// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.08.2019

Osoby oprávněné uplatnit nároky způsobené vadou výrobku

Zákon č. 59/1998 Sb. ani občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nelimitují, kdo může či nemůže jako poškozená osoba nárokovat náhradu za škodu způsobenou vadou výrobku. Osobou oprávněnou k náhradě újmy proto může být nejen ten, kdo si vadný výrobek koupil, pronajal či jinak opatřil, ale i každá jiná osoba, jíž v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla. Mezi poškozeným a škůdcem nemusí existovat závazek; zákon chrání jak smluvní partnery škůdce, tak další nabyvatele výrobku a třetí osoby, pro něž se užívá pojem náhodného či nic netušícího kolemjdoucího.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit argument, že osobám s odbornou způsobilostí zákon ochranu neposkytuje z toho důvodu, že jsou schopny vadu výrobku, na rozdíl od spotřebitele, odhalit. Okolnost odborné způsobilosti se může projevit jen tehdy, lze-li dovodit, že takto nadaná osoba (bez ohledu na to, zda se jedná o spotřebitele) si byla vědoma vadnosti či nebezpečnosti výrobku, a přesto s ním nepřiměřeně či neodborně manipulovala. Pak by byl založen tzv. liberační důvod, na jehož základě by se odpovědná osoba mohla zcela či zčásti odpovědnosti zprostit (§ 5 odst. 3 zákona č. 59/1998 Sb.). Plošnou výjimku pro odborníky a specialisty však ze zákona dovodit nelze.

Přestože směrnice Rady Evropských společenství č. 85/374/EHS i následná vnitrostátní úprava vyjímají ze své působnosti škodu na věcech určených k podnikatelským účelům (§ 1 zák. č. 59/1998 Sb. a stejně tak § 2943 o. z.), směřuje tato výjimka pouze k praktickému omezení předmětu případných sporů, nikoliv k omezení subjektů sporů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2675/2017, ze dne 25. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1 zák. č. 59/1998 Sb.
§ 2939 o. z.
čl. 1 směrnice č. 374/85/EHS
čl. 4 směrnice č. 374/85/EHS
čl. 9 bod a) směrnice č. 85/374/EHS

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 157 C 27/2014-95, zamítl žalobu na zaplacení 820.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal opodstatněnou žalobu na jednorázovou náhradu za usmrcení J. T., jehož je žalobce a) otcem a žalobkyně b) sestrou. J. T. dne 15. 11. 2011 prováděl jako automechanik v rámci svého pracovního poměru v Pneuservisu Rudná s. r. o. montáž kol na nákladní vozidlo společnosti ADDOS s. r. o. Při tomto úkonu selhala celistvost montovaného kola, poškozený jím byl zasažen a odmrštěn na zeď, čímž utrpěl zranění, na jejichž následky na místě zemřel. Znaleckým posudkem, vypracovaným v trestním řízení (věc byla pravomocně ke dni 11. 4. 2012 odložena, neboť nebylo zjištěno podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak), byl disk kola hodnocen jako značně nekvalitní výrobek s tím, že po posouzení všech konstrukčních detailů a všech zjevných vad disku nelze s určitostí stanovit, zda jednotlivé části disku mohou tvořit bezpečný montážní celek; tyto vady nebyly způsobeny montáží. Žalovaná, která kolo prodala společnosti ADDOS s. r. o., nevyhověla výzvě k náhradě újmy ze dne 28. 4. 2014 s odůvodněním, že veškeré jí na trh uváděné zboží je řádně označeno prvky, které na předmětném disku nalezeny nebyly, a v řízení vznesla námitku promlčení. Soud podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že žaloba doručená soudu dne 22. 5. 2014 byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Neaplikoval zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, který má odlišně upraveno promlčení, neboť podle soudu tento předpis poskytuje ochranu pouze spotřebitelům, nikoliv osobám s odbornou způsobilostí vadu výrobku odhalit.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 57 Co 222/2016-109, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neshledal důvod, proč by nebylo možno aplikovat zákon č. 59/1998 Sb. i na případy, kdy v důsledku vady výrobku dojde k usmrcení osoby při výkonu závislé práce. Předmětný zákon pro vznik odpovědnosti vyžaduje splnění tří podmínek – vada výrobku, škoda a příčinná souvislost mezi vadou výrobku a vznikem škody; pokud soud prvního stupně dovodil, že na závislou práci tento zákon aplikovat nelze, učinil tak bez jakéhokoliv zákonného podkladu a působnost zákona tím bezdůvodně zúžil. Odvolací soud přitom vycházel z právní doktríny k ustanovením nově rekodifikovaného občanského zákoníku, který doposud samostatně stojící právní úpravu inkorporoval. Nový kodex podle komentářové literatury neomezuje ochranu jen na spotřebitele, nýbrž ji vztahuje i na smluvní partnery škůdce, další nabyvatele výrobku i třetí osoby označené jako tzv. nic netušící kolemjdoucí. Soud prvního stupně proto nesprávně dovodil promlčení nároku v dvouleté subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zák., neboť zákon č. 59/1998 Sb. má odlišnou úpravu promlčení v době tříleté.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že problematika rozsahu aplikace zákona č. 59/1998 Sb. není v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena a námitka promlčení má být posouzena jinak. Odvolací soud podle ní vykládá zákon extenzivně a v rozporu s jeho účelem. Dovolatelka se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, jenž vidí smysl zákona právě v ochraně spotřebitelů, kteří nemají odborné znalosti pro posouzení vhodnosti použití výrobků. Neslouží naopak k ochraně podnikatelů, což vyplývá z § 1 zákona. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožňují s právním posouzením odvolacího soudu. Odkazují na důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), podle které se přejímá již platná právní úprava obsažená v zákoně č. 59/1998 Sb. Proto lze plně použít stanovisko právní doktríny, jak je vyjádřeno v komentáři k § 2939 o. z., do kterého byla úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku z původního samostatného zákona č. 59/1998 Sb. inkorporována. Tato doktrína uvádí, že poškozeným může být jakákoliv fyzická i právnická osoba, mezi poškozeným a škůdcem nemusí existovat závazek. Zákon chrání jak smluvní partnery škůdce, tak další nabyvatele výrobku a třetí osoby, tedy nikoliv nutně jen spotřebitele (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 24 C 7/2007, publikovaný v časopisu Právní rozhledy, č. 2/2009, s. 71). Navrhují, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, není však důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), a zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.

Jádrem dovolacích námitek je otázka rozsahu působnosti zákona č. 59/1998 Sb., zejména na jaké události se odpovědnost výrobce podle tohoto předpisu vztahuje. Jak již správně uvedly soudy obou stupňů, uvedený zákon vznikl implementací směrnice Rady Evropských společenství 85/374/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vady výrobků (dále jen „směrnice“) a po rekodifikaci soukromého práva byl takřka v totožném znění inkorporován do ustanovení § 2939 a následujících o. z. Přestože je pro posouzení věci rozhodující právní úprava platná a účinná v okamžiku škodní události, tedy zákon č. 59/1998 Sb., všechny tři výše vyjmenované předpisy vystihují normu, která má být aplikována v předmětné situaci, a při nalézání práva je tedy možné, při dodržení uznávaných výkladových pravidel, vycházet analogicky i z argumentace využívané při výkladu směrnice, popř. § 2939 o. z.

Podle čl. 1 směrnice výrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku.

Podle čl. 4 směrnice od poškozené osoby se vyžaduje, aby prokázala škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou.

Podle čl. 9 písm. a) směrnice pro účely článku 1 se „škodou“ rozumí škoda způsobená usmrcením nebo ublížením na zdraví.

Podle § 1 zákona č. 59/1998 Sb. dojde-li v důsledku vady výrobku ke škodě na zdraví, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, než je vadný výrobek, určené a užívané převážně k jiným než podnikatelským účelům, odpovídá výrobce poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou. Výrobce se může odpovědnosti zprostit pouze na základě skutečností stanovených v § 5.

Podle § 10 odst. 1 zákona č. 59/1998 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, použije se ustanovení občanského zákoníku.

Soud prvního stupně vzal správně v potaz povahu směrnice, která vydání vnitrostátní úpravy iniciovala, totiž snahu harmonizovat v oblasti spotřebitelského práva předpisy členských států týkající se odpovědnosti za vady výrobků. Zůstal-li však u závěru, že účelem směrnice je pouze ochrana spotřebitele (consumer), je tento výklad kusý a nedostatečný. Jak vyplývá z preambule směrnice, zastřešujícími důvody pro její vydání byla vedle úmyslu vyhnout se rozdílnému stupni ochrany spotřebitele též snaha narovnat hospodářskou soutěž a spravedlivě rozdělit rizika spojená s moderní technologickou výrobou. Směrnice zvyšuje nároky na kvalitu zboží a zodpovědnost při jeho produkci tím, že nastoluje objektivní odpovědnost výrobců za vady jejich výrobků, odpadá tak podmínka prokázat zavinění výrobce, jež se za současného stavu ukazuje jako nepřiměřená. Tyto standardy směrnice nastoluje napříč evropským společenstvím, čímž tlačí na srovnání kvality zboží, které je v rámci volného trhu mezi zeměmi distribuováno. Přirozeným a rovněž zamýšleným důsledkem této úpravy je pak ochrana uživatele výrobku, kterým bude nejčastěji spotřebitel, jenž se vzhledem k relativní nerovnosti ekonomických i personálních sil ve sporu s výrobcem standardně považuje za slabší stranu. Uživatelem však nemusí být pouze spotřebitel ani obecně koncový zákazník, výrobek může v rámci své existence (tedy i jako meziprodukt) vyměnit v různých fázích několik uživatelů a všichni mohou být ohroženi jeho případnou vadou. Směrnice ani zákon proto v samotném textu neužívají pojem spotřebitel, ale poškozená osoba nebo poškozený (injured person v čl. 4), aniž by tuto oprávněnou osobu jakkoliv definovaly. Nelze proto odtud dovodit jakékoliv zúžení okruhu subjektů, jimž vzniká nárok na náhradu újmy způsobené vadou výrobku.

Tento závěr podporuje i odborná literatura, která po rekodifikaci soukromého práva vykládá takřka totožnou úpravu povinnosti hradit újmu způsobenou vadou výrobku podle § 2939 až § 2943 o. z. tak, že zákon nelimituje, kdo může či nemůže jako poškozená osoba nárokovat náhradu za škodu způsobenou vadou výrobku. Osobou oprávněnou k náhradě újmy proto může být nejen ten, kdo si vadný výrobek koupil, pronajal či jinak opatřil, ale i každá jiná osoba, jíž v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla újma - srov. Pašek, M. § 2939 in: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2017. ISBN 978-80-7400-653-1. str. 2876, bod 4. Obdobně se dovozuje, že mezi poškozeným a škůdcem nemusí existovat závazek a že zákon chrání jak smluvní partnery škůdce, tak další nabyvatele výrobku a třetí osoby, pro něž se užívá pojem náhodného či nic netušícího kolemjdoucího, tzv. innocent bystanders – srov. Bezouška, P. § 2939. in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-287-8. str. 1648-1649. Tyto doktrinální závěry podpořil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1053/2015, řešícím případ, kdy vlastníkem vadného přístroje byl poskytovatel zdravotní péče a poškozeným se bez svého přičinění stala třetí osoba, k jejíž léčbě byl přístroj využíván. Poškozený pacient se náhrady domohl podle § 421a obč. zák. a regresní nárok poskytovatele zdravotní péče vůči výrobci byl pak podřízen právě zákonu č. 59/1998 Sb., resp. vyplacením pojistného plnění přešel na pojišťovnu.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit argument soudu prvního stupně, že osobám s odbornou způsobilostí zákon ochranu neposkytuje z toho důvodu, že jsou schopny vadu výrobku, na rozdíl od spotřebitele, odhalit. Okolnost odborné způsobilosti se může projevit jen tehdy, lze-li dovodit, že takto nadaná osoba (bez ohledu na to, zda se jedná o spotřebitele) si byla vědoma vadnosti či nebezpečnosti výrobku a přesto s ním nepřiměřeně či neodborně manipulovala. Pak by byl založen tzv. liberační důvod, na jehož základě by se odpovědná osoba mohla zcela či zčásti odpovědnosti zprostit (§ 5 odst. 3 zákona č. 59/1998 Sb.). Plošnou výjimku pro odborníky a specialisty však ze zákona dovodit nelze.

Přestože směrnice i následná vnitrostátní úprava vyjímá ze své působnosti škodu na věcech určených k podnikatelským účelům (§ 1 věta první zákona č. 59/1998 Sb. a stejně tak § 2943 o. z.), směřuje tato výjimka pouze k praktickému omezení předmětu případných sporů, nikoliv k omezení subjektů sporů. Podobné omezení představuje finanční limit stanovený v § 6a zákona č. 59/1998 Sb. a § 2939 odst. 3 o. z. Nárok na náhradu škody díky konstrukci normy vzniká nejenom kupujícímu, který vadný výrobek zakoupil, ale jakékoliv osobě, která bude přímo dotčena škodou vzniklou v příčinné souvislosti s vadou výrobku. Zmíněné omezení se již neuplatní při vzniku škody na zdraví, kdy poškozenému vznikne nárok na náhradu nemajetkové újmy a jeho zaměstnavatel bude rovněž oprávněn k náhradě utrpěné škody, zejména v rozsahu skutečné škody a ušlého zisku (srov. Hrádek, J. § 2939. in: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwers, a.s., 2014. ISBN 978-80-7478-630-3. str. 1048).

I když se jedná o otázku výkladu unijního práva (srov. čl. 267 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie), nejde o případ, kdy Nejvyšší soud jako soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) a položit mu předběžnou otázku. Z tohoto hlediska je klíčové rozhodnutí SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita (C-283/81), v němž jsou formulovány tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: 1) otázka unijního práva není relevantní pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3) jediné správné použití unijního práva je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a SDEU.

Ze srovnání různých jazykových verzí směrnice (angličtina, francouzština, němčina, italština a čeština) je zřejmé, že jejím účelem není pouze ochrana spotřebitele (consumer, le consommateur, der Verbraucher, il consumatore, spotřebitel), kterýžto pojem se objevuje pouze v Preambuli, zatímco v čl. 4, který vymezuje osobu oprávněnou k uplatnění nároků na náhradu, se používá pojmu poškozený (injured person, la victime, der Geschädigte, il danneggiato, poškozený). Protože smyslem a účelem směrnice je též snaha narovnat hospodářskou soutěž a spravedlivě rozdělit rizika spojená s moderní technologickou výrobou, klade se podle judikatury SDEU důraz jednak na to, aby vnitrostátní úprava zaručila ochranu poškozeného, jednak aby na druhou stranu příliš nerozšiřovala dopad směrnice do poměrů dotčených osob v případech škod na věci. Proto podle rozsudku SDEU ze dne 10. 1. 2006, ve věci Skov Æg proti B. L. A/S a B- L. A/S proti J. M., M. D. N. (C-402/03), musí být směrnice vykládána tak, že: a) brání vnitrostátnímu právnímu pravidlu, podle kterého dodavatel nese, nad rámec případů taxativně vyjmenovaných v jejím čl. 3 odst. 3, odpovědnost bez zavinění, kterou tato směrnice zavádí a přičítá výrobci, b) nebrání vnitrostátnímu právnímu pravidlu, podle kterého má dodavatel povinnost nést v plném rozsahu odpovědnost výrobce za zavinění. Ani z rozsudku SDEU ze dne 4. 6. 2009, ve věci Société Moteurs Leroy Somer proti Société Dalkia France, Société Ace Europe (C-285/08), se pak nepodávají jiná omezení na způsob implementace směrnice, neboť podle výroku musí být směrnice vykládána v tom smyslu, že nebrání výkladu vnitrostátního práva nebo použití ustálené vnitrostátní judikatury, podle kterých se poškozená osoba může domáhat náhrady škody způsobené na věci určené k podnikatelskému použití a použité k takovému účelu, pokud tato poškozená osoba předloží pouze důkaz škody, vady výrobku a příčinné souvislosti mezi touto vadou a škodou. Konečně v bodu 3. výroku rozsudku ze dne 10. 5. 2001, ve věci H. V. proti Å. A. (C-203/99), SDEU vyložil, že čl. 9 směrnice 85/374 je třeba vykládat v tom smyslu, že s výjimkou nehmotných škod, jejichž náhrada se řídí pouze vnitrostátním právem, a výjimkami uvedenými v tomto článku, pokud jde o škodu na majetku, členský stát nemůže omezit druhy majetkových škod, způsobených úmrtím nebo úrazem, či poškození nebo zničení jakéhokoliv majetku jiného než vadného výrobku samotného.

Lze proto uzavřít, že text směrnice je tzv. acte claire, pokud jde o okruh osob oprávněných uplatnit nároky na náhradu újmy způsobené vadou výrobku, resp. že směrnice nebrání vnitrostátnímu právu, aby za poškozeného označilo i osobu, která není v přímém smluvním (spotřebitelském) vztahu k odpovědné osobě.

Konečně nelze dovodit ani kolizi s předpisy pracovního práva, neboť ty upravují vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při újmě na zdraví nebo životě v důsledku pracovního úrazu a nemoci z povolání, aniž by bránily poškozenému zaměstnanci uplatnit nárok na náhradu újmy, kterou utrpěl při plnění pracovních úkolů či služebních povinností, mimo pracovněprávní vztah, tj. vůči přímému škůdci (srov. § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že soud prvního stupně posoudil otázku rozsahu aplikace zákona č. 59/1998 Sb. nesprávně, potažmo použil nesprávný právní předpis při řešení námitky promlčení. Odvolací soud proto důvodně zrušil jeho rozhodnutí s tím, že je třeba zabývat se splněním všech zákonem stanovených podmínek tohoto zvláštního typu odpovědnosti, včetně případně namítaných důvodů tzv. liberace. Protože je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože v řízení bude dále pokračováno před soudem prvního stupně.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů