// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 04.03.2020

Žaloba o vyklizení nemovitosti proti druhému jednateli s.r.o.

Jak se zřetelně podává z výslovné dikce § 162 o. z., zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence, vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem „uvnitř“ právnické osoby. Absenci, vady či porušení takového rozhodnutí právnické osoby nemůže přezkoumávat ani soud v občanském soudním řízení.

Vedle toho nelze přehlédnout, že § 21 o. s. ř. upravuje samostatně (nezávisle na hmotněprávní úpravě) oprávnění zde vypočtených osob jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení.

Podala-li za společnost žalobu proti svému jednateli (o vyklizení společností vlastněné nemovitosti) osoba vypočtená v § 21 o. s. ř. [v projednávané věci v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. druhý jednatel společnosti s ručením omezeným], byla žaloba podána osobou k tomu oprávněnou; z obsahu spisu se přitom nikterak nepodává, že by její zájmy byly v rozporu se zájmy společnosti (§ 21 odst. 4 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3312/2018, ze dne 20. 11. 2019

vytisknout článek

Dotčené předpisy: 
§ 162 o. z.
§ 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 193 odst. 1 z. o. k.
§ 195 odst. 1 z. o. k.

Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 19 C 127/2017-102, zamítl žalobu o vyklizení „rodinného domu č. p. XY, který je součástí pozemku stavební číslo parcelní XY, zapsaného v katastrálním území XY a obci XY“ (dále jen „předmětná nemovitost“ či „nemovitost“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalovaný je jednatelem žalobkyně (dále též jen „společnost“) a současně i jejím společníkem s 50% podílem. Druhým společníkem společnosti s 50% podílem je E. I. (dále jen „E. I.“), bývalá družka žalovaného, druhým jednatelem společnosti je A. I. (dále jen „A. I.“), syn E. I. (nikoli však žalovaného). Oba jednatelé společnosti jsou oprávněni jednat za společnost samostatně.

2) Společnost byla založena za účelem řešení společné bytové potřeby žalovaného a E. I.; za tímto účelem nabyla společnost do svého vlastnictví předmětnou nemovitost. Užívání nemovitosti bylo mezi společníky upraveno ve „smlouvě o nájmu nebytových prostor“ s účinky od 1. 10. 2009 (dále též jen „nájemní smlouva“).

3) Dopisem ze dne 17. 2. 2017, doručeným žalovanému dne 23. 2. 2017, společnost (za kterou jednal A. I.) vyzvala žalovaného k úhradě dlužného nájemného.

4) Mezi jednateli společnosti „nebylo rozhodnuto o dalším obchodním vedení společnosti“ ani o tom, že společnost vyklidí žalovaného, přesto společnost jednající A. I. podala proti žalovanému 29. 5. 2017 žalobu v projednávané věci.

[3] Soud prvního stupně nejprve vysvětlil, že nájemní smlouva je neplatná pro rozpor s § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a sjednání nájmu k účelu, ke kterému není nebytový prostor stavebně určen). Nicméně měl za nutné přihlédnout ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci, z nichž plyne, že žalovaný a E. I. coby společníci „ovládali“ předmětnou nemovitost prostřednictvím společnosti, neboť v době výstavby rodinného domu nemohli (dle tehdy účinné právní úpravy) coby devizoví cizozemci nabývat na území České republiky do svého vlastnictví nemovitosti. Oba společníci nemovitost užívali od roku 2009, tedy po velmi dlouhou dobu.

[4] Podle názoru soudu prvního stupně je proto nutným předpokladem pro úspěšnost žaloby o vyklizení nemovité věci ve vlastnictví obchodní korporace směřující proti jednomu ze společníků a jednateli této korporace dohoda, popřípadě rozhodnutí jednatelů ve smyslu § 195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“). Rozhodování o užívání majetku společnosti je podřaditelné pod obchodní vedení, „přičemž v tomto směru lze spatřovat jistou paralelu i s podílovým spoluvlastnictvím a užíváním společně vlastněné nemovité věci více spoluvlastníky v situaci, kdy by mělo dojít k vyklizení jednoho ze spoluvlastníků“ (i zde je k vyklizení zapotřebí rozhodnutí většiny).

[5] Následně soud prvního stupně uvedl, proč neshledal důvody pro jmenování opatrovníka žalobkyni podle § 165 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a proč považuje přístup druhého jednatele společnosti A. I. za neloajální ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. S ohledem na okolnosti nabytí předmětné nemovitosti - nikoli za účelem podnikání, ale za účelem uspokojování bytových potřeb společníků společnosti - soud prvního stupně uzavřel (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3168/11), že ze strany žalobkyně jde o šikanózní výkon práva, jenž nepožívá právní ochrany.

[6] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[7] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy, předmětná nemovitost však byla užívána v souladu s podmínkami neplatné smlouvy od roku 2009, takže zde „existovala akceptace této situace mezi jednateli společnosti“.

[8] Rozhodnutí podat žalobu v projednávané věci spadá dle názoru odvolacího soudu pod obchodní vedení společnosti. K přijetí rozhodnutí o obchodním vedení je nezbytný souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Nedodržení tohoto pravidla nemá za následek neplatnost právního jednání, kterým se rozhodnutí přijaté v rámci obchodního vedení realizuje navenek.

[9] Podle odvolacího soudu je však situace jiná ve vztahu dovnitř společnosti: jestliže bylo rozhodnutí přijato v rozporu s pravidly rozhodování o obchodním vedení, je zřejmé, že k vytvoření vůle společnosti nedošlo většinou jednatelů. V projednávané věci jde o rozhodnutí o užívání nemovitosti směřující dovnitř společnosti. Jelikož žalovaný je také jednatelem společnosti se stejnými oprávněními jako druhý jednatel, který žalobu podal, „nemůže za takové situace být žaloba úspěšná“. Nezmění-li se postupy upravenými v zákoně o obchodních korporacích rozložení sil ve společnosti, pak ta nemůže přijmout žádné rozhodnutí, které by mohlo vést k vyklizení žalovaného jakožto jednatele a společníka žalobkyně z její nemovitosti, dovodil odvolací soud.

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) otázek:

1) zda při rozhodování o uplatnění nároku společnosti na vyklizení jí vlastněné nemovitosti jejím jednatelem u soudu jde o rozhodování o obchodním vedení, a zda je společnost „aktivně věcně legitimována“ k uplatnění tohoto nároku,

2) zda je jednatel ve věci svého vyklizení z nemovitosti patřící společnosti ve střetu zájmů, a nemůže se proto podílet na rozhodování a jednání v této věci,

3) zda je v projednávané věci přípustná analogie s rozhodováním o věci v podílovém spoluvlastnictví,

4) zda může jeden z jednatelů společnosti užívat nemovitost společnosti bez platné smlouvy, aniž by se společnost mohla dovolat soudní ochrany.

[11] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[12] Podle přesvědčení dovolatelky je rozhodnutí o podání žaloby o vyklizení nemovitosti pro neplacení nájemného rozhodováním „o běžné záležitosti“, nikoli obchodním vedení společnosti. Nadto podle jejího názoru nelze rozlišovat mezi pronájmem majetku společnosti vlastním společníkům na jedné straně a jeho pronájmem jiným - třetím - osobám (osobám bez bližšího vztahu ke společnosti) na straně druhé tak, jak to činí odvolací soud. K takovému přístupu není dán žádný zákonný důvod. Důsledek zániku oprávnění užívat majetek společnosti nemůže být ve vztahu k žalovanému odlišný, než jaký by byl ve vztahu k třetí osobě na společnosti nezúčastněné, neboť právo užívat předmětnou nemovitost nenáleželo žalovanému z titulu výkonu funkce či jeho účasti na společnosti; bylo sjednáno za účelem uspokojování bytové potřeby fyzické osoby.

[13] Nesprávný je dle názoru dovolatelky závěr odvolacího soudu, podle něhož nezmění-li se rozložení sil ve společnosti, nemůže společnost přijmout pro tuto „patovou situaci“ žádné rozhodnutí směřující k vyklizení žalovaného z nemovitosti. Žalovaný je podle dovolatelky ve zjevném střetu zájmů, když ve věci sleduje primárně zájem svůj (nadále užívat nemovitost k bydlení) a nechrání zájem společnosti (na řádném výnosu z nájmu). Za takové situace by měl být žalovaný z rozhodování dovnitř společnosti (o obchodním vedení ve věcí týkající se jeho zájmu) vyloučen.

[14] Dovolatelka dále namítá, že stávající právní úprava nezná pojem „transformace“ vlastnictví obchodního podílu na přímé vlastnictví konkrétních věcí patřících společnosti jejími společníky. Ohrazuje se tedy proti jakékoli analogii s rozhodováním o věci náležející do spoluvlastnictví více osob. Žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětné nemovitosti, byla-li sjednaná nájemní smlouva neplatná.

[15] A konečně, dovolatelka Nejvyššímu soudu předkládá otázky, zda jde v jejím případě o podnikání, pronajímá-li svou nemovitost určenou k bydlení vlastním společníkům, je-li předmětem její činnosti zapsaným v obchodním rejstříku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, zda je společnost povinna poskytnout svým společníkům k užívání svůj majetek a zda je žalovaný povinen platit za užívání nemovitosti bez právního důvodu tržní nájemné.

[16] Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky žalobkyně a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení první z výše označených otázek, tj. otázky podmínek uplatnění nároku společnosti na vyklizení jí vlastněné nemovitosti jejím jednatelem u soudu, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

[18] Dovolání je i důvodné.

[19] Podle § 162 o. z. platí, že zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.

[20] Z § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne, že za právnickou osobu jedná (mimo jiné) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna.

[21] Odvolacímu soudu lze přitakat jen v tom, že pod obchodní vedení (obecně) spadá rozhodování, zda (a jak) bude společnost vymáhat pohledávky za svými dlužníky (např. dluh na nájemném), bránit svá (nejen vlastnická) práva (např. podáním žaloby o vyklizení) a nakládat se svým majetkem (k pojmu obchodní vedení viz zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019). Odvolací soud však přehlédl, že otázky, zda bylo rozhodnutí podat žalobu o vyklizení vůči žalovanému rozhodnutím o obchodním vedení, a pokud ano, zda je přijala potřebná většina jednatelů, nejsou pro posouzení možnosti uplatnění nároku v projednávané věci rozhodné.

[22] Jak se totiž zřetelně podává z výslovné dikce § 162 o. z., zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence, vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem „uvnitř“ právnické osoby. Absenci, vady či porušení takového rozhodnutí právnické osoby nemůže přezkoumávat ani soud v občanském soudním řízení (v poměrech společnosti s ručením omezeným srov. dále i úpravu § 193 odst. 1 z. o. k., která – s výjimkou rozhodnutí učiněných v působnosti valné hromady – vylučuje, aby soud přezkoumával platnost rozhodnutí statutárního orgánu).

[23] Toto pojetí odpovídá i doktríně „minimalizace zásahů“, podle níž může soud zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, uveřejněné pod číslem 10/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

[24] Vedle toho nelze přehlédnout, že § 21 o. s. ř. upravuje samostatně (nezávisle na hmotněprávní úpravě) oprávnění zde vypočtených osob jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení (k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněného pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2921/2004). Podala-li za společnost žalobu o vyklizení osoba vypočtená v § 21 o. s. ř. [v projednávané věci v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jednatel společnosti s ručením omezeným], byla žaloba podána osobou k tomu oprávněnou; z obsahu spisu se přitom nikterak nepodává, že by její zájmy byly v rozporu se zájmy společnosti (§ 21 odst. 4 o. s. ř.).

[25] Závěr odvolacího soudu, podle něhož „nezmění-li se rozložení sil ve společnosti, nemůže být žaloba směřující proti žalovanému úspěšná“, vycházející z názoru, podle něhož „k vytvoření vůle společnosti nedošlo většinou jednatelů“, tudíž není správný.

[26] Dalšími otázkami předloženými v dovolání se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval. Nadto, na posouzení otázek předložených dovolatelkou v pododstavci 3 (analogie s institutem spoluvlastnictví) a odstavci 15 shora napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

[27] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

[28] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).

Autor: -mha-