// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.08.2019

Odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou zrušeným rozhodčím nálezem

Za výkon veřejné moci nelze považovat rozhodovací činnost rozhodců či rozhodčích soudů, byť byly zřízeny zákonem o rozhodčím řízení za účelem rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. Nelze tak ani dovodit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodčím nálezem, který byl soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2244/2017, ze dne 29. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 3 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění ve výši 10 560 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, to (po upřesnění žaloby k výzvě soudu) usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 8. 2015, č. j. 22 EXE 4735/2011-162.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 10 560 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).

3. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že Městský soud v Brně zrušil rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 46 C 69/2013-112, rozhodčí nález JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010. Okresní soud v Šumperku následně svým usnesením ze dne 4. 8. 2015, č. j. 22 EXE 4735/2011-162, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 EXE 4735/2011-21, pro nemajetnost žalobce a z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť exekuční titul, který byl podkladem exekuce (rozhodčí nález JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010), byl po jejím nařízení zrušen.

4. Žalobce uplatnil přípisem ze dne 15. 8. 2015 u žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím – vydáním rozhodčího nálezu JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že předběžné projednání žádosti žalobce ještě žádným způsobem neukončila, a proto považovala podanou žalobu za předčasnou a navrhla její zamítnutí.

5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 1, 2, 5, 8 odst. 1 a 3 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí, kterým byla zastavena exekuce, nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno.

6. Soud prvního stupně tak uzavřel, že rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 8. 2015, č. j. 22 EXE 4735/2011-162, není právním titulem, na jehož základě by byl žalobce oprávněn požadovat náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

7. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně doplnil, že za žalobcem (v žalobě) primárně označené nezákonné rozhodnutí, rozhodčí nález JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010, neodpovídá stát, neboť rozhodčí soud není státním orgánem nebo úřední osobou ve smyslu § 3 zákona č. 82/1998 Sb.

8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).

9. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 8. 2015, č. j. 22 EXE 4735/2011-162, jímž byla zastavena exekuce vedená na žalobcův majetek, nesplňuje kritéria nezákonného rozhodnutí, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Z tohoto titulu proto žalobci odškodnění nenáleží. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že žalobci nepřísluší finanční zadostiučinění ani na základě rozhodčího nálezu JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010, který byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 46 C 69/2013-112, neboť podle usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci. Podle názoru Ústavního soudu je tomu tak proto, že rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc proto není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran.


II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, dovoláním.

11. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že jak soud odvolací, tak soud prvního stupně se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v některých částech je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně.

12. Dovolatel namítá, že prvotně se měl soud vypořádat s porušením zásady rovného zacházení a diskriminace pro sociální původ a pro názor, a to hned v několika rovinách žaloby – rozhodování o ustanovení bezplatného právního zastoupení, jednání a rozhodování o věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím a v předběžném projednání.

13. Jako další dovolací důvod dovolatel uvedl, že ve věci mělo být postupováno v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a to především ve vymezení okolností významných pro určení výše náhrady škody a povinnosti vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu.

14. Za skutečnost rozhodnou pro posouzení nároku na osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zastoupení, ale i posouzení oprávněnosti a legitimity případného exekučního titulu, exekučního řízení a nároku na náhradu škody za nezákonná rozhodnutí nebo nesprávné úřední postupy, považuje dovolatel nezákonné rozhodnutí ze dne 11. 12. 2012, č. j. 1712/2012-ODSK-ODSK/12, za něž se žalovaná omluvila. Již tehdy však bylo dle dovolatele zřejmé, že omluva není adekvátní k výši způsobených škod a bude třeba poskytnout finanční náhradu.

15. Ve vztahu k nezákonnému exekučnímu titulu, kterým je rozhodčí nález JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010, dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014, z něhož dle dovolatele vyplývá, že odpovědnost za rozhodčí doložku nese žalovaná, tedy Česká republika a její organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, která umožnila zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), přenesení soudní moci na rozhodce.

16. Citovaný rozhodčí nález považuje dovolatel za první z řady nezákonných rozhodnutí odůvodňujících nárok na náhradu škody. Na usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 EXE 4735/2011-21, je třeba z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení se závěry Ústavního soudu učiněnými v jeho nálezu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, nahlížet z několika stran.

17. Prvním pohledem lze brát usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 EXE 4735/2011-21, jako zrušené pro nezákonnost, což je dle dovolatele zcela logické, když byl nezákonný exekuční titul, tak i exekuce vedená na jeho základě je nezákonná. Na tom nic nezmění fakt zastavení exekuce pro nezákonnost, neboť z procesního hlediska zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), jiný postup neumožňuje.

18. Druhým pohledem byla rovněž naplněna zákonná podmínka nároku na náhradu škody dle § 8 odst. 1 OdpŠk, když u pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 EXE 4735/2011-21, došlo ke změně příslušným orgánem, neboť zastavení exekuce je změnou tohoto pravomocného rozhodnutí.

19. Třetím pohledem, který měly dle dovolatele oba nižší soudy zohlednit, je posouzení samotného exekučního řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 EXE 4735/2011-21, ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 OdpŠk, za což jej lze oprávněně považovat s ohledem na zastavení pro nezákonnost a samotnou délku řízení v době téměř celých 4 let.

20. Dovolatel dále uvedl, že důkazně doložil příčinnou souvislost mezi škodou, jejím vznikem a výší. Poukázal především na významný a dlouhodobý zásah do své integrity v důsledku vedené exekuce, o čemž svědčí fakt, kdy se dne 7. 3. 2017 pokusil zabít, a vynucenost držení hladovky před Ústavním soudem ve dnech 13. až 14. 3. 2017, která je shodně nejen lékařskými odborníky označována za sociální problém vzniklý z hmotné nouze.

21. Dovolatel napadá rovněž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť se domnívá, že o nich bylo rozhodnuto v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, a ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

22. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a s ním i rozsudek soudu prvního stupně a ve věci samé vydal rozsudek, jímž uloží žalované povinnost zaplatit dovolateli částku ve výši 10 560 000 Kč a náhradu nákladů nalézacího a dovolacího řízení.

23. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

25. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.


IV. Přípustnost dovolání

26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

27. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

28. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

29. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu) není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

30. Označuje-li dovolatel usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2011, č. j. 22 EXE 4735/2011-21, za nezákonné a namítá-li, že se oba soudy měly zabývat posouzením samotného exekučního řízení ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 OdpŠk s ohledem na zastavení pro nezákonnost a samotnou délku řízení v době téměř celých 4 let, jedná se podle § 241a odst. 6 o. s. ř. o nepřípustné uplatnění nových skutečností. Z uvedeného důvodu se dovolací soud těmito námitkami nemohl zabývat.

31. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení právní otázky, zda lze dovodit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodčím nálezem, který byl soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

32. Dovolání není důvodné.

33. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

34. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

35. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

36. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

37. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), s tím, že odpovědnost za rozhodčí doložku nese žalovaná, která zákonem o rozhodčím řízení umožnila přenesení soudní moci na rozhodce. Tento závěr však z uvedeného rozsudku nevyplývá. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že „nelze dovodit porušení právní povinnosti rozhodce, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl sice soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí smlouvy (ve věci tak rozhodoval rozhodce, který nebyl povolán podle rozhodčí doložky), avšak v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu, nebyla judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely.“

38. Ústavní soud opakovaně zaujal právní názor, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 339/02, ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03, ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 166/05 či ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 145/03, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

39. V usnesení ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 710/12, dospěl Ústavní soud k závěru, že případná existence důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem nezakládá odpovědnost státu za škodu. Rozhodčí soud, resp. rozhodce totiž nejsou státními orgány nebo úředními osobami ve smyslu § 3 OdpŠk a případný nárok na náhradu škody vůči nim se tak bude řídit obecnou občanskoprávní úpravou.

40. Ostatně i v komentářové literatuře převažuje názor, že nelze za výkon veřejné moci považovat rozhodovací činnost rozhodců či rozhodčích soudů, byť byly zřízeny zákonem o rozhodčím řízení za účelem rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci (srov. např. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 14-15, jakož i tam označenou další literaturu).

41. Za situace, kdy z ustanovení § 3 OdpŠk, které vymezuje subjekty, za jejichž činnost stát odpovídá, nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodcem (rozhodčím soudem), ani Nejvyšší soud neshledává důvody se od řešení otázky odpovědnosti státu za zrušený rozhodčí nález přijatého v dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, byť formulované toliko v rovině přípustnosti ústavní stížnosti, odchýlit.

42. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobci nepřísluší finanční zadostiučinění ani na základě rozhodčího nálezu JUDr. R. K. ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. PPF 2-J 748/2010, který byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 46 C 69/2013-112, neboť jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran, je jeho právní posouzení věci z hlediska shora uvedeného správné.

43. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

44. Pokud dovolatel namítal porušení zásady rovného zacházení a diskriminaci pro sociální původ a pro názor ve vztahu k rozhodování o ustanovení bezplatného právního zastoupení, jednání a rozhodování o věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím a v předběžném projednání, jde o vadu řízení neuvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jež ani nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť umožnění bezplatného právního zastoupení účastníka řízení advokátem je dle § 30 o. s. ř. výjimečný postup omezený na případy, kdy je zastoupení účastníka nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů a současně splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.). V daném případě dospěly oba nižší soudy k závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, čímž nesplnil ani předpoklad pro ustanovení bezplatného právního zástupce, neboť z jím poskytnutých informací nebylo zřejmé, z jakých zdrojů uspokojuje své základní životní potřeby a platí výživné svým dvěma dětem. Tento jejich závěr se pak odrazil v usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2018, č. j. 43 C 17/2015-76, kterým byla žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení zamítnuta, a v usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2018, č. j. 72 Co 261/2016-83, kterým byl usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž rozhodnutí jsou pravomocná, nebyla zrušena a proti usnesení odvolacího soudu ani žalobce nepodal dovolání.

45. Ani druhá dovolatelova námitka, že ve věci mělo být postupováno v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a to především ve vymezení okolností významných pro určení výše náhrady škody a povinnosti vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z dovolatelem odkazovaného rozsudku vyplývá, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk „je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva, žádá po žalované tuto formu zadostiučinění a soud je takovým jeho zájmem vázán“. V posuzovaném řízení však oba soudy dospěly k závěru, že žádné z žalobcem označených rozhodnutí nepředstavuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk a není tedy dán odpovědnostní titul. Z toho důvodu se již nezabývaly konkrétní formou zadostiučinění.


VI. Závěr

46. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalobce není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) jej pak pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

47. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů