// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 17.07.2019
Zánik smlouvy o stavebním spoření naplněním účelu smlouvy
Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření nelze usuzovat jen z cíle spoření vymezeného zákonem č. 96/1993 Sb. V projednávané věci platí, že ujednání všeobecných obchodních podmínek o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 24. 4. 2019
Dotčené předpisy:
§ 1, 5 zák. č. 96/1993 Sb. ve znění k 30. 1. 2001
§ 578 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 37 C 45/2016-82, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 16.597,36 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 20. 10. 2016 do zaplacení, a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 15 Co 302/2017-124, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.033,60 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že právní vztah ze smlouvy o stavebním spoření bez dalšího zanikl 31. 12. 2012, kdy byla poprvé překročena cílová částka spoření, čímž byl splněn účel smlouvy (§ 578 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Proto nemůže být žalobce úspěšný, požaduje-li po žalované zaplacení 16.597,36 Kč představující úročení naspořených částek na účtu stavebního spoření od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2016.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce namítá, že ze zákona č. 96/1993 Sb. nelze dovodit zánik smlouvy naspořením sjednané cílové částky, takže rozhodující pro posouzení zániku právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření jsou ujednání smluvních stran včetně všeobecných obchodních podmínek. Článek 9 odst. 7, oddílu IV, všeobecných obchodních podmínek měl odvolací soud vyložit tak, že stavební spořitelna – s (presumovaným) výslovným souhlasem účastníka – považuje v případě, kdy zůstatek na účtu je vyšší než sjednaná cílová částka, bez dalšího přespořenou částku za novou cílovou částku. Jestliže výklad pojmu „smlouva pokračuje“ v čl. 15 odst. 1 všeobecných obchodních podmínek je podle odvolacího soudu nejasný, měl být vyložen pro žalobce jako spotřebitele příznivěji. Bez významu není ani skutečnost, že žalovaná poté, co sjednaná cílová částka byla naspořena, vyzvala žalobce k dalšímu plnění (doplacení spoření). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci, k němuž dospěl odvolací soud. Závazek ze smlouvy o stavebním spoření, která je soukromoprávní smlouvou, zanikl uplynutím doby, na kterou byl omezen, a to naplněním účelu smlouvy, tj. naspořením sjednané cílové částky (§ 578 obč. zák.). Při výkladu čl. 9 odst. 7, oddílu IV, všeobecných obchodních podmínek klade důraz na to, že „přespoření cílové částky není přípustné,“ takže následující text je „reakcí na situaci, kdy ve smlouvě o stavebním spoření je sjednána určitá cílová částka, která je ale z určitého technického důvodu překročena (především připsáním úroku nebo státní podpory); automatické navýšení cílové částky jen odstraňuje možné pochybnosti o tom, zdali částka, která přesahuje sjednanou cílovou částku, ještě spadá do rámce smlouvy o stavebním spoření.“ Dovolatelova interpretace připouští, že každý další vklad zvyšuje cílovou částku a udržuje tak trvání smluvního vztahu jednostranně dál proti vůli stavební spořitelny. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou žalobce spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikoval (§ 237, § 241a odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), je dovolání přípustné. Již na tomto místě je třeba předeslat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 340/2015, otázku, zda smlouva o stavebním spoření zakládá právní vztah na dobu určitou či neurčitou, neřešil, neboť posuzoval jen okruh výpovědních důvodů stavební spořitelny.
Stavební spoření je vymezeno jako účelové spoření spočívající v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření, a v poskytování státního příspěvku fyzickým osobám - účastníkům stavebního spoření [srov. § 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění zákona č. 83/1995 Sb. (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), tj. v době rozhodné pro posouzení nároků ze smlouvy o stavebním spoření z 30. 1. 2001].
Podle § 5 zákona č. 96/1993 Sb. uzavře účastník se stavební spořitelnou písemnou smlouvu o stavebním spoření (dále jen „smlouva“), ve které se zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve smluvené výši (odstavec 1). Cílová částka se rovná součtu přijatých vkladů, státní podpory, úroků z nich a poskytnutého úvěru (odstavec 6). Doba spoření začíná dnem uzavření smlouvy a končí poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka (odstavec 14).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce a žalovaná uzavřeli 30. 1. 2001 smlouvu o stavebním spoření s cílovou částkou 300.000 Kč. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření, schválené rozhodnutím Ministerstva financí z 26. 10. 1995, č. j. 322/61065/1995, ve znění dodatku schváleného 29. 4. 1997, č. j. 352/31708/1997 (dále též jen „VOP“), definující závazek žalobce naspořit dohodnutou částku, kterou bude mít po určité době k dispozici, spojenou s nárokem na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Podle oddílu IV čl. 9 VOP byla žalovaná oprávněna „na písemnou žádost účastníka … zvýšit cílovou částku stavebního spoření. Úhradu ve výši 1% z částky, o kterou byla cílová částka zvýšena, účtuje stavební spořitelna k tíži účastníka.“ (odst. 1). „Po přidělení cílové částky ji lze zvýšit jen tehdy, nebylo-li zahájeno její vyplácení a vzdal-li se účastník všech práv, která mu vyplývala z dosaženého přidělení.“ (odst. 2). „Jiné změny smlouvy podléhají písemnému schválení stavební spořitelnou, která je může vázat na splnění určitých podmínek.“ (odst. 6). „Přespořením cílové částky se rozumí stav, kdy zůstatek na účtu účastníka je vyšší než sjednaná cílová částka. Přespoření cílové částky není přípustné, v takovém případě účastník výslovně souhlasí s tím, že přespořenou částku zaokrouhlenou na celé tisíce Kč nahoru stavební spořitelna považuje automaticky za novou cílovou částku a rozdíl úhrady (viz odstavec 1) vzniklý navýšením cílové částky stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Pokud účastník dodatečně vyjádří nesouhlas s tímto postupem, má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět.“ (odst. 7). Oddíl V (čl. 11 až 15) VOP upravoval přidělení cílové částky v případech jejího zvýšení dohodou nebo změnou varianty stavebního spoření. Žalobce ke dni 31. 12. 2012 naspořil částku 303.025,20 Kč, v roce 2013 na účet stavebního spoření nepřevedl nic, v roce 2014 – poté, co dopisem z 16. 6. 2014 žalobce vyzvala k doplacení spoření s tím, že může smlouvu zdarma ukončit, nemá-li o spoření zájem – přijala žalovaná na účet stavebního spoření další platbu, takže zůstatek k 31. 12. 2014 byl ve výši 357.256,70 Kč. Žalovaná připisovala úroky z vkladů, úroky ze státní podpory a naopak odepisovala daně z úroků z vkladu, daně z úroků ze státní podpory a úhrady za roční výpisy. Ke dni 31. 12. 2014 byla z účtu odečtena částka 500 Kč (úhrada za zvýšení cílové částky). Žalobce spořil na účet stavebního spoření i v roce 2015 (konečná naspořená částka činila 405.262 Kč). O zvýšení cílové částky podle čl. 9 odst. 1 VOP žalobce žalovanou nepožádal. Dopisem z 15. 5. 2015 žalovaná oznámila žalobci, že naspořil cílovou částku, čímž smlouva o stavebním spoření skončila, a vyzvala ho, aby sdělil číslo bankovní účtu, kam by převedla naspořenou částku.
Smlouva o stavebním spoření je soukromoprávní smlouvou upravující majetkové vztahy smluvních stran, tj. účastníků stavebního spoření a stavební spořitelny. Uzavírá se na určitou cílovou částku, které lze dosáhnout ukládáním pravidelných měsíčních nebo mimořádných vkladů účastníka navyšovaných o státní podporu, úroky z vkladů a státní podpory nebo poskytnutím úvěru spořitelnou, resp. kombinací těchto způsobů, a tím dochází k naplnění účelu právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření. To, že je upravena zákonem č. 96/1993 Sb., který do právního poměru smluvních stran vsazuje prostřednictvím podpory státu při spoření prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů. Jsou-li určité otázky řešeny odchylně právní úpravou stanovenou zvláštními právními předpisy, mají tyto zvláštní právní předpisy přednost před úpravou občanským zákoníkem; pokud však neobsahují úpravu určitých otázek buď vůbec, anebo v plném rozsahu, použije se podpůrně úprava občanského zákoníku (§ 1 odst. 2, § 2 obč. zák.). Již na tomto místě lze odmítnout námitku dovolatele, podle níž se soudy dopustily nepřípustné retroaktivity, jestliže „v době uzavření smlouvy o stavebním spoření neexistovalo spojení mezi zákonem o stavebním spoření a občanským zákoníkem.“
Zákon č. 96/1993 Sb. – jak správně dovozuje odvolací soud – charakterizuje institut stavebního spoření cílem (účelem); účastníci po určitou dobu spoří, aby poté obdrželi při splnění dohodnutých podmínek úvěr nebo výplatu naspořené peněžní částky s příslušenstvím a státní podporou. Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření však nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to ostatně vyplývá z ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 96/1993 Sb., který – není-li v individuálním případě sjednáno jinak – konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného, spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich.
Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu § 578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními VOP (§ 35 odst. 2 obč. zák.).
Podle oddílu I čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 VOP je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z § 5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb. [„…začíná dnem uzavření smlouvy a končí vyplacením vkladů účastníka, státní podpory a úroků z nich nebo poskytnutím úvěru (tj. dnem uzavření úvěrové smlouvy) nebo zánikem právnické osoby jako účastníka“]. Oddíl IV čl. 9 VOP „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty“ rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: a) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. oddíl V čl. 12 VOP) a b) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření. Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem náleží stavební spořitelně (srov. oddíl I čl. 5 odst. 2 VOP). Nesouhlasí-li účastník se zúčtováním 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem, má spořitelna právo smlouvu vypovědět. Část V („Přidělení cílové částky“) čl. 12 až 15 VOP se na danou věc nevztahují; týkají se zvýšení cílové částky dohodou účastníků a změny varianty stavebního spoření.
V projednávané věci tedy platí, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 obč. zák.
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Autor: -mha-