// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.03.2019

Průtahy v celním řízení o propuštění zboží do režimu vývoz

I. Na celní řízení o propuštění zboží do režimu vývoz nelze aplikovat úpravu lhůt podle § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu, neboť ustanovení § 7 odst. 1 daňového řádu obsahuje dostatečně komplexní úpravu zásady rychlosti řízení.

II. Z ustanovení 38 odst. 1 a 2 daňového řádu se podává, že v něm zákonodárce blíže specifikuje zásadu rychlosti řízení, žádnou konkrétní lhůtu (určenou např. podle dnů, týdnů, měsíců či let), kterou by bylo možné aplikovat na činění úkonů, resp. vydání rozhodnutí celním úřadem v posuzovaném celním řízení, však nestanoví. Zásada rychlosti řízení vyjádřená postupem „bez zbytečných průtahů“ přitom nepředstavuje stanovení lhůty pro učinění určitého úkonu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, a v posuzovaném řízení lze proto pouze zkoumat, zda v něm byly činěny úkony době přiměřené ve smyslu téhož ustanovení věty třetí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5454/2016, ze dne 11. 12. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 320 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 7 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb.
§ 6 zák. č. 500/2004 Sb.
§ 71 zák. č. 500/2004 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 15 360,40 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku a částky 34 240 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů právního zastoupení, to vše v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem Celního úřadu Praha 2 v celním řízení o propuštění zboží do režimu vývoz, jež bylo zahájeno dne 2. 5. 2011 a nebylo pravomocně skončeno ani po třech měsících.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 25 C 24/2014-75, zastavil řízení co do částky 34 240 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 360,40 EUR s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 64 028 Kč (výrok III).

3. Řízení ohledně částky 34 240 Kč s příslušenstvím zastavil soud prvního stupně z důvodu, že žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět.

4. Při posouzení nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 15 360,40 EUR s příslušenstvím soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně dne 24. 11. 2009 uzavřela s běloruskou společností AEROMASH smlouvu o dodávce zboží s tím, že žalobkyně dodá společnosti AEROMASH zboží do 120 dnů od zaplacení zálohy. Po obdržení zálohy, k němuž došlo dne 18. 4. 2011, podala žalobkyně dne 2. 5. 2011 u Celního úřadu Praha 2 celní prohlášení č. 11CZ1764002BL14W19, kterým požádala o propuštění zboží do režimu vývoz. Celní úřad provedl dne 3. 5. 2011 kontrolu zboží a na základě podezření, že se jedná o zboží dvojího užití, odebral dne 4. 5. 2011 vzorky zboží, které předal ke zkoumání Celně technické laboratoři, jež vydala dne 17. 6. 2011 své stanovisko. Na jeho základě celní úřad vyzval dne 24. 6. 2011 žalobkyni k předložení doplňujících dokladů. Ty byly žalobkyní předloženy dne 12. 7. 2011 a ještě téhož dne celním úřadem postoupeny Celně technické laboratoři. Již dne 15. 7. 2011 bylo vydáno Celně technickou laboratoří další stanovisko, na jehož základě celní úřad dne 19. 7. 2011 požádal o stanovisko Licenční správu Ministerstva průmyslu a obchodu jako orgán dozoru. Vzhledem k tomu, že celní řízení nebylo skončeno ani po třech měsících od podání prohlášení, došlo dohodou ze dne 8. 8. 2011 mezi žalobkyní a společností AEROMASH k ukončení smluvního vztahu. Žalobkyně následně požádala podáním ze dne 15. 8. 2011, jež celnímu úřadu došlo dne 17. 8. 2011, o zastavení celního řízení a o vrácení odebraných vzorků. Následně bylo celní řízení zastaveno.

5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu měl soud prvního stupně za to, že je dána existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce celního řízení. K tomu uvedl, že celní řízení se sice řídí zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, dále jen „daňový řád“, nicméně pro závěr o přiměřenosti délky předmětného řízení je třeba vycházet z ustanovení § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“, a proto celková doba posuzovaného řízení měla činit nejvýše 90 dnů. Jestliže tuto lhůtu celní úřad nedodržel, nelze dobu celního řízení považovat za přiměřenou. Soud prvního stupně vedle toho spatřoval nesprávný úřední postup také v tom, že celní úřad v uvedené lhůtě nepostavil najisto, zda šlo o zboží dvojího užití, a zda tedy existovala překážka bránící vývozu zboží. Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že shledal rovněž příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem celního úřadu a škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně, a uložil proto žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 360,40 EUR s příslušenstvím.

6. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 25 Co 179/2016-119, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 15 340,40 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.

8. Po právní stránce odvolací soud nejprve dovodil, že nesprávný úřední postup celního úřadu by mohl spočívat toliko v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dále odvolací soud uvedl, že podle § 262 daňového řádu je v posuzované věci vyloučena aplikace správního řádu, a podle § 7 odst. 1 daňového řádu platí, že správce daně postupuje bez zbytečných průtahů. Při úvaze o přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk tak soud vycházel z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu upravujících ochranu před nečinností. Odvolací soud takto posoudil jednotlivé úkony celního úřadu a neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nedůvodných průtazích, neboť úkony celního úřadu byly konány bez zbytečných průtahů v obvyklé lhůtě. Protože odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není dán odpovědnostní titul, již se dále nezabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem, ani existencí a výší škody.


II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání. V něm předkládá dovolacímu soudu dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou otázku, zda na celní řízení o propuštění zboží do režimu vývoz lze aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu, jež obsahují obecnou úpravu lhůt ve správním řízení. Podle žalobkyně mělo být předmětné celní řízení skončeno nejpozději ve lhůtě 90 dnů, kterou lze dovodit z § 71 správního řádu, jak správně (na rozdíl od odvolacího soudu) uzavřel soud prvního stupně. Vedle toho žalobkyně v dovolání vymezila dalších devět otázek, které měl odvolací soud podle jejího názoru nesprávně posoudit; u žádné z nich však žalobkyně řádně neuvedla předpoklad jejich přípustnosti (srov. bod 13 odůvodnění níže).
10. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání tvrdila, že daňový řád upravuje lhůty pro vydání rozhodnutí v daňovém řízení samostatně, a pokud odvolací soud rozhodoval v souladu s tímto názorem, pak se s jeho právním posouzením věci ztotožňuje. Z tohoto důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda má dovolání náležitosti vyžadované § 241a o. s. ř.

13. V části, v níž žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k posouzení devět otázek (1/ zda lze více než devadesátidenní lhůtu považovat za přiměřenou pro celní řízení, 2/ jaká je přiměřená délka celního řízení ohledně zboží, které není zbožím dvojího určení, 3/ v jaké lhůtě je povinna Celně technická laboratoř učinit závěr o povaze zboží, a pokud je zboží přezkoumáváno touto laboratoří, zda musí být celní řízení ukončeno ve lhůtách § 6 a § 71 správního řádu, 4/ zda je nesprávným úředním postupem, pokud celní orgán nepostupoval bez zbytečného odkladu, 5/ zda lze stanovisko Celně technické laboratoře klást na roveň znaleckého posudku a zda má tato skutečnost význam pro posouzení nesprávného úředního postupu, 6/ zda lze porovnávat dobu zpracování stanoviska Celně technické laboratoře s obvyklou dobou pro zpracování znaleckého posudku, 7/ zda je pro posouzení nesprávného úředního postupu důležitá povaha vyváženého zboží, 8/ zda může celní úřad uvést, že jde o zboží dvojího užití bez důkazů ve spise, 9/ zda je pro posouzení správnosti postupu celního úřadu relevantní stanovisko Celního úřadu Mělník a Veřejného ochránce práv, a že odvolací soud nesprávně posoudil přiměřenost délky trvání celního řízení, dále charakter stanoviska Celně technické laboratoře, a také význam povahy vyváženého zboží pro kompenzační řízení), neobsahuje posuzované dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm žalobkyně pro každý jednotlivý dovolací důvod nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

14. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody (srov. bod 13 odůvodnění shora) za splněný. Dovolání tak v této v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

15. Rovněž v rozsahu, v němž byl dovoláním žalobkyně napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

16. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání pouze vztahu ke zbývající otázce, u níž žalobkyně řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání (srov. bod 9 odůvodnění).


IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda na celní řízení o propuštění zboží do režimu vývoz lze aplikovat úpravu lhůt podle § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu, neboť uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání není důvodné.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Nejvyšší soud předně odkazuje na svou judikaturu, podle které v případě, kdy se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016).

23. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud zkoumal, zda byl celní úřad v posuzovaném řízení povinen provést úkon nebo vydat rozhodnutí ve lhůtách stanovených v § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu.

24. Podle ustanovení § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen „celní zákon“, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství jinak, platí pro řízení před celními orgány:

a) ve věcech přestupků obecné předpisy o přestupcích,

b) správní řád, jde-li o řízení ve věcech: 1. správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob a pořádkových pokut podle tohoto zákona, 2. zajištění zboží a věcí pro řízení o správních deliktech, 3. udělení, změny nebo odnětí povolení být ručitelem a vydávat celní a ručící dokumenty podle mezinárodní smlouvy nebo tohoto zákona, včetně prodloužení platnosti tohoto povolení, 4. vyloučení osob z provozování přepravy na podkladě karnetu TIR, 5. udělení, změny nebo odnětí povolení k poskytnutí jistoty podle mezinárodní smlouvy nebo tohoto zákona, včetně prodloužení platnosti tohoto povolení, 6. udělení, změny nebo odnětí povolení zproštění povinnosti poskytnout jistotu podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie, včetně prodloužení platnosti tohoto povolení, 7. vydání osvědčení o původu zboží a povolení schváleného vývozce při osvědčování původu zboží a zrušení těchto povolení a osvědčení, 8. vydání závazných informací a zrušení jejich platnosti, 9. povolení nebo odnětí povolení režimu s hospodářským účinkem, provozování celního skladu, nebo povolení zvýhodněného sazebního zacházení z důvodu zvláštního použití, povolení změn v těchto povoleních a prodloužení jejich platnosti, 10. schválení dočasného skladu a stanovení podmínek k dočasnému uskladnění zboží, včetně provedení změn v tomto rozhodnutí a zrušení jeho platnosti, 11. udělení, změny nebo odnětí povolení zjednodušeného postupu včetně místního řízení a prodloužení jeho platnosti, 12. vydání, pozastavení a zrušení osvědčení oprávněného hospodářského subjektu, 13. prohlášení části území za svobodné pásmo nebo povolení zřízení svobodného skladu, 14. udělení souhlasu ke stavbě budov ve svobodném pásmu, 15. určení celního prostoru, 16. udělení, změny nebo odnětí povolení centralizovaného celního řízení, včetně prodloužení platnosti tohoto povolení, 17. udělení, změny nebo odnětí povolení elektronicky komunikovat s celními orgány, 18. udělení, změny nebo odnětí dalších povolení souvisejících s přidělením celně schváleného určení nebo s provozováním dočasného skladu, celního skladu, svobodného pásma nebo svobodného skladu, upravených přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo mezinárodní smlouvou, včetně prodloužení platnosti těchto povolení, 19. vydání, pozastavení a zrušení osvědčení schváleného hospodářského subjektu, 20. ověření osvědčení o úlovku při dovozu nebo zpětném vývozu produktů mořského rybolovu.

c) v ostatních věcech daňový řád.

25. Skutečnost, že řízení o propuštění zboží do režimu vývoz není uvedeno ve výčtu řízení podle § 320 odst. 1 písm. b) celního zákona, a že se tedy jedná o „ostatní věc“ ve smyslu § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona, na kterou je třeba použít daňový řád, sama o sobě ještě neznamená, že na uvedené řízení nebylo lze správní řád vůbec aplikovat. Podle § 177 odst. 1 správního řádu totiž platí, že se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 správního řádu použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.

26. Podle § 6 odst. 1 správního řádu správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).

27. Podle § 7 odst. 1 daňového řádu postupuje správce daně bez zbytečných průtahů.

28. Důvodová zpráva k daňovému řádu uvádí, že oproti zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dochází „k rozšíření výčtu jednotlivých zásad tak, aby v úvodních ustanoveních zákona byly v širší míře deklarovány principy, které je třeba při správě daní dodržovat a které jsou pro danou oblast esenciální. Výslovné zakotvení tak nově nalezne např. zásada rychlosti, kterou současná úprava ve svém výčtu základních zásad daňového řízení neobsahuje“.

29. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že pro použití § 6 odst. 1 správního řádu v předmětném celním řízení není důvod, neboť ustanovení § 7 odst. 1 daňového řádu obsahuje dostatečně komplexní úpravu odpovídající této zásadě [srov. též BAXA, J. a kol. Daňový řád. Komentář. II. díl (§ 125 až 266). Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 1514].

30. Ani odkaz žalobkyně na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, jež tvoří základ její argumentace, není v tomto smyslu přiléhavý. V uvedeném rozsudku totiž Nejvyšší správní soud řešil vztah správního řádu a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který nejenže neobsahoval zásadu rychlosti nyní vyjádřenou v § 7 odst. 1 daňového řádu, ale ani žádným jiným způsobem nezavazoval správce daně lhůtami.

31. Podle § 71 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, případně doba nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3 správního řádu, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

32. Ve vztahu k té části otázky, zda byl celní úřad v posuzovaném řízení vázán ustanovením § 71 správního řádu, jež se týká lhůt pro vydání rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že daňový řád s ohledem na ustanovení § 7 odst. 1 obsahuje, jak uvedeno výše (bod 29 odůvodnění), dostatečně komplexní úpravu zásady rychlosti řízení, a vylučuje tím rovněž aplikaci ustanovení § 71 odst. 1 správního řádu. V případě ustanovení § 71 správního řádu nadto nejde ani o úpravu základních zásad činnosti správních orgánů, jichž by bylo možno na základě ustanovení § 177 odst. 1 správního řádu použít i v případě, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije.

33. Podle § 38 odst. 1 daňového řádu osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna dát podnět nejblíže nadřízenému správci daně v případě, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože

a) marně uplynula zákonem stanovená lhůta, v níž měl správce daně provést úkon,

b) neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení takového úkonu při správě daní obvyklá, nebo

c) nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo k shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí.

34. Z ustanovení 38 odst. 1 a 2 daňového řádu se podává, že v něm zákonodárce blíže specifikuje zásadu rychlosti řízení, žádnou konkrétní lhůtu (určenou např. podle dnů, týdnů, měsíců či let, srov. § 33 daňového řádu), kterou by bylo možné aplikovat na činění úkonů, resp. vydání rozhodnutí celním úřadem v posuzovaném celním řízení, však nestanoví. Zásada rychlosti řízení vyjádřená postupem „bez zbytečných průtahů“ přitom nepředstavuje stanovení lhůty pro učinění určitého úkonu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, a v posuzovaném řízení lze proto pouze zkoumat, zda v něm byly činěny úkony době přiměřené ve smyslu téhož ustanovení věty třetí (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

35. V projednávané věci odvolací soud hodnotil, zda úkony celního úřadu učiněné ve dnech 3. 5. 2011, 4. 5. 2011, 17. 6. 2011, 24. 6. 2011, 12. 7. 2011, 15. 7. 2011 a 19. 7. 2011 byly konány bez zbytečných průtahů, a to do doby, než dne 17. 8. 2011 došel celnímu úřadu na návrh žalobkyně na zastavení celního řízení. Postup odvolacího soudu byl tak zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vyžaduje, aby soudy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci zkoumaly, zda šlo o úkony učiněné v přiměřené době podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012).

36. Z judikatury Nejvyššího soudu navíc vyplývá, že při posouzení, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, je třeba se rovněž zabývat závažností újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014). V posuzované věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by s ohledem na újmu, která žalobkyni v důsledku neprovedení úkonů celním úřadem hrozí (např. zkáza zboží v důsledku plynutí času), měl postupovat v jiných než obvyklých lhůtách pro daný typ celního řízení. I v tomto směru proto závěr odvolacího soudu, že úkony celního úřadu byly v posuzovaném řízení činěny v přiměřené době, obstojí.

37. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že hodnocení odvolacího soudu, podle kterého nebyl v posuzované věci naplněn předpoklad odpovědnosti státu za škodu spočívající v existenci nesprávného úředního postupu celního úřadu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je tedy správné.

38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.


VI. Závěr

39. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

40. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů