// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.02.2019
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, ze dne 27. 11. 2018
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 7 C 208/2015-235, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „kanalizační přípojka tvořená úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby XY postavené na pozemku XY, vedoucí pod pozemkem XY, vše na LV XY, do níž je zaústěna vnitřní kanalizace stavby bez č. p. nebo č. e. stojící na pozemku XY, dále vedoucí pod pozemek XY, vše na LV XY a zaústěná do stokové sítě pod pozemkem XY zapsaným na LV XY, vše v k. ú. a obci XY, vedené u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětná kanalizační přípojka“), je ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného s podíly o velikosti ideální ½“ (výrok I.). Určil, že předmětná kanalizační přípojka je v části potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby XY až po revizní šachtu č. 3 umístěnou ve stavbě bez č. p. nebo č. e. stojící na pozemku XY, při hranici s pozemkem XY, ve výlučném vlastnictví žalobce, ve zbývající části potrubí kanalizační přípojky od revizní šachty č. 3 až po zaústění předmětné kanalizační přípojky do stokové sítě pod specifikovaným pozemkem XY ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného s podíly o velikosti ideální ½ (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je podle výpisu Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY, vlastníkem pozemku XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV XY, jehož součástí je bytový dům XY (dále jen „XY“), a žalovaný je podle LV XY vlastníkem pozemku XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY, a pozemku XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e. (dále jen „XY“), vše v obci a k. ú. XY. Podle stavebního povolení vydaného Městským úřadem v XY, odborem výstavby a územního plánování ze dne 10. 3. 1999, č. j. Výst. 130/99, byla žalovanému povolena rekonstrukce objektu XY. Podle projektové dokumentace měla být stávající kanalizační přípojka objektu XY nahrazena kanalizační přípojkou novou. Při rekonstrukci se však žalovaný napojil na předmětnou kanalizační přípojku vedoucí od domu XY a provedením betonové ucpávky v délce cca 1 m znemožnil žalobci řádné užívání části předmětné kanalizační přípojky. Z podnětu žalobce následně probíhala šetření před Městským úřadem v XY, jakož i Krajským úřadem Pardubického kraje, vztahující se ke znemožnění odvádění odpadních vod z objektu XY. V rámci šetření byl žalobce Městským úřadem v XY, odborem výstavby a územního plánování v rozhodnutí ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. S MUMT 34449/2014-OVUP1, odkázán na podání žaloby u Okresního soudu ve Svitavách, což dne 21. 8. 2015 učinil, a u soudu prvního stupně podal návrh na určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce, jakož i návrh na nařízení předběžného opatření. Žalovaný namítal, že předmětnou kanalizační přípojku nelze považovat za kanalizační přípojku, která by mohla být ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Soud prvního stupně pak při posouzení povahy předmětné kanalizační přípojky postupoval podle § 3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), ve spojení s § 498 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a konstatoval, že jde o samostatnou stavbu, která je nemovitou věcí. Dále odkázal na § 3 odst. 3 zákona vodovodech a kanalizacích, podle něhož je vlastníkem kanalizační přípojky, popřípadě její části zřízené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2002), vlastník pozemku nebo stavby připojené ke kanalizaci, není-li prokázán opak. S ohledem na prokázaný skutkový stav, spory mezi účastníky o zprovoznění, provozování, existenci a vlastnické právo dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě vyvstala potřeba právně vyřešit otázku vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce. Nepřehlédl přitom ani skutečnost, že stavební úřad odkázal žalobce na podání žaloby u soudu, a dále poznamenal, že pokud by žalovaný dodržel stavební povolení ze dne 10. 3. 1999, včetně projektové dokumentace, situace, jež je předmětem sporu, by nenastala. V závěru soud prvního stupně poznamenal, že v daném případě by rovněž nebylo spravedlivé rozhodnout, že žalovaný je spoluvlastníkem celé kanalizační přípojky, včetně úseku, který k odvodu jeho odpadních vod z objektu XY neslouží a převážně neleží ani na pozemku žalovaného. To bylo i důvodem, proč původní petit žaloby zamítl a rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 22 Co 357/2016-425, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že předmětná kanalizační přípojka je v části potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby XY, až po revizní šachtu č. 3, která je umístěná ve stavbě bez č. p. nebo č. e. stojící na pozemku XY, při hranici s pozemkem XY, ve výlučném vlastnictví žalobce, a ve zbývající části potrubí předmětné kanalizační přípojky od revizní šachty č. 3 až po zaústění předmětné kanalizační přípojky do stokové sítě pod pozemkem XY ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného s podíly o velikosti ideální ½ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. – III.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Předně vytkl soudu prvního stupně, že se otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce nezabýval dostatečně. Dále poukazoval na to, že naléhavý právní zájem na určení práva či právního poměru musí vyplývat ze skutkových okolností, které je žalobce povinen tvrdit a prokázat. Situace, kdy soud shledá naléhavý právní zájem i bez příslušných tvrzení žalobce toliko na základě toho, co vyjde v řízení najevo, by měla nastávat pouze výjimečně, přičemž otázku naléhavého právního zájmu by měl soud zkoumat předtím, než začne zkoumat věc samu, tj. existenci či neexistenci práva nebo právního poměru. Odvolací soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, podle něhož by určující výrok soudu postavil najisto vzájemné vztahy účastníků, a působil tak preventivně. Určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, pročež není ani pravděpodobné, že by se požadovaným určením předešlo žalobě na plnění. Naléhavý právní zájem nelze spatřovat ani v nutnosti odvodu odpadních vod z objektu Poštovní 1, neboť určení vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce by žalobci možnost odvádět odpadní vody touto přípojkou stejně nezajistilo. Rovněž poznamenal, že otázka vlastnictví je otázkou zcela odlišnou od otázky, zda má žalobce nějaké právo mít svou věc umístěnou na pozemku žalovaného, což demonstruje na případu, kdy by žalobce vyměnil stávající potrubí za nové, a dosavadní věc v právním slova smyslu by zanikla. Závěrem odvolací soud konstatuje, že ani judikatura uváděná žalobcem k problematice naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví není v daném případě přiléhavá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2885/2005 a sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, podle nichž má určovací žaloba v zásadě preventivní povahu. Směřuje k ochraně ohroženého práva či právního vztahu, může mít své procesní oprávnění i v případě tvrzení dovolatele o porušení práva, domáhá-li se dovolatel toho, aby byl právní vztah mezi účastníky autoritativně posouzen a deklarován. Tím se může vytvořit pevný právní základ pro vztahy procesních stran a zabránit jejich případným budoucím sporům. Podle dovolatele by určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce postavilo najisto vzájemné vztahy účastníků. V otázce posouzení naléhavého právního zájmu poukazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2852/2007, podle něhož je naléhavý právní zájem dán tím, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem věci, která je předmětem sporu, tj. kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu a investovat do ní další prostředky. Citované rozhodnutí považuje za přiléhavé, neboť předmětem soudního řízení mezi žalovaným a dovolatelem je spor o to, kdo je vlastníkem předmětné kanalizační přípojky. Odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu spatřuje dovolatel právě v neuplatnění závěrů shora citovaného rozhodnutí, pro něž nebyly podle jeho názoru v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu dány důvody. Dále má za to, že naléhavý právní zájem v řízení tvrdil a prokázal. Konkrétně jej lze vyvozovat z následujících skutečností. Žalovaný si předmětnou kanalizační přípojku přisvojoval a popíral vlastnické právo dovolatele. Ze stavby Poštovní 1 je potřeba odvádět odpadní vody předmětnou kanalizační přípojkou, v opačném případě je ohrožen nejen samotný objekt Poštovní 1, ale i život a zdraví lidí. Dovolatel se snažil uplatnit svá práva u správních orgánů, ty jej nicméně odkázaly s otázkou určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce na soud. Jelikož nebyl dán základní právní rámec v podobě vlastnického práva žalovaného nebo dovolatele, nebylo možné podat žalobu na plnění. Preventivní účinek určovací žaloby dovolatel spatřuje jednak v případném odvrácení opětovného zaslepení přípojky, jednak v zamezení možných budoucích sporů mezi dovolatelem a žalovaným. Naléhavý právní zájem na určení vyvozuje i z toho, že bez něj nebude možné předmětnou kanalizační přípojku řádně užívat, provádět její údržbu a opravy. Podle mínění dovolatele rovněž hrozí, že bez případného určení de facto přijde o své vlastnické právo k předmětné kanalizační přípojce. Krom shora uvedeného má dovolatel dále za to, že jej odvolací soud řádně nepoučil podle § 118a občanského soudního řádu, aby doplnil svá tvrzení, případně označil důkazy týkající se existence naléhavého právního zájmu na určení, v důsledku čehož nebylo možné žalobu dovolatele z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu zamítnout. Mimo jiné dovolatel poukazuje i na možné omezení práva na soudní a jinou ochranu, a to pro případ, že by nemohl s úspěchem podat žalobu na určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce. V neposlední řadě zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, v důsledku čehož se stává nepřezkoumatelným a i z tohoto důvodu by měl být zrušen. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a v souladu s judikaturou i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zejména pak v otázce posouzení naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví. Argumentuje tím, že určení vlastnictví samo o sobě není způsobilé jednoznačně odstranit tvrzený spor. Zejména za situace, kdy by rozhodnutí soudu bylo toliko předpokladem pro další řízení a vedlo by k rozmnožení sporů, čímž by nebyla podle žalovaného naplněna preventivní funkce žaloby na určení. Srovnatelně jako v odvolání považuje změnu petitu provedenou dovolatelem v rámci řízení za nepřípustnou. Požadované určení je taktéž nemožné, neboť předmět vlastnictví fyzicky neexistuje a neexistoval ani v době podání žaloby, respektive rozhodnutí soudu. Taktéž judikatura uváděná dovolatelem nevytváří podporu pro jeho tvrzení. Naléhavý právní zájem není dán také z toho důvodu, že otázku, kterou dovolatel řešil prostřednictvím žaloby na určení, bylo podle žalovaného možné stejně tak vyřešit i žalobou na plnění. Žalovaný pak v otázce posouzení naléhavého právního zájmu na určení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/2000, podle něhož je naléhavý právní zájem dán tehdy, existuje-li rozpor ve vlastnictví nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí, o což v daném případě nejde. Dovolání je tak nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce pokládá otázku, zda má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce ve smyslu § 80 o. s. ř.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Judikatura přitom připouští, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Na to v dovolání poukazuje i dovolatel.
Nejvyšší soud ve své judikatuře dále dospěl k závěru, že je-li věc, jež není předmětem zápisu ve veřejném seznamu, samostatně převoditelná, a není-li k dispozici žádná listina, jež by vlastnické právo k této věci deklarovala, popřípadě existující listina je některým z účastníků řízení zpochybňována, pak soudní rozhodnutí o určovací žalobě může zabránit vzniku sporů, jež by z možného převodu vlastnického práva podle současných poměrů mohly vzniknout [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V dané věci soud prvního stupně vyhověl žalobě a určil, že žalobce je výlučným vlastníkem části předmětné kanalizační přípojky v části jsou žalobce a žalovaný spoluvlastníky s podíly o velikosti ½ (viz výše). Byť explicitně o naléhavém právním zájmu soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí nic nezmiňuje, na straně 6 a 7 uvádí, že s ohledem na prokázaný faktický stav, spory mezi účastníky o zprovoznění, provozování, existenci, jakož i vlastnické právo k předmětné kanalizační přípojce, odkaz správního orgánu na podání žaloby k soudu, v neposlední řadě pak i s ohledem na další možné spory účastníků a avizované žaloby na náhradu škody, bylo v daném případě třeba právně vyřešit otázku vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá. Zdůraznil, že určující výrok soudu nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, pročež není ani pravděpodobné, že by se požadovaným určením předešlo žalobě na plnění. Naléhavý právní zájem nelze podle odvolacího soudu spatřovat ani v nutnosti odvodu odpadních vod z objektu Poštovní 1, neboť určení vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce by žalobci možnost odvádět odpadní vody předmětným potrubím stejně nezajistilo. Dále uvedl, že otázka vlastnictví je zcela odlišnou od otázky, zda má žalobce právo mít svou věc umístěnou na pozemku žalovaného. Uzavřel, že ani judikatura uváděná žalobcem není přiléhavá.
Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Jak bylo uvedeno výše, naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V dané věci bylo vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce nejisté, což ostatně vyplývá i z podaného dovolání [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4420/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), v němž dovolací soud s ohledem na nejistotu vlastnického práva k elektrické přípojce dospěl k závěru, že je dán na takovémto určení naléhavý právní zájem]. Nadto lze poukázat také na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2852/2007, podle něhož může být dán naléhavý právní zájem také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky. Dovolací soud rovněž nesouhlasí s popřením dovolatelových tvrzení ze strany odvolacího soudu, kdy dovolatel uvedl, že nemohl s ohledem na nejistotu základního právního rámce uplatnit žalobu na plnění. Podle dovolacího soudu je v předmětném případě nutné zohlednit závěry, k nímž postupně judikatura soudů dospěla, a to, že lze-li žalovat na splnění povinnosti, může být i přesto naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3, roč. 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3, roč. 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, roč. 1995 – I. díl].
V projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu je zřejmé, že se žalobce podanou určovací žalobou snaží vytvořit pevný právní základ v rámci dlouhotrvajících sporů mezi účastníky ohledně vlastnictví předmětné kanalizační přípojky. Za této situace má Nejvyšší soud za to, že pomocí určovací žaloby účinněji než jinými právními prostředky lze vytvořit právně onen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků týkající se sporného vlastnictví předmětné kanalizační přípojky, neboť případné rozhodnutí, jímž soud požadovanému určení vyhoví, je – na rozdíl od rozhodnutí o jiných právních prostředcích – způsobilé postavit najisto vzájemné vztahy účastníků. Nadto je nutné poznamenat, že právě v případě, kdy byla správním orgánem zamítnuta žádost dovolatele na nařízení udržovacích prací žalovanému s ohledem na nejistotu vlastnických vztahů k předmětné kanalizační přípojce, a správní orgán dovolatele odkázal pro spornost vlastnického práva k přípojce k podání žaloby u soudu, neměl dovolatel k dispozici v podstatě jiný právní prostředek než právě určovací žalobu. S tímto argumentem, prostřednictvím kterého žalobce odůvodňoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal.
Podle dovolacího soudu sice lze přisvědčit argumentu odvolacího soudu v té rovině, že otázka vlastnictví k předmětné kanalizační přípojce je zcela odlišnou od otázky, zda má žalobce právo mít svou věc umístěnou na pozemku žalovaného, nicméně argument odvolacího soudu, že by se po případném určení vlastnického práva mohl žalovaný s ohledem na absenci shora popsaného práva žalobce, domáhat odstranění předmětné kanalizační přípojky, čímž nebude dána jistota v právních vztazích účastníků a nebude nikterak působeno preventivně, podle dovolacího soudu neobstojí. Otázka oprávnění žalobce mít na pozemku žalovaného předmětnou kanalizační přípojku totiž sama o sobě není předmětem řízení. Mezi účastníky samozřejmě v obecné rovině nelze vyloučit spory, ve kterých by byla otázka vlastnického práva k přípojce řešena jako otázka předběžná, odvolací soud však neuvádí, že by takové řízení probíhalo či probíhala. Nadto při jejich možné budoucí existenci pramenící ze spornosti vlastnického práva k přípojce, které by se posuzovalo jako otázka předběžná, je to právě určovací žaloba, která právní poměry účastníků postaví napevno potud, že režim vlastnického práva k přípojce bude jednoznačně stanoven způsobem, který bude pro účastníky i pro soud závazný. To platí tím spíše, že vlastnické právo k přípojce je mezi účastníky zjevně sporné, část přípojky se nachází pod povrchem pozemku žalovaného a sám žalovaný dokonce zpochybňuje samotnou právní existenci předmětu, ke kterému se žalobce určení vlastnického práva domáhá. Stejně jako lze v obecné rovině argumentovat možnými budoucími spory, kterým nemůže bez dalšího a v úplnosti určovací rozhodnutí nikdy zabránit, lze naopak uvažovat o tom, že právě určení vlastnického práva k přípojce může tyto spory eliminovat, případně zbavit potřeby určení vlastnického práva k přípojce ve sporech na plnění. Už samotná evidentní spornost vlastnického práva k přípojce zjevně implikuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž i na tuto skutečnost žalobce při odůvodňování naléhavého právního zájmu odkázal, ale ani s tímto důvodem se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal.
K námitce dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti podle § 157 2 o. s. ř., dovolací soud uvádí následující.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupných na www.nsoud.cz)].
Nelze nicméně opomíjet závěr, k němuž dovolací soud ve své judikatuře dospěl a to, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak zjevně není v intencích závěrů formulovaných ve shora citovaném rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud podrobně odůvodnil svůj závěr o absenci naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení a s těmito důvody také dovolatel věcně polemizuje. Byť dovolatel naznačuje, že ho odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepřesvědčilo o správnosti názorů odvolacího soudu, už samotná schopnost s těmito důvody věcně polemizovat potvrzuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není.
Za důvodnou nelze rovněž považovat námitku dovolatele spočívající v nedostatečném poučení odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním požadavkům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci vždy náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se pak uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2). K poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)]. Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není potřeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 (obojí dostupné na www.nsoud.cz)]. V nyní posuzované věci odvolací soud nicméně nezaložil napadené rozhodnutí na tom, že žalobce neunesl procesní břemeno ohledně naléhavého právního zájmu, nýbrž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není dán, čímž řízení nijak nezatížil vadou, ke které by byl dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva v daném případě v dovolacím přezkumu neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-