// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.12.2019

Posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé do 31. 12. 2013

I. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v době do 31. 12. 2013 protiprávním zásahem do přirozených práv člověka (zde práva na rodinný život) se uplatní přechodné ustanovení § 3079 o. z.

II. Třetí podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní právní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu.

Podmínkou tedy není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým.

III. V daném případě se žalobce domáhá náhrady újmy, způsobené zásahem do jeho práva na rodinný život tím, že žalovaná za trvání manželství počala dvě děti s jiným mužem a žalobci tuto skutečnost sdělila poté, co si již k nim vytvořil vztah jako k dětem vlastním. Právo na rodinný život, jakožto součást soukromého života člověka, bylo chráněno již § 11 a násl. obč. zák. Žalobci tedy i podle § 13 obč. zák. mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jeho práva na rodinný život, případně i náhrada nemajetkové újmy v penězích, pokud by bylo prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobce. Od 1. 1. 2014 ochranu práva na rodinný život jako jednoho z přirozených práv člověka podle § 81 o. z. poskytuje § 2956 o. z. v zásadě za splnění obdobných podmínek, tedy jen v případě prokázání závažné újmy na straně poškozeného, vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním zásahem do realizace jeho rodinného života.

Proto lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, tudíž nebyly splněny mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. pro posouzení věci podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, ze dne 3. 9. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 81 o. z.
§ 3079 odst. 1 o. z.
§ 3079 odst. 2 o. z.
§ 11 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 25 C 318/2016-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 200.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout tím, že žalovaná, jeho bývalá manželka, za trvání manželství porušila povinnost manželské věrnosti, zakotvenou § 18 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „z. r.“), intimně se stýkala s jiným mužem (panem Č.), počala s ním dvě děti (narozené v roce 2010 a 2011), o nichž byl žalobce přesvědčen, že jsou jeho vlastními dětmi, a konečně tyto skutečnosti dne 15. 12. 2013 oznámila žalobci. Tím mělo dojít k zásahu do práva žalobce na rodinný život, a to podle žalobce v obdobné intenzitě, jako by obě jeho děti zemřely, proto se domáhal náhrady nemajetkové újmy s odkazem na ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“). Okresní soud s ohledem na § 3079 odst. 1 o. z. posoudil uplatněný nárok podle právní úpravy, účinné v době vzniku tvrzené újmy, tedy do 31. 12. 2013. Důvody pro aplikaci § 3079 odst. 2 o. z. neshledal. V daném případě totiž podle okresního soudu neexistují žádné mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb., když posouzení nároku žalobce podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 není v rozporu s dobrými mravy, ani nevede ke krutosti nebo bezohlednosti, urážející obyčejné lidské cítění. Povinnost manželské věrnosti vyplývala z ustanovení § 18 z. r., tento ani jiný zákon však neobsahoval žádnou sankci za její porušení. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“) upravoval možnost náhrady nemajetkové újmy v případě zásahu do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 obč. zák., a to v § 13 odst. 2 obč. zák. Okresní soud uzavřel, že ani tato ustanovení nejsou na danou věc aplikovatelná, protože se nejedná o zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti (žalobce to ani netvrdí). Protože žalovaná nevěděla, zda biologickým otcem dětí je žalobce nebo pan Č., nemohla neoprávněně zasáhnout do práv žalobce. Proto okresní soud žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 54 Co 384/2017-63, potvrdil rozsudek okresního soudu a žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu a ztotožnil se s jeho právními závěry. Vzhledem k tomu, že k porušení manželské věrnosti žalovanou, k narození obou dětí z mimomanželského vztahu žalované, i k oznámení jejich původu žalobci došlo před 1. 1. 2014, shledal odvolací soud s odkazem na § 3079 odst. 1 o. z. přiléhavým posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Posouzení nároku podle příslušných ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 za použití § 3079 odst. 2 o. z. není podle odvolacího soudu možné. Toto ustanovení lze výjimečně použít v mimořádných případech hodných zvláštního zřetele, kdy ke dni nabytí účinnosti o. z. nebylo soudem rozhodnuto o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, a to jen tehdy, pokud by setrvání na dosavadní (dřívější) právní úpravě znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení plyne, že jeho použití má být naprostou výjimkou ze zásady zákazu pravé zpětné účinnosti a má přicházet v úvahu jen tehdy, pokud škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit, nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky a následkem jeho jednání je újma, kterou poškození pociťují jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. V daném případě není možno dovodit, že by jednání žalované, jakkoli morálně nepřijatelné, obsahovalo nějakou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku či touhu po pomstě. Právní úprava do 31. 12. 2013 podle odvolacího soudu neobsahovala ustanovení, které by sankcionovalo porušení manželské věrnosti či umožňovalo rozhodnout o povinnosti manžela, jenž věrnost porušil, k náhradě nemajetkové újmy poškozenému manželu. Žalobě nebylo možno vyhovět ani s odkazem na způsob, jímž byl obdobný problém řešen soudem Velké Británie. Podle závěru odvolacího soudu žalobcem zmíněné rozhodnutí prvostupňového soudu ve Velké Británii představuje spíše zajímavou informaci o způsobu řešení obdobné problematiky v jiném právním systému, nikoli však závazné vodítko pro rozhodování v této věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce s odkazem na § 237 o. s. ř. dovolání. Dovolacímu soudu předložil otázku, zda § 3079 odst. 2 o. z. umožňuje rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy, vzniklé porušením manželské povinnosti před 1. 1. 2014, podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Je přesvědčen, že se jedná o otázku hmotného práva, na které závisí napadené rozhodnutí a která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Nesouhlasil s právním závěrem obou soudů, že v daném případě nejsou splněny podmínky § 3079 odst. 2 o. z. pro posouzení věci podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Žalovaná musela vědět, že biologickým otcem dětí je pan Č., přesto to neřekla žalobci, ani neuvedla v řízení ve věci péče o nezletilé děti ani v řízení o rozvod manželství, aby nemohla v těchto řízeních být znevýhodněna v rámci rozhodování o výživném pro děti a o vypořádání společného jmění manželů. Takové jednání je podle žalobce zavrženíhodné, nemravné, vedoucí ke krutosti a bezohlednosti a urážející obyčejné lidské cítění. Žalobce si k dětem vytvořil pouto jako k vlastním dětem, sdělení žalované o skutečném otcovství dětí mu způsobilo psychickou újmu, srovnatelnou s újmou, která by byla vyvolána jejich úmrtím. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolatel podle ní neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by napadené rozhodnutí záviselo a kterou by odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou, použil by při jejím řešení nesprávný právní předpis nebo by použitý právní předpis nesprávně vyložil, či která by dosud nebyla judikatorně řešena. Souhlasí s výkladem § 3079 odst. 2 o. z., který odpovídá jak důvodové zprávě, citované odvolacím soudem, tak dosavadní judikatuře k tomuto ustanovení. Dovolatel podle žalované ani se samotným výkladem § 3079 odst. 2 o. z. nepolemizuje, jen napadá závěr odvolacího soudu, že navázání intimního vztahu mimo manželství samo o sobě nezakládá důvod použití § 3079 odst. 2 o. z., a to ani když se z tohoto vztahu narodily děti, které žalobce pokládal za vlastní. Žádné relevantní individuální okolnosti, které by mohly naplnit důvody, podřaditelné pod ustanovení § 2 odst. 3 o. z. žalobce neuvedl. Žalovaná dále vyjádřila názor, že ani v případě, že by na věc byl použitelný nový občanský zákoník, nebylo by možno nárok posoudit podle ustanovení § 2959 o. z., které se týká pouze případů úmrtí nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví. Ani § 2894 odst. 2 ve spojení s § 2956 o. z. nemohou zakládat nárok manžela na náhradu nemajetkové újmy, která by mu mohla vzniknout porušením manželské věrnosti. Manželská nevěra nepředstavuje zásah do přirozených práv manžela, chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a to ani když z ní vzejdou děti. Podle žalované pak nebylo možno nároku vyhovět ani s odkazem na § 11 a následující obč. zák. Manželskou nevěrou žalované totiž nebylo zasaženo do žádné ze složek osobnosti žalobce a žalobce ani netvrdil žádné rozhodné skutečnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vymezení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., které by odůvodňovaly aplikaci zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na případy náhrady nemajetkové újmy na přirozeném právu člověka ze škodných událostí či zásahů před 1. 1. 2014, nebyla v daných skutkových souvislostech dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatel napadá právní závěr (vymezením dovolacího důvodu je Nejvyšší soud vázán), že jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku početí dětí, které pokládal za vlastní, jeho manželkou mimo manželství, je třeba posuzovat podle právní úpravy, účinné do dne 31. 12. 2013, s odůvodněním, že okolnosti případu naplňují podmínky přechodného ustanovení pro použití zákona č. 89/2012 Sb.

Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona.

Právem na náhradu škody podle shora citovaného ustanovení je třeba za použití § 2894 o. z. rozumět právo na náhradu újmy ve smyslu pojmosloví  občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, pro kterou dosavadní právní předpisy používaly termín „škoda“, tj. jak škody ve smyslu § 2894 odst. 1, tj. újmy na jmění, tak i nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. hovoří o možnosti zavázat škůdce k náhradě i nemajetkové újmy těm, kdo způsobenou škodu pociťují důvodně jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit (§ 2971 o. z.), čímž jsou míněny i nároky, které byly za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 řešeny cestou ochrany osobnosti. [viz Pašek, Martin. In Petrov, Výtisk, Beran a kol. Občanský zákoník. Část pátá. Ustanovení společná přechodná a závěrečná (§ 3015 - 3081). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 3052-3053 (§ 3079 o. z.)]. Dovolací soud ve shodě s tímto názorem uzavírá, že při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v době do 31. 12. 2013 protiprávním zásahem do přirozených práv člověka (tj. zde práva na rodinný život) se uplatní přechodné ustanovení § 3079 o. z.

Pro aplikaci přechodného ustanovení, obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z., není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem škodné události, tj. zde právě s porušením zákona. První podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je, že soud nerozhodl (míněno pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. 1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh poškozeného, aby byla přiznána i náhrada nemajetkové újmy podle o. z. Obě tyto podmínky byly v dané věci splněny, neboť žalobce takový návrh učinil přímo v žalobě, která byla k soudu podána dne 1. 11. 2016.

Třetí podmínkou je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní právní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.).

Dovolatel důvody pro použití § 3079 odst. 2 o. z. spatřuje pouze ve způsobu a okolnostech způsobení újmy. Taková argumentace je však nepochopením podstaty shora uvedené třetí podmínky pro použití citovaného ustanovení. Podmínkou není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, publikovaný pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě se dovolatel domáhá náhrady újmy, způsobené zásahem do jeho práva na rodinný život tím, že žalovaná za trvání manželství počala dvě děti s jiným mužem a žalobci tuto skutečnost sdělila poté, co si již k nim vytvořil vztah jako k dětem vlastním. Právo na rodinný život, jakožto součást soukromého života člověka, bylo chráněno již § 11 a násl. obč. zák. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 35/01, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004). Žalobci tedy i podle § 13 obč. zák. mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jeho práva na rodinný život, případně i náhrada nemajetkové újmy v penězích, pokud by bylo prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobce. Od 1. 1. 2014 ochranu práva na rodinný život jako jednoho z přirozených práv člověka podle § 81 o. z. poskytuje § 2956 o. z. v zásadě za splnění obdobných podmínek, tedy jen v případě prokázání závažné újmy na straně poškozeného, vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním zásahem do realizace jeho rodinného života. Proto lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, tudíž nebyly splněny mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. pro posouzení věci podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalobce pak v dovolání nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nelze jeho nárok přiznat, dovolací soud proto správnost rozhodnutí v této otázce nemohl přezkoumávat, neboť je kvalitativním vymezením dovolacího důvodu vázán (§ 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů