// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.02.2019
Vypořádání výnosů a přírůstků, které vznikly po zániku SJM
Pravidlo tří let podle § 150 odst. 4 obč. zák. se z povahy věci – s důsledky spočívajícími v zániku práva – nemůže uplatnit tam, kde se jedná o součásti vztahující se k majetku v SJM, jenž soudní praxe per analogiam podrobuje režimu vypořádání SJM, jestliže ke vzniku těchto výnosů a přírůstků dochází až po zániku SJM. Tyto přírůstky a výnosy neexistují ke dni zániku SJM, a tudíž k nim účastníci nemohou ihned po zániku SJM uplatnit nároky na jejich vypořádání. Účastník řízení není omezen ve svém právu na vypořádání těchto nároků lhůtou plynoucí z § 150 odst. 4 obč. zák. Jestliže tyto nároky nevznikly za trvání SJM, a nelze na ně proto vztáhnout tříletou lhůtu běžící od zániku SJM, nemohou bez dalšího podléhat zániku uplynutím tří let od zániku SJM.
Tyto nároky mohou být uplatněny následně i mimo režim řízení o vypořádání SJM (pokud v řízení o vypořádání SJM uplatněny nebyly) a jde pak pouze o otázku právního režimu takových nároků. Nároky nepodléhají prekluzi, neboť ve smyslu § 583 obč. zák. platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. O tento případ však v dané věci nejde. Bylo by tak možno uvažovat toliko o případném promlčení takových nároků.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3210/2018, ze dne 27. 11. 2018
Dotčené předpisy:
§ 149 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 150 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 C 113/2008-615, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2017, č. j. 3 C 113/2008-633, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 914 734,37 Kč spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Žalobu zamítl v části, jež se týkala 164 265,63 Kč spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci původně měli ve společném jmění manželů (dále také „SJM“) 3/4 nemovitostí tvořících funkční tovární areál v D. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Dne 19. 4. 2005 bylo jejich manželství pravomocně rozvedeno a následně byl v řízení o vypořádání SJM pravomocným rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 každému z účastníků přikázán podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu id. 3/8. Dne 19. 5. 2014 žalovaný nabyl od svého otce zbylé id. 2/8 předmětných nemovitostí (tj. stal se vlastníkem id. 5/8). Spoluvlastnictví účastníků trvalo až do 27. 11. 2015, kdy bylo soudem pravomocně zrušeno a vypořádáno tak, že se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stal žalovaný. Žalobkyně předmětné nemovitosti sama nikdy nevyužívala, činil tak jen žalovaný, který za jejich užívání v žalovaném období od 1. 12. 2006 do 27. 11. 2015 obdržel na nájemném od třetích osob celkem 1 389 725 Kč (tj. 759 694,41 Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 11. 12. 2012 a 630 030,55 Kč za dobu od 11. 12. 2012 do 27. 11. 2015).
Žalobou ze dne 1. 12. 2008 se žalobkyně domáhala zaplacení celkem 1 079 000 Kč (250 000 Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 12. 2008 a 829 000 Kč za dobu od 1. 1. 2009 do 27. 11. 2015). Soud prvního stupně shledal požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky jako důvodný. Přiznání nárokované částky za období od 1. 12. 2006 do 11. 12. 2012, kdy bylo SJM pravomocně vypořádáno soudem, konkrétně odůvodnil tím, že jde o tzv. „dodatečné vypořádání SJM“, neboť se jedná o nájemné, které žalovaný obdržel po zániku manželství za užívání společných nemovitostí. Žalobkyni tudíž náleží polovina nájemného s odkazem na domněnku vypořádání v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 24 Co 199/2017-685, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 559 282,37 Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 11. 12. 2012 (výrok I.). Ve zbývající části výroku I., v němž bylo žalobě vyhověno ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení 355 452 Kč s úroky z prodlení, a dále ve výroku III., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Zaplacení částky 559 282,37 Kč se žalobkyně nemůže domáhat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se žalovaný jako bývalý manžel nemohl bezdůvodně obohatit užíváním společných věcí patřících do nevypořádaného SJM, ani z titulu vypořádání SJM, protože žalobkyně podala tuto žalobu až po uplynutí tří let od zániku SJM a v řízení o vypořádání SJM tuto položku neuplatnila; z toho důvodu již tyto výnosy nelze vypořádat v jiném řízení a rovněž ohledně nich nenastává domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., protože nejde o společný závazek ani o společnou pohledávku vzniklou ještě za trvání SJM.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které spatřuje přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Rozporuje názor odvolacího soudu, že nájemné inkasované žalovaným – v období po zániku jejich SJM a před jeho vypořádáním – z nemovitostí, které spadaly do jejich SJM, představuje „přírůstek a výnos“ zaniklého SJM, ohledně nějž nenastává domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák., neboť tyto nároky lze zohlednit jen při vypořádání SJM či v dohodě. Ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, na nějž odvolací soud odkazuje, nelze dovodit, že pokud nárok na vypořádání výnosu z věcí náležících do zaniklého SJM (zde v podobě nájemného) nebude do tří let od zániku SJM uplatněn, právo na vypořádání takového výnosu zaniká. Svou argumentaci podporuje i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu a uvedením možných negativních důsledků učiněných závěrů odvolacího soudu. Dále žalobkyně namítá procesní pochybení odvolacího soudu spočívajícího v tom, že účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem na danou věc. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku I. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení obč. zák. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že pokud žalobkyně neuplatnila požadavek na vypořádání výnosů a přírůstků, které vznikly po zániku SJM, přímo v řízení o vypořádání SJM, nemůže uplatnit nárok v následném samostatném řízení. Byť bez bližšího právního odůvodnění, odvolací soud zjevně naznačuje, že v takovém případě by mělo dojít k zániku práva na uplatnění takového požadavku.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obč. zák. ani jiný zákon výslovně neupravují režim, jímž se v době mezi zánikem a vypořádáním SJM řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. ustanovení o SJM [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)]. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak výslovně podle § 736 věty druhé platí, že dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.
Přírůstky a výnosy z majetku, který byl v SJM v okamžiku jeho zániku, vzniklé v období od zániku SJM do jeho vypořádání, již striktně vzato jeho součást netvoří, protože po zániku SJM nelze nadále jeho masu rozšiřovat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Právní režim těchto přírůstků a výnosů se řídí (stejně jako majetek v doposud nevypořádaném SJM) podle § 853 obč. zák. přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o SJM a tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání SJM (platí tedy, že při užívání tohoto majetku jednotlivými účastníky či braní plodů a užitků z něho mezi nimi nevzniká závazkový vztah z bezdůvodného obohacení) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Tyto přírůstky a výnosy lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání SJM pouze za podmínky, byl-li nárok na jejich vypořádání uplatněn [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3379/2014, či ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].
V citované judikatuře Nejvyšší soud naznačil, že se na výnosy získané z věcí náležejících do SJM bude v období od jeho zániku do jeho vypořádání analogicky vztahovat režim SJM. To Nejvyšší soud explicitně zdůraznil také v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5703/2015, uváděném žalobkyní v dovolání. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že takové výnosy a přírůstky se vypořádají podle pravidel obsažených v § 149 a § 150 obč. zák.
Toto východisko ostatně respektuje i sám odvolací soud, jestliže naznačuje, že k vypořádání takových výnosů má dojít právě a jenom v řízení o vypořádání SJM. Dovolací soud souhlasí s tímto závěrem potud, že je obecně žádoucí, aby tyto výnosy a přírůstky byly vypořádány v řízení o vypořádání SJM, ale z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v žádném ohledu nevyplývá, že pokud tyto přírůstky a výnosy nejsou učiněny předmětem vypořádání SJM, nárok na jejich vypořádání zanikne, a to tím spíše, jestliže judikatura Nejvyššího soud bez jakýchkoliv pochybností připouští, že vypořádání SJM může být pouze částečné [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3058/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud ostatně ani v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevysvětlil, proč by tyto nároky nemohly být uplatněny mimo rámec řízení o vypořádání SJM. Jestliže však z tohoto východiska vychází, nutně tím implikuje závěr, že došlo k zániku tohoto nároku.
Podle § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Tzv. pravidlo tří let formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Smyslem této úpravy i judikatury dovolacího soudu je poskytnout účastníkům tři roky, ve kterých mohou uplatnit součásti SJM k vypořádání před tím, než ohledně nich nastoupí účinky vyvratitelné domněnky vypořádání, přičemž se jedná o součásti SJM, které mohly být ihned po jeho zániku učiněny předmětem vypořádání, protože existovaly právě již k datu zániku SJM.
V poměrech aplikace § 150 odst. 4 obč. zák. pak soudní praxe ve vztahu k tomuto pravidlu doplnila – ohledně situací, kdy účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání nenastoupí – závěr vztahující se k tzv. vnosům a investicím ve směru, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, či ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. Pokud v uvedené lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů naplněn a jednalo se o vnosy učiněné za trvání manželství, nelze je již následně vypořádat a nárok na jejich vypořádání zaniká [srovnej Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění v teorii a judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 234, nebo Králík, M. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. 2. vyd. Praha: Leges, 2014, str. 406–407, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Tyto nároky vztahující se k SJM nejsou výslovně uvedeny v § 150 odst. 4 obč. zák., a proto s nimi soudní praxe spojila závěr o zániku práva na jejich vypořádání.
Pravidlo tří let se však z povahy věci – s důsledky spočívajícími v zániku práva – nemůže uplatnit tam, kde se jedná o součásti vztahující se k majetku v SJM, jenž soudní praxe per analogiam podrobuje režimu vypořádání SJM, jestliže ke vzniku těchto výnosů a přírůstků dochází až po zániku SJM. Tyto přírůstky a výnosy neexistují ke dni zániku SJM, a tudíž k nim účastníci nemohou ihned po zániku SJM uplatnit nároky na jejich vypořádání. V praxi by pak běžně docházelo k tomu, že kdyby § 150 odst. 4 obč. zák. měl dopadat i na případy přírůstků a výnosů, které vznikají po zániku SJM, měli by účastníci někdy velmi krátkou dobu na to, aby součástí probíhajícího řízení o vypořádání majetku v SJM učinili i tyto nároky (např. tehdy, pokud by k nabytí přírůstků došlo dva roky a deset měsíců od zániku SJM) a v některých případech by ani lhůta tří let od zániku SJM nemohla být objektivně splněna (např. tam, kde by probíhalo řízení o vypořádání SJM k majetku, z nějž plynou výnosy pět let a v této době by došlo ke vzniku přírůstků). V těchto případech by totiž účastníci řízení vůbec neměli lhůtu tří let k jejich možnému vypořádání před tím, než by měly nastoupit účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání, a někdy by tato tříletá lhůta od zániku SJM uplynula ještě dříve, než přírůstky a výnosy vznikly.
Dovolací soud však vychází z toho, že účastník řízení není omezen ve svém právu na vypořádání těchto nároků lhůtou plynoucí z § 150 odst. 4 obč. zák. Jestliže tyto nároky nevznikly za trvání SJM, a nelze na ně proto vztáhnout tříletou lhůtu běžící od zániku SJM, nemohou bez dalšího podléhat zániku uplynutím tří let od zániku SJM. Odvolací soud ostatně ani neuvádí, z jakého důvodu by nebylo možné tyto nároky mimo režim řízení o vypořádání SJM uplatnit, ani co by mělo být důvodem pro zánik takových nároků. Již potud je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Jestliže pak odvolací soud uzavírá, že tyto nároky lze uplatnit výhradně v řízení o vypořádání SJM s tím, že pokud tak účastník neučiní, má to – zřejmě – za následek zánik takových nároků, pak s tímto závěrem z výše uvedených důvodů dovolací soud nesouhlasí.
Dovolací soud zastává názor, který nijak nekoliduje s jeho dosavadní rozhodovací praxí, že tyto nároky mohou být uplatněny následně i mimo režim řízení o vypořádání SJM (pokud v řízení o vypořádání SJM uplatněny nebyly) a jde pak pouze o otázku právního režimu takových nároků. Pro úplnost dovolací soud dodává, že tyto nároky nepodléhají prekluzi, neboť ve smyslu § 583 obč. zák. platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. O tento případ však v dané věci nejde. Bylo by tak možno uvažovat toliko o případném promlčení takových nároků právě proto, že jejich vznik se váže až na období po zániku SJM a neuplatní se vůči nim režim § 150 odst. 4 obč. zák. v podobě zániku práva (jako ve vztahu k vnosům a investicím učiněným za trávní společného jmění) jenom pro uplynutí doby. Přípustnost institutu promlčení ostatně dovolací soud i ve vztahu k vypořádání SJM a úpravě § 150 odst. 4 obč. zák. opakovaně vyslovil právě ve vztahu k nárokům majícím základ v období po zániku SJM [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003, ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007, nebo dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně je důvodné, nezabýval se již dovolací soud tvrzenou vymezenou vadou spočívající v tom, že odvolací soud účastníky neměl seznámit se svým odlišným právním názorem na danou věc.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-