// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 20.10.2021
Lhůta k podání žaloby o určení pravosti popřené vykonatelné pohledávky
I. Je-li dnem (okamžikem) právní moci usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona den (okamžik) jeho doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 74 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a je-li den právní moci současně rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání žaloby, pak z hlediska aplikace § 74 odst. 1 insolvenčního zákona shledává Nejvyšší soud (s přihlédnutím k účelu insolvenčního zákona promítnutému v jeho základních zásadách) ústavně konformním takový výklad, podle kterého lhůta k podání žaloby, kterou insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona uplatní u insolvenčního soudu své popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli, který ji přihlásil, neskončí dříve než třicátým dnem počítaným ode dne, kdy insolvenční soud doručil usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona insolvenčnímu správci zvláštním způsobem.
Jinak řečeno, je-li den právní moci usnesení insolvenčního soudu současně i dnem dokládajícím jeho doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona) a není-li potud mezi okamžikem, kdy obě právní skutečnosti nastanou, z hlediska počítání času žádný rozdíl, pak pravidlo, podle kterého se lhůta k podání opravného prostředku nebo k učinění jiného procesního úkonu (např. k podání žaloby) počítá ode dne právní moci takového usnesení, je nutno vyložit prostřednictvím ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že tato lhůta běží osobě, které má být usnesení doručeno i zvláštním způsobem, v případě, že takové doručení má následovat až po doručení vyhláškou, ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem. Budiž dodáno, že v daném kontextu nejde jen o problematiku výkladu § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (k popěrnému úkonu insolvenčního správce, jde-li o vykonatelnou pohledávku), nýbrž také o problematiku výkladu § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (k reakci přihlášeného věřitele na popěrný úkon insolvenčního správce, jde-li o nevykonatelnou pohledávku).
Při výkladu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona se neuplatní ustanovení § 74 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona.
II. Žalobu, kterou insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona uplatní u insolvenčního soudu své popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli, který ji přihlásil, nelze odmítnout jako opožděnou (podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona), jestliže se insolvenční správce při určení počátku běhu třicetidenní lhůty k jejímu podání řídil nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. Lhůta k podání žaloby přitom (v duchu téže logiky) neskončí (nemůže skončit) dříve než dnem, kdy insolvenční soud uvedené usnesení opatří doložkou právní moci. Skutečnost, že insolvenční soud v době, kdy má uplynout lhůta k podání žaloby, neví, zda rozhodnutí nabylo právní moci, nebo že otálí s vyznačením doložky právní moci, ač den právní moci již zná, (totiž) nelze přičítat k tíži procesního subjektu, jenž má včasnost svého procesního úkonu podřídit právě okamžiku právní moci takového rozhodnutí, nadto v situaci, kdy okamžik právní moci rozhodnutí není podmíněn tím, že takové rozhodnutí bylo dotčenému procesnímu subjektu dříve doručeno zvlášť (srov. opět § 74 odst. 1 insolvenčního zákona).
Závěr formulovaný v předchozím odstavci by nebyl namístě jen tam, kde již v době vydání rozhodnutí insolvenčního soudu muselo být zřejmé, že rozhodnutí neobsahuje výroky, které nabývají (mohou nabýt) právní moci v rozdílné době, nebo že zde není (kromě dotčené osoby) jiný účastník řízení (potažmo jiný procesní subjekt) způsobilý ovlivnit právní moc takového rozhodnutí (a tedy i počátek běhu lhůty, která se má odvíjet od právní moci takového rozhodnutí insolvenčního soudu).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 154/2020, ze dne 29. 7. 2021
Dotčené předpisy:
§ 71 IZ
§ 74 IZ
§ 75 IZ
§ 160 odst. 4 IZ
§ 198 odst. 1 IZ
§ 199 odst. 1 IZ
§ 398a IZ
§ 410 IZ
§ 157 odst. 1 o. s. ř.
§ 11 zák. č. 191/2020 Sb.
§ 23 vyhl. č. 37/1992 Sb.
§ 16 vyhl. č. 311/2007 Sb.
§ 18 vyhl. č. 311/2007 Sb.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 25. srpna 2020, č. j. 160 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Odmítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. M. Č., jako insolvenční správce dlužníka J. A.) domáhal vůči žalovanému (PROFI CREDIT Czech, a. s.) určení, že vykonatelné pohledávky ve výši 245.757 Kč a 39.087 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nejsou po právu (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 71, § 74, § 159 odst. 1 písm. a/, § 160, § 199 a § 410 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že žaloba (podaná 8. července 2020) je opožděná, jelikož třicetidenní lhůta k jejímu podání začala žalobci běžet 3. června 2020 (den následující po dni zveřejnění usnesení o schválení zprávy o přezkumu v insolvenčním rejstříku) a uplynula 1. července 2020.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2020, č. j. 160 ICm XY,103 VSPH XY (MSPH 60 INS XY):
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 71, § 74, § 160, § 398a a § 410 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že žaloba je vskutku opožděná, neboť pro začátek běhu lhůty je určující okamžik zveřejnění usnesení o zprávě o přezkumu v insolvenčním rejstříku, nikoli okamžik zvláštního doručení tohoto usnesení žalobci. Poslední den lhůty k podání žaloby tak připadl na 1. červenec 2020.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podání datované 25. listopadu 2020, ve znění doplnění datovaného 7. ledna 2021), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky počátku běhu lhůty k podání žaloby o popření vykonatelné pohledávky dle § 199 insolvenčního zákona.
6. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především namítá, že uvádí-li sám insolvenční soud v insolvenčním rejstříku, že usnesení (o zprávě o přezkumu) nabylo právní moci dne 30. června 2020, pak žaloba podaná 8. července 2020 byla jistě v souladu s výslovným zněním § 199 insolvenčního zákona. V této souvislosti dovolatel poukazuje i na to, že usnesení o schválení oddlužení (a zprávy o přezkumu) ze dne 28. května 2020, zveřejněné v insolvenčním rejstříku 2. června 2020, obsahuje výslovné poučení o možnosti dlužníka podat proti němu odvolání do 15 dnů. Odtud dovolatel dovozuje, že lhůta dle § 199 insolvenčního zákona se musí počítat až od uplynutí lhůty pro podání odvolání dlužníku.
8. S přihlédnutím k dikci § 74 odst. 2 a § 75 odst. 2 insolvenčního zákona pak dovolatel insolvenčnímu soudu vytýká, že počátek běhu lhůty k podání žaloby neodvíjel od okamžiku, kdy mu předmětné usnesení bylo doručeno do datové schránky.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. (tvrzený důvod popření obou pohledávek se odvíjí od jejich spotřebitelského charakteru, což vylučuje aplikaci omezení plynoucího z § 238 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
11. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodující následující údaje (z listinného insolvenčního spisu a z insolvenčního rejstříku), z nichž vyšly oba soudy:
14. Usnesením ze dne 18. října 2019, č. j. MSPH 60 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné):
[1] Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku).
[2] Povolil dlužníku řešení úpadku oddlužením (bod II. výroku).
[3] Ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužníka (bod III. výroku).
15. Žalovaný přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu 12. prosince 2019 přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka vykonatelnou směnečnou pohledávku ve výši 245.757 Kč (sestávající z jistiny ve výši 152.660 Kč, „směnečného úroku z prodlení“ ve výši 91.497 Kč a nákladů řízení ve výši 1.600 Kč) a dále vykonatelnou pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 39.087 Kč.
16. Žalobce popřel pravost a výši obou dílčích pohledávek žalovaného a tato popření zanesl do zprávy o přezkumu ze dne 8. ledna 2020, zveřejněné v insolvenčním rejstříku 27. ledna 2020 (B-2).
17. Usnesením ze dne 27. ledna 2020, č. j. MSPH 60 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku 27. ledna 2020, vyrozuměl insolvenční soud účastníky insolvenčního řízení o zveřejnění zprávy insolvenčního správce pro oddlužení a zprávy o přezkumu, s poučením o možnosti podání námitek do 7 dnů od zveřejnění usnesení.
18. Usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. MSPH 60 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku 2. června 2020, insolvenční soud (mimo jiné):
[1] Schválil zprávu o přezkumu (bod I. výroku).
[2] Schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku).
19. Originál usnesení ze dne 28. května 2020 je opatřen doložkou právní moci (vyznačenou 21. července 2020), podle které usnesení nabylo právní moci dne 30. června 2020; stejné datum je uvedeno jako datum právní moci usnesení v insolvenčním rejstříku (B-9). Dle připojeného potvrzení o dodání a doručení do datové schránky bylo usnesení doručeno insolvenčnímu správci zvlášť dne 2. června 2020. Usnesení obsahuje (mimo jiné) poučení o odvolání a o doručení v tomto znění:
„Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné, a to do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Odvolat se může pouze dlužník, je-li důvodem odvolání tvrzení, že mu soud uložil povinnost vydat ke zpeněžení majetek, který není podle insolvenčního zákona povinen vydat.
(…)
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku, insolvenčnímu správci a plátci mzdy dlužníka se doručuje i zvláštním způsobem.“
20. Pokyn k vyznačení doložky právní moci v insolvenčním rejstříku byl udělen rovněž dne 21. července 2020); srov. B-10 p. v.
21. Žalobce podal žalobu v této věci 8. července 2020.
22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu, vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „jednací řád pro insolvenční řízení“), a vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“):
(…)
25. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položené právní otázce následující závěry:
26. Úprava obsažená v § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (ta její část, která pro insolvenčního správce popírajícího vykonatelnou pohledávku připíná počátek běhu lhůty k podání žaloby, kterou toto popření uplatní proti věřiteli, jenž vykonatelnou pohledávku přihlásil, ke dni právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona) se stala součástí insolvenčního zákona s účinností od 1. července 2017, po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
27. Problematika počítání lhůt (k podání opravného prostředku nebo k učinění jiného procesního úkonu) navázaných na právní moc soudního rozhodnutí, není v českém právním řádu problematikou novou. Tak např. v návaznosti na úpravu obsaženou v § 236 odst. 1 o. s. ř. [podle které dovoláním lze napadnout (pokud to zákon připouští) pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu] se v době do 31. prosince 2000 běh (tehdy jednoměsíční) lhůty k podání dovolání (jejíž zmeškání podle § 240 odst. 2 věty první o. s. ř. nelze prominout) odvíjel od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř. v tehdejším znění). Vzhledem ke komplikacím, jež tato úprava v praxi přinášela [pro neschopnost některých soudů vyznačit správně nebo včas (a to nejen v návaznosti na chybné postupy při doručování) doložku právní moci na rozhodnutí, proti kterému mělo být podáno dovolání], zákonodárce tuto úpravu opustil s účinností od 1. ledna 2001 (po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a počátek běhu (již dvouměsíční) lhůty k podání dovolání spojil (v § 240 odst. 1 o. s. ř.) s doručením rozhodnutí odvolacího soudu (při zachování podmínky, že dovolací soud přezkoumá jen pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu) a s úpravou (nově zavedenou v § 240 odst. 3 věty první o. s. ř.), podle které je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Důvodová z práva k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 30/2000 Sb. (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 3. volebním období 1998 - 2002 jako tisk č. 257), ke změně § 240 odst. 1 o. s. ř. uvádí (ve zvláštní části, k bodu 318), že:
„I když dovolání je mimořádný opravný prostředek, byl počátek běhu lhůty k dovolání – v zájmu potřebné jistoty pro účastníky (aby nemohli mít pochybnost o tom, kdy jim začala lhůta běžet) – stanoven od doručení napadeného rozhodnutí“.
28. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 64/2017 Sb., který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období 2013 - 2017 jako tisk č. 785, se ve zvláštní části [K bodu 44 až 46, 55, 56, 58 až 60, 62 až 66, 87, 88, 91 až 93, 96 až 101 (§ 136 odst. 2 a 3, § 189 odst. 3, § 190 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1, § 200 odst. 2, 3 a 5, § 201 odst. 3, § 398 odst. 4, § 398a, § 403, § 404, § 406 odst. 2 až 4 a § 410 odst. 1 až 5)] nijak nevyjadřuje k tomu, proč se úpravou § 199 odst. 1 insolvenčního zákona vrací k překonané (poměrům praktického života nevyhovující) koncepci, která počátek běhu lhůty k podání žaloby pojí s právní mocí rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesení insolvenčního soudu o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona), proti kterému není odvolání přípustné (§ 410 odst. 4 insolvenčního zákona) a nikoli s doručením takového usnesení nebo s okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. § 71 odst. 2 a 3 a § 74 odst. 1 insolvenčního zákona).
29. V poměrech této věci je zodpovězení otázky, zda bylo možné odmítnout podanou žalobu jako opožděnou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona), do jisté míry komplikováno i tím, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti popřené vykonatelné pohledávky je (stejně jako lhůta k podání žaloby o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky) svou povahou lhůtou hmotněprávní. Srov. mutatis mutandis např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 115/2017, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. června 2018, sp. zn. II. ÚS 3287/17, které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu. Srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 64/2020 (v označených rozhodnutích šlo o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky). Úprava obsažená v insolvenčním zákoně se nicméně již od přijetí insolvenčního zákona snaží předejít zbytečným debatám na téma, zda určitá lhůta je (podle své povahy) lhůtou hmotněprávní, tím, že v těch případech, v nichž se nemá uplatnit procesní pravidlo o počítání lhůt, formuluje pravidlo, z nějž plyne, že lhůta je zachována, dojde-li příslušné podání (zde žaloba) nejpozději posledního dne lhůty soudu. Srov. § 198 odst. 1 a § 199 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2018 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. října 2019, sp. zn. III. ÚS 1614/18).
30. V návaznosti na výše řečené se Nejvyšší soud nejprve zabýval výtkou dovolatele, podle které měl insolvenční soud počátek běhu lhůty k podání žaloby odvíjet od okamžiku, kdy mu předmětné usnesení bylo doručeno do datové schránky (srov. odstavec 8. výše). Při absenci výslovné úpravy na dané téma v § 410 insolvenčního zákona se prověření této námitky odvíjí od posouzení, zda insolvenční správce je osobou, které předmětné usnesení mělo (muselo) být doručeno i zvláštním způsobem. Jelikož šlo o usnesení vydané v době sistace § 75 odst. 2 insolvenčního zákona, tkví odpověď na takto položenou otázku ve výkladu § 11 části první, hlavy třetí, zákona č. 191/2020 Sb. Z písemného vyhotovení usnesení ze dne 28. května 2020 je především patrno (srov. odstavec 19. výše), že insolvenční soud v něm označil insolvenčního správce jako osobu, které bude písemnost doručovat zvláštním způsobem; již toto určení tedy v intencích posledně označeného ustanovení činí z insolvenčního správce osobu, které předmětné usnesení mělo (muselo) být doručeno i zvláštním způsobem. Důvod doručit usnesení insolvenčnímu správci zvláštním způsobem pak zakládala i skutečnost, že ve vztahu k bodu I. jeho výroku byl insolvenční správce též osobou, o jejímž podání (zprávě o přezkumu) insolvenční soud rozhodoval.
31. K dovolatelově námitce pak Nejvyšší soud především uvádí, že koncepce, která v zájmu právní jistoty všech procesních subjektů v insolvenčním řízení, jež se typově vyznačuje velkým počtem účastníků, pojí okamžik doručení rozhodnutí insolvenčního soudu [jímž je ve smyslu ustanovení § 2 písm. b/ insolvenčního zákona nejen soud prvního stupně, před nímž probíhá insolvenční řízení, nýbrž i soud (soudy) rozhodující o opravném prostředku (řádném i mimořádném) v insolvenčním řízení] s okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, si mohla zachovat svou ústavní konformitu (souladnost s ústavním pořádkem České republiky) jen ve spojení s pravidlem vyjádřeným v § 74 odst. 2 insolvenčního zákona; srov. též zvláštní část důvodové zprávy (K § 71 až 80) k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120). Je totiž obtížně představitelné, aby ve vztahu k těm osobám, jimž insolvenční zákon přiznává ve spojení s vydáním rozhodnutí insolvenčního soudu právo podat opravný prostředek nebo učinit (v zákonem vymezené lhůtě) jiný procesní úkon (např. podat žalobu) a které současně insolvenční zákon označuje jako osoby, jimž takové rozhodnutí má (musí) být doručeno zvlášť nebo do vlastních rukou (srov. § 75 odst. 1 insolvenčního zákona), taková lhůta uplynula ještě předtím, než jim rozhodnutí bude doručeno oním zvláštním způsobem.
32. Ani při výkladu těchto pravidel pak nelze pominout účel insolvenčního zákona. Ten je vymezen (při absenci výslovné úpravy – na rozdíl od ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) zejména předmětem úpravy, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a oddlužení dlužníka (§ 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Při posouzení účelu insolvenčního zákona je dále nutné respektovat zásadu, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (srov. ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sb. rozh. obč. K účelu insolvenčního řízení srov. dále i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného pod číslem 241/2010 Sb. (srov. zejména odstavec 52. nálezu).
33. Je-li dnem (okamžikem) právní moci usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona den (okamžik) jeho doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 74 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a je-li den právní moci současně rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání žaloby, pak z hlediska aplikace § 74 odst. 1 insolvenčního zákona shledává Nejvyšší soud (s přihlédnutím k účelu insolvenčního zákona promítnutému v jeho základních zásadách) ústavně konformním takový výklad, podle kterého lhůta k podání žaloby, kterou insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona uplatní u insolvenčního soudu své popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli, který ji přihlásil, neskončí dříve, než třicátým dnem počítaným ode dne, kdy insolvenční soud doručil usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona insolvenčnímu správci zvláštním způsobem.
34. Jinak řečeno, je-li den právní moci usnesení insolvenčního soudu současně i dnem dokládajícím jeho doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona) a není-li potud mezi okamžikem, kdy obě právní skutečnosti nastanou, z hlediska počítání času žádný rozdíl, pak pravidlo, podle kterého se lhůta k podání opravného prostředku nebo k učinění jiného procesního úkonu (např. k podání žaloby) počítá ode dne právní moci takového usnesení, je nutno vyložit prostřednictvím ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že tato lhůta běží osobě, které má být usnesení doručeno i zvláštním způsobem, v případě, že takové doručení má následovat až po doručení vyhláškou, ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem. Budiž dodáno, že v daném kontextu nejde jen o problematiku výkladu § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (k popěrnému úkonu insolvenčního správce, jde-li o vykonatelnou pohledávku), nýbrž také o problematiku výkladu § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (k reakci přihlášeného věřitele na popěrný úkon insolvenčního správce, jde-li o nevykonatelnou pohledávku).
35. Z insolvenčního spisu se nicméně podává (srov. odstavec 19. výše), že předmětné usnesení bylo doručeno insolvenčnímu správci zvláštním způsobem téhož dne (2. června 2020), kdy je insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku (a kdy tedy nabylo právní moci). Lhůta 30 dnů počítaná od tohoto doručení by tedy insolvenčnímu správci tak jako tak uplynula 2. července 2020 (tedy předtím, než žalobu podal). K tomu Nejvyšší soud dodává, že oba soudy chybovaly v určení konce lhůty; je-li (podle obou soudů) prvním dnem třicetidenní lhůty 3. červen 2020, pak posledním (třicátým) dnem lhůty je 2. červenec 2020 (nikoli 1. červenec 2020).
36. K tomu zbývá dodat, že primárně jde stále o výklad ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona o hmotněprávní lhůtě k podání žaloby (byť podaný s přihlédnutím k pravidlům o doručování písemností v insolvenčním řízení). Toto ustanovení pak u insolvenčního správce, který popřel vykonatelnou pohledávku a který k prosazení popěrného úkonu (k zachování jeho účinků) má (musí) včas podat žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, jenž vykonatelnou pohledávku přihlásil, nepodmiňuje počátek běhu lhůty k podání žaloby splněním poučovací povinnosti; předpokládá se, že jako osoba povinná postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona) povinnost podat včas žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, insolvenční správce zná a splní ji, aniž by o tom musel být poučován. Jinak řečeno, bez zřetele k závěrům formulovaným v odstavcích 33. a 34. výše se při výkladu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona neuplatní ustanovení § 74 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona.
37. Dovolání tak potud není důvodné.
38. Zbývá určit, zda výsledek dovolacího řízení mohou ovlivnit výtky dovolatele týkající se obsahu poučení o odvolání proti usnesení ze dne 28. května 2020 a vadného vyznačení doložky právní moci na tomto usnesení (srov. odstavec 7. výše).
39. Ze skutkových reálií dané věci (jak byly shrnuty výše) především plyne, že písemné vyhotovení usnesení ze dne 28. května 2020 vskutku vykazuje nedostatky co do poučení o opravném prostředku (poučení o odvolání). Z ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. [které upravuje náležitosti písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných insolvenčním soudem (§ 7 insolvenčního zákona)] se podává, že usnesení mělo obsahovat řádné poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek (nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost).
40. Insolvenční soud při písemném vyhotovení předmětného usnesení nezohlednil (u usnesení vydaných v insolvenčním řízení insolvenčním soudem typickou) skutečnost, že výroková část usnesení (body I. až XI. výroku) zahrnuje různé typy výroků; tedy jak výroky, proti kterým je přípustné odvolání, tak výroky, proti kterým odvolání přípustné není. Proti bodu I. výroku usnesení o schválení zprávy o přezkumu, proti které nebyly podány námitky, odvolání přípustné není (§ 410 odst. 4 insolvenčního zákona) a tento výrok tedy vskutku nabyl právní moci dne 2. června 2020, kdy usnesení bylo (v 8.49 hodin) zveřejněno v insolvenčním rejstříku (srov. § 74 odst. 1 insolvenčního zákona a výklad podaný např. v odstavci [44] odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněného pod číslem 49/2021 Sb. rozh. obč.). Oproti tomu proti bodu II. výroku usnesení o schválení oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty za určitých podmínek může podat věřitel i dlužník (§ 406 odst. 4 insolvenčního zákona). Jedním z případů, pro který může dlužník podat odvolání proti výroku usnesení o schválení oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, je situace, kdy je odvolacím důvodem tvrzení, že insolvenční soud uložil dlužníku povinnost vydat ke zpeněžení majetek, který podle tohoto zákona není povinen vydat (§ 406 odst. 4 věta druhá insolvenčního zákona), tedy situace popsaná v poučení o odvolání obsaženém v písemném vyhotovení usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. května 2020. Jde ovšem o jediné poučení o (ne)přípustnosti odvolání obsažené v předmětném usnesení a jako takové je nesprávné ve vztahu ke všem výrokům onoho usnesení s výjimkou bodu II. výroku.
41. Skutkové reálie dané věci rovněž dokládají (srov. odstavce 19. a 20. výše), že jak v listinném insolvenčním spisu, tak v insolvenčním rejstříku, vyznačil insolvenční soud doložku právní moci na usnesení ze dne 28. května 2020 až 21. července 2020, nadto v obou případech ve vztahu k dotčenému výroku chybně (s datem 30. června 2020, jež se může pojit pouze s výrokem, proti kterému je odvolání přípustné). Srov. k tomu též § 23 odst. 1 jednacího řádu, který je s přihlédnutím k ustanovení § 18 jednacího řádu pro insolvenční řízení přiměřeně aplikovatelný i v insolvenčním řízení (jehož základním zásadám se neprotiví). Přitom samotná doložka právní moci rozhodnutí má – stejně jako doložka vykonatelnosti – povahu veřejné listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2005, pod číslem 167, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 471/2021). Z hlediska řádného fungování insolvenčních soudů je rovněž nemyslitelné, aby tam, kde se počátek běhu lhůty k učinění procesního úkonu (jímž je i podání žaloby coby procesního úkonu, kterým se zahajuje příslušné soudní řízení) účastníkem řízení nebo jiným procesním subjektem (jímž je v této věci – ve shodě s ustanovením § 9 písm. d/ insolvenčního zákona – i insolvenční správce) pojí s právní mocí soudního rozhodnutí, vyjádřil insolvenční soud svůj názor na okamžik právní moci soudního rozhodnutí [vyznačením doložky právní moci na něm, nebo (jako v této věci) zveřejněním údaje o dni právní moci soudního rozhodnutí v insolvenčním rejstříku] až v době, kdy podstatná část lhůty již uplynula, nebo dokonce v době po uplynutí této lhůty. Poměřováno lhůtou uvedenou v § 199 insolvenčního zákona (30 dnů), dnem vyznačení právní moci (21. července 2020) a dnem, kdy rozhodnutí mělo (jako celek, tedy včetně bodu I. výroku) údajně nabýt právní moci (30. června 2020), insolvenční soud opatřil předmětné usnesení doložkou právní moci až po uplynutí dvou třetin uvedené lhůty. Poměřováno dnem, který insolvenční soud i odvolací soud nakonec označil (bez snahy o zrušení dodnes vadně vyznačené doložky právní moci) jako den právní moci bodu I. výroku předmětného usnesení (2. červen 2020), insolvenční soud opatřil předmětné usnesení doložkou právní moci až devatenáctého dne (21. července 2020) po dni uplynutí této lhůty (po 2. červenci 2020). Přitom z ustanovení § 23 odst. 1 jednacího řádu plyne, že povinnost zaznamenat na vyhotoveném rozhodnutí založeném ve spise den, kdy nastala (nebo zčásti nastala) jeho právní moc, vzniká „jakmile soudce zjistí, že rozhodnutí nabylo právní moci“. V případě, jako je tento, kdy právní moc rozhodnutí (jeho dotčeného výroku) měla nastat (bez ohledu na povinnost insolvenčního soudu doručit rozhodnutí některým osobám i zvláštním způsobem) již v okamžiku, kdy je insolvenční soud zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. § 71 odst. 1 a 2, § 74 odst. 1 a § 410 odst. 4 insolvenčního zákona a § 16 jednacího řádu pro insolvenční řízení), pak objektivně neexistovala (nemohla neexistovat) žádná překážka, jež by insolvenčnímu soudu měla či mohla bránit v tom, aby den právní moci bodu I. výroku zaznamenal na předmětném usnesení neprodleně (v řádu několika dnů nepřekračujících lhůtu 7 dnů).
42. Nejvyšší soud je na tomto základě přesvědčen, že bez zřetele k tomu, že v této věci jde o hmotněprávní lhůtu a že insolvenční správce nepodléhá poučovací povinnosti o počátku běhu lhůty, jsou výše popsané nedostatky v činností insolvenčního soudu (chybné poučení o odvolání, chybně a pozdě vyznačená doložka právní moci) řešitelné stejnou metodou, jakou použil ve vztahu k vadnému poučení o délce lhůty k podání dovolání [u dovolání projednávaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. odstavec 27. výše)] nejprve Ústavní soud a po něm Nejvyšší soud. Tak již v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, uveřejněném pod číslem 20/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud uzavřel, že:
„(…) takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávaném případě spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání odvolacím soudem, šlo k tíži účastníka řízení (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele), a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo zná“.
43. V tom, že soud nepokládal za včasné dovolání podané účastníkem opožděně jen proto, že se řídil nesprávným poučením soudu o délce lhůty k podání dovolání, obsaženým v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, spatřoval Ústavní soud odnětí práva na soudní ochranu a v důsledku toho i porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 90 Ústavy. Rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny dovodil Ústavní soud za typově shodné situace též v nálezu ze dne 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02, uveřejněném pod číslem 60/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
44. Na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu navázal velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jenž v usnesení ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2003, pod číslem 7, uzavřel, že dovolání (jež má být projednáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000) podané účastníkem po uplynutí lhůty k jeho podání nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Přitom soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že doručí-li soud účastníku řízení soudní rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, již s (nesprávně) vyznačenou doložkou právní moci, má to stejné účinky jako nesprávné poučení o odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. 2 Cdon 1397/96, uveřejněné pod číslem 29/1998 Sb. rozh. obč.).
45. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že žalobu, kterou insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona uplatní u insolvenčního soudu své popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli, který ji přihlásil, nelze odmítnout jako opožděnou (podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona), jestliže se insolvenční správce při určení počátku běhu třicetidenní lhůty k jejímu podání řídil nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Lhůta k podání žaloby přitom (v duchu téže logiky) neskončí (nemůže skončit) dříve, než dnem, kdy insolvenční soud uvedené usnesení opatří doložkou právní moci. Skutečnost, že insolvenční soud v době, kdy má uplynout lhůta k podání žaloby, neví, zda rozhodnutí nabylo právní moci, nebo že otálí s vyznačením doložky právní moci, ač den právní moci již zná, (totiž) nelze přičítat k tíži procesního subjektu, jenž má včasnost svého procesního úkonu podřídit právě okamžiku právní moci takového rozhodnutí, nadto v situaci, kdy okamžik právní moci rozhodnutí není podmíněn tím, že takové rozhodnutí bylo dotčenému procesnímu subjektu dříve doručeno zvlášť (srov. opět § 74 odst. 1 insolvenčního zákona).
46. Závěr formulovaný v předchozím odstavci by nebyl namístě jen tam, kde již v době vydání rozhodnutí insolvenčního soudu muselo být zřejmé, že rozhodnutí neobsahuje výroky, které nabývají (mohou nabýt) právní moci v rozdílné době, nebo že zde není (kromě dotčené osoby) jiný účastník řízení (potažmo jiný procesní subjekt) způsobilý ovlivnit právní moc takového rozhodnutí (a tedy i počátek běhu lhůty, která se má odvíjet od právní moci takového rozhodnutí insolvenčního soudu).
47. V dané věci sice neplatí, že insolvenční správce se při podání žaloby řídil nesprávně vyznačenou doložkou právní moci [žalobu podal 8. července 2020, tedy ještě předtím, než liknavý postup insolvenčního soudu vyústil ve (vadné) vyznačení doložky právní moci], avšak insolvenční soud [ač v řízení nevyšly najevo (a ve vazbě na to, že právní moc bodu I. výroku předmětného usnesení měla nastat již okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, ani nemohly vyjít najevo) žádné skutečnosti, jež by měly vyvolat pochybnosti insolvenčního soudu o tom, kdy onen výrok nabyl právní moci] vyznačil doložku právní moci (lhostejno, že nesprávně) až devatenáctého dne po dni uplynutí lhůty, jejíž počátek byl na tuto právní moc navázán, čímž dotčenému procesnímu subjektu (insolvenčnímu správci) znemožnil efektivně vykonat své procesní právo (právo podat žalobu v předepsané lhůtě). Dovolání je proto potud důvodné.
48. Odvolací soud rozhodl nesprávně (žaloba není opožděná) a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení změnil v tom duchu, že žaloba se neodmítá (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Autor: -mha-