčích charakteristik bude znamenat, že na danou činnost nebude možno nahlížet jako na podnikání ve smyslu citovaného ustanovení obchodního zákoníku, potažmo energetického zákona, důsledkem čehož ani ji vykonávající osobu nebude možno klasifikovat jako podnikatele ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) obch. zák., jestliže nezbytnou podmínkou takové klasifikace je právě realizace podnikání. Taková osoba pak logicky nebude požívat ani statusu provozovatele distribuční soustavy jakožto podnikatele v energetických odvětvích, včetně všech s tímto postavením spojených zákonných práv a povinností.

Soustavností je třeba rozumět zajištění pravidelného opakování činnosti, byť mezi jejími jednotlivými výkony mohou být i delší časové rozestupy ovlivněné například její sezónností. Samostatnost je třeba vykládat jako schopnost či možnost podnikatele rozhodovat o všech organizačních a technických podmínkách výkonu dané činnosti, tedy zejména o tom, v jaké době a po jakou dobu bude činnost realizována, na jakém místě, ve vztahu k jaké cílové skupině zákazníků apod. Podnikání musí být vykonáváno vlastním jménem a na vlastní odpovědnost podnikatele, nesmí být tedy realizováno jménem nebo na účet jiné osoby. Konečně pak daná činnost musí být provozována za účelem dosažení zisku, přičemž rozhodující z hlediska naplnění tohoto znaku není skutečně dosahovaný zisk, tedy to, zda realizace dané činnosti vede k zisku či ke ztrátě, ale účel, k němuž výkon činnosti směřuje a jehož obsahem je snaha po dosažení zisku. Pokud podnikatel činnost zamýšlí jako ziskovou, bude tato činnost podnikáním, i když výsledný efekt její realizace k zisku nevede (srov. Horáček, T. výklad k § 2 in Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 7, dostupné v systému ASPI).

Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jimiž je dovolací soud vázán a která dovolacímu přezkumu nepodléhají (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), plyne, že žalovaný byl v době škodné události vlastníkem technologie transformační stanice o napětí 35/0,4 kV, jež byla již v předchozí době připojena k distribuční soustavě a užívána žalobkyní (resp. manželi S.) bez právního důvodu k dodávkám elektřiny do jejího výrobního areálu. Taktéž bylo zjištěno, že žalovaný neměl od nabytí svého vlastnického práva v roce 2007 až do dubna 2009 k trafostanici fyzický přístup, že po zajištění přístupu opakovaně projevil nesouhlas s neoprávněným využíváním trafostanice ze strany žalobkyně, resp. manželů S., a že se danou situaci snažil řešit formou návrhů na uzavření kupní či nájemní smlouvy, na něž však neobdržel od jmenovaných osob žádnou relevantní reakci. V řízení však již nebylo prokázáno, že by v době před samotným odpojením trafostanice žalovaný záměrně vykonával činnosti provozovatele distribuční soustavy ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 energetického zákona, a že by tak činil soustavně, samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku ve shora uvedeném významu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by např. usiloval o udělení licence na distribuci elektřiny se záměrem v budoucnu takovou podnikatelskou činnost zahájit; okolnost, že si potřebnou licenci neopatřil, by jej sice nezbavovala postavení provozovatele distribuční soustavy, jestliže by fakticky splňoval podmínky energetického subjektu a vykonával jeho činnost, nebylo však zjištěno, že by tomu tak bylo. Počínání žalovaného, který po nabytí vlastnického práva k trafostanici, resp. po zajištění přístupu k ní, řešil neuspokojivý stav tohoto zařízení a smluvně nezajištěné odběratelské vztahy, lze považovat především za snahu zabránit protiprávnímu užívání svého majetku ze strany třetích osob a současně eliminovat rizika plynoucí ze závad nabytého zařízení. Jestliže v rámci těchto úkonů vyřadil předmětnou trafostanici z provozu pro její neschopnost bezpečného provozu, nelze v jeho činnosti spatřovat naplnění pojmových znaků podnikání. Na žalovaného tudíž nelze nahlížet jako na podnikatele v energetice, potažmo provozovatele distribuční soustavy ve smyslu příslušných ustanovení energetického zákona, a ani na něm proto požadovat plnění povinností s tímto postavením výlučně spojených.

Uzavřel-li za tohoto stavu věci odvolací soud, že pouhé vlastnické právo k transformační stanici nečiní ze žalovaného bez dalšího provozovatele distribuční soustavy ve smyslu energetického zákona, v důsledku čehož neodpovídá za tvrzené porušení povinností uložených zákonem výhradně tomuto subjektu jakožto podnikateli v energetických odvětvích (včetně povinnosti omezit nebo přerušit dodávku elektřiny účastníkům trhu s elektřinou pouze z důvodů striktně vymezených zákonem), je jeho právní posouzení z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcně správné. Dovolatelka pak nevznáší námitky proti právnímu posouzení otázky obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., proto vzhledem k vázanosti dovolacího soudu vymezením dovolacích důvodů (tzv. kvalitativní rozsah dovolání) podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. nepodléhají závěry odvolacího soudu v tomto směru dovolacímu přezkumu.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Požadavek účelnosti nákladů řízení je výslovně stanoven v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Uvedená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Není pochyb, že účelnost úkonů právní služby je nutno posuzovat ve vztahu k jednotlivým úkonům, což však nevylučuje možnost označit za neúčelnou z konkrétního důvodu i celou skupinu úkonů. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012, publikovaný pod C 13867 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva soudy nižších stupňů, očekávat, že bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud tvrzená neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, Soubor C 14290). Odůvodnění výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně uvedený racionální základ nepostrádá, pohybuje se v mezích akceptovatelného uvážení, v něm obsažené hodnocení neúčelnosti vybraných úkonů zástupce žalovaného nevybočuje z rámce logiky a není dán ani žádný jiný důvod, pro který by měly být úvahy odvolacího soudu shledány zjevně nepřiměřenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, procesně úspěšný žalovaný tak má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 18.580 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 18.880 Kč. Dovolání žalovaného pak bylo odmítnuto, žalobkyni však žádné náklady v dovolacím řízení o jeho dovolání nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů