// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.05.2019

Nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby

Není žádný rozumný důvod obecně vyjímat nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby jakožto běžný majetkový nárok soukromoprávní povahy z obecné povinnosti soudu jej (individuálně, podle zjištěných skutkových okolností) posuzovat i optikou dobrých mravů.

Výši nároků dražebníka vyplývajících z ustanovení § 28 odst. 4 ZVD lze tedy korigovat odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1063/2018, ze dne 12. 2. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1 zák. č. 26/2000 Sb.
§ 28 zák. č. 26/2000 Sb.
§ 2 odst. 3 o. z. ve znění do 29. 12. 2016

Kategorie: dobré mravy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 23. 8. 2016 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.303.500 Kč jakožto nárok na úhradu nákladů zmařené dražby a nákladů opakované dražby s tvrzením, že žalovaný se účastnil dne 20. 4. 2016 elektronické dražby dobrovolné, kde učinil nejvyšší podání (26.100.000 Kč) a toto podání po opakovaném dotazu elektronického systému ohledně skutečného úmyslu potvrdil. Vydraženou cenu však neuhradil, čímž zmařil tuto dražbu a je povinen uhradit její náklady, jakož i náklady opakované dražby, spočívající v odměně dražebníka, odvíjející se od smlouvy s navrhovatelem dražby, redukované s ohledem na ustanovení § 18 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, s přihlédnutím k tomu, že navrhovatelem byl insolvenční správce, a že žalovaný složil jistotu 150.000 Kč.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 20 C 199/2016-26, žalobě co do částky 235.000 Kč vyhověl (výrok I.), žalobu co do částky 1.068.500 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce jako dražebník provedl podle smlouvy ze dne 20. 1. 2016 s JUDr. M. H., insolvenčním správcem dlužníka, dobrovolnou dražbu nemovitostí, které byly pro účely této dražby ohodnoceny dle znaleckého posudku jako výrazně zanedbané se zdevastovanými stavbami na částku 980.000 Kč. Elektronická dražba proběhla dne 20. 4. 2016 a účastnil se jí i žalovaný. Během dražby bylo učiněno celkem 40 příhozů v rozmezí od 10.000 Kč do 400.000 Kč, částka za dražené nemovitosti před příhozem žalovaného činila 2.600.000 Kč, následně učinil žalovaný příhoz ve výši 26.100.000 Kč, na který byl již učiněn příklep. Žalovaný ještě v průběhu dražby telefonicky informoval dražebníka o svém omylu při příhozu a skutečném úmyslu přihodit pouze 2.610.000 Kč. Žalobce následně dne 31. 5. 2016 oznámil zmaření dražby. Dne 13. 7. 2016 proběhla opakovaná dražba a nemovitosti byly vydraženy za částku 3.850.000 Kč. Soud prvního stupně vyhodnotil situaci tak, že ze strany žalovaného došlo k nechtěnému omylu při zadání výše příhozu, což dovodil z průběhu dražby (výše jednotlivých příhozů), posledního příhozu před žalovaným, znaleckého ocenění nemovitostí a jejich stavu, jakož i ceny, za kterou byly následně nemovitosti vydraženy, a proto „nebyl žádný rozumný důvod nabízet za nemovitosti částku 26.100.000 Kč“. Po právní stránce vyhodnotil nárok tak, že ve smyslu ustanovení § 28 odst. 3 a 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, žalobci přísluší úhrada nákladů jak zmařené tak i opakované dražby v rozsahu dohodnuté odměny [§ 2 písm. m) zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách] s navrhovatelem dražby (§ 18 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách), počítané z dosažené ceny v obou dražbách (26.100.000 Kč a 3.850.000 Kč), avšak „takový výklad by byl v daném případě v rozporu s ust. § 2 odst. 3 NOZ… Smyslem ustanovení § 28 odst. 3,4 ZOVD …je nepochybně hrozba citelnou sankcí za účelem předcházení maření dražby…., avšak tato sankce má dosahovat pouze výše nákladů, v jaké by byly uhrazeny z výtěžku dražby…nebo v jakém by je nesl ze svého dražebník. Jestliže … nemovitosti byly vydraženy za částku 3.850.000 Kč, bylo by nemravné vypočítávat odměnu z podání 26.100.000 Kč, když s ohledem na všechny okolnosti bylo zřejmé, že takového podání bylo dosaženo „ukliknutím“…hlavním účelem dražby je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, nikoliv výdělek na neúměrných sankcích…proto bylo třeba vycházet z objektivně dosažitelné výše příklepu a tou je nepochybně částka 3.850.000 Kč…“

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 20 Co 351/2017-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o průběhu jak dražby zmařené tak i opakované a zdůraznil, že ve věci jde především o posouzení, zda „požadavek žalobce, aby žalovaný hradil odměnu dražebníka vypočtenou z podání, které neměl v úmyslu učinit, není v rozporu s dobrými mravy, zejména pro svoji výši, kdy dražebník by za normálního běhu dražby nemohl takové odměny dosáhnout, neboť nemovitou věc by za tuto cenu nikdo nekoupil…“. Připustil, že v obecné rovině - jak ze znění zákona tak i standardní judikatury - by žalobci v jím vypočtené výši odměna náležela, avšak s připomenutím judikatury zejména Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3168/16, a sp. zn. I. ÚS 34/17) a s poukazem na to, že „žalovaný v důsledku své nepozornosti namísto podání, které měl v úmyslu učinit ve výši 2.610.000 Kč, učinil přepsáním se o jednu nulu, podání ve výši 26.100.000 Kč a ještě před udělením příklepu se obrátil na dražebníka, že takové podání nechtěl učinit…. (Žalovaný) tedy chtěl učinit podání ve výši 2.610.000 Kč, tedy jeho úmyslem nebylo vydražit nemovitou věc za 26.100.000 Kč… a žádný jiný dražitel by takové podání s ohledem na stav dražené nemovité věci (zjištěná obecná cena 980.000 Kč, nejvyšší učiněné podání 3.850. 000 Kč), neučinil… Žalovaný nezneužil své podání způsobem, jak namítá žalobce v odvolání (spekulace, úmyslné maření dražby)…“. Závěrům soudu prvního stupně přisvědčil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, s tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Má za to, že touto otázkou je „dílčí právní otázka, jak má být vypočítávána výše nákladů dražebníka v případě dražby konané dle zákona o veřejných dražbách, kterou zmařil vydražitel“. Byť Nejvyšší soud otázku nákladů dražebníka opakovaně řešil – připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 58/2011, a sp. zn. 21 Cdo 4221/2008 – nejsou tato rozhodnutí podle jeho názoru pro řešení otázky, jaká má být výše nákladů dražebníka, použitelná. Poukazuje na to, že zákon o veřejných dražbách neobsahuje žádné podmínky možné korekce výpočtu výše odměny a nákladů dražebníka, sjednané dohodou (5 % z ceny dosažené vydražením). Zákon hovoří o výši nákladů jednoznačně a nedává žádný prostor takové náklady (i v případě jiné vůle vydražitele) jakkoli snižovat. Je přesvědčen, že „již nelze hodnověrně posuzovat a zjistit skutečnou vůli žalovaného“, neboť po zmaření dražby takový účastník „bude vždy tvrdit, že chtěl učinit příhoz jiný“. Postup, kdy oba soudy nižších stupňů způsobem užitým v jimi vydaných rozhodnutích korigovaly výši nákladů žalobce coby dražebníka, otvírá postup pro možné budoucí svévolné pletichy a machinace při dražbách pořádaných dle zákona o veřejných dražbách. Navíc dražebník není v pozici osoby, která by byla oprávněna vykládat skutečnou vůli vydražitele a rozhodovat, kdy se o zmařenou dražbu ještě nejedná a kdy již ano. Je proto nezbytné v těchto případech vykládat zákon o veřejných dražbách restriktivně a stanovovat náklady dražebníka z formální ceny, která byla vydražením dosažena. Upozorňuje, že oba soudy nakonec odvodily výši odměny dražebníka z ceny, která byla dražbou nakonec dosažena, avšak že se nevypořádaly se skutečností, že k opakované dražbě ve skutečnosti vůbec nemuselo dojít a v takovém případě by nebylo z čeho odměnu vypočítat. Navrhl, aby byl dovoláním napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Projednávanou věc je třeba – s ohledem na dobu konání zmařené veřejné nedobrovolné dražby (dne 20. 4. 2016) a opakované dražby (dne 13. 7. 2016) – posuzovat podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do dne 18. 9. 2016, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZVD“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony (dále též jen „o. z.“).

Dovolání podle svého obsahu směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně dílem ve výroku, jímž bylo (zčásti) žalobě vyhověno (co do částky 235.000 Kč) a dílem ve výroku o zamítnutí žaloby (co do částky 1.068.500 Kč). Dovolání žalobce proti výroku o potvrzení rozsudku odvolacího soudu co do částky 235.000 Kč je dovoláním subjektivně nepřípustným. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Žalobce tudíž není osobou subjektivně oprávněnou podat proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.), neboť v tomto rozsahu mu bylo odvolacím soudem vyhověno. Nejvyšší soud je proto jako takové v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

K otázce „jak má být vypočtena výše nákladů dražebníka“ (výše nákladů zmařené dražby) není dovolání žalobce přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce nezávisí a postup odvolacího soudu při stanovení výše nákladů vycházející z dohody navrhovatele dražby a dražebníka a ustanovení § 18 odst. 3 ZVD je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 58/2011 uveřejněný pod č. 29 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na otázce, zda „zákon o veřejných dražbách dává či nedává prostor náklady jakkoliv snižovat“, neboť odvolací soud náklady (odměnu) „nesnížil“ vycházeje ze ZVD, nýbrž použil korektiv dobrých mravů podle ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

Ze stejného důvodu nemůže obstát ani námitka, že „…oba soudy nakonec odvodily výši odměny dražebníka z ceny, která byla dražbou nakonec dosažena, avšak se nevypořádaly se skutečností, že k opakované dražbě ve skutečnosti vůbec nemuselo dojít a v takovém případě by nebylo z čeho odměnu vypočítat…“, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než byl soudy zjištěn [není žádný rozumný důvod vypořádávat se se situací, která v řízení (skutkově) nenastala].

Namítá-li však žalobce, že „…postup, kdy oba soudy nižších stupňů způsobem užitým v jimi vydaných rozhodnutích korigovaly výši nákladů žalobce coby dražebníka, otvírá postup pro možné budoucí svévolné pletichy a machinace při dražbách pořádaných dle ZVD…“ a „… je proto nezbytné v tomto vykládat ZVD restriktivně a stanovovat náklady dražebníka z formální ceny, která byla vydražením dosažena…“, otevírá otázku, zda i v případě nároků dražebníka vyplývajících z ustanovení § 28 odst. 4 ZVD lze jejich výši korigovat odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 o. z. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.

Podle ustanovení § 1 ZVD tento zákon upravuje veřejné dražby a vznik, trvání a zánik některých právních vztahů s tím souvisejících. Podle tohoto zákona se postupuje, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.

Podle ustanovení § 28 odst. 3 ZVD je-li dražba zmařena vydražitelem, dražební jistota složená vydražitelem včetně jejího příslušenství se použije na náklady zmařené dražby. Koná-li se opakovaná dražba, zúčtuje se zbývající část dražební jistoty složené vydražitelem, který způsobil zmaření dražby, na náklady opakované dražby. Po úhradě nákladů dražby a opakované dražby se zbývající část vrátí vydražiteli, který způsobil zmaření dražby.

Podle ustanovení § 28 odst. 4 ZVD vydražitel, který způsobil zmaření dražby, je povinen na vyzvání dražebníka uhradit tu část nákladů dražby, kterou nepokrývá dražební jistota jím složená; to platí i pro náklady opakované dražby konané v důsledku zmaření předchozí dražby vydražitelem.

Podle ustanovení § 65 ZVD právní vztahy upravené v tomto zákoně se řídí občanským zákoníkem, pokud není stanoveno jinak.

Z ustanovení § 65 ZVD plyne, že právní úprava veřejných dražeb a vznik, trvání a zánik právních vztahů s nimi souvisejících obsažená v tomto zákoně není úplná (komplexní); není-li stanoveno jinak, řídí se tyto právní vztahy občanským zákoníkem. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2767/2015).

Nárok dražebníka podle § 28 odst. 4 ZVD je nutno považovat za nárok založený přímo zákonem, nejde o nárok na náhradu škody (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1295/2014), byť je koncipován jako důsledek porušení právní povinnosti vydražitele [zaplatit vydraženou cenu - § 2 písm. n) ZVD].

Podle ustanovení § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Soudní praxe se již shodla na tom, že uvedené ustanovení má význam nejenom interpretační, ale i význam aplikační a pro posouzení, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy či dokonce nevede ke krutosti a bezohlednosti, urážející běžné lidské cítění, je zcela použitelná i dosavadní (četná) judikatura k ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017). V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, uveřejněném pod č. 5 v časopise Soudní rozhledy, roč. 2016, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem.

Ani ustanovení § 28 odst. 3 a 4 ZVD však neobsahuje komplexní (úplnou) úpravu zde zakotveného nároku a především (stejně jako žádné jiné ustanovení ZVD) neobsahuje nic, co by možnost aplikace ustanovení § 2 odst. 3 o. z. znemožňovalo.

Za této situace není žádný rozumný důvod obecně vyjímat nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby jakožto běžný majetkový nárok soukromoprávní povahy z obecné povinnosti soudu jej (individuálně, podle zjištěných skutkových okolností) posuzovat i optikou dobrých mravů. Přistoupil-li soud prvního stupně jakož i odvolací soud k úvaze o (obecné) možnosti korekce žalobou uplatněného nároku právě s ohledem na ustanovení § 2 odst. 3 o. z., je jeho právní posouzení správné.

Nejvyšší soud taktéž mnohokráte upozornil, že dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní § 2 odst. 3 o. z.), o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, uveřejněný pod č. 5 v časopise Soudní rozhledy, roč. 2016).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně svůj závěr o korekci nároků žalobce opřel o skutkové zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „žalovaný v důsledku své nepozornosti namísto podání, které měl v úmyslu učinit ve výši 2.610.000 Kč, učinil přepsáním se o jednu nulu, podání ve výši 26.100.000 Kč a ještě před udělením příklepu se obrátil na dražebníka, že takové podání nechtěl učinit…. (Žalovaný) tedy chtěl učinit podání ve výši 2.610.000 Kč, tedy jeho úmyslem nebylo vydražit nemovitou věc za 26.100.000 Kč… a žádný jiný dražitel by takové podání s ohledem na stav dražené nemovité věci (zjištěná obecná cena 980.000 Kč, nejvyšší učiněné podání 3.850.000 Kč), neučinil… Žalovaný nezneužil své podání způsobem, jak namítá žalobce v odvolání (spekulace, úmyslné maření dražby)…“.

Uvedená úvaha odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně není zjevně nepřiměřená individuálním okolnostem případu, ostatně dovolací námitky proti této úvaze jsou ryzími spekulacemi, resp. vlastní interpretací skutkových zjištění (rozhodnutí „otevírá prostor pro možné budoucí svévolné pletichy…, dává návod účastníkům dražby, jak bez obav z vysoké sankce mařit dražbu“), přestože nic takového nebylo nalézacím soudem zjištěno, a tedy námitkami zjevně nepřípustnými.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce ve zbývající části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů