// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 20.02.2020
Oddělené uspokojení ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení
Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může zadržet dlužníkovu věc (a přivodit tak vznik svého zadržovacího práva k této věci) i po zahájení insolvenčního řízení.
Je však nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci. Právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení.
Uvedené potom platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona do části první, obecné části insolvenčního zákona. Ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona na tomto závěru nic nemění, neboť nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 13/2018, ze dne 20. 11. 2019
Dotčené předpisy:
§ 1396 odst. 2 o. z.
§ 109 odst. 1 písm. b) IZ
§ 248 odst. 2 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. května 2017, č. j. 9 ICm 176/2017-38, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Slévárna Kuřim, a. s.) domáhal vůči žalovaným (Mgr. Bc. D. V., jako insolvenčnímu správci dlužníka, a VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., jako dlužníkovi) určení, že jeho pohledávka v celkové výši 1.180.024,80 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, je pohledávkou zajištěnou zadržovacím právem k modelovému zařízení PS-0101630001 – vršek skříně, PS-0101630002 – spodek skříně, 2-PS-010196 – ofukovací kolo a 2-PS-010318 – ofukovací kolo (dále jen „movité věci dlužníka“) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel (stejně jako insolvenční soud) z toho, že:
1/ Insolvenčním návrhem věřitele WETAG INVEST a. s. doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. srpna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (VÍTKOVICE GEARWORKS a. s.).
2/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. září 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-A-19, byl (mimo jiné) zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Bc. David Vandrovec.
3/ Dne 17. října 2016 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání, kterým žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 1.180.024,80 Kč, jako zajištěnou zadržovacím právem k movitým věcem dlužníka (dále jen „pohledávka“), přičemž vznik zadržovacího práva byl dlužníkovi ve smyslu ustanovení § 1397 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), oznámen dne 30. září 2016 (tedy po rozhodnutí o úpadku).
4/ Na přezkumném jednání konaném dne 21. prosince 2016 bylo popřeno pořadí pohledávky, a to insolvenčním správcem a dlužníkem. Vyrozumění o popření pořadí pohledávky bylo žalobci doručeno dne 9. ledna 2017.
5/ Usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-46, insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka.
Na takto ustaveném základě odvolací soud s odkazem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že po zahájení insolvenčního řízení lze „právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka, uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem“, přičemž v poměrech nyní projednávané věci není zvláštního ustanovení, které by připouštělo výjimku z účinků zahájení insolvenčního řízení; žalobce tedy nenabyl právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, když zadržovací právo bylo zřízeno po zahájení insolvenčního řízení (i po rozhodnutí o úpadku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě se vyhovuje, případně aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, podaným odvolacím soudem, který uzavřel, že „nabytí zajištění je po zahájení insolvenčního řízení možné, jen je-li to insolvenčním zákonem výslovně povoleno“. Podle dovolatele v situaci, kdy je způsobem řešení úpadku reorganizace, by mělo být nabytí zajištění přípustné, protože zákon to „výslovně nezakazuje“ (myšleno ve zvláštních ustanoveních insolvenčního zákona věnovaných řešení úpadku reorganizací), jako tomu činí v případě řešení úpadku konkursem, k čemuž odkazuje na ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. června 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, které nabylo právní moci téhož dne, vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka.
Podle § 159 odst. 4 insolvenčního zákona v incidenčních sporech [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Incidenční spory [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (…).
Dle § 159 odst. 5 insolvenčního zákona účastníkem incidenčních sporů [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek], v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník.
Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalované již jen s dlužníkem coby jediným žalovaným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená právní otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) části věty před středníkem insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení.
Podle ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.
Dle ustanovení § 1396 odst. 2 o. z. zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.
Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může zadržet dlužníkovu věc (a přivodit tak vznik svého zadržovacího práva k této věci) i po zahájení insolvenčního řízení.
K otázce možnosti dosáhnout v insolvenčním řízení uspokojení pohledávky věřitele ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyslovil (ve vztahu k soudcovskému zástavnímu právu) již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 insolvenčního zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 248 odst. 2 insolvenčního zákona).
Tamtéž Nejvyšší soud pokračoval, že soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu § 157 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Ke vztahu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a c) a ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona lze v této souvislosti doplnit, že první z označených ustanovení pouze nedovoluje „nabytí“ a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním řízení, kdežto (pozdější) prohlášení konkursu na majetek dlužníka činí takto „nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině práva hmotného (nedovoluje jejich prosazení ani mimo rámec insolvenčního řízení). Závěr, podle kterého věřitel nenabyl právo na uspokojení přihlašované pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění, jestliže rozhodnutí soudu, jímž toto zajištění vzniklo (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka) nabylo právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, by se ovšem nezměnil, ani kdyby úpadek dlužnice v této věci byl řešen jinak než konkursem.
Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani ve vztahu k právu zadržovacímu. Je nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci. Jak vysvětleno výše, právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení.
Uvedené potom platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona do části první, obecné části insolvenčního zákona. Ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona na tomto závěru nic nemění, neboť, jak vysvětleno výše, nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 163 insolvenčního zákona a o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-