// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.11.2019
K intenzitě porušení pracovních povinností zaměstnance banky
Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem banky je nutno přihlédnout k nutnosti přesného a přísného dodržování vnitřních předpisů banky všemi jejími zaměstnanci, které je odůvodněno předmětem podnikání banky. Jednání zaměstnance v bance, které svěřují klienti svá data a finanční prostředky, musí mít pevně stanovený řád, jehož nedodržování může poškodit jak banku a její dobré jméno, tak její klienty. Činnost bank totiž obsahuje i významné rizikové prvky, které kladou na jejich zaměstnance vysoké nároky z hlediska přístupu k plnění pracovních povinností. Přesné a svědomité plnění právních předpisů a pokynů vztahujících se k práci jimi vykonávané je odůvodněno kromě jiného i závažností následků, které s sebou přinášejí případné poruchy funkce bankovního systému. Porušení pracovních povinností je zde proto zpravidla okolností zásadnější a významnější povahy, než je tomu u subjektů jiného typu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 497/2019, ze dne 31. 7. 2019
Dotčené předpisy: § 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 4. 2016, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zák. práce). Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, která pro ni pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2011 jako pokladník, porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci (zejména instrukci 05-004, 05-048 a 05-025, direktivu 18 „Etický kodex“, příručku 32-004, pracovní řád a ustanovení § 301 zák. práce) zvlášť hrubým způsobem, jestliže „na základě šetření provedeného Interním auditem Komerční banky, a.s. ze dne 8. 3. 2016 bylo zjištěno“, že:
1) dne 11. 2. 2016 před začátkem pokladních hodin žalobkyně „neoprávněně otevřela (tj. prokazatelně otočila pákou zámku do otevřené pozice) úschovný objekt SISTEC, za který byla plně hmotně odpovědná její kolegyně paní J. H.“,
2) v období od 1. 1. 2015 do 11. 2. 2016 žalobkyně provedla celkem 45 vkladů a výběrů hotovosti ve prospěch nebo na vrub vlastního účtu, účtů, kde je zmocněnou osobou, nebo účtů osob blízkých, přičemž tyto vklady zaúčtovala „aniž by k tomu měla souhlas nadřízeného zaměstnance, který svůj souhlas vyjadřuje v souladu s vnitřními předpisy svým podpisem na každém hotovostním příkazu k těmto účtům, a to před jejich pořízením“,
3) v období od 30. 11. 2015 do 10. 2. 2016 žalobkyně provedla nejméně čtyři vklady hotovosti, které jí podle jejího vyjádření svěřily osoby blízké za účelem provedení vkladu na jejich účty, tedy „měla v prostorách pokladního úseku jiné hotovosti, než které byly zaznamenány v příslušných evidencích. Z dostupných kamerových záznamů je zřejmý fakt, že vklady dne 30. 11. 2015 v 11:28 hod (částka 12.000,- Kč), dne 21. 12. 2015 v 10:00 hod (částka 3.300,- Kč), dne 12. 1. 2016 v 11:20 hod (částka 3.000,- Kč) a dne 10. 2. 2016 v 12:57 hod (částka 20.000,- Kč) byly provedeny bez přítomnosti klientů“,
4) v období „od 1. ledna do 11. února“ žalobkyně „provedla celkem 5 bezhotovostních převodů na vrub vlastního účtu nebo účtů blízkých osob. Vklady a výběry hotovosti zaúčtovala, aniž by k tomu měla souhlas nadřízeného zaměstnance“,
5) v období „od 1. ledna 2015 do 11. února“ žalobkyně „v systému KBI neoprávněně nahlížela na tři kolegy – zaměstnance žalované způsobem umožňujícím zobrazit jejich seznam účtů a zůstatků na těchto účtech“,
6) v období „od 1. ledna 2015 do 11. února“ žalobkyně „v systému KBI neoprávněně nahlížela na osoby blízké způsobem umožňujícím zobrazit jejich seznam účtů a zůstatků na těchto účtech, a to bez přítomnosti těchto osob“.
Historie provedených transakcí pod body 2) a 4) a náhledů do systému KBI vytčených pod body 5) a 6) je přitom „uchována a dohledatelná v informačních systémech Komerční banky, a.s. a jejich konkrétní výčet je obsahem auditní zprávy ze dne 8. 3. 2016, se kterou byla žalobkyně seznámena“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se „skutečně stávalo, a to poměrně často“ a nikoliv jen ve vytčený den 11. 2. 2016, že si žalobkyně spolu s kolegyní J. H. (která též pracovala jako pokladník) vzájemně otáčely klikou trezoru do otevřené pozice, neboť byl určitý časový limit, po jehož uplynutí již nebylo možno trezor otevřít; nikdy si však vzájemně neotvíraly trezor jako takový. Kromě toho ohledně skutku 1) žalované uplynula dvouměsíční prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení § 58 zák. práce. Skutky vymezené pod body 2), 3), 4), 5) a 6) pak nejsou podle názoru žalobkyně dostatečně skutkově vymezeny a navíc v případě části skutku pod bodem 5) uplynula jednoroční prekluzívní lhůta. Dále zdůraznila, že žalobkyně měla účet u žalované a „nezbylo jí nic jiného, než aby účty u téže banky měli i ostatní příbuzní“, a tak se stávalo, a to po celou dobu trvání pracovního poměru, že vkládala na tyto účty finanční prostředky a k žádosti těchto osob prováděla transakce, přičemž „je zvláštní, že až do nynější doby toto jednání žalobkyně nikomu nevadilo“. Před okamžitým zrušením pracovního poměru jí přitom byla dne 19. 2. 2016 dána „očekávaná“ výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost, která „byla v předstihu avizována s tím, že ode dne 13. 2. 2016 jí již neměla být přidělována práce v důsledku překážek v práci na straně zaměstnavatele“.
Žalovaná namítala, že důvody, o které opřela okamžité zrušení, jsou dostatečně konkretizovány a vymezeny tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými, jestliže v textu okamžitého zrušení se výslovně odkazuje na auditní zprávu ze dne 8. 3. 2013, se kterou byla žalobkyně seznámena a jejíž obsah nerozporuje. Tato auditní zpráva obsahuje identifikaci všech vkladů, resp. výběrů, přesný výčet transakcí i přesný výčet neoprávněných náhledů, které jsou žalobkyni vytčeny pod body 2) až 6). O vytčených porušeních pracovních povinností ze strany žalobkyně se žalovaná dozvěděla až po prošetření aktivit žalobkyně ze zmíněné auditní zprávy ze dne 8. 3. 2016, dvouměsíční subjektivní lhůta podle ustanovení § 58 zák. práce tedy byla otevřena až do dne 8. 5. 2016. Ze strany žalobkyně přitom nešlo o výjimečné selhání, nýbrž z auditní zprávy je zřejmé, že žalobkyně porušovala vnitřní předpisy žalované běžně, resp. pravidelně celé kontrolované období. Žalovaná má za to, že výsledkem porušování povinností ze strany žalobkyně je vznik schodku na pokladní hotovosti ve výši 1,100.000,- Kč, přičemž k tomuto závěru dospěla i Policie ČR v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 5. 2016, kde se konstatuje, že „zpronevěry 1,100.000,- Kč se s vysokou mírou pravděpodobnosti dopustila žalobkyně“, když „existují zásadní rozpory ve výpovědi její a jejího manžela ve spojení s chováním žalobkyně v trezorové místnosti, kde opakovaně bez zjevného důvodu setrvávala před trezorem kolegyně H.“. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně je proto třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně svým jednáním způsobila žalované škodu, a též je třeba „upozornit na fakt“, že v souvislosti s neoprávněným a neodůvodněným nahlížením na účty jiných zaměstnanců ztratila žalovaná k žalobkyni důvěru, a tudíž po ní nelze spravedlivě požadovat, aby ji dále zaměstnávala.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 2 C 118/2016-507 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 29.104,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. J. T. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že za situace, kdy o vytčeném skutku 1) se nadřízení žalobkyně dozvěděli již dne 11. 2. 2016, bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016 dáno žalobkyni ve vztahu k tomuto skutku opožděně. O dalších skutcích 2) až 6) se žalovaná dozvěděla až z výsledků interního auditu dne 8. 3. 2016, proto zde byla dvouměsíční subjektivní lhůta podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce dodržena, stejně tak jako roční objektivní lhůta, neboť podle názoru soudu prvního stupně „není namístě konec období vztahovat ke každému okruhu porušovaných povinností samostatně, byť jsou rozčleněny pod body 2) až 6), ale posuzovat je jako celek, a konec období, kdy se žalobkyně přestala dopouštět porušování těchto povinností vztáhnout až k poslednímu z dílčích porušení“. Žalobkyně žádné z vytčených porušení pracovních povinností nezpochybňovala, pouze poukazovala na neurčitost skutků 2) až 6); s výjimkou skutku 4), který ve shodě s žalobkyní považoval za neurčitý, soud prvního stupně tuto námitku vycházeje z judikatury dovolacího soudu odmítl s odůvodněním, že v dané věci bylo žalobkyni „jednoznačně zřejmé“, proč s ní žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr, jestliže ještě před okamžitým zrušením byla seznámena s obsahem auditní zprávy ze dne 8. 3. 2016, na kterou okamžité zrušení odkazuje. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností vytčených pod body 2), 3), 5) a 6) soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalované těmito jednáními nevznikla žádná škoda a že „žalobkyně mohla nabýt dojmu, že takováto žalovanou nepoškozující porušení jejích vnitřních předpisů jsou zaměstnavatelem tolerována“, jestliže její nadřízený sám vědomě vnitřní předpisy žalované porušoval, jak vyplynulo ze závěrů interního auditu. Žalobkyni „lze uvěřit, že k jednáním týkajícím se účtů jí blízkých osob přistupovala s pocitem, že jim tím vychází vstříc, a to třeba i jako určitou kompenzaci za to, že si zřídili své účty u žalované“. Akcentoval rovněž, že žalobkyně v systému žalované „nahlížela pouze na osoby blízké a třikrát na jiné zaměstnance, ani jednou však na jiného klienta žalované“, že „v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně náhled realizovala s cílem získané informace využít pro sebe či je jinak zneužít“, a že před okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaná nevytkla žalobkyni porušení jakýchkoli povinností. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že vytčené skutky, „a to každý jednotlivě ani v jejich vzájemném souhrnu, nepředstavují porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nehledě k tomu, že za situace, kdy žalobkyně v době okamžitého zrušení pracovního poměru „již fakticky nevykonávala žádnou práci“ pro překážky v práci na straně zaměstnavatele související s předchozí výpovědí z pracovního poměru ze dne 19. 2. 2016, nelze dovodit, že by po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 19 Co 1109/2018-542 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47.496,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. M. B., CSc. Odvolací soud se ztotožnil se všemi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, pouze s jednou nepodstatnou výjimkou týkající se skutku 1). Za správné považoval rovněž jeho závěry o tom, že skutkové vymezení porušení povinností žalobkyně uvedené pod bodem 4) okamžitého zrušení pracovního poměru je neurčité, neboť „směšuje bezhotovostní převody na účet žalobkyně nebo jí blízkých osob a současně vklady a výběry hotovosti“, a že okamžité zrušení bylo žalobkyni dáno ve lhůtě jednoho roku stanovené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že jednání vytčená pod body 2), 3), 5) a 6), která žalobkyně „nijak nepopírala“, „jsou ve svém souhrnu zvlášť hrubým porušením pracovních povinností žalobkyně“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Skutky 2) a 3) podle jeho názoru představují porušení „zásadních“ povinností zaměstnance na pozici pokladní, neboť provádění vkladů a výběrů hotovosti ve prospěch nebo na vrub vlastního účtu nebo účtu blízkých osob bez souhlasu nadřízeného i provádění hotovostních vkladů bez přítomnosti blízkých osob „bylo opakované a dlouhodobé“, ačkoli žalobkyně „byla seznámena s vnitřními předpisy žalované i Etickým kodexem“, a jednalo se o „porušení povinností při výkonu hlavní pracovní náplně“. Jako „zásadní“ porušení pracovních povinností odvolací soud shledal rovněž skutky 5) a 6), neboť nahlížení žalobkyně na účty blízkých osob bez jejich přítomnosti a na účty kolegů „je v přímém rozporu s vnitřními předpisy žalované i s upozorněním na zákaz neoprávněných náhledů a jejich netolerování žalovanou“. Skutečnost, že docházelo k porušení pracovních povinností především ve vztahu k osobám žalobkyni blízkým, přitom „nemůže nic na závažnosti porušení změnit, neboť žalovaná jako zaměstnavatel disponuje s daty a finančními prostředky svých klientů a ochrana osob blízkých žalobkyni nemůže být menší než ochrana jiných klientů žalované“. Protože „žalovaná je peněžním ústavem, disponuje s daty a finančními prostředky svých klientů, a předpokladem jejího úspěchu je to, že klienti budou mít důvěru v její služby“, a protože žalobkyně tím, že opakovaně a dlouhodobě porušovala vnitřní předpisy žalované, „ztratila důvěru žalované jako zaměstnavatele“, nelze podle názoru odvolacího soudu po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. I když „se v daném případě jednalo pouze o pět dní, nelze přehlédnout, že toto opatření žalované má také prevenční charakter ve vztahu k ostatním zaměstnancům žalované, mimo jiné jako doklad toho, že takto závažné porušení vnitřních předpisů a Etického kodexu není ze strany žalované tolerováno“. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016 je platné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud především náležitě nezohlednil, že podle judikatury dovolacího soudu v případě, že jednání zaměstnance dosáhne intenzity porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, je možno rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením jen, pokud okolnosti případu odůvodňují závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V daném případě – jak dovolatelka zdůraznila – byla žalobkyni ještě před okamžitým zrušením dána dne 19. 2. 2016 výpověď z pracovního poměru, na jejímž základě měl pracovní poměr účastnic skončit ke dni 30. 4. 2016. V důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016 by tedy žalobkyně „byla zaměstnána u žalované o pouhých pět dnů kratší dobu, kdy navíc jí (od 12. 2. 2016) pro překážky v práci na straně zaměstnavatele nebyla přidělována práce, nechodila tedy na pracoviště a pro žalovanou již fakticky nevykonávala žádnou práci“. Kromě toho nelze přehlédnout, že se žalovaná dozvěděla o důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru již dne 8. 3. 2016, přesto „o své vůli zaměstnává žalobkyni dalších 48 dní“, a teprve poté dne 25. 4. 2016 přistupuje k tomuto opatření. Za této situace nelze podle názoru žalobkyně uzavřít, že by po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. Dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že náležitě neodůvodnil svůj závěr o tom, že jednání žalobkyně vymezené pod body 2), 3), 5) a 6) okamžitého zrušení pracovního poměru ve svém souhrnu představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně se domnívá, že za stavu, kdy dotčenými blízkými osobami byla její nezletilá dcera, manželka bratra a maminka žalobkyně, „je vcelku absurdní, že by vytčené jednání žalobkyně ve vztahu k těmto osobám mělo mít pro ni takové následky znamenající okamžitou ztrátu zaměstnání“. Připustila, že k náhledům na osoby blízké z její strany docházelo nejen ve vytčené době, ale i v době předchozí. Spatřuje proto problém v tom, že žalovaná poskytuje ochranu účtům klientů pouze prostřednictvím vnitřních instrukcí a Etického kodexu, aniž by ovšem jako „etablovaná bankovní instituce s nedozírnými možnostmi počítačových aplikací, přijala potřebná opatření tak, aby byl ihned detekován jakýkoliv úkon pracovníka s účtem svým nebo osoby blízké“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 11. 2011, ve znění dodatku ze dne 28. 12. 2011, jako „pokladník“. Dopisem ze dne 11. 2. 2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí „ode dne 12. 2. 2016 až do dalšího rozhodnutí zaměstnavatele“ nemůže z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Dne 11. 2. 2016 v 8.00 hodin bylo na pracovišti žalobkyně zjištěno, že v trezoru spoluzaměstnankyně žalobkyně, pokladní J. H., chybí hotovost ve výši 1,100.000,- Kč, z jejíž krádeže byla usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Prachatice, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 25. 5. 2016 č. j. KRPC-22821-257/TČ-2016-020681 obviněna žalobkyně; trestní stíhání žalobkyně pro tento skutek dosud nebylo pravomocně skončeno. Dne 19. 2. 2016 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kterou odůvodnila tím, že „rozhodnutím č. 1/2016/HR ředitele Retailové divize, Retailová divize Jižní Čechy a Vysočina ze dne 7. 1. 2016 byla pozice zastávaná žalobkyní od 13. 2. 2016 zrušena“; na základě této výpovědi měl pracovní poměr účastnic skončit dne 30. 4. 2016 a žalobkyni by vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku [§ 67 odst. 1 písm. c) zák. práce]; platnost výpovědi žalobkyně nezpochybnila. V průběhu výpovědní doby žalovaná dopisem ze dne 25. 4. 2016, který žalobkyně převzala téhož dne, okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu porušení pracovních povinností žalobkyně zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně namítá, že pro tento „výjimečný“ způsob skončení pracovního poměru nebyly v daném případě splněny zákonné předpoklady.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 25. 4. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitého stupně intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.
Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).
Současně nelze opomenout, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, lze okamžitě zrušit pracovní poměr [namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce] jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (bez ohledu na to, kolika skutky) na základě posouzení všech rozhodných okolností intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4274/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4762/2015).
V posuzovaném případě – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu – žalobkyně „nijak nepopírala“, že se v období od 1. 1. 2015 do 11. 2. 2016 dopustila porušení pracovních povinností, která jsou jí vytýkána pod body 2), 3), 5) a 6) okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016. Tato porušení pracovních povinností žalobkyní (provedení 45 vkladů a výběrů hotovosti ve prospěch nebo na vrub vlastního účtu nebo účtu osob blízkých bez souhlasu nadřízeného, provedení 4 hotovostních vkladů bez přítomnosti osob blízkých, neoprávněné náhledy na účty osob blízkých a účty tří spoluzaměstnanců) podle názoru odvolacího soudu „jsou ve svém souhrnu zvlášť hrubým porušením pracovních povinností“, když přihlédl k tomu, že ve všech případech se jednalo o „zásadní“ porušení pracovních povinností zaměstnance na pozici pokladníka banky, a že žalobkyně, ačkoli „byla seznámena s vnitřními předpisy žalované a Etickým kodexem“, „porušovala pracovní povinnosti opakovaně a dlouhodobě“. Skutečnost, že k závadnému jednání žalobkyně docházelo především ve vztahu k osobám blízkým, podle mínění odvolacího soudu „nemůže nic na závažnosti porušení změnit, neboť žalovaná jako zaměstnavatel disponuje s daty a finančními prostředky svých klientů a ochrana osob blízkých žalobkyni nemůže být menší než ochrana jiných klientů žalované“. Vzhledem k tomu, že „žalovaná je peněžním ústavem, disponuje s daty a finančními prostředky svých klientů, a předpokladem jejího úspěchu je to, že klienti budou mít důvěru v její služby“, a že žalobkyně tím, že opakovaně a dlouhodobě porušovala vnitřní předpisy žalované, „ztratila důvěru žalované jako zaměstnavatele“, je podle názoru odvolacího soudu odůvodněn závěr, že po žalované „nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby“. Přitom akcentoval, že, i když „se v daném případě jednalo pouze o pět dní, nelze přehlédnout, že toto opatření žalované má také prevenční charakter ve vztahu k ostatním zaměstnancům žalované, mimo jiné jako doklad toho, že takto závažné porušení vnitřních předpisů a Etického kodexu není ze strany žalované tolerováno“.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce [tedy pro právní závěr, zda žalobkyně vytčenými skutky 2), 3), 5) a 6) porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem], lze odvolacímu soudu přisvědčit, že náležitě přihlédl k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčených porušení pracovních povinností. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost přesného a přísného dodržování vnitřních předpisů žalované všemi jejími zaměstnanci, které je odůvodněno předmětem podnikání žalované. Jednání zaměstnance v bance, které svěřují klienti svá data a finanční prostředky, musí mít pevně stanovený řád, jehož nedodržování může poškodit jak banku a její dobré jméno, tak její klienty. Činnost bank totiž obsahuje i významné rizikové prvky, které kladou na jejich zaměstnance vysoké nároky z hlediska přístupu k plnění pracovních povinností. Přesné a svědomité plnění právních předpisů a pokynů vztahujících se k práci jimi vykonávané je odůvodněno kromě jiného i závažností následků, které s sebou přinášejí případné poruchy funkce bankovního systému. Porušení pracovní kázně je zde proto zpravidla okolností zásadnější a významnější povahy, než je tomu u subjektů jiného typu (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1080/2000). Dovolací soud zároveň poukazuje na celkový postoj žalobkyně k vytčeným skutkům, jejichž závažnost žalobkyně v průběhu řízení bagatelizovala a četnost porušení svých pracovních povinností ospravedlňovala tím, že až do okamžitého zrušení pracovního poměru „toto jednání žalobkyně nikomu nevadilo“ a že – jak uvádí v samotném dovolání – pro žalovanou jako „etablovanou bankovní instituci s nedozírnými možnostmi počítačových aplikací neměl být problém, aby přijala potřebná opatření tak, aby byl ihned detekován jakýkoliv úkon pracovníka s účtem svým nebo osoby blízké“. Soudy obou stupňů zároveň zcela správně ponechaly stranou svých úvah obvinění žalobkyně z krádeže hotovosti ve výši 1,100.000,- Kč, které jednak nebylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru a jednak o tomto obvinění doposud (do vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebylo pravomocně rozhodnuto.
Odvolacímu soudu přitom nelze důvodně vytýkat – jak to činí žalobkyně v dovolání – ani to, že patřičně nezhodnotil situaci, v níž žalovaná přistoupila dne 25. 4. 2016 k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Je jistě správné, jak zdůrazňuje dovolatelka, že zaměstnavatel může přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“, tedy – jak bylo vyloženo již výše – odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V projednávané věci je nepochybné, že i bez okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobkyní by pracovní poměr účastnic skončil na základě předešlé (platné) výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce dané žalobkyni dne 19. 2. 2016 ke dni 30. 4. 2016, a že od 12. 2. 2019 žalovaná žalobkyni již nepřidělovala (ani nemohla přidělovat) práci podle pracovní smlouvy, neboť jí v tom bránila překážka v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce, která spočívala v tom, že pracovní pozice zastávaná žalobkyní byla od 13. 2. 2016 zrušena. K okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní tedy žalovaná přistoupila v době (dne 25. 4. 2019), kdy do skončení pracovního poměru účastnic zbývalo pouze 5 kalendářních dní a kdy žalobkyně z důvodu překážek v práci již sjednanou práci nevykonávala. Přesto však nelze přehlédnout, že další zaměstnávání žalobkyně u žalované by vedlo ke vzniku jejího nároku na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku (§ 67 odst. 1 zák. práce), jakož i nároku na náhradu mzdy za posledních 5 dnů trvání pracovního poměru podle ustanovení § 208 zák. práce, které by jí žalovaná musela (byla povinna) vyplatit i přesto, že se žalobkyně dopustila porušení pracovních povinností, které dosahuje nejvyšší intenzity. Za těchto okolností lze podle názoru dovolacího soudu v tomto konkrétním případě považovat za splněný požadavek ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“, tedy jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Protože za tohoto stavu byly splněny všechny hmotněprávní předpoklady, za nichž může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 24. 5. 2016 platným právním jednáním.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování jejího práva.
Autor: -mha-