// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 31.07.2024
Rozdělení podílu ve společnosti s ručením omezeným
I. Podíl ve společnosti s ručením omezeným je movitou nehmotnou věcí představující účast společníka ve společnosti a jeho obsahem jsou práva a povinnosti z této účasti plynoucí. Společník může se svým podílem disponovat a nakládat s ním podle své vůle, avšak v mezích zákona a společenské smlouvy. Jednou z možných dispozic společníka s podílem je i jeho rozdělení. Z povahy podílu jako věci celistvé však vyplývá, že rozdělením podílu nemůže dojít ke změně jeho obsahu, tzn. není možné rozdělení pouze části práv nebo povinností společníka. Po rozdělení podílu tak vždy všechny části podílu původního obsahují totožnou strukturu práv a povinností jako podíl původní. Nedochází tak ke kvalitativní změně podílu, nýbrž ke změně kvantitativní.
Rozdělení podílu ve společnosti s ručením omezeným je právním jednáním společníka, jehož smyslem je umožnit převod nebo přechod rozdělené části (rozdělených částí) podílu na jinou osobu, popř. na více osob (§ 43 odst. 2 z. o. k.). Stejně jako právní úprava převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným proto ani právní úprava rozdělení podílu není součástí práva týkajícího se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se v projednávané věci jedná o smír „ve statusové věci právnické osoby“, a účastníkem řízení tudíž měla být i společnost, je proto nesprávný.
II. Nejvyšší soud, stejně jako u právní úpravy převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným (srov. R 152/2018), neshledává žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že dobré mravy, veřejný pořádek či smysl a účel právní normy vyjádřené v § 43 odst. 2 a 3 z. o. k. brání tomu, aby si společníci (zakladatelé) ve společenské smlouvě ujednali, že rozdělení podílu není možné, popř. že jej lze provést, aniž by souviselo s převodem nebo přechodem podílu, že k rozdělení podílu je nutný souhlas jiného orgánu společnosti než valné hromady, anebo že k rozdělení podílu není souhlas valné hromady (či jiného orgánu společnosti) nutný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2853/2023, ze dne 9. 7. 2024
Dotčené předpisy: § 43 zák. č. 90/2012 Sb.
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Návrhem na schválení smíru doručeným Městskému soudu v Brně dne 2. 11. 2021 se účastníci řízení domáhají schválení mezi nimi uzavřeného smíru ve znění:
1) Dohoda o vypořádání obchodního podílu uzavřená dne 10. 7. 2017 mezi účastníky řízení, prostřednictvím které účastníci řízení rozdělili jejich společný obchodní podíl ve výši 50 % na obchodní společnosti DAMOS s. r. o., se sídlem v Brně, Preslova 911/66, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 63478641 (dále též jen „společnost“), který odpovídal plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, je neplatná.
2) Obchodní podíl ve výši 50 % na společnosti, který odpovídá plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, náleží jako společný obchodní podíl do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, kdy každý z účastníků řízení vlastní id. ½ na společném obchodním podílu.
[2] Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 19 Nc 1/2021-43, smír uzavřený mezi účastníky neschválil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Na základě dohody o vypořádání podílu uzavřené mezi účastníky řízení dne 10. 7. 2017 (dále též jen „dohoda“) došlo k vypořádání a rozdělení společného podílu účastníků řízení ve výši 50 % ve společnosti, který odpovídá plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, rovným dílem tak, že každý z účastníků řízení se stal vlastníkem podílu ve výši 25 % ve společnosti, který odpovídá plně splacenému vkladu ve výši 112.500 Kč.
2) Valná hromada společnosti konaná dne 10. 7. 2017 přijala usnesení o schválení vypořádání společného podílu účastníků ve výši 50 % ve společnosti, který odpovídá plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, rovným dílem tak, jak se účastníci řízení dohodli v dohodě.
[4] Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že „přes shodná stanoviska účastníků řízení nelze s ohledem na povahu sporu schválit ve věci navržený smír“, neboť vypořádání podílu, na kterém se účastníci řízení dohodli, schválila v souladu s § 43 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], valná hromada společnosti.
[5] Podle soudu má rozhodnutí valné hromady o schválení vypořádání podílu „zásadní vliv na chod a fungování celé společnosti jako takové“ a v případě jeho rozporu s právními předpisy se lze domáhat „vyslovení neplatnosti takového rozhodnutí v samostatném řízení“. Neplatnost usnesení valné hromady nelze totiž vyslovit v jiném řízení. Současně „povaha tohoto řízení neumožňuje, aby si účastníci řízení sami smírem vyřešili zásadní otázku tvrzení neplatnosti“ napadeného usnesení valné hromady.
[6] Jelikož byla dohoda schválena valnou hromadou společnosti a účastníci řízení se shodli na „neplatnosti tohoto úkonu“, nezbývá jim „než uplatnit žalobu na neplatnost usnesení valné hromady“. Jinak by se jednalo o „obcházení tohoto zákonného postupu“ a případně by mohlo dojít k poškození společnosti či jejích zbývajících společníků.
[7] Krajský soud v Brně k odvolání obou účastníků řízení v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „v dané věci nebylo možné navrhovaný smír schválit“, jelikož se jedná o smír „ve statusové věci právnické osoby“, účastníky řízení nejsou všechny osoby, „jichž se smír dotýká“, a schválením uzavřeného smíru by byla obcházena „zákonná ustanovení, která stanoví, za jakých podmínek se lze domáhat neplatnosti usnesení valné hromady“.
[9] Podle odvolacího soudu sice není schválení dohody valnou hromadou společnosti „podmínkou účinnosti“ dohody, přesto se ale jedná o „rozhodnutí valné hromady, které lze napadnout jen zákonem stanoveným postupem a ve stanovené lhůtě“. Jen v takovém řízení lze namítat rozpor dohody se společenskou smlouvou, či jiné důvody její neplatnosti.
[10] Rovněž nelze podle odvolacího soudu pominout materiální publicitu zápisu do veřejného rejstříku. Dohoda se „bezprostředně dotýká statusových otázek společnosti“, tudíž se nejedná jen o „dvoustranný právní vztah mezi účastníky řízení“, který se nepromítá do poměrů třetích osob. Nadto se přímo dotýká dalších skutečností zapisovaných do obchodního rejstříku.
[11] Odvolací soud tak neshledal důvody pro to, aby „v tomto řízení o schválení smíru byla konstatována neplatnost dohody a obcházen zákonem stanovený postup pro napadení neplatnosti usnesení valné hromady“.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podal J. D. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
[13] Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky, „zda může být soudem dle § 67 odst. 1 o. s. ř. schválen smír mezi stranami dohody o vypořádání společného obchodního podílu (eventuálně smlouvy o převodu obchodního podílu) ve věci určení neplatnosti příslušné dohody či smlouvy poté, kdy uzavření dohody schválila valná hromada společnosti“.
[14] Dovolatel se domnívá, že právě dohoda je „právním titulem“, na základě kterého došlo k rozdělení společného podílu účastníků řízení, a její případné schválení valnou hromadou společnosti „nemůže mít vliv na její neplatnost ….; samotné rozhodnutí o souhlasu nejvyššího orgánu … není rozhodnutím o rozdělení podílu, toto rozhodnutí činí spoluvlastníci podílu“.
[15] Cituje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, uveřejněné pod číslem 31/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolatel uvádí, že „usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o souhlasu s převodem podílu na osobu, která není společníkem, … není usnesením, v jehož důsledku se mění společenská smlouva v osobách společníků ve smyslu § 171 odst. 1 písm. b) z. o. k.“. Tento závěr se podle dovolatele uplatní i při rozdělení podílu.
[16] Podle dovolatele dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, že „vyslovení neplatnosti dohody by znamenalo obcházení zákonného postupu uplatnění žaloby na neplatnost usnesení valné hromady a že by mohlo poškodit společnost či zbývající společníky“. Soudy tak ve svých rozhodnutích zaměnily návrh na vyslovení neplatnosti dohody za návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti.
[17] Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovaný smír se týká „statusových věcí právnických osob“. Smírné řešení sporu se týká toliko neplatnosti obsahu dohody, nikoli neplatnosti usnesení valné hromady společnosti.
[18] Vzhledem k uvedenému dovolatel uzavírá, že „navržené znění smíru evidentně není v rozporu s právními předpisy a jako takové mělo být soudem schváleno“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[19] Z. D. se ve svém stanovisku ze dne 26. 5. 2023 plně ztotožnil s dovoláním, a to jak „po stránce obsahové, tak i po stránce argumentační“.
[20] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
[21] Podle § 43 z. o. k. lze podíl komanditisty podle § 118 a podíl společníka společnosti s ručením omezeným rozdělit pouze v souvislosti s jeho převodem nebo přechodem, ledaže společenská smlouva určí jinak (odstavec druhý). K rozdělení podílu je nutný souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace (odstavec třetí).
[22] Podle § 67 odst. 1 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, lze navrhnout u kteréhokoli soudu, který by byl věcně příslušný k rozhodování věci, aby provedl pokus o smír (smírčí řízení) a, došlo-li k jeho uzavření, aby rozhodl i o jeho schválení. Jestliže by věcně příslušný byl krajský soud, může provést smírčí řízení a schválení smíru i kterýkoli okresní soud.
[23] Podle § 69 o. s. ř. je účelem smírčího řízení uzavření smíru. Ustanovení § 99 platí i pro tento smír.
[24] Podle § 99 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách (odstavec první). Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (odstavec druhý).
[25] Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přijaté k výkladu § 67 a § 99 o. s. ř. se podává, že:
1) Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.
2) Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména: a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 81 o. s. ř.), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. § 80 o. s. ř.), a c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu.
3) Smír je institutem, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody, a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor, s tím, že v tom je i podstata rozdílu mezi soudním smírem a autoritativním meritorním rozhodnutím, což nalézá svůj výraz i v jejich odlišné právní úpravě.
4) Obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se práva. Smír může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení.
5) Soudní praxe nevylučuje možnost skončit řízení soudním smírem (na základě argumentu „povahou věci“) ani u sporů o platnost smluv, respektive u sporů o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků.
6) Zda smír není v rozporu s právními předpisy, je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže: a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná, zejména je-li neurčitá či nesrozumitelná, b) dohoda účastníků, která směřuje ke vzniku právního vztahu, k jeho změně nebo k jeho zániku, nezahrnuje všechny podstatné náležitosti, které hmotné právo k uzavření takové dohody vyžaduje, nebo c) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází.
7) Zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází.
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, jakož i judikaturu citovanou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1772/2023.
[26] Odvolací soud dospěl k závěru, že smír nelze schválit, neboť jde o statusovou věc právnické osoby, účastníkem řízení nejsou všichni, jichž se smír dotýká (tím zřejmě mínil samotnou společnost), a schválením smíru by byla obcházena zákonná ustanovení o neplatnosti usnesení valné hromady.
[27] Podíl ve společnosti s ručením omezeným je movitou nehmotnou věcí představující účast společníka ve společnosti a jeho obsahem jsou práva a povinnosti z této účasti plynoucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod číslem 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 152/2018“, odst. 28. odůvodnění). Z uvedeného pak vyplývá, že společník může se svým podílem disponovat a nakládat s ním podle své vůle, avšak v mezích zákona a společenské smlouvy. Jednou z možných dispozic společníka s podílem je i jeho rozdělení. Z povahy podílu jako věci celistvé však vyplývá, že rozdělením podílu nemůže dojít ke změně jeho obsahu, tzn. není možné rozdělení pouze části práv nebo povinností společníka. Po rozdělení podílu tak vždy všechny části podílu původního obsahují totožnou strukturu práv a povinností jako podíl původní. Nedochází tak ke kvalitativní změně podílu, nýbrž ke změně kvantitativní.
[28] Rozdělení podílu ve společnosti s ručením omezeným je právním jednáním společníka, jehož smyslem je umožnit převod nebo přechod rozdělené části (rozdělených částí) podílu na jinou osobu, popř. na více osob (§ 43 odst. 2 z. o. k.). Stejně jako právní úprava převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným proto ani právní úprava rozdělení podílu není součástí práva týkajícího se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) [srov. R 152/2018, odst. 29. odůvodnění]. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se v projednávané věci jedná o smír „ve statusové věci právnické osoby“, a účastníkem řízení tudíž měla být i společnost, je proto nesprávný.
[29] S ohledem na shodný účel obou právních úprav daný jejich obsahem (regulace podmínek, za nichž dochází k právnímu nástupnictví na základě vůle dosavadního společníka – k tomu srov. níže) Nejvyšší soud, stejně jako u právní úpravy převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným (srov. závěry R 152/2018, odst. 30. odůvodnění), neshledává žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že dobré mravy, veřejný pořádek či smysl a účel právní normy vyjádřené v § 43 odst. 2 a 3 z. o. k. brání tomu, aby si společníci (zakladatelé) ve společenské smlouvě ujednali, že rozdělení podílu není možné, popř. že jej lze provést, aniž by souviselo s převodem nebo přechodem podílu, že k rozdělení podílu je nutný souhlas jiného orgánu společnosti než valné hromady, anebo že k rozdělení podílu není souhlas valné hromady (či jiného orgánu společnosti) nutný. Ke shodnému závěru ostatně dospěla i část odborné literatury (srov. Dědič, J., Lála, D., Lasák, J. Souhlas valné hromady s rozdělením podílu ve společnosti s ručením omezeným. In: Kotásek, J., Špačková, M. Pocta prof. Josefu Bejčkovi k 70. narozeninám. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2022, Spisy Masarykovy univerzity: řada teoretická, Edice Scientia, sv. č. 726, s. 229).
[30] V poměrech projednávané věci nebylo zjištěno, že společenská smlouva společnosti obsahuje úpravu odlišnou od § 43 odst. 2 a 3 z. o. k., resp. od obsahově obdobné úpravy § 117 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době jejího uzavření, jež by mohla být obsahem společenské smlouvy na základě § 777 odst. 4 z. o. k. (tuto otázku soudy nezkoumaly).
[31] Dispozitivní zákonná úprava umožňuje rozdělení podílu společníka společnosti s ručením omezeným pouze v souvislosti s jeho převodem nebo přechodem. Hodlá-li tudíž společník převést část svého podílu na jinou osobu (§ 207 a násl. z. o. k.), popř. chce-li společník – fyzická osoba, aby část jeho podílu přešla na některého z jeho dědiců či na odkazovníka (§ 1494 a násl. o. z., § 1582 a násl. o. z., popř. § 1594 a násl. o. z.), či uvažuje-li společník – právnická osoba o svém rozdělení s tím, že jednotlivé části podílu přejdou na různé právnické osoby jako na právní nástupce (§ 179 o. z., popř. § 243 a násl. zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev), musí si k takové dispozici obstarat souhlas valné hromady.
[32] Žádná z popsaných situací, jež podle dispozitivní zákonné úpravy umožňují rozdělení podílu a k takovému rozdělení vyžadují souhlas valné hromady, však v projednávané věci nenastala. Soudy přehlédly, že účastníci řízení svůj společný podíl (srov. § 32 odst. 4 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020) v dohodě nerozdělili v souvislosti s jeho převodem či přechodem na jinou osobu, nýbrž toliko zrušili své podílové spoluvlastnictví k podílu ve společnosti (jež nabyli děděním) a zrušené spoluvlastnictví vypořádali tak, že si společnou věc (podíl) mezi sebe rozdělili. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je upraveno v § 1140 a násl. o. z., ustanovení § 43 z. o. k. se na něj proto nevztahuje (ke shodnému závěru dospěla též odborná literatura v díle citovaném v odst. 29).
[33] K uzavření dohody tak účastníci souhlas valné hromady vyžadovaný v § 43 odst. 3 z. o. k. nepotřebovali. Udělila-li přesto valná hromada souhlas s rozdělením podílu, jde o usnesení přijaté v záležitosti, o níž neměla působnost rozhodnout. Na takové usnesení se podle § 245 o. z. ve spojení s § 45 odst. 1 z. o. k. hledí, jako by nebylo přijato. Nelze proto vůbec uvažovat o tom, že schválením mezi účastníky řízení uzavřeného smíru by byla obcházena zákonná ustanovení upravující vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným.
[34] Z uvedeného je zřejmé, že důvody, pro které odvolací soud odmítl schválit smír uzavřený mezi účastníky, nemohou obstát.
[35] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[36] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[37] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-