// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 26.03.2020

Koncentrace tvrzení ve sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky

Popírá-li dlužník za trvání účinnosti oddlužení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku, která nebyla přihlášenému věřiteli přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (typicky pohledávku vykonatelnou na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, nebo na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), pak platí, že:

1/ Určitým popěrným úkonem dlužníka je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření.

2/ Proti popřené pohledávce může dlužník v žalobě uplatnit (v souladu s § 199 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit.

Úprava § 205a písm. f) o. s. ř. se ohledně nových popěrných důvodů, jako např. v této věci posuzovanou námitku úhrady pohledávky třetí osobou, s ohledem na znění § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, v incidenčním sporu o žalobě dlužníka na popření přihlášené vykonatelné nezajištěné pohledávky v odvolacím řízení neuplatní.

Z povahy věci tak dlužnice nemohla v projednávaném incidenčním sporu – nově – namítat, že v jeho průběhu (lhostejno ve které fázi řízení) došlo k (částečnému) zániku pohledávky věřitele zaplacením ze strany třetí osoby. V době učinění popěrného úkonu jí tato skutečnost nebyla a ani nemohla být známa, nemohla ji tak použít jako popěrný důvod a ani ji nemohla namítat v podané žalobě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 165/2017, ze dne 28. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 7 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 160 odst. 4 IZ
§ 183 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 184 IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2019
§ 186 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 199 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 410 IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§ 205a písm. f) o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) připustil do řízení vedlejší účastnici na straně žalobkyně (P. P.) [bod I. výroku], zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dlužnice P. T.) domáhala určení, že popření pravosti pohledávky přihlášené žalovaným (Credico europe a. s.) do insolvenčního řízení dlužnice pod přihláškou P6 je po právu (bod II. výroku), a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17 178 Kč, s tím, že se tato částka uspokojí v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka žalovaného, o kterou se vedl spor (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 24. dubna 2013 uzavřel žalovaný s V. T. (manželem žalobkyně) smlouvu o podnikatelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 1 255 000 Kč (dále jen „úvěrová smlouva“). K zajištění úvěru bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti v obci a katastrálním území XY zapsané na listu vlastnictví č.XY.

2/ Dne 24. dubna 2013 k závazku ze smlouvy o úvěru přistoupila dle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), žalobkyně spolu s M. T. (tchýní žalobkyně), jež byla vedle manžela žalobkyně druhou zástavní dlužnicí (dále jen „dohoda o přistoupení“).

3/ V návrhu žalobkyně na povolení oddlužení nebyl žalovaný označen jako její věřitel, a to na rozdíl od návrhu na povolení oddlužení manžela dlužnice, který v něm žalovaného uvedl jako svého zajištěného věřitele.

4/ Usnesením ze dne 26. května 2015, č. j. KSCB 41 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek žalobkyně a povolil jí oddlužení.

5/ Dne 24. července 2015 popřela žalobkyně při přezkumném jednání pravost nezajištěné pohledávky žalovaného uplatněné přihláškou pohledávky P6 v celkové výši 2 073 579,15 Kč. Jako důvody popření uvedla, že žalovaný neměl zapsánu příslušnou živnost v živnostenském rejstříku a že mezi žalovaným a společností Private Capital Invest a. s. (jež „měly poskytnout předmětný úvěr“) byl „příbuzenský vztah“, a poukazovala na refinancování úvěru pod nátlakem a hrozbou ztráty bydlení a uvedení v omyl. Konečně také namítala, že pohledávka žalovaného byla uplatněna duplicitně, neboť do insolvenčního řízení jejího manžela přihlásil žalovaný stejnou pohledávku, ale jako zajištěnou, a vůči žalobkyni tak mohla být uplatněna pouze tehdy, kdyby výtěžek zajištění nestačil k pokrytí dluhu.

6/ V žalobě žalobkyně odkazovala na popěrné důvody uplatněné na přezkumném jednání a dále uváděla, že u žalovaného jde o jediný závazek, nikoli o závazek solidární a lze ho na manželích v plné výši požadovat pouze jednou. I když manželé podají návrh na povolení oddlužení odděleně, lze pohledávku vymáhat pouze proti jednomu z nich, a to proti tomu, vůči němuž je uplatněna jako zajištěná.

Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že věřiteli nic nebránilo uplatnit pohledávku vůči jednomu z manželů jako pohledávku zajištěnou a vůči druhému z manželů (žalobkyni) jako pohledávku nezajištěnou. To i s ohledem na to, že žalobkyně k dluhu svého manžela z titulu smlouvy o úvěru přistoupila podle § 533 obč. zák. a byla tak vůči žalovanému jako věřiteli zavázána společně a nerozdílně. Bez ohledu na zajištění dluhu v insolvenčním řízení vedeném na majetek manžela žalobkyně se bylo možné domáhat i po žalobkyni plnění, a to samostatně splněním povinnosti vyplývající z přistoupení k závazku podle § 511 odst. 1 obč. zák.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku a změnil jej v bodě III. výroku tak, že zavázal žalobkyni a vedlejší účastnici společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladu řízení ve výši 17 178 Kč, s tím, že vedlejší účastnice má povinnost tak učinit do tří dnů od právní moci rozsudku a dlužnice svou povinnost splní v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávku žalovaného (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel dále z toho, že

1/ Žalovaný jako věřitel č. 5 přihlásil dne 17. června 2015 tři dílčí pohledávky vůči žalobkyni v celkové výši 2 073 579,15 Kč. Přihláška je evidována pod č. P6. Pohledávky byly označeny jako vykonatelné na základě dohody se svolením k vykonatelnosti ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. N 158/2013, NZ 129/2013, a jako zajištěné majetkem třetí osoby. Dílčí pohledávka č. 1 sestávala z jistiny ve výši 1 103 590 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 168 744, 58 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky označil úvěrovou smlouvu a dohodu o přistoupení. Dílčí pohledávka č. 2 se skládala ze smluvní pokuty ve výši 125 500 Kč odpovídající 10 % z původní jistiny za porušení povinností dlužníka vedoucí k zesplatnění úvěru. Dílčí pohledávka č. 3 představovala smluvní pokutu ve výši 675 744,57 Kč odpovídající 0,1 % za každý započatý den prodlení se splácením jistiny úvěru (1 047 666 Kč) za období od 20. srpna 2013 do 26. května 2015. Jako vykonatelná byla uplatněna ve výši 548 505,26 Kč a jako nevykonatelná ve výši 127 239,31 Kč.

2/ Žalobkyně v doplnění odvolání uvedla, že po rozhodnutí insolvenčního soudu došlo v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 28 INS XY (jde o insolvenční řízení vedené na majetek jejího manžela) k prodeji ideální poloviny zastavené nemovitosti. Vedlejší účastnice na jednání u odvolacího soudu pak sdělila, že k dražbě druhé poloviny došlo v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 41 INS XY (jde o insolvenční řízení vedené na majetek tchýně žalobkyně) den před jednáním odvolacího soudu.

Odvolací soud předeslal, že žaloba byla podána včas a že v odvolacím řízení nemohli účastníci uvádět nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před insolvenčním soudem do konce prvního jednání konaného dne 30. března 2016, neboť v souladu s § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), bylo řízení „zkoncentrováno“. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před insolvenčním soudem do uvedeného dne byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

Cituje § 199 odst. 2 a 3 a § 410 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), odvolací soud zdůraznil, že i když žalovaný uplatnil vykonatelnou nezajištěnou pohledávku, nebyla žalobkyně omezena při popěrném úkonu úpravou § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť notářský zápis není rozhodnutím. Nicméně se zde uplatnila koncentrace popěrných tvrzení stanovená v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, tj. žalobkyně mohla v žalobě uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřela. Navíc se uplatnila i další omezení (§ 410 odst. 3 insolvenčního zákona) spočívající v tom, že bylo lze pouze tvrdit, že pohledávka zanikla, nebo byla promlčena. Takové okolnosti ale žalobkyně nenamítala.

Ve vztahu k novým tvrzením o (částečném) uspokojení pohledávky žalovaného ze zajištění odvolací soud poukázal na zákonnou koncentraci tvrzení dle § 199 odst. 3 ve spojení s § 410 odst. 1 první větou insolvenčního zákona, která neumožňuje popírajícímu subjektu tvrdit v incidenčním řízení jiné skutečnosti, než které namítal při přezkumném jednání. V tomto směru nebylo významné, že mělo jít o novou skutečnost, nastalou až v průběhu odvolacího řízení. Ustanovení § 410 odst. 3 insolvenčního zákona neumožňuje vznést námitku, že pohledávka zanikne v budoucnu. Nebylo proto potřebné zkoumat, zda skutečně pohledávka žalovaného či její část byla uspokojena v insolvenčních řízeních sp. zn. KSCB 28 INS XY a sp. zn. KSCB 41 INS XY (v této věci se neuplatnil § 154 odst. 1 o. s. ř., co se týče eventuálního zániku pohledávky). Kromě toho nehrozilo dvojí plnění na uvedenou pohledávku, neboť zanikla-li kdykoliv po přezkumném jednání uvedená pohledávka, nebude ve splátkovém kalendáři uspokojována.

Nad rámec uvedeného odvolací soud shledal nesprávnou představu žalobkyně, že žalovaný nemohl přihlásit do jejího insolvenčního řízení svou nezajištěnou pohledávku, jestliže tutéž pohledávku přihlásil jako zajištěnou do jiného insolvenčního řízení vedeného na majetek spoludlužníka. Může-li jakýkoliv věřitel podat jednotlivě žaloby o splnění téže pohledávky proti jednotlivým spoludlužníkům (není povinen podat jednu žalobu proti všem spoludlužníkům), může stejně postupovat i s přihláškami jedné pohledávky v insolvenčních řízeních vedených na majetek spoludlužníků. Ani v jednom z těchto procesních postupů nehrozí, že by věřitel obdržel dvojí či několikanásobné plnění. Tato okolnost by se řešila v exekuci (po nalézacím řízení) nebo v insolvenčním řízení ve splátkovém kalendáři či v rozvrhovém usnesení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud zodpovězeny. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí případně i rozsudek insolvenčního soudu zrušil.

Dovolatelka především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nemohla uplatnit nové skutečnosti v odvolacím řízení, neboť občanský soudní řád zná institut „prolomení zásady koncentrace u tvrzení a dokazování“ u nových skutečností nastalých až po skončení řízení v prvním stupni, a to v § 205a písm. f/ o. s. ř. Vzhledem k přiměřené aplikovatelnosti občanského soudního řádu v insolvenčním řízení dle § 7 insolvenčního zákona měl odvolací soud ke zmíněným tvrzením přihlédnout. Přitom předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, „do jaké míry se zásada koncentrace řízení uplatní v incidenčním řízení v případě, kdy po přezkumu a po vydání rozhodnutí v prvém stupni dojde k zániku části pohledávky z důvodu zpeněžení předmětu zajištění v jiném řízení, týkajícím se téže pohledávky“.

Dále namítá, že pohledávka vůči ní a jejímu manželovi je jedinou pohledávkou v rámci společného jmění manželů [§ 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), respektive § 145 odst. 3, 4 obč. zák.]. Nejde o samostatné pohledávky za každým z manželů. Proto považuje právní názor soudů obou stupňů za nesprávný. Jejich názor má podle dovolatelky opodstatnění v případě závazku jejího manžela jako osobního dlužníka a jeho matky M. T., kdy jde o klasické přistoupení k pohledávce, vynucené věřitelem s ohledem na spoluvlastnictví k předmětu zajištění, nikoliv však u manželů. Má za to, že stávající judikatura neřeší situaci, kdy je jediná pohledávka (zajištěná zástavou) uplatněna u více dlužníků v rozdílném režimu jako zajištěná i jako nezajištěná, a současně neřeší situaci, kdy je jediná pohledávka uplatněna vůči manželům v různých řízeních. Je tak přesvědčena, že jsou dány podmínky pro přípustnost dovolání k řešení otázky „přípustnosti přihlášení pohledávky“ vzniklé za trvání společného jmění manželů u jednoho z manželů jako zajištěné a u druhého jako nezajištěné.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí v dotčených souvislostech dosud nezabýval.

Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

V poměrech projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda v incidenční sporu o popření pravosti vykonatelné pohledávky nezajištěného věřitele lze v odvolacím řízení namítat nové skutečnosti, zejména částečné či úplné splnění přihlašované pohledávky nastalé po rozhodnutí soudu prvního stupně.

S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku i k době vydání napadeného rozhodnutí jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu na dané téma rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017.

Podle § 7 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 183 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy (odstavec 3).

Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

Podle § 410 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odstavec 2). Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená (odstavec 3).

Podle § 205a písm. f/ o. s. ř. pak platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dále jsou pro tuto věc rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 o. z.).

Podle § 511 obč. zák., jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (odstavec 3).

Podle § 533 obč. zák., kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531 odst. 4 zde platí obdobně.

K otázce koncentrace tvrzení ve sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přijal následující závěry:

1/ Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“)].

2/ Popírá-li vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v poměrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Úprava popření vykonatelné pohledávky (totiž) insolvenčního správce omezuje co do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona); proti popřené vykonatelné pohledávce může v žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit (R 39/2019).

3/ Pro pohledávku vykonatelnou na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti platí při jejím popření insolvenčním správcem obecně režim § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (žalobu, kterou uplatňuje své popření, podává insolvenční správce) a vzhledem k tomu, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti není „pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“, neplatí pro popěrný úkon insolvenčního správce omezení plynoucí z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Stejný význam má u vykonatelné pohledávky popřené dlužníkem v oddlužení úprava obsažená v § 410 odst. 3 insolvenčního zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014).

Z těchto závěrů tedy vyplývá, že popírá-li dlužník za trvání účinnosti oddlužení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku, která nebyla přihlášenému věřiteli přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (typicky pohledávku vykonatelnou na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, nebo na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), pak platí, že:

1/ Určitým popěrným úkonem dlužníka je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření.

2/ Proti popřené pohledávce může dlužník v žalobě uplatnit (v souladu s § 199 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit.

V takto ustanoveném judikatorním rámci lze pro poměry projednávané věci konstatovat, že dovolatelka mohla ve své žalobě namítat pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřela – byla omezena § 199 odst. 3 ve spojení s § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud koriguje nesprávný názor odvolacího soudu, že na projednávanou věc měl být aplikován § 410 odst. 3 insolvenčního zákona. Vykonatelnost pohledávek žalovaného byla totiž dokládána na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti (tak byla i přezkoumána) a nikoli na základě rozhodnutí příslušného orgánu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2014).

Z povahy věci tak dovolatelka nemohla v incidenčním sporu – nově – namítat, že v jeho průběhu (lhostejno ve které fázi řízení) došlo k (částečnému) zániku pohledávky žalovaného zaplacením ze strany třetí osoby. V době učinění popěrného úkonu jí tato skutečnost nebyla a ani nemohla být známa, nemohla ji tak použít jako popěrný důvod a ani ji nemohla namítat v podané žalobě.

Úprava § 205a písm. f/ o. s. ř. se ohledně nových popěrných důvodů, jako např. v této věci posuzovanou námitku úhrady pohledávky třetí osobou, s ohledem na znění § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, v incidenčním sporu o žalobě dlužníka na popření přihlášené vykonatelné nezajištěné pohledávky v odvolacím řízení neuplatní.

Je tomu tak proto, že insolvenční zákon má komplexní úpravu pro řešení úpadku dlužníka a má vždy postavení lex specialis (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 76/2017, a tam citovanou důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu), přičemž zejména občanský soudní řád se aplikuje pouze přiměřeně, a to jen tehdy, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení (viz § 7 insolvenčního zákona).

V daném případě právě § 199 odst. 3 insolvenčního zákona jinak stanoví. Nadto nelze přehlédnout, že výklad nabízený dovolatelkou by zcela popíral úpravu § 183 a § 184 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona ohledně možností osob, jež za dlužníka částečně (§ 187 insolvenčního zákona) nebo zcela uspokojily pohledávku věřitele, vstoupit do řízení z titulu regresu vůči dlužníku.

Jinak řečeno, pokud by bylo přistoupeno na výklad nabízený dovolatelkou a bylo by možné určit, že pohledávka žalovaného je popřena v rozsahu částečné úhrady provedené v průběhu trvání tohoto incidenčního sporu na základě zpeněžení předmětu zajištění v insolvenčních řízeních vedených na majetek manžela a tchýně dovolatelky, vedlo by to k účinnému popření pohledávky žalovaného v tomto rozsahu a současně by došlo ke znemožnění vstupu těchto osob do řízení dle § 183 odst. 3 nebo § 184 odst. 3 insolvenčního zákona. Takový výklad je neakceptovatelný.

Lze dodat, že úhrada ze strany třetích osob (i v podobě částečného uspokojení stejné pohledávky v jiných insolvenčních řízeních, např. zpeněžením předmětu zajištění, majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře) se ve výsledku v poměrech oddlužení plněním splátkového kalendáře projeví právě ve splátkovém kalendáři, jak přiléhavě poznamenal odvolací soud. Buď dojde k postupu dle zmíněných § 183 odst. 3 věty druhé a § 184 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, nebo případně k ukončení účasti věřitele v rozsahu takové úhrady v insolvenčním řízení dle § 184 insolvenčního zákona (dojde-li ke zpětvzetí) nebo § 186 insolvenčního zákona (nedojde-li ke zpětvzetí). To vše musí být reflektováno při uspokojování věřitelů při plnění oddlužení splátkovým kalendářem.

Pro shora uvedený výklad hovoří i to, že ke zmíněné úhradě ze strany třetí osoby mohlo hypoteticky dojít až po pravomocném skončení incidenčního sporu, přičemž tam by pochopitelně již nebylo možné výsledek incidenčního sporu nijak zvrátit.

V tomto směru tak dovolání není důvodné.

K otázce uplatnění pohledávky žalovaného ve více insolvenčních řízeních.

Dovolatelka dále namítá, že žalovaný nemohl vůči ní uplatnit svou pohledávku jako nezajištěnou, neboť ji již uplatnil jako zajištěnou v insolvenčním řízení jejího manžela, přičemž vychází z premisy, že jde o jedinou pohledávku v rámci společného jmění manželů.

V poměrech projednávané věci je především podstatné, že dovolatelka k závazku svého manžela vůči žalovanému přistoupila na základě dohody o přistoupení. Proto se stala solidárním dlužníkem, přičemž nebránilo žalovanému uplatnit svou pohledávku vůči kterémukoli solidárně zavázanému dlužníku (§ 533 ve spojení s § 511 odst. 1 obč. zák.). Ve stejném smyslu je pak upraven i § 183 odst. 2 insolvenčního zákona. Pokud tedy žalovaný uplatnil svou pohledávku vůči manželu i tchýni dovolatelky, mohl ji uplatnit i vůči dovolatelce (a obráceně).

Jestliže by snad dovolatelka namítala, že žalovaný musel uplatnit svou pohledávku jen jako zajištěnou a tudíž jen vůči jejímu manželi a tchýni, je třeba dále uvést, že zajištěný věřitel má právo své zajištění uplatnit či neuplatnit, nemá takovou povinnost (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 123/2015, ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, uveřejněné pod číslem 90/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněné pod číslem 91/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně lze poznamenat, že o duplicitě pohledávky lze hovořit pouze v rámci jednoho insolvenčního řízení, což není tento případ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 201/2016). Opačně by tomu bylo v řízení o společném návrhu manželů na povolení oddlužení dle § 394a insolvenčního zákona.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v řešení této otázky správné.

Zbývá posoudit, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že řízení jimi částečně zatíženo je.

Z přihlášky pohledávky, seznamu přihlášených pohledávek a protokolu o přezkumném jednání (provedeny k důkazu na jednání insolvenčního soudu dne 30. března 2016; viz č. l. 28), plyne, že:

1/ Žalovaný přihlásil tři dílčí pohledávky v celkové výši 2 073 579,15 Kč, přičemž jako vykonatelné označil pohledávky v celkové výši 1 777 595,26 Kč (část pohledávky č. 1 ve výši 1 103 590 Kč z titulu jistiny úvěru, pohledávku č. 2 ve výši 125 500 Kč z titulu smluvní pokuty a část pohledávky č. 3 ve výši 548 505,26 Kč z titulu další smluvní pokuty) a jako nevykonatelné ve výši 295 983,89 Kč (část pohledávky č. 1 ve výši 168 744,58 Kč z titulu zákonných úroků z prodlení a část pohledávky č. 3 ve výši 127 239,31 Kč z titulu smluvní pokuty).

2/ Takto byly uvedeny i v seznamu přihlášených pohledávek a přezkoumány na přezkumném jednání. Tomu odpovídá i poučení učiněné insolvenčním soudem vůči dovolatelce a žalovanému, který se přezkumného jednání zúčastnil.

Jestliže pak dovolatelka podala žalobu na popření všech pohledávek žalovaného uplatněné přihláškou pohledávek P6, neměla ve vztahu k nezajištěným pohledávkám žalovaného aktivní legitimaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014, uveřejněné pod číslem 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, jímž se dovolatelka domáhala určení popření pohledávky č. 1 co do výše 168 744,58 Kč a pohledávky č. 3 co do výše 127 239,31 Kč, tedy celkem v rozsahu 295 983,89 Kč, měla proto být žaloba odmítnuta dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.

S ohledem na to, že odvolací soud tuto vadu nenapravil, je v tomto rozsahu řízení zatíženo vadou a odvolací soud tak částečně rozhodl nesprávně. Protože současně dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku, jímž potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu, částečně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku shora (§ 243d písm. b/, § 220 o. s. ř.).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.

S ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu je v konečném důsledku rozsudkem částečně měnícím, rozhodl Nejvyšší soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před insolvenčním soudem.

Výrok o náhradě nákladů řízení u insolvenčního soudu je odůvodněn § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žaloba byla částečně odmítnuta a ve zbytku zamítnuta a žalobkyni a vedlejší účastnici tak vznikla povinnost společně a nerozdílně nahradit účelně vynaložené náklady řízení plně úspěšnému žalovanému.

Ty v dané věci celkem činí 17 178 Kč a sestávají:

- z mimosmluvní odměny za 3,5 úkonu právní služby (převzetí zastoupení, podání ve věci samé a účast při jednom jednání soudu a při dalším jednání svolaném k vyhlášení rozsudku), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ a odst. 2 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 10 850 Kč (3,5 x 3 100 Kč),

- ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů celkem ve výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu,

- z náhrady za promeškaný čas při 2 cestách k jednání u soudu celkem ve výši 1 600 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu a

- z náhrady za použití automobilu při cestách z Prahy k jednání a zpět v celkové výši 3 528 Kč podle § 30 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

Výrok o náhradě nákladů řízení u odvolacího soudu je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť odvoláním žalobkyně a vedlejší účastnice nebylo vyhověno a žalobkyni a vedlejší účastnici tak vznikla povinnost společně a nerozdílně nahradit účelně vynaložené náklady odvolacího řízení plně úspěšnému žalovanému.

Ty v dané věci celkem činí 8 010 Kč a sestávají:

- z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednom jednání odvolacího soudu), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu, činí 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč),

- z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle tarifní hodnoty 17 178 Kč), která podle § 7 bodu 5. a § 11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu, činí 910 Kč, a

- ze 3 paušálních náhrad hotových výdajů celkem ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

Podle § 202 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se náhrada nákladů řízení přiznaná ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek vůči dlužníku pokládá za přihlášenou podle insolvenčního zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo neúspěšné (měnící část nevedla ke změně jejího úspěchu ve věci), pročež by měl žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů