// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.08.2019

Okolnosti rozhodné pro zbavení rodičovské odpovědnosti

Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte. Uvedená dvě hlediska – zásadu nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti.

Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi, je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr podložen provedenými důkazy a patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištěním názoru dítěte (je-li možné jej – byť zprostředkovaně - zjistit). Nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, objektivně vzato, nebude naplněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5036/2017, ze dne 25. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 865 odst. 1 o. z.
§ 866 o. z.
§ 870 o. z.
§ 871 odst. 1 o. z.

Kategorie: rodičovská odpovědnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Návrhem ze dne 22. 9. 2014 (adresovaným a doručeným Okresnímu soudu v Rakovníku téhož dne) se M. S. jako domnělý otec domáhal určení, že je otcem nezletilé AAAAA, že nezletilá AAAAA se svěřuje do výlučné péče matky a že otci se stanovuje výživné.

Okresní soud v Rakovníku (částečným) rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 0 Nc 108/2014-154, ve znění (opravného) usnesení ze dne 1. 2. 2016, č. j. 0 Nc 108/2014-167, určil, že „M. S., nar. XY, je otcem nezletilé AAAAA, nar. XY, z matky A. Ž., nar. XY“. Uvedený rozsudek nabyl - podle potvrzení ve spise - právní moci dne 26. 1. 2016; opravné usnesení nabylo právní moci dne 19. 2. 2016.

V průběhu dalšího řízení (o úpravu péče a výživy nezletilé) matka podala u Okresního soudu v Rakovníku návrh, aby byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA. Návrh odůvodnila tím, že otec byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 9. 2015, č. j. 1 T 98/2014-883, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 9 To 27/2016-939, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku, že trestná činnost byla namířena přímo proti matce nezletilé a spočívala jak ve fyzickém násilí, tak v dlouhodobém a závažném jednání, které vyvíjelo tlak na psychiku matky a které bezprostředně vedlo k rozvoji psychických obtíží na straně matky. V průběhu trestního řízení bylo otci uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání matky a jejích blízkých (mimo jiné i nezletilé AAAAA), a to i prostřednictvím elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, především prostřednictvím písemné korespondence či telefonicky. Podle odůvodnění trestního rozsudku byl otec dle závěrů znaleckého posudku hodnocen jako osobnost s těžce narušenou strukturou, s projevy asociálními, amorálními, nezdrženlivosti a nestálosti, navíc s projevy agresivity, vlastnickým přístupem k partnerce, s velmi negativní prognózou do budoucna. Matka dle závěrů znaleckého posudku byla v důsledku již prožitých událostí v souvislosti se soužitím s otcem poškozena na svém psychickém zdraví, kdy trpí posttraumatickou stresovou poruchou závažného stupně. S ohledem na tyto skutečnosti a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, matka tvrdí, že „jednání otce, pro které byl pravomocně odsouzen, představuje porušení povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, a to závažně a zavrženíhodně“, že „jednání otce nepochybně mělo a stále má dopad do osobních a rodinných poměrů matky a nezletilé“, že „otec svým jednáním fakticky bránil matce v tom, aby mohla o nezletilou řádně pečovat“, a dovozuje, že „jednání otce je třeba považovat za jednání podřaditelné pod ustanovení § 871 obč. zákoníku“; otec poškodil i nezletilou, neboť nutně ohrozil a narušil její zdárný vývoj, když zapříčinil poruchu zdraví matky.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. P 60/2016-370, rozhodl, že nezletilá AAAAA. se svěřuje do péče matky (výrok I.), že otec je povinen přispívat na její výživu částku 3.000,- Kč měsíčně, vždy do 15. dne v měsíci, k rukám matky, počínaje dnem 23. 9. 2014 (výrok II.), že dlužné výživné za dobu od 23. 9. 2014 do 2. 2. 2017 v částce 84.000,- Kč je otec povinen zaplatit ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně, splatných k rukám matky spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok III.), že návrh matky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé AAAAA se zamítá (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Ve vztahu k výroku, jímž zamítl návrh matky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé AAAAA, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení nebyly prokázány žádné ze skutečností a okolností, které by mohly být důvodem pro zbavení rodičovské odpovědnosti otce proto, že by bylo možné je označit za zneužívání a závažné zanedbávání této rodičovské odpovědnosti. Podle názoru soudu prvního stupně „odsouzení otce není takovouto skutečností, neboť byl odsouzen za jednání, kterého se nedopustil vůči nezletilé, nešlo pochopitelně ani o použití dítěte ke spáchání trestného činu nebo trestný čin spáchaný dítětem, na kterém by se otec podílel jako spolupachatel“. Přihlédl i k tomu, že to byl otec, který sám podal návrh na určení svého otcovství, a že nešlo o případ, že by projevoval nezájem o svou dceru a její výchovu. Skutečnost, že neplatil výživné, považoval za „logicky odůvodnitelnou dlouhodobým trváním tohoto řízení jak ve věci určení otcovství, tak i ve věci výchovy a výživy“; kromě toho „ještě před narozením dítěte otec nakoupil celou řadu věcí pro jeho potřeby“.

K odvolání matky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 32 Co 134/2017-408, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku IV. (jímž byl zamítnut návrh matky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé AAAAA) změnil tak, že otec se zbavuje rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. Vycházel ze zjištění, že rodiče nezletilé žili jako druh a družka do konce roku 2013, že z jejich vztahu se dne 12. 7. 2013 narodila nezletilá AAAAA, že otcovství M. S. k nezletilé AAAAA. bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 12. 2015, č. j. 0 Nc 108/2014-167, že rozsudky Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 9. 2015, č. j. 1 T 98/2014-883, a Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 9 To 27/2016-939, jimiž byl otec nezletilé uznán vinným ze zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku, jichž se měl dopustit vůči matce nezletilé, byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu 27. 6. 2016. č. j. 7 Tdo 804/2016-33, že poté Okresní soud v Příbrami nejprve usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 1 T 98/2014-1037, vydal předběžné opatření, kterým otci nezletilé (jako obviněnému) zakázal jakkoliv kontaktovat nebo vyhledávat matku nezletilé a osoby jí blízké (syna matky L. H., narozeného XY, nezletilou AAAAA a rodiče matky), a následně rozsudkem ze dne 6. 10. 2016. č. j. 1 T 98/2014-1117, uznal otce vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku a odsoudil ho k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, a uložil mu trest zákazu pobytu na území okresu Kladno na dobu deseti let; k odvolání otce nezletilé Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, č. j. 9 To 532/2016-1160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody byl otec nezletilé odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, trestu propadnutí věci a k trestu zákazu pobytu na území okresu Kladno na deset roků. Odvolací soud vycházel dále z toho, že v rámci trestního řízení bylo lékařskými zprávami zjištěno, že matka nezletilé v důsledku jednání otce nezletilé trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která je již chronická a lze hovořit o trvalých následcích na její psychice (je výrazně úzkostná, depresivní, plačtivá, má pocit bezvýchodnosti, mravnosti, má obavy do budoucna, její stav není stabilizovaný, kolísá v závislosti na opakujících se soudních řízeních; po propuštění otce nezletilé na svobodu v roce 2015 došlo k intenzivnímu zhoršení jejího psychického stavu). Poukázal dále na znalecké posudky vypracované v trestním řízení MUDr. Michalem Hronem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a doc. PhDr. Jiřím Kocourkem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací klinická psychologie, z nichž vyplývá, že otec nezletilé netrpěl a netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu, ale jeho osobnost je těžce narušena asociálními a amorálními projevy a projevy nezdrženlivosti a nestálosti, že vzhledem k těžce narušené osobnosti otce nelze do budoucna vyloučit ani opakování poruchového jednání či projevy agresivity; otec nezletilé je osobností nezralou s vlastnickým přístupem k partnerovi, impulsivního a násilnického chování, se slabými etickými a morálními standardy. Uvedl, že otec na výživu nezletilé žádným způsobem nepřispívá a že dne 24. 3. 2017 bylo po otci nezletilé Policií České republiky vyhlášeno pátrání. Odvolací soud je – na rozdíl od soudu prvního stupně – toho názoru, že jednání otce je třeba hodnotit jako intenzivní porušení rodičovské odpovědnosti, která mírnější výchovné opatření neodůvodňuje. Zdůraznil, že jednání otce, ačkoliv bylo primárně směřováno proti matce, zasáhlo do rodinného života nezletilé a ohrozilo její zdravý vývoj. Nezletilá se se skutečností, že otec se k její matce choval zavrženíhodným způsobem, čímž jí způsobil chronické zdravotní následky, bude muset vyrovnávat v podstatě celý život. Nelze hovořit pouze o jednorázovém zásahu, ale jednání otce je třeba hodnotit jako zásah trvající a nevratný, který poškodil nezletilou i v jejím budoucím vývoji. Přihlédl též k tomu, že osobnostní struktura otce je těžce narušena, že projevy agresivity a poruchové jednání u něj nelze do budoucna vyloučit, a k tomu, že otec ve vztahu k nezletilé neučinil nic, z čeho by bylo možno usuzovat na snahu o nápravu jeho jednání či projevení zájmu o nezletilou; skutečnost, že otec podal návrh na určení otcovství k nezletilé, nelze samu o sobě považovat za projevení opravdového zájmu o nezletilou. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uzavřel, že „za okolností, jako jsou v projednávané věci, představuje protiprávní jednání otce i ve zprostředkované formě takové ohrožení duševního vývoje nezletilé, které je třeba hodnotit jako zneužívání rodičovské odpovědnosti, pro které je třeba otce jeho rodičovské odpovědnosti zbavit“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje otázku, „jak intenzivní jednání proti matce nezletilého se musí otec dopustit, aby to odůvodňovalo zbavení otce rodičovské odpovědnosti“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého „zločin ublížení na zdraví“, kterého se otec měl dopustit na matce dítěte, je „závažným zanedbáním rodičovských povinností“ a „jedná se o intenzivní porušení rodičovské odpovědnosti, které mírnější výchovné opatření neodůvodňuje“. Otec je přesvědčen, že „se v tomto případě nejedná o závažné zanedbání rodičovské odpovědnosti“, že „šlo o ojedinělý případ“, a vytýká odvolacímu soudu, že bez náležitého odůvodnění a provedených důkazů dovozuje, že se jedná o zásah nikoliv jednorázový, ale trvající a nevratný. Podle jeho názoru matka v důsledku uvedeného jednání otce byla i nadále schopna se o nezletilou AAAAA starat; v řízení nebylo prokázáno, že by se psychický stav matky dotýkal nějak nezletilé. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, z čeho odvolací soud dovozuje, že ke zbavení rodičovské odpovědnosti postačí útok otce vůči matce, která však nebyla nijak vyřazena z péče o nezletilou dceru, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Kromě toho otec poukazuje na to, že soudem „nebyl odsouzen za zločin ublížení na zdraví (tj. úmyslný trestný čin) spáchaný vůči matce, nýbrž za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, a tato nedbalost je vázána právě ke zdravotnímu stavu matky, jež byl v soudním řízení deklarován“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (výkladu ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku z hlediska posouzení otázky, zda za okolností daných v posuzované věci vyžaduje zájem dítěte, aby byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání otce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že o zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé AAAAA rozhodoval odvolací soud po 1. 1. 2014 (rozsudkem ze dne 27. června 2017, č. j. 32 Co 134/2017-408) - podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ (srov. § 3028 odst. 2 věta před středníkem o. z. a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12, 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014, v němž byl přijat právní názor, že rozhodoval-li odvolací soud o zbavení rodičovské odpovědnosti po 1. 1. 2014, řídí se právní poměry mezi účastníky zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle ustanovení § 865 odst. 1 o. z. rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.

Podle ustanovení § 866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.

Podle ustanovení § 870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.

Podle ustanovení § 871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že rodiče nezletilé spolu žili jako druh a družka do konce roku 2013, že z jejich vztahu se dne 12. 7. 2013 narodila nezletilá AAAAA, že otcovství M. S. k nezletilé AAAAA. bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 12. 2015, č. j. 0 Nc 108/2014-167, že nezletilá AAAAA byla rozhodnutím soudu svěřena do péče matky a otci stanoveno od 23. 9. 2014 výživné ve výši 3.000,- Kč měsíčně. Otec nezletilé (jako obviněný) byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 10. 2016, č. j. 1 T 98/2014-1117, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle § 70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty postihujícímu věci specifikované ve výroku a podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území okresu Kladno na deset let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. Trestné činy spáchal otec nezletilé tím, že nejméně od října 2013 do 20. 3. 2014, kdy již nebyl v partnerském vztahu s matkou nezletilé (jako poškozenou), ji úmyslně vytrvale, tvrdošíjně a intenzivně kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu zprávami SMS a MMS a voláními v počtu minimálně 40 kontaktů denně, častoval ji vulgárními výrazy, vyhrožoval jí usmrcením, újmou na zdraví i újmou na zdraví její rodině, a aby tyto výhrůžky umocnil, v jednom případě jí poslal zprávu MMS s vyobrazením nože a v jednom případě při telefonickém kontaktu s poškozenou střílel z blíže nezjištěné zbraně, což u poškozené vyvolalo obavu o její zdraví a život a o zdraví a život její rodiny, zejména též vzhledem k předchozím incidentům, ke kterým docházelo nejméně od počátku roku 2012, kdy mezi nimi byl partnerský vztah, a při kterých ji fyzicky napadal tak, že musela vyhledat lékařské ošetření, v lednu 2014 vyhledal poškozenou v Kladně před nákupním střediskem a dožadoval se kontaktu, který poškozená (matka nezletilé) odmítala, opakovaně ji kontaktoval v místě jejího bydliště, dne 15. 3. 2014 ji osobně kontaktoval v místě, kde absolvovala přednášky, a dožadoval se toho, aby vyšla z učebny, což poškozená v obavě z obviněného (otce nezletilé) neučinila, přičemž ve fyzickém napadení poškozené obviněnému zabránili její spolužáci, dne 20. 3. 2014 opakovaně poškozenou kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu, a když nereagovala, dostavil se do místa jejího bydliště v úmyslu opět vyhledat její blízkost, načež se poškozená v obavě z dalšího jednání obviněného obrátila na policii. Poškozená (matka nezletilé) v důsledku jednání obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu závažného stupně s psychotickými reminiscencemi s dobou léčení a s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu více jak šest týdnů. K odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 9 To 532/2016, podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o trestu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle § 70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil trest propadnutí věci postihující věci specifikované ve výroku (shodné s věcmi uvedenými v rozsudku okresního soudu) a podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu pobytu na území okresu Kladno na deset roků. Otec na výživu nezletilé žádným způsobem nepřispívá a dne 24. 3. 2017 bylo po otci nezletilé Policií České republiky vyhlášeno pátrání.

Odvolací soud - vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 - dospěl v posuzované věci k závěru, že jednání otce, ačkoliv bylo primárně směřováno proti matce, zasáhlo do rodinného života nezletilé a ohrozilo její zdravý vývoj, že nezletilá se se skutečností, že otec se k její matce choval zavrženíhodným způsobem, čímž jí způsobil chronické zdravotní následky, bude muset vyrovnávat v podstatě celý život, že jednání otce je třeba hodnotit jako zásah trvající a nevratný, který poškodil nezletilou i v jejím budoucím vývoji a že tedy „za okolností, jako jsou v projednávané věci, představuje protiprávní jednání otce i ve zprostředkované formě takové ohrožení duševního vývoje nezletilé, které je třeba hodnotit jako zneužívání rodičovské odpovědnosti, pro které je třeba otce jeho rodičovské odpovědnosti zbavit“. S uvedeným závěrem dovolací soud - s ohledem na jeho předčasnost - nesouhlasí.

Nejvyšší soud se k důvodům pro zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti (dříve terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rodině“), který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 24. 11. 1964, sp. zn. Cz 48/64, uveřejněném pod číslem 11/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil názor, že předpokladem pro zbavení rodičovských práv podle ustanovení § 44 odst. 3 zák. o rodině je, že rodiče neplní své povinnosti, ač by je plnit mohli. Nejde-li o zaviněné neplnění povinností, zejména nemohou-li rodiče plnit povinnosti k dětem pro objektivní příčiny, může soud vyslovit jen omezení rodičovských práv, vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí. Opatření podle ustanovení § 44 zák. o rodině lze zrušit a rodičovská práva obnovit, odpadnou-li důvody, pro které došlo ke zrušení nebo omezení rodičovských práv. Opatření podle ustanovení § 44 zák. o rodině nelze nařídit pro okolnosti, k nimž došlo před několika lety a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou. Ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009, Nejvyšší soud dovodil, že zmiňované závěry byly přes dílčí modifikace použitelné taktéž za účinnosti zák. o rodině (po tzv. velké novele účinné od 1. 8. 1998).

V rozsudku ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, Nejvyšší soud vyložil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zák. o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 6. 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné pod číslem 21/1990 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005).

Součástí rodičovské zodpovědnosti tak, jak byla vymezena v ustanovení § 31 odst. 1 zák. o rodině, není vyživovací povinnost rodiče k dítěti. Tato povinnost vyplývá ze samé podstaty právního vztahu rodičovství. Neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do oblastí výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle § 31 odst. 1 zák. o rodině nemusí negativně promítat; za situace existujícího vzájemného citového vztahu mezi nezletilým dítětem a rodičem, jejich kontaktů a zájmu rodiče o dítě, proto není v zájmu nezletilého, aby rodič byl rodičovské zodpovědnosti zbaven (§ 44 odst. 3 zák. o rodině) či aby jeho rodičovská zodpovědnost byla omezena (§ 44 odst. 2 zák. o rodině) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod číslem 6/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozsudku ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, Nejvyšší soud uvedl, že opatření, která lze ve vztahu k rodičovské zodpovědnosti přijmout, jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.

V rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014, Nejvyšší soud připomněl, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a došlo-li k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské odpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské odpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§ 31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 1. 1976, sp. zn. Cpj 41/76, uveřejněné pod číslem 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011).

Ze shora uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod číslem 6/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

I když výše uvedené judikaturní závěry dovolacího soudu (s výjimkou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014) byly dosaženy v poměrech hmotného práva účinného do 31. 12. 2013, nelze shledat důvody pro nekonformitu s právní úpravou zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti po 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k ustanovení § 871 o. z. totiž uvádí, že toto ustanovení se řadí mezi „klasická“ (tradiční) sankční ustanovení. Takto ustanovení § 44 zák. o rodině pojímala i dosavadní (shora citovaná) judikatura (srov. právní názor vyjádřený v již výše zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3361/2014).

Proto závěry ve vztahu k důvodům zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti, které byly přijaty za účinnosti dřívější právní úpravy, jsou i nadále (po 1. 1. 2014) přijímány jako správné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5461/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2432/2017).

Z výše uvedeného vyplývá, že zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování [k otázce nejlepšího zájmu dítěte (v procesní rovině) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat právní názor, že nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení], a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178] – je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti. Při posuzování obsahu pojmu „zájem dítěte“ je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte (dále též jen „Úmluva“), neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte. Zásada nejlepšího zájmu dítěte nemůže být vnímána izolovaně od ostatních obecných zásad Úmluvy, mezi něž je třeba počítat zákaz diskriminace jakéhokoliv druhu (čl. 2 Úmluvy), právo na život (čl. 6 Úmluvy) a participační právo dítěte (čl. 12 Úmluvy). Pozornost si zaslouží zejména vztah mezi čl. 3 a čl. 12, podle něhož (první odstavec) státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Prvně uvedená zásada stanoví za cíl dosažení nejlepšího zájmu dítěte, zatímco druhá poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se odvolací soud hlediskem zásady nejlepšího zájmu dítěte a principem minimalizace zásahu do práva na rodinný život dostatečně zabýval. Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi, je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr podložen provedenými důkazy a patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištěním názoru dítěte (je-li možné jej – byť zprostředkovaně - zjistit). V projednávané věci však odvolací soud, který změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA zbavil, vycházel pouze ze závěrů znaleckých posudků, případně lékařských zpráv ohledně zdravotního stavu matky, provedených v trestním řízení proti otci, které se však nezabývaly dopadem protiprávního jednání otce k matce na nezletilou AAAAA. Aniž provedl nějaký další důkaz ve vztahu k posouzení otázky zájmu dítěte na požadovaném zbavení rodičovské odpovědnosti otce, dovodil, že „jednání otce, ačkoliv bylo primárně směřováno proti matce, zasáhlo do rodinného života nezletilé a ohrozilo její zdravý vývoj“, že „nezletilá se se skutečností, že otec se k její matce choval zavrženíhodným způsobem, čímž jí způsobil chronické zdravotní následky, bude muset vyrovnávat v podstatě celý život“ a že „jednání otce je třeba hodnotit jako zásah trvající a nevratný, který poškodil nezletilou i v jejím budoucím vývoji“. Výslovně přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 [který však vycházel z jiného skutkového stavu (otec se dopustil úmyslného trestného činu vraždy matky nezletilých dětí), a byl v něm – mimo jiné - přijat názor, že „protiprávní jednání otce představuje i ve zprostředkované formě takové ohrožení duševního vývoje dítěte, které je třeba hodnotit jako zneužívání rodičovské zodpovědnosti, povinující soud k přijetí opatření, jímž otce zbavuje rodičovské odpovědnosti“], jehož závěry převzal, a nezvažoval, zda by v projednávané věci ochrany zájmu nezletilé AAAAA na řádné péči nebylo možno dosáhnout méně závažným zásahem do rodičovských práv otce než prostřednictvím institutu zbavení rodičovské odpovědnosti. Při rozhodování se odvolací soud spokojil s písemnou zprávou opatrovníka nezletilé AAAAA ze dne 12. 10. 2016, kterou opatrovník podal v řízení před soudem prvního stupně a na kterou v dalším průběhu řízení pouze odkazoval, aniž by ji jakkoli doplnil nebo aktualizoval, v níž uvedl, že „vzhledem k tomu, že trestná činnost otce měla probíhat prakticky v době nejútlejšího dětství nezletilé, kdy měla mít matka možnost o dceru plně pečovat a věnovat se její výchově, byl poškozen zájem dítěte“, a že „svým protiprávním jednáním otec zprostředkovaně ohrozil duševní vývoj nezletilé“. Názor nezletilé AAAAA - ani prostřednictvím opatrovníka – odvolací soud nezjišťoval. Chybí tak dostatečné podklady pro závěr o tom, zda a do jaké míry byla (je) nezletilá AAAAA dotčena protiprávním jednáním otce proti její matce.

Jestliže se v projednávané věci odvolací soud otázkou nejlepšího zájmu dítěte důsledně nezabýval, v řízení vůbec nezjišťoval názor nezletilé, a to ani zprostředkovaně (procesní opatrovník nezletilé AAAAA dokonce nebyl při jednání odvolacího soudu ani přítomen), nevyložil důvody, pro které od zjištění názoru dítěte upustil, a s otázkou, zda je přijaté rozhodnutí v souladu s nejlepším zájmem dítěte, se v rozhodnutí dostatečně nevypořádal, postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svou předčasnost) správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů