// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.10.2019

Forma upozornění držitele na skutečný stav věci

Držitel ztrácí dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.) jakmile se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří; ten, kdo držitele na skutečný stav věci upozorňuje, tak nemusí činit formou právního úkonu (jednání) či procesního úkonu; upozornění se nestává nevýznamným proto, že bylo učiněno emotivní či dokonce společensky neslušnou formou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, ze dne 26. 6. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: vydržení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobci se domáhali určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemku par. č. 28/19, v katastrálním území XY, obec XY, zapsaným na listu vlastnictví XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, jenž vznikl oddělením z pozemku par. č. XY, který je ve vlastnictví žalovaných. Žalobci jsou vlastníky sousedních pozemků, a to pozemku par. č. XY a XY, které byly vyčleněny z pozemku par. č. XY na základě geometrických plánů z let 1989 a 1997.

Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 18. 8. 2017, č. j. 20 C 281/2015-149, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku par. č. XY, každý v rozsahu id. ½, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se chopili držby části pozemku par. č. XY, a jsou v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, od roku 1989 (resp. 1990, 1998, na základě darovacích smluv). Žalobci při uchopení držby části sousední parcely vycházeli z geometrických plánů, měli za to, že geometr při vyznačení pozemků par. č. XY a XY vyznačil nepřímo i hranice mezi jejich pozemky a sporným pozemkem par. č. XY. Nevyšlo najevo, že by v době vzniku pozemků XY a XY byla hranice mezi pozemky XY a XY viditelně vyznačena. Do roku 2012, kdy byla provedena obnova katastrálního operátu, by nebylo dobře možné, aby si žalobci (při zachování potřebné opatrnosti) ověřili průběh vlastnické hranice. S ohledem na výměru sporného území, okolnosti, za nichž došlo k vytýčení hranic pozemku v terénu a nemožnosti nahlédnutím do mapy u katastrálního úřadu skutečný stav zjistit, je dána dobrá víra žalobců, jakožto oprávněných držitelů sporného území; dobrou víru potvrzuje i placení daně z nemovitosti až do roku 2015. Skutečnost, že nepožádali o stavební povolení ke stavbě plotu, dobrou víru žalobců nevylučuje. Ohledně upozorňování otcem žalovaných od roku 1992, že žalobci plot postavili na pozemku žalovaných, odkazuje soud na rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005. Až na geodeta byli všichni svědkové příbuzní a známí účastníků řízení, což se projevilo ve výpovědích. Nadto konstatoval, že způsob, jakým byli žalobci upozorňováni, nebyl vážně učiněným projevem vůle, který by byl způsobilý u žalobců vyvolat pochybnosti.

Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 11 Co 372/2017-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ve výroku II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Podle odvolacího soudu nebyl geometrický plán V. Š. zpochybněn a žalobci neměli důvod pochybovat o jeho správnosti. Z geometrického plánu nemohli žalobci poznat, že severní hranice zasahuje do pozemku žalovaných, ani neměli důvod toto přeměřovat a kontrolovat. Podle odvolacího soudu by takový postup nebyl běžný, leda by existovaly výrazné a opodstatněné pochybnosti o správnosti geometrického plánu; žalobci však důvod k pochybnostem neměli. Nelze žalobcům klást k tíži, že geodet neověřil a nezaměřil původní vlastnickou hranici mezi pozemky. Žalobci při nabytí pozemků par. č. XY a XY byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je nabývají ve správně vytyčených hranicích a jejich dobrá víra nebyla zpochybněna. Dále odvolací soud uvedl, že v řízení vystupovaly dvě skupiny svědků – svědci na straně žalobců a žalovaných, přičemž šlo především o jejich příbuzné a známé. Nebylo prokázáno, že by žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) upozorňovali žalobce na nesprávně vyměřenou hranici mezi pozemky kvalifikovaným způsobem. Žalovaní (ani jejich právní předchůdci) neučinili až do roku 2012 (kdy proběhla digitalizace), žádný právní úkon, na jehož základě by měla být zpochybněna dobrá víra žalobců, že užívají pozemky ve správně a řádně vymezených hranicích.

Proti rozsudku podávají žalovaní („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, přičemž odvolací soud neaplikoval správně závěry tohoto rozsudku. Zároveň vymezují otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázku „týkající se dobré víry po dobu 10ti let s přihlédnutím k namítání jejího nedostatku pouze ústní formou a zda tato ústní forma zakládá kvalifikovaný způsob narušení dobré víry.“ Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, neboť hypotéza uváděná v § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebyla naplněna.

Podle dovolatelů je nesporné, že zaměření pozemku par. č. XY provedl V. Š., který si neověřil původní vlastnickou hranici mezi pozemky par. č. XY a XY a vlastnickou hranici mezi pozemky nezaměřil; výsledný geometrický plán pak nemůže zakládat dobrou víru žalobců o průběhu hranice mezi pozemky par. č. XY a XY. Dodávají, že úkolem geodeta bylo pouze oddělit pozemek par. č. XY, nikoliv zaměřovat hranice. Pokud tedy nebyla hranice vyměřena a pokud nebyla ani jinak pozorovatelná, tak při obvyklé míře opatrnosti si měli žalobci před stavbou plotu tuto hranici vyměřit a zažádat o veřejnoprávní povolení. K dobré víře žalobců uvádí, že rodiče žalovaných upozornili žalobce na plot postavený za jejich vlastnickou hranici, stejně tak i další svědci navržení žalovanými se k rozporům v hranicích vyjadřovali. Mají za to, že kvalifikovaný způsob nemusí být pouze písemný, stačí i jen ústní upozornění, které je způsobilé vzbudit pochybnosti o dobré víře. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že z obou geometrických plánů jsou patrné hranice pozemků. Pokud mělo dojít k rozdělení pozemku par. č. XY, musely být vytyčeny body a jejich vzájemná vzdálenost změřena. Žalobci nemohli mít po vydržecí dobu důvodné pochybnosti, že by plot byl postaven za hranicí pozemků v jejich vlastnictví. Není podstatné, zda žalobci měli veřejnoprávní povolení. Nalézací soudy na otázce, kterou dovolatelé vymezili přípustnost, nezaložily svá rozhodnutí, na výsledku řízení takové posouzení nic nemění a nezávisí, přičemž pro výsledek řízení byly podstatné jiné důkazy, neboť věrohodnost svědeckých výpovědí byla snížena. Nadto žalobci uvádějí, že je sporné, zda vůbec právní předchůdci žalovaných žalobce upozorňovali, proto otázka způsobu upozorňování i z tohoto pohledu není nikterak důležitá pro výsledek ve věci. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ve kterém se uvádí: „Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není.

Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

K omylu žalobců ohledně hranice mezi pozemky:

Dovolatel spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu v tom, že v této věci soudy nesprávně opřely dobrou víru žalobců o geometrický plán V. Š.; ten ovšem, jak se zjistilo později, zakreslil hranici mezi sousedními pozemky účastníků nesprávně. Dovolatelé však tvrdí, že geometr tuto hranici vůbec nevyměřil, a tak nemohla založit dobrou víru žalobců. Taková námitka by byla pro úvahy o dobré víře žalobců významná, pokud by bylo zjištěno, že žalobci věděli o tom, že uvedenou hranici zanesl geometr Š. do geometrického plánu, aniž by ji v terénu zaměřil. Takové zjištění však odvolací soud neučinil. Nicméně tuto námitku žalovaní vznesli v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém upozorňují na to, že sami žalobci přiznávají, „že hranice vyznačena nebyla a geometr Š. ji nevytyčoval“, a tudíž žalobci nemohou dobrou víru o uvedený geometrický plán opírat. Tuto relevantní námitku odvolací soud přešel s tím, že žalobci nemohli z geometrického plánu poznat skutečný průběh hranice (to dovolání nezpochybňuje), a „v podstatě“ konstatoval, že neměli důvod nevěřit geometrickému plánu. Námitkou odvolatelů, že měli důvod pochybovat o správnosti geometrického plánu proto, že věděli, že spornou hranici geometr nezaměřil, se odvolací soud nezabýval, ač jde o námitku v zásadě relevantní.

Věc je však komplikována tím, že soud zjistil – a dovolatelé to nepopírají – že kdyby vzhledem k okolnostem dané věci žalobci nahlédli do katastru nemovitostí, resp., jak dovolatelé uvádějí, kdyby si nechali tenkrát hranici přeměřit, skutečný stav věci by nezjistili; to bylo vyvoláno rozporem mezi skutečným průběhem hranice a katastrální mapou, odstraněným až v roce 2012, kdy byla provedena obnova katastrálního operátu (s. 13 rozsudku soudu prvního stupně, s. 6 rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelé tvrdí, že pokud by se žalobci – byť neúspěšně – na základě vědomí, že tato hranice ve skutečnosti vyměřena nebyla, pokusili o zjištění jejího skutečného průběhu, pak by mohli namítat, že postupovali s „obvyklou mírou opatrnosti“ (odborná literatura v této souvislosti hovoří o nedostatku investigační aktivity – viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 992, marg. č. 4, s. 996, marg. č. 29).

V zásadě platí, že nedostatek investigační aktivity, spočívající v tom, že držitel musel mít pochyby o skutečném stavu věci a nepokusil se o zjištění skutečného stavu věci, tedy o postup s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, zpochybňuje jeho dobrou víru. Nicméně mezi nedostatkem uvedené aktivity (zanedbáním obvyklé míry opatrnosti) a nevědomostí o skutečném stavu věci musí být příčinná souvislost. K tomu již citovaný komentář s odkazem na švýcarský občanský zákoník a komentář k němu uvádí: „I pokud jednající další aktivitu nevyvinul, jeho dobrá víra bude zachována, pokud prokáže nedostatek příčinné souvislosti“. Banka, která kupovala zlaté mince, se sice „měla zajímat, odkud je prodávající má; protože by však prodávající v takovém případě beztak prokazatelně podal přesvědčivé vysvětlení, nebyl nedostatek zájmu na újmu závěru, že banka jednala v dobré víře“. Komentář upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 119/2015, podle kterého sice kupující má prověřit, zda se identifikační číslo vozidla (VIN) vyražené na vozidle shoduje s VIN uvedeným ve velkém technickém průkazu; protože by však kupující v dané věci ani při vynaložení náležité péče nezjistil, že takové VIN bylo na vůz dodatečně navařeno, nebyl mu nedostatek prověrky VIN na újmu. „Držitel patrně může namítat, že i pokud by byl vynaložil požadovanou míru péče (investigační aktivity), přesto by nerozpoznal okolnosti zpochybňující dobrou víru“ (cit. komentář, s. 992, marg. č. 6). Pokud by tedy držitel i při vynaložení obvyklé míry opatrnosti, kterou lze vzhledem k okolnostem věci po každém požadovat, svůj omyl nezjistil, pak mu nelze klást k tíži, že ji nevynaložil.

Jestliže tedy bylo prokázáno, že by žalobci při vynaložení obvyklé opatrnosti omyl o skutečném průběhu hranice mezi pozemky nezjistili, nelze jim to, že nevyčerpali takové prostředky ke zjištění skutečného stavu, které po nich bylo možno žádat, klást k tíži. Úvaha o jejich dobré víře tak není zjevně nepřiměřená a řešení této otázky nemůže založit přípustnost dovolání.

To platí i o stavbě zřízené bez potřebného stavebně právního oprávnění (zde stavebního povolení). Protože žalovaní namítali, že žalobci postavili plot bez stavebního povolení, je třeba se v dalším řízení zabývat otázkou, zda by v případě, že by o stavební povolení požádali, vyšel skutečný stav věci najevo.

K otázce, zda sdělení rodičů žalovaných, že plot žalobců leží na pozemku, který není ve vlastnictví žalovaných, mohlo ukončit jejich dobrou víru a oprávněnou držbu:

Žalovaní též tvrdili, že žalobci nemohli být v objektivní dobré víře proto, že rodiče žalovaných, především jejich otec je upozornil na to, že plot, který postavili, leží na pozemku, který nyní patří žalovaným.

Soud prvního stupně provedl ohledně tohoto tvrzení dokazování, neučinil však jednoznačný závěr, zda žalovaní toto tvrzení dokázali či nikoliv, a uvedl: „I kdyby se soud přiklonil k výpovědi této skupiny svědků…“ (tj. svědků, kteří uváděli, že žalobci byli opakovaně upozorněni, že plot leží na pozemku žalovaných), pak způsob upozornění „nebyl vážně učiněným projevem vůle, který by byl způsobilý u domnělého vlastníka (žalobců) vyvolat pochybnosti“. Podle tvrzení J. K. staršího tento svědek a právní předchůdce žalovaných, když zjistil, že žalobci postavili plot, „udělal scénu a řval, že to přijde zbourat“; o tom, že upozorňování žalobců probíhalo v emočně vypjatých situacích a tomu odpovídala i forma upozornění“ svědčí i výpovědi dalších svědků.

Odvolací soud pak uvedl: „V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní, resp. jejich právní předchůdci (rodiče) upozorňovali žalobce na nesprávné vymezení hranice nějakým kvalifikovaným způsobem“; do roku 2012 neučinili právní úkon, na jehož základě by žalobci měli ztratit dobrou víru o vlastnictví sporného pozemku. Žalobci popřeli, že je rodiče žalobců na to, že plot stojí mimo hranici pozemků.

Soudy neučinily jednoznačné skutkové zjištění o tom, zda rodiče žalovaných, ev. další osoby žalobce v průběhu vydržecí lhůty na skutečný průběh hranice, resp. na to, že plot již stojí na pozemku žalovaných či jejich předchůdců. Z formulace rozsudku soudu prvního stupně („I kdyby se soud přiklonil…“) se sice dá dovodit, že „se nepřiklonil“, ovšem hodnocení svědeckých výpovědí se omezuje jen na to, že jde „vesměs o příbuzné a známé účastníků“. Chybí i jednoznačný skutkový závěr, zda žalobci byli na to, že staví na cizím upozorněni, resp. závěr o důkazním břemeni a jeho (ne)unesení. Ani odvolací soud se k tomu, zda upozornění prokázáno bylo či nikoliv, jednoznačně nevyjádřil.

Oba soudy se zabývaly formou tvrzeného doporučení (a z toho by se dalo dovodit, že samotné upozornění považovaly za prokázané, jinak by bylo nadbytečné zabývat se formou, kterou bylo učiněno); jejich úvahy jsou však v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Soud prvního stupně správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, ve kterém se uvádí: „Není podstatné, zda vlastník pozemku informující ‚domnělého vlastníka‘ o skutečném (právním) vlastnictví pozemku svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části). Není také nezbytné, aby vlastník pozemku vyvracel dosavadní přesvědčení držitele věci o tom, že mu věc patří“.

V usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5595/2016, dovolací soud uvedl: „K tomu, aby dosud oprávněný držitel pozbyl dobrou víru, že mu držená věc s ohledem ke všem okolnostem patří, nemusí její skutečný vlastník své právo aktivně bránit, například soudní žalobou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1460/2010). Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není tedy ani rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). Právě sdělení o spornosti hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobce a právních předchůdců žalovaných, jehož se žalobci před uplynutím běhu desetileté vydržecí doby dostalo, stačilo k vyvolání pochybnosti o jeho dobré víře, že mu držená část pozemku parc. č. XY patří, a že je tedy i nadále oprávněným držitelem“.

Držitel tak ztrácí dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.) jakmile se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří; ten, kdo držitele na skutečný stav věci upozorňuje, tak nemusí činit formou právního úkonu (jednání) či procesního úkonu; upozornění se nestává nevýznamným proto, že bylo učiněno emotivní či dokonce společensky neslušnou formou.

Jestliže soud učiní skutkové zjištění, že právní předchůdci žalovaných nebo i jiné osoby upozornily držitele (zde žalobce) na to, že plot neleží na hranici mezi pozemky, ale na cizím pozemku, pak – bez ohledu na to, že tak snad učinily emotivní formou – si držitelé měli při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém v takovém případě požadovat, průběh hranice ověřit.

Bez jasného uvedeného zjištění je právní hodnocení věci – dobré víry žalobců, že jsou vlastníky sporného pozemku – předčasné a tudíž nesprávné; také úvahy o formě upozornění na to, že drží cizí pozemek (jeho část) jsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů