// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.03.2019
K náhradě nákladů vynaložených spoluvlastníkem bytu na topení
Náklady, jejichž vynaložení je ve smyslu § 1136 o. z. nutnou podmínkou pro zachování společné věci, resp. (společného) vlastnického práva k ní, jsou povinni platit všichni spoluvlastníci jednotky, bez ohledu na to, zda jednotku (byt) užívají či nikoliv, přičemž nedohodli-li se jinak, je v jejich vzájemném vztahu podíl na platbách dán výší jejich spoluvlastnických podílů. Sem patří zejména náklady spojené se správou domu a pozemku.
Platba za dodávky tepla má však povahu smíšenou; zčásti představuje náklad na zachování společné věci (zejména je-li zřejmé, že bez vytápění v zimě by mohlo dojít k poškození nebo k chátrání bytu především mrazem a vlhkostí); zčásti však teplo slouží jen tomu, kdo v bytě bydlí, k pohodě bydlení. Proto se na nákladech na vytápění bytu v rozsahu nezbytné míře nutné k jeho zachování musí podílet i ten spoluvlastník, který byt neužívá. Jestliže by však platby za takové služby byly rozděleny stejně na všechny spoluvlastníky, založilo by to bezdůvodné obohacení toho, kdo byt skutečně užívá; ten totiž využívá pro sebe teplo v rozsahu vyšším, než jaký by byl minimálně nutný k zachování předmětu vlastnictví. Stanovení poměru, v jakém se budou účastníci podílet na takových nezbytných platbách záleží na úvaze soudu, která nesmí být zjevně nepřiměřená.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, ze dne 27. 11. 2018
Dotčené předpisy: § 1136 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení nákladů, které i za něj jako rovnodílného spoluvlastníka vynaložila jako spoluvlastnice na jednotku – byt č. 1, nacházející se v bytovém domě č. p. na pozemcích par. č. a podílu na společných částech domu v rozsahu 7384/304370, vše v katastrálním území, obec (dále též jen „byt”). Zmíněné náklady byly tvořeny zálohami na náklady spojenými se správou domu, náklady na údržbu, výdaji na rekonstrukci a modernizaci společných částí domu, přičemž je hradila toliko žalobkyně. Žalovaný – rovnodílný podílový spoluvlastník jednotky – se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že je to žalobkyně, kdo se bezdůvodně obohacuje tím, že užívá byt nad rámec jejího spoluvlastnického podílu; vznesl jak námitku započtení, tak i námitku promlčení. Ohledně tohoto tvrzeného nároku podal později žalovaný vzájemnou žalobu. Žalobkyně nesouhlasila se vzájemnou žalobou, neboť žalovanému nic nebránilo v užívání bytu. Dále vznesla námitku promlčení. Oba účastníci tvrdili, že vznesené vzájemné námitky promlčení jsou v rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 85 C 479/2005-918, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2017, č. j. 85 C 479/2005-942, ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 122 693,- Kč. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 98 302,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 220 995,- Kč od 1. 11. 2002 do zaplacení. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný se částečně obohacoval na úkor žalobkyně, neboť ta hradila veškeré náklady spojené s užíváním společného bytu, a naopak žalovaný, byť byl spoluvlastníkem, se na tomto nikterak nepodílel. Rozlišuje se, zda se jedná o náklady spojené s užíváním bytu bez ohledu na to, zda vlastník byt užívá, a o náklady, které jsou ovlivněny skutečností, zda vlastník byt užívá či nikoliv. Vzhledem k tomu, že byt byl do 24. 4. 2013 v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků, tvoří výše bezdůvodného obohacení 1/2 nákladů za užívání bytu, které musí být hrazeny bez ohledu na to, zdali je byt vlastníkem (žalovaným) užíván nebo ne. Naproti tomu u položek, u kterých je rozhodující, zda vlastník byt užívá či nikoliv, lze po žalovaném požadovat 1/4 nákladů (ačkoliv byt neužíval), protože náklady tohoto charakteru jsou rozpočítávány na jednotlivé byty v souladu s vyhláškou č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele a byt musel být v zimě vytápěn. Soud prvního stupně dále uvedl, že výše bezdůvodného obohacení žalovaného odpovídá 1/2 nákladů spojených se správou domu. Stejně tak je žalovaný povinen uhradit 1/2 daně z nemovitostí a 1/2 z obdrženého přeplatku za vyúčtování služeb, který mu byl vyplacen; byl totiž povinen se podílet na těchto nákladech, i když předmětný byt neobýval.
Soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobkyně neshledává v rozporu s dobrými mravy, a to nejen s ohledem na usnesení odvolacího soudu sp. zn. 8 Co 789/2012-486, ale i na to, že se nejedná o spor přesahující běžný rámec sporů mezi bývalými manželi. Námitka žalobkyně, že ji opustil a zanechal jí celý předmětný byt na starost, není podle soudu relevantní. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení s ohledem na vzájemné nároky mezi účastníky; jeho přiznání by považoval za rozporné s dobrými mravy.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 8 Co 285/2017-997, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 18 639,- Kč s 12% úrokem ročně za dobu od 1. 11. 2002 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 18 687,50 Kč s úrokovým příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 687,50 Kč spolu s 9,50% úrokem ročně z částky 27 908,- Kč za dobu od 13. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem ročně z částky 27 908,- Kč za dobu od 1. 7. 2007 do 16. 11. 2007, s 9,75% úrokem ročně z částky 58 144,- Kč za dobu od 17. 11. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,50% úrokem ročně z částky 58 144,- Kč za dobu od 1. 1. 2008 do 16. 6. 2008, s 10,50% úrokem ročně z částky 70 955,50 Kč za dobu od 17. 6. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem ročně z částky 70 955,50 Kč za dobu od 1. 7. 2008 do 3. 11. 2008, s 10,75% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 4. 11. 2008 do 30. 12. 2008, s 9,25% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2008, s 8,50% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8,00% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 1. 1. 2010 do 8. 4. 2010, s 8,00% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od 9. 4. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s 7,50% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s 7,05% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, s 7,25% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od 1. 1. 2018 do 12. 1. 2018, a za dobu od 13. 1. 2018 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a dále se 7,75% úrokem ročně z částky 24 558,50 Kč za dobu od 15. 2. 2011 do zaplacení, jinak ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zahrnul do rozhodnutí i náklady za vodné a odvádění odpadních vod, které žalobkyně neuplatnila, přičemž nebyl oprávněn překročit žalobní návrh.
Žalobkyně jako spoludlužnice, která sama zcela dluh splnila, je oprávněna požadovat náhradu po žalovaném ve výši jeho spoluvlastnického podílu, a to v souladu s § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.”), tedy jednu polovinu.
Ohledně vypořádání investic do společné věci odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu s tím, že je potřeba rozlišovat případy, kdy investice a náklady jsou učiněny se souhlasem spoluvlastníků (i konkludentním) nebo nikoliv; ta se vztahuje i na úpravu a údržbu společné věci. Konkrétně výměna oken a interního telefonu se týká zachování ekonomické podstaty věci; náklady žalobkyní vynaložené na tuto část rekonstrukce představují náklady na údržbu společné věci a jako takové spadají pod režim hospodaření se společnou věcí. V případě vynaložení investic bez dohody spoluvlastníků se může investující spoluvlastnice domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které je dáno podílem na investici odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného ke společné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99).
Ke kompenzační námitce žalovaného odvolací soud uvedl, že pokud je žaloba objektivně kumulována a výše započítávaných a k započtení uplatněných pohledávek je rozdílná, je tento právní úkon započtení neplatný pro neurčitost v souladu s § 37 odst. 1 obč. zák., pokud z něj není zřejmé, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Proto k této námitce nepřihlédl.
K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy žalobkyně měla poprvé objektivní možnost vykonat své právo, tedy kdy mohla nejdříve o plnění požádat (tj. den, který následuje po vzniku nároku, přičemž žaloba byla podána až 18. 11. 2005). Uzavřel, že žalobkyně jako dlužnice, která sama v rozsahu uplatněného nároku svůj dluh vůči žalovanému splnila, je oprávněna požadovat náhradu po žalovaném podle výše podílu v souladu s § 511 odst. 3 obč. zák., tedy jednu polovinu, a dále má nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše je dána podílem na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci. Dále se odvolací soud zaměřil na prodlení žalovaného, neboť ten je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl žalobkyní o plnění požádán, přičemž v tomto směru soud vycházel z žalobního návrhu (příp. jeho rozšíření). Do prodlení se žalovaný dostal vždy prvního dne poté, kdy byl žalobkyní o plnění požádán. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splněním peněžitého závazku, je povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení, a sice ve výši určené předpisy občanského práva. Na závěr dodal, že – pokud jde o úroky z prodlení – v této věci není dán rozpor s dobrými mravy.
Proti rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce předvídatelnosti rozhodnutí. Zároveň „má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, či byla řešena odchylně.“ Jedná se o tyto právní otázky: „1) zda je po právu přiznání práva na úrok z prodlení v rámci vzájemného plnění účastníků řízení toliko jednomu z účastníků tohoto řízení, 2) zda je otázkou podstatnou pro přiznání práva na úrok z prodlení délka trvání řízení trvajícího třináct let bez zavinění žalobce jako účastníka řízení, 3) zda přes skutečnost jednostranného započtení vzájemných pohledávek v průběhu soudního řízení lze akceptovat jeho další podání, návrhy a přiznat právo na úrok z prodlení od podání žaloby účastníku, jenž toto právní jednání, tj. zápočet pohledávek učinil, aniž by se soud zabýval otázkou, zda započtením pohledávka ještě existuje.“ Žalovaný se dále domnívá, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Žalovaný též přípustnost dovolání spatřuje v „důvodu vyřešení otázky hmotného a procesního práva, zda porušením principu legitimního očekávání rozhodnutí soudu, jenž ve věci na základě shodných skutkových tvrzení a provedeného dokazování před vydáním napadeného rozhodnutí již dvakrát rozhodly obecné soudy odlišně, došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s odvoláním na ustanovení § 237 o. s. ř.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel poukazuje na to, že žalobkyně postupně navyšovala žalovanou částku bez jakéhokoli ospravedlnění jejího nároku, případně bez jednoznačného stanovení znaleckým posudkem, díky čemuž žalovaný ztrácel povědomí o konkrétní výši svého závazku. Zároveň zdůraznil, že napadený rozsudek je prvním rozhodnutím ve věci řešící otázku úroků z prodlení. Odvolací soud se ve svých úvahách odchýlil od předchozích rozhodnutí týkajících se výše a oprávněnosti nároku žalobkyně, ale zároveň stanovil žalovanému povinnost k úhradě zákonného úroku z částek, které byly „objektivizovány až přímo odvolacím soudem“, přičemž „výše jeho závazku byla objektivizována odlišně u prvoinstančního soudu“. Žalovaný neznal správnou výši své povinnosti vůči žalobkyni (která ji ostatně též neznala) ani když se žaloba dostala do jeho sféry, načež svůj závazek nemohl plnit. Má za to, že uložení povinnosti hradit ze závazku, který nebyl uznán jako důvodný a objektivizován, není po právu. Poukazuje na to, že se odvolací soud odchýlil od předchozích rozhodnutí i v otázce samotného přiznání práva na úrok z prodlení, neboť to bylo přiznáno až v napadeném rozsudku, na který tak žalovaný nahlíží jako na překvapivý a nepředpokládaný, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Z předchozích rozhodnutí ve věci (zejména jde o rozsudek soudu prvního stupně č. j. 85 C 479/2005-419, kterým byla žaloba zamítnuta) vyplývá, že žalovaný nemá vůči žalobkyni žádný závazek. Žalovaný má tak za to, že postavení obou účastníků je nerovné. Zároveň konstatuje, že řízení trvá 13 let, a to bez jeho zavinění, neboť to je právě žalobkyně, kdo prodlužuje řízení svými neustálými návrhy. Úrok z prodlení je tak sankcí pro žalovaného, navzdory tomu, že on se nedopustil vědomého prodlení (ba dokonce činil návrhy na smírné vyřešení věci), s čímž souvisí i to, že žalobkyně navyšuje svoji pohledávku v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobkyně si započetla svoji nepravomocnou pohledávku vůči pravomocné pohledávce žalovaného, stanovené výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně č. j. 85 C 479/2005-722; k tomu žalovaný dodává, že je sporné, zda byl v rozhodné době ještě zavázán k jakékoli povinnosti vůči žalobkyni, nadto povinnosti hradit jí úrok z prodlení. Žalovaný v tomto směru zmiňuje, že s ohledem na relevantní ustanovení občanského zákoníku a příslušnou judikaturu dovolacího soudu se v případě jednostranného zápočtu (kompenzační námitky) pohledávky ruší ve stejné výši a vzájemné závazky zanikají v okamžiku, kdy se potkají. Domnívá se tak, že zůstává otázkou, jaká výše byla ještě předmětem řízení v době vyhlášení posledního rozhodnutí po započtení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů vyjma výroků IV. a V. rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Současně s dovoláním žalovaný podal i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání a tvrdí, že je jak nepřípustné, tak nedůvodné. Dovolání je subjektivně nepřípustné, protože žalovaný jej podal i do výroků, kterými mu bylo vyhověno. Dovolání navíc nesplňuje požadavky dané zákonem, protože žalovaný neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Námitky uvedené v dovolání jsou neopodstatněné, protože pro vznik nároku na úrok z prodlení je rozhodující, zdali byl dlužník v prodlení; skutečnosti týkající se zejména vědomosti o výši dluhu vůči žalobkyni, o tom, zdali takový dluh vůbec existuje, případně o délce řízení jsou s ohledem práva na vznik úroku z prodlení irelevantní. Žalobkyně uvádí, že napadený rozsudek je v souladu se zněním § 517 odst. 2 obč. zák. a nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů, a s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Žalobkyně podala dovolání proti „výroku III. části věty za středníkem napadeného rozsudku“, tj. do části, ve které se uvádí: „… jinak se v odstavci II. výroku rozsudek okresního soudu potvrzuje“. Napadenou částí výroku potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II., ve kterém soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 98 302,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 220 995,- Kč od 1. 11. 2002 do zaplacení.
Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je, „jakým způsobem se vyjadřuje výše bezdůvodného obohacení vzniklého s tím, že spoluvlastník bytu se nepodílí na nákladech spojených s jeho užíváním“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
V prvé řadě namítá, že odvolací soud nepřímo potvrdil závěr soudu prvního stupně týkající se požadování úhrady 1/4 vyúčtování záloh spojených s užíváním předmětného bytu po žalovaném, nicméně tento závěr nijak neodůvodnil, a tak je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
Ohledně otázky bezdůvodného obohacení odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, a poté na § 451 a 454 obč. zák. Žalobkyně má za to, že bezdůvodné obohacení by jí mělo být vydáno v plné výši, protože jedině jeho plná výše odpovídá skutkovým okolnostem věci. Závěr nalézacích soudů je tedy v rozporu nejen se skutkovými okolnostmi, ale i s právními předpisy. Domnívá se, že oba spoluvlastníci se musí na nákladech spojených s užíváním bytu stejně podílet.
Dále odkazuje na § 139 odst. 1 obč. zák., na základě kterého dospěla k závěru, že výše bezdůvodného obohacení žalovaného tvoří 1/2, neboť stejnou výši tvoří i jeho spoluvlastnický podíl. Žalobkyně má za to, že nalézací soudy pochybily, pokud jí nepřiznaly právo na vydání bezdůvodného obohacení v plném rozsahu, protože „toto již ze samotné povahy institutu bezdůvodného obohacení a s ohledem na zásadu ekvivalence ochuzenému bez nejmenších pochybností musí vzniknout. Toto lze vztáhnout i na povinnost při placení nákladů spojených s užíváním bytu, které ochuzený platil za obohaceného.”
Žalobkyně poukazuje na chování žalovaného, které klasifikuje jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť ten z vlastní vůle (kvůli jiné ženě) opustil byt ještě v době trvání manželství (žalobkyně mu nijak v užívání bytu nebránila); žalovaný ani nežádal o vypořádání podílového spoluvlastnictví, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, ani žalobkyni nenabídl alternativní řešení (např. výměnu bytu za menší). Žalovaný tedy i nadále měl veškerá práva a povinnosti vůči předmětnému bytu. Žalobkyně tak byt užívala sama a musela hradit veškeré náklady a poplatky s tím spojené.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nesouhlasí s dovolacím důvodem uplatněným žalobkyní. Spornou právní otázku dovolací soud již řešil, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku jsou ostatně zmíněna některá konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. Žalovaný poukazuje na to, že obsah dovolání tvoří polemika se závěry nalézacích soudů. Žalobkyně užívala byt sama, stejně tak i plnění poskytovaná dodavateli (v této souvislosti se jedná o náklady za plnění, které vznikají, je-li byt užíván k bydlení). Zároveň uvádí, že je potřeba rozlišovat mezi jednotlivými náklady spojenými s užíváním bytu, a to mezi náklady vyplývajícími již ze samotného vlastnictví (spoluvlastnictví) bytu a náklady vzniklými na základě užívání bytu. Nárok žalobkyně, aby jí uhradil polovinu nákladů za užívání bytu, není po právu, neboť byt k bydlení užívala toliko žalobkyně, a žalovaný tyto náklady a jejich výši nemohl nikterak ovlivnit. Tvrzení žalobkyně, že žalovanému nic nebránilo v užívání bytu, je účelové a irelevantní; stejně tak i argumentace dobrými mravy. Podle názoru žalovaného není jeho jednání v souvislosti s rozpadem manželství v rozporu s dobrými mravy; naopak se domnívá, že jeho konání bylo korektní, když opustil domácnost za účelem ukončení neshod. Zároveň namítá, že jak on, tak i žalobkyně mohla podat návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo na výměnu bytu, nicméně žádný návrh neučinila. V neposlední řadě konstatuje, že účastníci již vedli spor ohledně vlastnictví bytu, který byl nakonec přikázán do podílového spoluvlastnictví. Pakliže žalobkyně tvrdila v rámci sporu, který byl zahájen v roce 2002, že je výlučnou vlastnicí bytu (což bylo rozhodnuto až v roce 2012), nemohl žalovaný jednat v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný má naopak za to, že proti dobrým mravům a v nesouladu s aktuální judikaturou je nárok žalobkyně. Na závěr poukazuje i na chování žalobkyně, která započala několik řízení (i šikanózních), pročež se nemůže dovolávat dobrých mravů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve zabýval přípustností dovolání účastníků.
Vzhledem k tomu, že věc se týká bezdůvodného obohacení, ke kterému docházelo jak před 1. 1. 2014, tak i po tomto dni, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) i podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1. – přechodná ustanovení, oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
V dovolání není výslovně uvedeno, jaký – ve vztahu k jednotlivým právním otázkám – důvod přípustnosti dovolání žalovaný k jednotlivým otázkám vztahuje; nicméně částečně lze to dovodit z dalšího textu dovolání.
1) Dovolatel klade otázku, „zda je po právu přiznání práva na úrok z prodlení v rámci vzájemného plnění účastníků řízení toliko jednomu z účastníků tohoto řízení“. Přípustnost dovolání tu nijak nevymezuje, jen na konci bodu VI. uvádí, že tuto otázku „považuje … za otázku zásadního právního významu“.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadního právního významu“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 119/2016). V této části tak dovolatel způsobilý důvod přípustnosti dovolání neuvedl; již to postačuje k tomu, aby tato otázka nemohla přípustnost založit. Jen na okraj se uvádí: V dané věci soudy nerozhodovaly o vzájemné žalobě, o dovolatelově žalobě bylo již dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím, které nabylo právní moci. I kdyby snad rozhodnutí o příslušenství dovolatelova nároku v předchozí věci správné nebylo, nebylo by možno údajnou nesprávnost kompenzovat v jiném řízení o jiném nároku, byť mezi stejnými účastníky. Navíc nárok, který dovolatel uplatnil vůči žalobkyni, byl nárokem na poskytnutí náhrady za užívání společné věci nad rámec výše spoluvlastnického podílu, zatímco v nynějším řízení jde o nároky žalobkyně na vypořádání toho, co za žalovaného plnila na společnou věc; jde o dva různé předměty řízení (ostatně jinak by o nich nebylo možno rozhodovat zvlášť), opírající se o nestejný skutkový a právní základ; ani režim úroků z prodlení tak není totožný. S rovností účastníků řízení, na kterou dovolatel poukazuje, tato problematika nemá nic společného.
2) Dovolatel klade otázku, zda je pro přiznání práva na úrok z prodlení podstatná délka řízení trvajícího třináct let bez zavinění dovolatele jako účastníka řízení. Ani v této souvislosti exaktně nevymezuje důvod přípustnosti dovolání. Jde-li mu však o to, že by neměl platit úroky v přiznané výši vzhledem k délce trvání řízení, nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Ten opakovaně vyslovil, že průtahy v soudním řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4622/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014). Odpověď na otázku položenou dovolatelem je tak jednoznačně negativní.
3) Dovolatel konečně klade otázku, „zda přes skutečnost jednostranného započtení vzájemných pohledávek v průběhu soudního řízení lze akceptovat jeho další podání, návrhy a přiznat právo na úrok z prodlení od podání žaloby účastníku, jenž toto právní jednání, tj. zápočet pohledávek učinil, aniž by se soud zabýval otázkou, zda započtením pohledávka ještě existuje.“
Dovolací soud opětovně uvedl: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řadu dalších rozhodnutí). V odvolání ani v řízení před odvolacím soudem žalovaný podobnou námitku nevznesl. Odvolací soud se zabýval kompenzační námitkou žalovaného ohledně 50 334,- Kč, započtení považoval za neplatné pro neurčitost (bod 23 rozsudku). Okolnosti týkající se až v dovolání tvrzené námitky započtení provedeného žalovanou ve výši 220 995,- Kč nebyly předmětem odvolacího řízení, neboť je tam účastníci nevznesli; nelze tedy odvolacímu soudu vytýkat, že se jimi nezabýval. Skutečnosti uvedené pod bodem VII. dovolání žalovaného již z tohoto důvodu nemohou založit přípustnost dovolání.
Žalovaný se dále domnívá, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Žalovaný tak přípustnost dovolání spatřuje v „důvodu vyřešení otázky hmotného a procesního práva, zda porušením principu legitimního očekávání rozhodnutí soudu, jenž ve věci na základě shodných skutkových tvrzení a provedeného dokazování před vydáním napadeného rozhodnutí již po dvakrát rozhodly obecné soudy odlišně, došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s odvolání na ustanovení § 237 o. s. ř.“; toto v dalším textu rozvádí tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepředvídatelné.
Dovolací soud konstatuje, že účastník nemá subjektivní právo ani legitimní očekávání, aby soud v odvolacím řízení rozhodl stejně, jako v řízení předchozím, byť ve věci byla již vydána dvě (či více) rozhodnutí; kdyby tomu tak bylo, pak by nemělo smysl, aby další odvolací řízení bylo vůbec připuštěno. Žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně této otázky, o které se dovolatel zmiňuje, aniž ovšem uvedl konkrétní rozhodnutí, neexistuje.
Pokud jde o tzv. nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, platí: „Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). Jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a řada dalších rozhodnutí). K takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), tedy je-li přípustné z jiného důvodu, uvedeného v § 237 o. s. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Již proto nemůže být dovolání pro překvapivost (nepředvídatelnost) přípustné.
Nad rámec uvedeného se dodává, že dovolatel opírá závěr o překvapivosti o obsah předchozích rozhodnutí v této věci a o jejich rozpor s napadeným rozsudkem odvolacího soudu; pomíjí však skutečnost, že o překvapivé rozhodnutí nemůže jít tam, kde rozhodnutí bylo možno předvídat buď na základě zjištěného skutkového stavu věci, nebo postupu odvolacího soudu anebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení. V tomto směru neuvádí žádnou relevantní argumentaci.
K dovolání žalobkyně:
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku III. části věty za středníkem napadeného rozsudku. Přípustnost opírá o § 237 o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „jakým způsobem se vyjadřuje výše bezdůvodného obohacení vzniklého s tím, že spoluvlastník bytu se nepodílí na nákladech spojených s jeho užíváním“. O řešení takto obecně formulované otázky však není rozhodnutí odvolacího soud opřeno; jde o konkrétnější řešení otázky, zda a v jaké míře se spoluvlastník, který společnou věc - jednotku (byt) neužívá, má podílet na platbách za vytápění bytu či dodávky tepla. Protože uvedená otázka je implicitně zahrnuta v dovolatelkou obsahově vymezeném důvodu přípustnosti a v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, zakládá přípustnost dovolání.
K procesní stránce věci: Odvolací soud je povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení. Jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádá, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatíží řízení vadou, která bude mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
Žalobkyně v nalézacím řízení zjevně nesouhlasila s tím, aby žalovanému byla uložena povinnost podílet se na nákladech spojených s vytápěním bytu jen v rozsahu jedné čtvrtiny celkových nákladů. V doplnění odvolání žalobkyně uvedla, že „bylo-li žalovanému přiznáno bezdůvodné obohacení ve výši jedné poloviny tržního nájemného, tak by žalobkyni mělo být přiznáno bezdůvodné obohacení rovněž ve výši jedné poloviny úhrad spojených s užíváním bytu, neboť v případě hypotetického pronájmu jedné poloviny bytu za tržní nájemné by hypotetický nájemník nepochybně rovněž hradil jednu polovinu plateb spojených s bytem, zejména pokud jde o teplo, teplou vodu atd. Byla-li hypotéza v podobě tržního nájemného uplatněna soudem u bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, měla být zrovna tak uplatněna v podobně jedné poloviny úhrad spojených s bytem v případě bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.“ A poté, že „okresní soud dále při vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků nezohlednil rozdíl v jejich situaci spočívající v tom, že žalovaný se podle své vůle mohl do bytu opět kdykoliv nastěhovat a tento užívat, a mohl si do něj kdykoli přijít a zase odejít, používat ho jako sídlo svého podnikání a z tohoto majetku profitovat, v bytě měl hlášeno trvalé bydliště, kdežto žalobkyně, která tento stav musela trpět, tím byla zásadním způsobem omezena ve svém právu bydlení. Toto omezení žalobkyně nenašlo žádný výraz v rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, přičemž mělo být přihlédnuto též k tomu, že je technicky nemožné snížit náklady spojené s užíváním jedné poloviny bytu na jednu čtvrtinu např. vytápěním poloviny bytu na 25 %.“ V závěrečném návrhu žalobkyně poukázala zejména na to, že se jí „jeví nespravedlivým, aby byly jakkoliv kráceny výdaje zejména na dodávku tepla a TÚV, tak jak provedl soud I. stupně.“
S touto námitkou se odvolací soud vůbec nevypořádal, ačkoliv ji ve stručné rekapitulaci odvolání žalobkyně (bod 4 rozsudku) uvedl. Porušil tak povinnost rozsudek odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože je její dovolání z jiného důvodu přípustné, dovolací soudu k této vadě musí přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka tvrdí, že žalovanému měla být uložena povinnost platit celou polovinu nákladů na teplo na základě dobrých mravů, neboť žalovaný opustil společnou domácnost a odstěhoval se k jiné ženě, přičemž žalobkyně mu nebránila byt užívat, pak v této souvislosti nevymezuje ani nepřímo důvod přípustnosti dovolání. Nicméně i tuto námitku vznesla v odvolání a odvolací soud se jí nezabýval; učiní tak v dalším řízení. Dovolací soud poznamenává, že skutečnost, že jeden z manželů opustí druhého, a tato skutečnost vede výrazně ke snížení jeho péče o děti a rodinu, resp. se negativně negativní promítá do hospodaření se společným majetkem, může vést při vypořádání společného jmění manželů k tzv. disparitě podílů; tento závěr se opírá o § 149 odst. 2 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp zn. 22 Cdo 1112/2006). Ve vztazích mezi podílovými spoluvlastníky však takové pravidlo zákon neobsahuje.
Ke hmotněprávnímu posouzení: Přípustnost dovolání zakládá otázka, zda a v jaké míře se spoluvlastník, který společnou věc - jednotku (byt) neužívá, má podílet na platbách za vytápění bytu či dodávky tepla.
Vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba (§ 1116 o. z.). Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (§ 1122 odst. 1 o. z., podobně § 137 odst. 1 obč. zák.).
K náhradě nákladů vynaložených na topení v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964:
Bezdůvodně se obohatí i ten, kdo získá majetkový prospěch tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z., podobně § 454 obč. zák.).
Náklady nutné pro trvalé zachování podstaty (impensae necessariae) jsou spoluvlastníci povinni vynaložit podle výše spoluvlastnického podílu.
Výše bezdůvodného obohacení je dána – pokud jde o investici na nutné opravy nebo údržbu – podílem žalovaného (neinvestujícího spoluvlastníka) na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99).
Z uvedeného vyplývá, že vynaložil-li spoluvlastník bez dohody s druhým spoluvlastníkem náklad nutný na zachování společné věci, má vůči druhému (příp. ostatním) spoluvlastníkovi právo na úhradu částky, která na něj podle výše jeho podílu připadá, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
K náhradě nákladů vynaložených na topení v době účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.:
V poměrech tohoto občanského zákoníku již nejde o nárok z bezdůvodného obohacení, ale o zákonný nárok spoluvlastníka vyplývající z § 1136 o. z., který zní: „Spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může požadovat
a) poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu,
b) náhradu nutných nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba vynaložit na záchranu věci“.
K tomu viz Králík, M., in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 527: „Samotný pojem ‚záchrana věci‘ občanský zákoník nedefinuje, jeho výklad by však v praxi co do základního vymezení neměl činit problémy. Důvodová zpráva naznačuje, že tento nárok vzniká, jestliže spoluvlastník jedná v případě ohrožení společné věci. Pod tyto případy tak bude nutno zahrnout nejenom jednání, kterým se věc zachraňuje před zničením, tj. před zánikem věci v právním smyslu, ale zřejmě je namístě širší výklad, jenž přizná spoluvlastníku právo na náhradu nutných nákladů tam, kde jeho jednání směřovalo k tomu, aby předešlo znehodnocení věci, pozbytí její funkční či estetické podstaty, ekonomické využitelnosti apod.“
V dané věci je – v poměrech jak občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tak i občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - třeba řešit, nakolik jsou náklady na vytápění nutné pro trvalé zachování podstaty jednotky, resp. pro její záchranu ve výše uvedeném smyslu. Je proto třeba rozlišit náklady, jejichž vynaložení je nutnou podmínkou pro zachování společné věci, resp. (společného) vlastnického práva k ní na straně jedné a náklady, spojené se skutečným užíváním jednotky (bytu) na straně druhé.
Náklady, jejichž vynaložení je nutnou podmínkou pro zachování společné věci, resp. (společného) vlastnického práva k ní, jsou povinni platit všichni spoluvlastníci jednotky, bez ohledu na to, zda jednotku (byt) užívají či nikoliv, přičemž nedohodli-li se jinak, je v jejich vzájemném vztahu podíl na platbách dán výší jejich spoluvlastnických podílů. Sem patří zejména náklady spojené se správou domu a pozemku.
Platba za dodávky tepla má však povahu smíšenou; zčásti představuje náklad na zachování společné věci (zejména je-li zřejmé, že bez vytápění v zimě by mohlo dojít k poškození nebo k chátrání bytu především mrazem a vlhkostí); zčásti však teplo slouží jen tomu, kdo v bytě bydlí, k pohodě bydlení. Proto se na nákladech na vytápění bytu v rozsahu nezbytné míře nutné k jeho zachování musí podílet i ten spoluvlastník, který byt neužívá. Jestliže by však platby za takové služby byly rozděleny stejně na všechny (v daném případě oba) spoluvlastníky, založilo by to bezdůvodné obohacení toho, kdo byt skutečně užívá; ten totiž využívá pro sebe teplo v rozsahu vyšším, než jaký by byl minimálně nutný k zachování předmětu vlastnictví. Stanovení poměru, v jakém se budou účastníci podílet na takových nezbytných platbách záleží na úvaze soudu, která nesmí být zjevně nepřiměřená.
Odvolací soud v dalším řízení zváží odvolací výtky žalobkyně a ve věci rozhodne podle právního názoru dovolacího soudu zde uvedeného.
Dovolací soud je si vědom toho, že jeho právní názor není v rozporu s právním posouzením věci, které provedl soud prvního stupně a které odvolací soud nijak nezpochybnil; nicméně v dovolacím řízení nebylo možno napravit nedostatek odůvodnění, které některé potenciálně významné námitky žalobkyně zcela přešlo.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Autor: -mha-