// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 17.10.2019
K nepřípustnosti obnovy insolvenčního řízení
Závěr, podle něhož obnova insolvenčního řízení není přípustná, plyne přímo z textu ustanovení § 96 odst. 1 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud přitom nemá žádných pochyb o tom, že právní úprava vylučující obnovu insolvenčního řízení je úpravou odpovídající českému ústavnímu pořádku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 143/2017, ze dne 31. 7. 2019
Dotčené předpisy: § 96 odst. 1 IZ.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. dubna 2017, č. j. MSPH 89 INS 29490/2013-B-191, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) – odkazuje na ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zamítl žalobu dlužníka na obnovu řízení, podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. MSPH 89 INS 29490/2013, 1 VSPH 567/2014-A-106 (kterým odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 27. února 2014, č. j. MSPH 89 INS 29490/2013-A-77, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud zdůraznil, že insolvenční zákon vylučuje přípustnost použití úpravy § 228 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), týkající se obnovy řízení pro potřebu insolvenčního řízení. Nepřípustnost obnovy insolvenčního řízení je logickým důsledkem charakteru insolvenčního řízení, kdy po vyčerpání (případných) řádných opravných prostředků v insolvenčním řízení dochází ke krokům, jež jsou ve svém důsledku kroky nezvratnými. Ostatní mimořádné opravné prostředky (dovolání či žaloba pro zmatečnost) jsou v insolvenčním řízení přípustné, čehož ostatně dlužník v projednávané věci také využil, když podal proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. dubna 2014 dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. srpna 2016, „č. j. 29 NSČR 84/2014-A-118“ (správně č. j. MSPH 89 INS 29490/2013, 29 NSČR 84/2014-A-118), odmítl.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že závěr, na němž spočívá napadené rozhodnutí, podle něhož obnova insolvenčního řízení není přípustná, plyne přímo z textu ustanovení § 96 odst. 1 insolvenčního zákona, z nějž vyšly zcela správně také soudy obou stupňů. Srov. dále v soudní praxi také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2012.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem namítaná protiústavnost § 96 odst. 1 insolvenčního zákona. K tomu srov. zejména důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. II. ÚS 1938/13, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti výše zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 34/2012. Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádných pochyb o tom, že právní úprava vylučující obnovu insolvenčního řízení je úpravou odpovídající českému ústavnímu pořádku.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Autor: -mha-