// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 11.11.2021

Neúčast insolvenčního správce při přezkumném jednání

Otázku, zda se může insolvenční správce nechat zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou, insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 výslovně neřešil. Platilo jen obecné pravidlo § 40 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž není pochyb o tom, že co může insolvenční správce udělat prostřednictvím svých či dlužníkových zaměstnanců, může udělat i prostřednictvím zástupce na základě plné moci.

Ač v nerespektování požadavku osobní účasti lze pro rozhodné období spatřovat pochybení insolvenční správkyně, pak v okolnosti, že při přezkumném jednání byla zastoupena osobou s týmiž kvalifikačními předpoklady (kteroužto možnost insolvenční zákon od 1. ledna 2014 výslovně připouští), jejíž aktivity v průběhu přezkumného jednání nevedly ke změně stanoviska insolvenční správkyně vyjádřeného předem v seznamu přihlášených pohledávek, nespatřuje Nejvyšší soud důvod k popření výsledků přezkumného jednání (k závěru, že šlo o jednání nicotné a že má být opakováno).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 76/2019, ze dne 29. 7. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 40 odst. 3 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 189 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 190 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 191 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 11 vyhl. č. 311/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:


(…)

31. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

32. Dovolací soud jednal jako se žalovaným s Ing. D. J., jako zástupcem J. V., jenž byl do funkce ustanoven usneseními insolvenčního soudu ze dne 11. března 2016, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-152, a ze dne 30. ledna 2017, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-164. Zástupce insolvenčního správce je samostatným subjektem, jenž vykonává funkci insolvenčního správce vlastním jménem, když jeho zastoupení spočívá v dočasném nahrazení funkce insolvenčního správce. Zástupce insolvenčního správce tak nejedná „za“ insolvenčního správce.

33. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku v části, že se zamítá žaloba na určení pravosti dílčích pohledávek č. 2 v částce 32 876,71 Kč z titulu směnečného úroku a č. 3 v částce 126 485,43 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

34. Judikatura Nejvyššího soudu je (totiž) ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

35. Odvolací soud založil neoprávněnost uvedené části nároku na dvou samostatných závěrech (1/ nemožnost vymáhat směnečnou pohledávku, 2/ neoprávněnost požadovat směnečný úrok za den splatnosti směnky a zákonný úrok z prodlení ze směnečné odměny), z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí této části žaloby. Dovolatel však právní závěr o neoprávněnosti směnečného úroku za den splatnosti směnky (úrok 6 % p. a. z částky 200 mil. Kč za jeden den prodlení činí 32 876,71 Kč) a z titulu zákonného úroku z prodlení ze směnečné sumy (přihlášeného ve výši 126 485,43 Kč) nenapadl.

36. Oproti tomu není důvodná námitka žalovaného v jeho vyjádření, že dovolání je nepřípustné jako celek, neboť napadené rozhodnutí je postaveno na dvou samostatných důvodech, jež oba vedou k zamítnutí žaloby. Se závěrem insolvenčního soudu, že žaloba není opodstatněná nejen z důvodu nedostatku legitimace žalobce k uplatňování práv ze zastavené směnky, ale rovněž z důvodu, že zastavenou směnku dlužník O převedl, se odvolací soud, jak plyne z jeho rozhodnutí, neztotožnil.

37. Proti zbylé části napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, konkrétně otázky, kdo je po zahájení insolvenčního řízení na majetek zástavního indosanta oprávněn vymáhat směnečnou pohledávku, a dále otázky, zda neúčast insolvenčního správce na přezkumném jednání v době před 1. lednem 2014 způsobuje tak zásadní vady, že je nutné opakovat přezkum pohledávek.

38. V mezích přípustného dovolání se Nejvyšší soud (v intencích § 242 odst. 3 o. s. ř.) nejprve zabýval tím, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelem (existence jiných vad neplyne ani ze spisu), tedy namítanou nepředvídatelností napadeného rozhodnutí ve spojení s porušením povinnosti podle § 118a o. s. ř.

39. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.

40. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět R 115/2012).

41. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89). O takový případ jde i v této věci (kdy napadené rozhodnutí nespočívá na závěru o neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení).

42. K samotné (dovolatelem tvrzené) „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí (bez vazby na poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř.) Nejvyšší soud uvádí, že potud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku, zda insolvenční správce dlužníka O je ve sporu aktivně věcně legitimován, řešil (v mezích téhož skutkového základu zahrnujícího i zkoumání zástavního indosamentu) již insolvenční soud (se závěrem, že tomu tak není, jelikož dlužník O již není majitelem směnky) [srov. reprodukci rozsudku insolvenčního soudu v odstavcích 7. až 11. výše]. Rozhodnutím odvolacího soudu, který řešil tutéž otázku s částečně jiným výsledkem (se závěrem, že insolvenční správce dlužníka O není ve sporu aktivně věcně legitimován již proto, že právo uplatňovat nároky ze směnky náleží zástavnímu věřiteli), tedy dovolatel překvapen být neměl.

43. Napadené rozhodnutí tak vadami vytýkanými dovolatelem postiženo není. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – dále zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

44. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

45. K postavení zástavního indosanta po zahájení insolvenčního řízení na jeho majetek.

Skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Tento skutkový stav lze zjednodušeně (v chronologickém pořadí) shrnout následovně:

[1] Dlužník S vystavil směnku vlastní s doložkou bez protestu se směnečnou sumou 200 mil. Kč na řad remitenta. Remitent směnku indosoval na společnost E a ta následně opatřila směnku blankoindosamentem. Následně obsahuje směnka nedatovaný zástavní indosament dlužníka O na banku P.

[2] Mezi dlužníkem O a bankou P byla uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, kdy zástavou byla zastavená směnka s tím, že zástavní právo vzniká předáním směnky bance P.

[3] Dlužník O předal bance P zastavenou směnku.

[4] Soud zjistil úpadek dlužníka S a na jeho majetek prohlásil konkurs.

[5] Insolvenční soud zahájil insolvenční řízení na majetek dlužníka O, zjistil úpadek tohoto dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

[6] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka S pohledávku ze směnky, která byla popřena. Žalobce proto podal žalobu na určení pravosti pohledávky a v řízení předložil zastavenou směnku.

46. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval realizací práv souvisejících se směnkou opatřenou zástavním indosamentem.

47. Podle § 1 odst. 1 zákona o cenných papírech tento zákon se vztahuje na cenné papíry, kterými jsou zejména akcie, zatímní listy, poukázky na akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny (§ 12), opční listy, směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy a zemědělské skladní listy.

Podle § 17 odst. 1 zákona o cenných papírech k převodu listinného cenného papíru dochází jeho předáním nabyvateli, nestanoví-li zákon nebo dohoda stran něco jiného.

Podle § 18 odst. 1 zákona o cenných papírech k převodu listinného cenného papíru na řad se vyžaduje i rubopis.

Podle § 39 odst. 1 zákona o cenných papírech se smlouva o zastavení cenných papírů řídí ustanoveními občanského zákoníku o zástavním právu, pokud tento zákona nestanoví jinak. Právo podzástavní nelze pro účely tohoto zákona použít.

Podle § 40 zákona o cenných papírech zástavní právo, které se zřizuje na základě smlouvy podle § 39 (dále jen „zástavní právo“), vzniká v případě listinného cenného papíru předáním tohoto cenného papíru zástavnímu věřiteli, pokud tento zákon nestanoví jinak (odstavec 1). Ke vzniku smluvního zástavního práva k listinnému cennému papíru, který je převoditelný rubopisem, je třeba i písemné prohlášení vlastníka cenného papíru učiněné na tomto cenném papíru (dále jen „zástavní rubopis“). Ustanovení § 11 odst. 6 tím není dotčeno. Zástavní rubopis musí obsahovat doložku „k zastavení“ nebo slova stejného významu a označení osoby zástavního věřitele. Zástavní věřitel nesmí cenný papír opatřený zástavním rubopisem dále převádět, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Zanikla-li pohledávka zajištěná zástavním právem, má věřitel povinnost vyznačit zánik zástavního práva na tomto cenném papíru škrtnutím zástavního rubopisu (odstavec 2).

Podle čl. I § 77 odst. 1 směnečného zákona pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o indosamentu (§§ 11 až 20).

Podle čl. I § 11 odst. 1 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).

Podle čl. I § 16 směnečného zákona o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí přitom za nenapsané. Následuje-li po blankoindosamentu další indosament, platí, že podpisovatel tohoto indosamentu nabyl směnky blankoindosamentem (odstavec 1). Pozbude-li někdo směnky jakýmkoliv způsobem, není nový majitel, který prokáže své právo způsobem uvedeným v odstavci 1, povinen směnku vydat, ledaže jí nabyl ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (odstavec 2).

Podle čl. I § 19 odst. 1 směnečného zákona obsahuje-li indosament doložku „hodnota k zajištění“, „hodnota v zástavě“ nebo jinou doložku vyjadřující zastavení, může majitel vykonat všechna práva ze směnky; jeho indosament má však jen účinek zmocňovacího indosamentu.

48. Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Směnka na řad se (typicky) převádí předáním nabyvateli (§ 17 odst. 1 zákona o cenných papírech) za současného vyznačení rubopisu, indosamentu (§ 18 odst. 1 zákona o cenných papírech, čl. I § 11 směnečného zákona) [srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1285/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 2457/2018].

49. Zástavním indosamentem převádí zástavní indosant zástavnímu indosatáři právo uplatnit směnečnou pohledávku vůči osobám směnečně zavázaným. Zástavní indosatář směnku převést dalším indosamentem nemůže, neboť jím vyznačený indosament na směnce má pouze účinky zmocňovacího indosamentu. Své zástavní právo může vykonat toliko vymáháním směnečné pohledávky po osobách směnečně zavázaných.

50. Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech (kdyby netrvaly účinky zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního indosanta) by směnečnou pohledávku po dobu vyznačení zástavního indosamentu byla oprávněna uplatňovat (až do výše směnkou zajištěné pohledávky) po dlužníku S pouze banka P, a to (vzhledem k vedení insolvenčního řízení na majetek dlužníka S) přihláškou směnečné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka S.

51. V projednávané věci byla práva a povinnosti jednotlivých subjektů modifikována zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního indosanta, tj. dlužníka O.

52. Podle § 109 insolvenčního zákona, ve znění účinném ke dni 25. března 2010 (kdy nastaly účinky spojené se zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka O) se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, b/ právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení, c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést (odstavec 1). Se zahájením insolvenčního řízení se spojují také další účinky stanovené zákonem (odstavec 2). Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží (odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).

Podle § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

Podle § 183 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy (odstavec 3).

Podle § 205 odst. 2 insolvenčního zákona podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí.

Podle § 206 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva

Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

Výše citovaná ustanovení jsou uvedena ve znění účinném v době od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2012. V uvedené době nastaly účinky spojené se zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka S a žalobce v tomto insolvenčním řízení uplatnil spornou pohledávku.

53. Výklad citovaných ustanovení insolvenčního zákona podal Nejvyšší soud v R 70/2012 V něm uvedl:

[1] Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku (zástavní dlužník), není „třetí osobou“ ve smyslu § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka.

[2] I zajištění věřitelé (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona) uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky. Tento závěr je ostatně v souladu se zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), konkrétně s důvodovou zprávou k § 173 až § 175 insolvenčního zákona, podle které „z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou)“. V tomto duchu (tedy tak, že právo na uspokojení ze zajištění pohledávky majetkem dlužníka lze po zahájení řízení uplatnit přihláškou) je nutno vykládat také ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[3] Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou (srov. § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).

[4] Vzhledem k § 109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak (ve shodě s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona) na insolvenčního správce dlužníka.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v R 72/2019, v R 80/2019, v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, v usnesení ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 148/2016, nebo v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 895/2018.

54. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 4/2013 nebo v R 80/2019 Nejvyšší soud uvedl, že zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka.

55. Insolvenční zákon má ve vztahu k jiným právním předpisům (jiným zákonům) upravujícím vymáhání pohledávek věřitelů za (insolvenčním) dlužníkem povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost); srov. (mutatis mutandis ve vztahu k daňovým pohledávkám) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněného pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zvláštní (přednostní) úpravu obsahuje též pro uplatnění (způsob a pořadí uspokojení) pohledávek zajištěných věřitelů (insolvenčního) dlužníka (mezi něž patří i věřitelé zástavní), včetně toho, že okruh zajištěných věřitelů je (bez ohledu na jiné způsoby zajištění v hmotném právu) samostatně a taxativně vymezen (pro účely insolvenčního zákona) v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto zvláštní povahu má insolvenční zákon (jak ostatně dokumentuje i tento spor) i ve vztahu k pohledávkám směnečným (jejichž vymáhání v mimoinsolvenčních poměrech upravuje především směnečný zákon); srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 99/2015. Na tomto základě Nejvyšší soud (ve shodě s dovolací argumentací) uzavírá, že judikatorní závěry, jež přijal při výkladu práv zajištěného věřitele, jemuž k zajištění jeho pohledávky insolvenční dlužník přenechal (dal) do zástavy pohledávku za svým dlužníkem, se uplatní i tehdy, je-li zástavou směnečná pohledávka insolvenčního dlužníka za jeho dlužníkem.

56. Dal-li vlastník směnky zástavnímu věřiteli do zástavy směnku, je směnka stále majetkem zástavního dlužníka (zástavního indosanta); zástavní věřitel není vlastníkem směnky a nemůže ji dále převádět. Platí tedy, že dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal směnečnému věřiteli do zástavy svou směnečnou pohledávku (předal mu směnku opatřenou zástavním indosamentem), není „třetí osobou“ ve smyslu § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená směnečná pohledávka je stále majetkem (insolvenčního) dlužníka, který insolvenční správce dlužníka po rozhodnutí o úpadku dlužníka sepíše (je oprávněn sepsat) do majetkové podstaty dlužníka (srov. i § 205 odst. 2 a § 206 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona).

57. Poté, co ve smyslu § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou směnečnou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku) zaplacení zastavené směnečné pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené směnečné pohledávce je vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku) účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené směnečné pohledávky zpět na (insolvenčního) dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona).

58. Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (směnečnou pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (směnečnou pohledávkou) žalobou (ve směnečných poměrech návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) [§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona]. Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází právo domáhat se zaplacení zastavené směnečné pohledávky na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že směnečná pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení.

59. V projednávané věci byl tedy insolvenční správce dlužníka O po zjištění, že před zahájením insolvenčního řízení dlužník O (coby majitel směnky) opatřil směnku zástavním indosamentem ve prospěch banky P, které směnku též předal do zástavy (na základě písemně uzavřené zástavní smlouvy), oprávněn sepsat směnku (směnečnou pohledávku) do majetkové podstaty dlužníka O coby majetek dlužníka O a od prohlášení konkursu na majetek dlužníka O tuto směnečnou pohledávku vymáhat (její úhradu požadovat) po směnečném dlužníku (dlužníku S) a to (vzhledem k souběžně vedenému insolvenčnímu řízení na majetek dlužníka S) přihláškou směnečné pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka S. Byl-li majitelem zástavy (majitelem směnečné pohledávky) dlužník O, nebyl zástavní věřitel (banka P) od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka O, oprávněn domáhat se vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku, jímž je dlužník S) zaplacení zastavené směnečné pohledávky. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež dovozuje opak, tedy správné není a dovolání je již proto důvodné.

60. K argumentaci uvedené v doplnění dovolání ze dne 24. srpna 2020 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř., možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula dne 27. prosince 2018. Navíc okolnost, že bylo v průběhu dovolacího řízení vydáno rozhodnutí v řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty, není možné zohlednit v rámci dovolacího řízení, když pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.).

61. K neúčasti insolvenčního správce při přezkumném jednání.

Dovolatel namítá, že přezkumné jednání bylo protizákonné a nicotné, neboť se ho osobně nezúčastnila J. V.

62. Jak plyne ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, jakož i z protokolu o přezkumu, přezkumné jednání v projednávané věci proběhlo na základě seznamu přihlášených pohledávek obsahujícího stanovisko J. V. k jednotlivým pohledávkám. J. V. se přezkumného jednání osobně neúčastnila, na základě procesní plné moci ji zastoupila J. D. (jež byla v té době osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců).

63. Podle § 40 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních; tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona.

Podle § 189 insolvenčního zákona insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede (odstavec 1 věta první). Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání, a má-li se přezkumné jednání konat do 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 3 dny přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek (odstavec 3).

Podle § 190 insolvenčního zákona přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem (odstavec 1). Termín a místo konání přezkumného jednání určí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání k přezkumnému jednání do vlastních rukou, s poučením o nezbytnosti jejich účasti (odstavec 2). Oznámení o změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání doručí insolvenční soud zvlášť osobám uvedeným v odstavci 2 za podmínek tam stanovených. O změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání vyrozumí insolvenční soud zvlášť také osoby uvedené v § 139 odst. 1, pokud jde o přihlášené věřitele, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (odstavec 3).

Podle § 191 insolvenčního zákona přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek.

Podle § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, seznam přihlášených pohledávek obsahuje stanovisko insolvenčního správce k přihlášené pohledávce (odstavec 1 písm. l/). Pokud insolvenční správce pohledávku popírá, uvede ve svém stanovisku, v jaké části a z jakého důvodu (odstavec 2).

Výše citovaná ustanovení jsou uvedena ve znění účinném do 31. prosince 2013. V uvedené době byl sestaven seznam přihlášených pohledávek a pohledávky byly přezkoumány.

64. Přezkumné jednání v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona je zvláštním druhem soudního jednání, jehož cílem a smyslem je sestavit seznam přihlášených pohledávek, které se považují za zjištěné. Provádí se podle seznamu přihlášených pohledávek, který obsahuje stanovisko insolvenčního správce ke každé pohledávce. Nezbytná účast insolvenčního správce při přezkumném jednání vychází z toho, že insolvenční správce, jako osoba upřednostňující společný zájem věřitelů před všemi ostatními zájmy, má rozhodující postavení při popírání pohledávek a stanovisko zaujaté v seznamu přihlášených pohledávek může až do skončení přezkumného jednání změnit (zejména může dosud nepopřenou pohledávku popřít).

65. Otázku, zda se může insolvenční správce nechat zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou, insolvenční zákon v rozhodném znění výslovně neřešil. Platilo jen obecné pravidlo § 40 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž není pochyb o tom, že co může insolvenční správce udělat prostřednictvím svých či dlužníkových zaměstnanců, může udělat i prostřednictvím zástupce na základě plné moci. Právě proto, že potřeby praxe ukázaly na nezbytnost upravit zastoupení insolvenčního správce při činnostech, u kterých se zásadně předpokládá jeho osobní účast (k čemuž patří i přezkumné jednání) a že se současně jevilo nežádoucím svěřit toto zastoupení osobám, jež nemají kvalifikaci vyžadovanou pro insolvenční správce, vyústila odborná diskuse na dané téma ve změnu dikce § 190 insolvenčního zákona, provedenou s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.

66. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb. projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 929/0, přičemž doplnění textu § 190 odst. 2 insolvenčního zákona v něm bylo obsaženo pod bodem 103. Zvláštní část důvodové zprávy k bodům 99 až 107 (§ 189 až § 191, § 197 a § 198) se k předmětné změně vyslovuje takto:

„Změny ustanovení § 190 insolvenčního zákona odrážejí potřeby praxe zejména při přezkumných jednáních, jež se týkají řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Insolvenčnímu správci se umožňuje nechat se při přezkumném jednání zastoupit na své nebezpečí a na své náklady i jinou osobou s týmiž kvalifikačními předpoklady a insolvenčnímu soudu se výslovně svěřuje možnost uložit insolvenčnímu správci, jakým způsobem mu případně má poskytnout součinnost při přípravě přezkumného jednání“.

67. Ač v nerespektování požadavku osobní účasti lze pro rozhodné období spatřovat pochybení J. V., pak v okolnosti, že při přezkumném jednání byla zastoupena osobou s týmiž kvalifikačními předpoklady (kteroužto možnost insolvenční zákon od 1. ledna 2014 výslovně připouští), jejíž aktivity v průběhu přezkumného jednání nevedly ke změně stanoviska J. V. vyjádřeného předem v seznamu přihlášených pohledávek, nespatřuje Nejvyšší soud důvod k popření výsledků přezkumného jednání (k závěru, že šlo o jednání nicotné a že má být opakováno).

68. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3146/2011, na nějž odkazuje dovolatel, se na uvedenou věc nevztahují. V uvedeném rozhodnutí připustil Nejvyšší soud v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání opětovný přezkum již jednou přezkoumané pohledávky, která nebyla zjištěna. Za důvody pro opětovný přezkum označil vadu přihlášky, která brání přezkumu, absenci stanoviska správce konkursní podstaty k přihlášené pohledávce a neurčitost popěrného úkonu. V projednávané věci však žádný z těchto důvodů naplněn nebyl, neboť přihláška pohledávky neměla vady bránící přezkumu, J. V. jako insolvenční správkyně dlužníka vyjádřila své stanovisko v seznamu přihlášených pohledávek a její popěrný úkon směnečné pohledávky přihlášené žalobcem byl dostatečně určitý.

69. Na výsledek přezkumu konečně nemá (nemůže mít vliv) ani tvrzená podjatost J. V. Ta má (může) být řešena v samotném insolvenčním řízení návrhem či podnětem k odvolání či zproštění insolvenčního správce z funkce nebo k ustanovení odděleného insolvenčního správce. Návrh lze přitom učinit po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Nový insolvenční správce (či oddělený insolvenční správce) pak může popření pohledávky podjatým insolvenčním správcem vzít zpět, bude-li mít za to, že pohledávka je po právu. Samotný incidenční spor k řešení podjatosti insolvenčního správce, vystupujícího navíc jako strana tohoto sporu, neslouží. K tomu srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 177/2017, podle něhož není případná podjatost insolvenčního správce důvodem pro stavení či prodloužení prekluzivní lhůty pro podání odpůrčí žaloby určené v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona.

70. Správnost závěru odvolacího soudu, co do posouzení účinků přezkumného jednání, se tak dovolateli zpochybnit nepodařilo.

71. V mezích uplatněných dovolacích důvodů je napadené rozhodnutí, v části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti dílčích pohledávek č. 4 (ze smlouvy o půjčce) v částce 29 888 480,96 Kč, věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.

72. Naopak v posouzení právní otázky způsobu uplatňování směnky opatřené zástavním indosamentem zástavního indosanta, na jehož majetek bylo zahájeno insolvenční řízení, není rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pravosti dílčích pohledávek č. 2 v částce 226 268 520,15 Kč z titulu neuhrazené směnečné sumy (200 mil. Kč) a směnečného úroku (26 301 396,86 Kč poníženého o částku 32 876,71 Kč, viz bod 35.) a č. 3 v částce 666 666,70 Kč z titulu směnečné odměny (k zákonnému úroku z prodlení ze směnečné sumy viz bod 35.), a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

73. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

74. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů