// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.11.2019

K opuštění nemovité věci podle nového občanského zákoníku

I. Nový občanský zákoník připustil možnost existence věci „bez pána“ (res nulius) jako následek jejího opuštění pouze v případě věcí movitých (či zvířat), nikoli však v případě věcí nemovitých, kde byla přijata dosavadní koncepce dle obč. zák., a proto také je použitelná veškerá dosavadní judikatura, vztahující se k této problematice.

II. Opuštění věci je jednostranné, neadresné právní jednání, jímž vlastník věci jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, dává navenek najevo, že věc opouští a že ji nadále nehodlá vlastnit, a to také fyzicky učiní. Může tak učinit jakoukoliv srozumitelnou a určitou formou, včetně konkludentního jednání. Ustanovení § 560 o. z. se pro případ derelikce nemovité věci neuplatní, neboť nejde o právní jednání, jímž se převádí věcné právo k nemovitosti, ani se takové právo nemění ani neruší. Přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká. Právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli, tedy věc opustí, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv.

III. Interpretace ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky, provedená odvolacím soudem a spočívající v tom, že lze vázat povolení vkladu změny vlastnického práva v důsledku derelikce pouze na listinu, obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu) a toho, kdo nemovitost opustil, je v rozporu s ustanovením § 1045 odst. 2 o. z., čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 17 odst. 1 až 3 katastrálního zákona a s ustálenou judikaturou, neboť případný nesouhlas státu s účinky derelikce nemá žádný právní význam (není překážkou platnosti právního jednání, jehož důsledkem je přechod vlastnického práva na stát).

Vyjma listiny uvedené v § 66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky je listinou, podle které lze zápis práva do katastru vkladem provést, jakákoliv listina v písemné či elektronické podobě, která obsahuje obligatorní náležitosti, jejíž obsah odůvodňuje navrhovaný vklad a která splňuje další náležitosti v § 17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona. Žalobce pro tento účel předložil listinu - notářský zápis (veřejnou listinu) o „opouštění nemovitosti podle ustanovení § 1045 občanského zákoníku“, a pouze soulad této listiny s povinnými náležitostmi je třeba pro účely rozhodnutí o povolení vkladu podle ní zkoumat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, ze dne 27. 2. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 560 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
§ 1045 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
§ 135 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 17 zák. č. 256/2013 Sb. ve znění do 30. 6. 2016
§ 18 zák. č. 256/2013 Sb. ve znění do 30. 6. 2016
§ 66 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 357/2013 Sb.

Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně podala dne 29. 3. 2016 u Katastrálního úřadu pro XY kraj, katastrální pracoviště XY, návrh na vklad práva do katastru nemovitostí podle § 14 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, k pozemku par. č. XY v k. ú. XY, pro Českou republiku, a to na základě notářského zápisu sepsaného JUDr. L. F., notářkou v P., dne 29. 3. 2016 pod čísly N 219/2016, NZ 217/2016, o „opouštění nemovitosti podle ustanovení § 1045 občanského zákoníku“.

Katastrální úřad pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY rozhodnutím ze dne 2. 6. 2016, č. j. XY, návrh na vklad zamítl. Dovodil, že v situaci, „kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru nemovitostí se mění na základě určité právní skutečnosti, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru“ lze vklad změny vlastnického práva provést „na základě návrhu na vklad doloženého souhlasným prohlášením podle ust. § 66 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 357/2013 Sb. (katastrální vyhláška).“ Dospěl k závěru, že předložená listina „nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru ve smyslu ust. § 17 odst. 2 písm. a) a její obsah neodůvodňuje navrhovaný vklad ve smyslu ust. § 17 odst. 2 písm. b) katastrálního zákona“.

Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 30. 6. 2016 se žalobkyně domáhala, aby byl povolen vklad vlastnického práva podle návrhu na vklad podaného žalobkyní dne 29. 3. 2016 u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY k pozemku par. č. XY v katastrálním území XY pro Českou republiku jako nabyvatele vlastnického práva. Žalobu odůvodnila zejména tím, že splnila veškeré formální požadavky, které klade zákon na vlastníka věci ohledně právního jednání majícího za následek opuštění věci.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, č. j. 38 C 170/2016-115, žalobu „s návrhem, aby soud nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 2. 6. 2016, č. j. XY, a rozhodl, že se povoluje vklad vlastnického práva ve prospěch České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY podle Prohlášení o opuštění nemovité věci ze dne 29. 3. 2016 sepsaného notářským zápisem sp. zn. NZ 217/2016, N 219/2016 JUDr. L. F., notářkou v P.“ zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit účastníku řízení náklady řízení ve výši 1.800 Kč“. Rozhodnutí odůvodnil tím, že občanský zákoník sice umožňuje vlastníku nemovité věci opustit věc, což má za následek, že tato nemovitá věc připadá do vlastnictví státu, ale zákon neuvádí vkladovou listinu, na základě které by bylo možné vklad vlastnictví zapsat do katastru nemovitostí, a v takovém případě lze zápis do katastru nemovitostí provést pouze podle listin vyjmenovaných v § 66 odst. 1 katastrální vyhlášky. Zápis v katastru nemovitostí nelze provést na základě potvrzení o zániku práva, ale je možné jej realizovat na základě souhlasného prohlášení obou stran nebo podle rozhodnutí soudu o určovací žalobě, což však předloženo nebylo.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 4 Co 169/2017 – 147, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 1.500 Kč, jinak rozsudek potvrdil; zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Dospěl k názoru, že soud prvního stupně věc posoudil zcela správně, jeho skutková zjištění jsou pro rozhodnutí o projednávané věci úplná a správná a v celkovém závěru obstojí též jeho právní posouzení. Navíc rozvedl, že v případě opuštění nemovité věci nedochází k zániku vlastnického práva, pouze k jeho přechodu. Právní skutečnost, na základě které dochází k opuštění věci, nemůže spočívat výlučně v právním jednání dosavadního vlastníka, nýbrž musí přistoupit i existence objektivní právní skutečnosti faktického opuštění věci. Výše uvedené je pak důvodem, proč není možno postupovat podle § 66 odst. 1 písm. b) katastrální vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka, na základě jaké listiny má být do katastru nemovitostí zapsána změna vlastníka v případě opuštění nemovité věci. Namítá, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008, posoudil otázku okamžiku přechodu vlastnického práva k opuštěné nemovité věci, neboť podle tohoto rozsudku opuštěná věc připadá do vlastnictví státu již v okamžiku, kdy ji vlastník opustil, a nikoliv souhlasem státu jakožto nabyvatele. Dále namítá, že odvolací soud v rozporu s ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 95 Ústavy České republiky nenalézal právo v situaci, kdy odmítl provést vklad do katastru nemovitostí s „argumentací, že předloženou listinu nelze podřadit pod žádnou z definic listin předvídaných v ustanovení § 66 odst. 1 katastrální vyhlášky“, tedy podzákonného právního předpisu. Nesouhlasí s názorem, že k návrhu na zápis vlastnického práva k opuštěné nemovité věci do katastru nemovitostí by mělo být předkládáno souhlasné vyjádření státu, naopak stát by se měl proti zápisu bránit žalobou v případě, kdy nesouhlasí. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastník řízení navrhl, aby dovolání bylo „odmítnuto“, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, jakou listinou lze osvědčit pro účely vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí přechod vlastnického práva na stát v důsledku opuštění nemovité věci, která doposud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že návrh na zápis vkladu do katastru nemovitostí byl učiněn dne 29. 3. 2016 - podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále též jen „katastrální zákon“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též jen „o. z.“).

Věc zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem (vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti) je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán – katastrální úřad (srov. § 12 katastrálního zákona). Jestliže jsou podmínky pro povolení vkladu splněny, katastrální úřad vklad povolí, nejdříve však po uplynutí lhůty 20 dnů ode dne odeslání informace podle § 16 odst. 1. V opačném případě, nebo i tehdy, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky, návrh zamítne (srov. § 18 odst. 1 katastrálního zákona). Je-li rozhodnutím, kterým se vklad povoluje, zcela vyhověno návrhu na povolení vkladu, rozhodnutí se písemně nevyhotovuje. Záznamem ve spisu rozhodnutí o povolení vkladu práva nabývá právní moci (srov. § 18 odst. 2 katastrálního zákona). Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, přezkumné řízení, obnova řízení ani žaloba podle ustanovení občanského soudního řádu o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (srov. § 18 odst. 4 katastrálního zákona). Proti rozhodnutí o zamítnutí vkladu není přípustný žádný opravný prostředek, přezkumné řízení ani obnova řízení; přípustná je žaloba podle ustanovení občanského soudního řádu o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, která musí být podána ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí (srov. § 18 odst. 5 katastrálního zákona). Nabylo-li rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu právní moci, může být – jak vyplývá z ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. – tatáž věc zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem projednána na návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení § 246 o. s. ř.) v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu (§ 244 až § 250l o. s. ř.).

Z uvedeného v první řadě vyplývá, že projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou pravomocným rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2580/2011) katastrální úřad v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, zkoumá právní úkon (právní jednání), na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), a předmětem zkoumání katastrálního úřadu (a stejně tak i soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu, ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení § 17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Platnost právního jednání, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního jednání, katastrální úřad nezkoumá (srov. bod II. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci se žalobkyně domáhá zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem podle notářského zápisu sepsaného JUDr. L. F., notářkou v P., dne 29. 3. 2016 pod čísly N 219/2016, NZ 217/2016. Obsahem tohoto notářského zápisu je podle zjištění obou soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) prohlášení pana L. A., člena představenstva společnosti XY a. s. (žalobkyně), způsobilého samostatně právně jednat za společnost, že společnost „…v souladu s ust. § 1045 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník opouští nemovitou věc – pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez čp/če, jiná stavba v katastrálním území XY…. a to včetně její součásti – čističky odpadních vod typu… a nadále není jejím vlastníkem a necítí se být vlastníkem shora uvedeného majetku…“. Notářský zápis byl vydán formou osvědčení o prohlášení osoby podle § 80 notářského řádu.

Podle ustanovení § 1045 odst. 1 o. z. věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.

Podle ustanovení § 1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.

Podle ustanovení § 560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

Z uvedených ustanovení je zcela zřejmé, že nový občanský zákoník připustil možnost existence věci „bez pána“ (res nulius) jako následek jejího opuštění pouze v případě věcí movitých (či zvířat), nikoli však v případě věcí nemovitých, kde byla přijata dosavadní koncepce dle zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“ (srov. § 135 obč. zák.), a proto také je použitelná veškerá dosavadní judikatura, vztahující se k této problematice.

K otázce výkladu pojmu „derelikce“ (opuštění věci) a náležitostí tohoto jednání Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2528/2015, uvedl, že „…Právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci, a to na rozdíl od ztráty věci, která je právní událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v § 37 obč. zák. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu § 35 obč. zák. s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci. Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění…“.

K otázce okamžiku přechodu opuštěného majetku na stát Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1823/2012, uvedl, že „…Byla-li věc platně opuštěna, nabýval k ní podle § 135 obč. zák., ve znění před novelou č. 359/2005 Sb., vlastnické právo stát, a to k okamžiku derelikce. Po uvedené novele nabývala vlastnické právo k opuštěné věci obec …“

K otázce, zda k účinkům derelikce je třeba souhlasu (státu), Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 157/2015, mimo jiné uvedl, že „…Podle § 453 odst. 2 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., přitom nabýval vlastnické právo ze zákona stát, a to již derelikcí, přičemž souhlas státu s opuštěním věci ani zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí se k účinnosti nabytí vlastnického práva nevyžadoval…“. Po 1. 1. 1992 bylo stejné upraveno v § 135 obč. zák. a ode dne 1. 10. 2005 stejným způsobem nabývala vlastnictví obec.

Od uvedené judikatury není žádný důvod se odchylovat ani v této věci. Lze tedy uzavřít, že opuštění (věci) je jednostranné, neadresné právní jednání, jímž vlastník věci jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, dává (navenek) najevo, že věc opouští a že ji nadále nehodlá vlastnit, a to také fyzicky učiní. Může tak učinit jakoukoliv srozumitelnou a určitou formou, včetně konkludentního jednání. Ustanovení § 560 o. z. se pro případ derelikce nemovité věci neuplatní, neboť nejde o právní jednání, jímž se převádí věcné právo k nemovitosti, ani se takové právo nemění ani neruší. Jak již bylo uvedeno výše, přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká. Právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli, tedy věc opustí, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv.

Pro účely vkladového řízení je tedy významné, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit právní povinnost toho, kdo nemovitou věc opustil s účinky podle ustanovení § 1045 odst. 2 o. z., vyžadovat od státu (jeho příslušné organizační složky) souhlas s tím, že věc byla skutečně (se všemi právními účinky) opuštěna a že tedy stát souhlasí s jejím nabytím, a zároveň, ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit naopak povinnost státu (jeho příslušné organizační složky) takové prohlášení vydat. Dále je významné, že v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů, než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob. Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného (tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na něhož opuštěná věc přešla). Ochrana nabyvatele (státu) proti zlovolnému jednání není nijak dotčena, neboť stát může vždy uplatnit neplatnost tohoto právního jednání; je však vyloučeno, s ohledem na to, co bylo uvedeno výše (viz závěry, učiněné ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2580/2011), tyto námitky uplatňovat v řízení vkladovém, resp. v řízení podle části páté o. s. ř., tak, jak to stát ostatně činil i v tomto řízení a správně se tím nalézací soud odmítl zabývat.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že interpretace ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 357/2013 Sb., katastrální vyhlášky, provedená odvolacím soudem a spočívající v tom, že lze vázat povolení vkladu změny vlastnického práva [§ 11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona] v důsledku derelikce pouze na listinu, obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu) a toho, kdo nemovitost opustil, je v rozporu s ustanovením § 1045 odst. 2 o. z., čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 17 odst. 1 až 3 katastrálního zákona a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť případný nesouhlas státu s účinky derelikce nemá žádný právní význam (není překážkou platnosti právního jednání, jehož důsledkem je přechod vlastnického práva na stát).

Závěr soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že pro rozpor s ustanovením § 66 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 357/2013 Sb. nemůže být listina - notářský zápis sepsaný JUDr. L. F., notářkou v P., dne 29. 3. 2016 pod čísly N 219/2016, NZ 217/2016 - listinou, podle níž lze zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem provést, tak není správný.

Jak je výše uvedeno, vyjma listiny uvedené v § 66 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 357/2013 Sb., katastrální vyhlášky, je listinou, podle které lze zápis práva do katastru vkladem provést (§ 7 odst. 1 katastrálního zákona), jakákoliv listina v písemné či elektronické podobě, která obsahuje obligatorní náležitosti (§ 8 katastrálního zákona), jejíž obsah odůvodňuje navrhovaný vklad [§ 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, resp. § 17 odst. 2 písm. b) katastrálního zákona] a která splňuje další náležitosti v § 17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona. Žalobce pro tento účel předložil listinu - notářský zápis sepsaný JUDr. L. F., notářkou v P., dne 29. 3. 2016 pod čísly N 219/2016, NZ 217/2016 (tedy veřejnou listinu - § 6 notářského řádu), a pouze soulad této listiny s povinnými náležitostmi (§ 8, § 17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona) je třeba pro účely rozhodnutí o povolení vkladu (§ 18 katastrálního zákona) podle ní zkoumat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů