// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 26.09.2019
Zpeněžení majetkové podstaty po první schůzi věřitelů
Za stavu, kdy insolvenční soud řádně svolal první schůzi věřitelů (a stanovil její program), a na takto svolanou schůzi se žádný z věřitelů nedostavil, byl splněn požadavek určený ustanovením § 283 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož lze ke zpeněžení majetkové podstaty přikročit nejdříve po schůzi věřitelů. Skutečnost, že insolvenční soud po skončení přezkumného jednání vyhlásil usnesení, podle něhož „schůzi věřitelů nelze konat s ohledem na absenci věřitelů“, je v tomto směru bez právního významu. Ostatně ani z ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona nelze dovodit, že by za všech okolností muselo jít o první schůzi věřitelů, která se fakticky konala. Podstatné naopak je, zda účel úpravy obsažené v ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona byl naplněn tím, že věřitelé měli možnost se zúčastnit první svolané schůze.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 136/2017, ze dne 27. 6. 2019
Dotčené předpisy: § 283 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 129 ICm XY, zamítl „návrh“, kterým se žalobkyně (D. H.) domáhala vůči žalovaným [1) Mgr. Ing. H. M., insolvenční správkyni žalobkyně, a 2) Agroservis Rokycany s. r. o.] určení neplatnosti a neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 27. října 2015, uzavřené mezi první žalovanou (coby prodávající) a druhou žalovanou (coby kupující), kterou „došlo ke zpeněžení předmětu zajištění, uvedeného pod položkou č. 2 soupisu majetkové podstaty“(dále jen „kupní smlouva“) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPL 29 INS XY“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. prosince 2016, č. j. 129 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPL 29 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město; v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 22. července 2013, č. j. KSPL 29 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, insolvenční správkyní ustanovil první žalovanou, nařídil přezkumné jednání na den 25. září 2013 a svolal schůzi věřitelů, která „se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání na stejném místě“; usnesením ze dne 23. srpna 2013, č. j. KSPL 29 INS XY, prohlásil konkurs na majetek dlužnice, s tím, že jde o konkurs nepatrný.
2) Insolvenční správkyně sepsala do soupisu majetkové podstaty dlužnice (B-11) pod položkou č. 2 „podíl o velikosti ¾“ na nemovitostech specifikovaných v důvodech rozhodnutí (dále jen „nemovitosti“).
3) Na přezkumném jednání konaném dne 25. září 2013 (B-12) byla zjištěna pohledávka č. P3 věřitele J. P. (dále jen „zajištěný věřitel“), a to jako nevykonatelná a zajištěná (insolvenční správkyně pohledávku, včetně zajištění uznala a dlužnice ji nepopřela). Z protokolu z prvního přezkumného jednání a zápisu ze schůze věřitelů plyne, že po skončení přezkumného jednání insolvenční soud „sdělil“, že se věřitelé nedostavili, ač „byli řádně vyrozuměni“; dále insolvenční soud vyhlásil usnesení, podle něhož se schůze věřitelů nebude konat pro absenci věřitelů.
4) Dne 2. října 2015 udělil zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu.
5) Znaleckým posudkem ze dne 15. listopadu 2013, č. 3496-112/13, znalec Jiří Mikula stanovil obvyklou cenu nemovitostí částkou 280.000,- Kč.
6) Dne 27. října 2015 uzavřela první žalovaná (jako prodávající) a druhá žalovaná (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti, a to za kupní cenu 550.000,- Kč.
Odvolací soud k obsahu přihlášky P3 doplnil, že zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužnicí ve výši 7.562,50 Kč z titulu nákladů soudního exekutora vzniklých v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 134 EX 11276/10, jež sestávají „z paušálních nákladů ve výši 4.235,- Kč, odměny za peněžité plnění, příslušenství a nákladů soudního řízení“. Pohledávka byla přihlášena jako zajištěná majetkem dlužnice na základě exekutorského zástavního práva, jež bylo zřízeno exekučním příkazem ze dne 24. srpna 2010, č. j. 134 EX 11276/10-010, a vázaná na odkládací podmínku – „nabytí právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce“. Dále z výše označeného exekučního příkazu zjistil, že „soudní exekutor rozhodl o zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech, jež se vztahovalo jak k povinnosti dlužnice zaplatit pohledávku ve výši 3.120,- Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 7.200,- Kč a náklady oprávněného, tak k její povinnosti uhradit náklady exekuce s tím, že výši nákladů exekuce určí exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce“.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7a, § 159 odst. 1, § 219 odst. 2, § 283 odst. 2 a § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 85 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − dospěl k následujícím závěrům:
A) K neúčinnosti kupní smlouvy.
Odvolací soud – na rozdíl od insolvenčního soudu – uzavřel, že „žalobu v části týkající se určení neúčinnosti kupní smlouvy, jíž došlo ke zpeněžení majetkové podstaty, lze podat jen u obecného soudu určeného podle sídla (event. bydliště) žalovaných; nejde totiž o incidenční spor ani o věc, k jejímuž rozhodnutí by byla založena věcná příslušnost krajského soudu jako soudu insolvenčního“. Proto odvolací soud v označené části rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město jako soudu věcně příslušnému [§ 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř].
B) K neplatnosti kupní smlouvy.
Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, podle nichž je ustanovení § 293 insolvenčního zákona „úpravou speciální“, jež stanoví zvlášť podmínky pro zpeněžení hodnot určených k zajištění pohledávky a výslovně vylučuje užití ustanovení § 286 odst. 2 insolvenčního zákona „pro případ, že zajištěný věřitel udělil pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění“. Vzhledem k pokynu zajištěného věřitele (ze dne 2. října 2015) k prodeji nemovitostí mimo dražbu za stanovenou cenu 550.000,- Kč neměl pochybnosti o tom, že k prodeji nemovitostí „nebylo třeba souhlasu věřitelského výboru podle ustanovení § 278 odst. 2 insolvenčního zákona a že je vyloučena i aplikace ustanovení § 289 odst. 1 insolvenčního zákona“.
K námitce žalobkyně, podle níž „ke zpeněžení majetkové podstaty došlo před první schůzí věřitelů (jež se nekonala podle absencí věřitelů)“, odvolací soud ověřil správnost skutkových zjištění insolvenčního soudu, dle kterých „bylo o prohlášení konkursu na majetek dlužnice rozhodnuto dne 23. srpna 2013 usnesením, jež nabylo právní moci dne 10. září 2013, a první schůze věřitelů byla nařízena na den 25. září 2013 a měla navazovat na přezkumné jednání“; z protokolu o přezkumném jednání vyplývá, že na něm (insolvenční) soud rozhodl o tom, že se schůze věřitelů nebude konat z důvodu absence věřitelů.
Dále odvolací soud akcentoval, že smyslem ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona je, „aby (s výjimkou odůvodněných případů) nebylo přikročeno ke zpeněžování majetkové podstaty dříve, než budou mít přihlášení věřitelé možnost se vyjádřit ke způsobu řešení úpadku a k osobě správce. Ke zpeněžení tedy není možné přikročit dříve, než po termínu, na který byla svolána první schůze věřitelů. Se skutečností, že věřitelé možnosti zúčastnit se schůze nevyužijí a na první svolanou schůzi se nedostaví, však nelze spojovat důsledky, jež by vedly k prodlužování řízení. Postup insolvenčního řízení (není-li v zákoně výslovně stanoveno jinak) zásadně nemůže být závislý na nedostatku aktivity insolvenčních věřitelů. Insolvenčnímu soudu lze v této souvislosti vytknout, že namísto toho, aby řádně zahájil první schůzi věřitelů a konstatoval, že se na ni nedostavil žádný věřitel a není proto usnášeníschopná, rozhodl ještě v rámci přezkumného jednání (jež konání schůze předcházelo), že schůzi věřitelů nelze s ohledem na absenci věřitelů konat. S tímto pochybením však nelze spojovat závěr, že se dosud nekonala první schůze věřitelů, a proto nelze přikročit ke zpeněžování majetkové podstaty“.
I podle odvolacího soudu tak byly splněny podmínky určené ustanovením § 283 odst. 2 insolvenčního zákona „pro zahájení zpeněžovaní“.
Odvolací soud se ztotožnil (i) se závěry insolvenčního soudu, podle nichž je kupní smlouva „dostatečně určitá a předmět prodeje v ní je zcela srozumitelně určen a odpovídá stavu v zápisu v evidenci nemovitostí v době prodeje. Nemovitosti byly řádně oceněny a zpeněženy na základě pokynu zajištěného věřitele za cenu, jež převyšovala cenu obvyklou, přičemž žalobkyně správnost znaleckého posudku nějak nezpochybnila“.
K pohledávce zajištěného věřitele – odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 − zdůraznil, že tato vznikla „již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem prověřen)“; příkazem k úhradě nákladů exekuce pak byla „pouze“ určena konkrétní výše nákladů exekuce. „Skutečnost, že k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (jímž byl toliko vyčíslen již existující nárok věřitele) došlo až po zahájení insolvenčního řízení, má toliko ten následek, že na pohledávku nelze nahlížet jako na vykonatelnou“.
Konečně odvolací soud vyhodnotil jako neopodstatněnou výhradu žalobkyně o zániku pohledávky zajištěného věřitele v důsledku plnění třetí osobou; částka ve výši 7.563 Kč byla totiž zajištěnému věřiteli zaslána (až) dne 21. dubna 2016 (a následně byla vydána do majetkové podstaty dlužnice). K datu uzavření kupní smlouvy (27. října 2015) tak nebyla pohledávka zajištěného věřitele uspokojena a jím vydaný pokyn ke zpeněžení nemovitostí byl po právu.
Proto odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé ohledně (ne)platnosti kupní smlouvy potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu jeho výroku ve věci samé) podala žalobkyně, aniž splnila podmínku povinného zastoupení advokátem (§ 241 o. s. ř.), dovolání (č. l. 76 až 79).
Insolvenční soud usnesením ze dne 31. května 2017, č. j. 129 ICm XY, ustanovil žalobkyni zástupkyni – advokátku Mgr. D. Š.
Prostřednictvím ustanovené zástupkyně podala žalobkyně (podáním ze dne 8. srpna 2017 – viz č. l. 119-120) dovolání, jímž výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu (jen) v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé. Dovolání má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nezodpovězené, a to zda „lze za stavu, kdy se nekonala (první) schůze věřitelů, přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty“.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byly splněny podmínky určené ustanovením § 283 odst. 2 insolvenčního zákona „pro zahájení zpeněžování“. Dále uvádí, že „neřešená je otázka, zda je dána v takovém případě působnost insolvenčního soudu jako věřitelského výboru ve smyslu § 61 odst. 2 insolvenčního zákona, a to za stavu, kdy se nekonala první schůze věřitelů“; podle jejího názoru odvolací soud „přistoupil k řešení této otázky příliš formalisticky bez přihlédnutí k podstatě věci“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona, dosud v daných poměrech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 283 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době udělení pokynu zajištěného věřitele k prodeji nemovitostí a uzavření kupní smlouvy) zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen (odstavec 1). Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku (odstavec 2).
Podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona, jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 1). Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele (odstavec 2).
Nejvyšší soud dále předesílá, že jeho judikatura spočívá na závěrech, podle nichž:
Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)].
K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění.
Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem, případně s insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, když jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce, jak plyne z § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. R 34/2016).
Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
Ustanovení § 293 insolvenčního zákona obsahuje kontrolní mechanismus, podle kterého (vycházeje ze zásady, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů, tedy i ostatních věřitelů vedle věřitelů zajištěných) může insolvenční správce pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a následně se musí obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal a udělil případně jiné pokyny, přičemž tento mechanismus nijak nepočítá s ingerencí věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Nelze tedy uvažovat ani o tom, že by si insolvenční správce musel v souladu s § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 či § 289 odst. 1 insolvenčního zákona zajišťovat dané souhlasy.
K tomu viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2018, pod číslem 105, jakož i (pro dobu od 1. ledna 2014) výslovné znění ustanovení § 293 odst. 2 insolvenčního zákona.
Pro poměry dané věci ze shora uvedených závěrů plyne, že pro přímý prodej nemovitostí insolvenční správkyní na základě pokynu zajištěného věřitele (tj. pro platnost a účinnost kupní smlouvy) nebyl potřebný ani souhlas insolvenčního soudu, ani souhlas věřitelského výboru.
Zbývá posoudit, zda ke zpeněžení nemovitostí insolvenční správkyně vskutku přistoupila (při absenci výjimek pojmenovaných v ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona) až „po první schůzi věřitelů“, když o tom, že usnesení insolvenčního soudu o úpadku dlužnice a o řešení tohoto úpadku konkursem nabyla právní moci (podle údajů obsažených v insolvenčním rejstříku) dne 23. července 2013 a 10. září 2013, není pochyb (k významu právní moci usnesení o úpadku a způsobu jeho řešení konkursem pro tyto účely srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejzazším okamžikem pro určení termínu konání (první) schůze věřitelů je rozhodnutí o úpadku [§ 136 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, respektive § 136 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014]; schůzi věřitelů svolá insolvenční soud tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku (§ 137 odst. 1 insolvenčního zákona).
Podmínka konání první schůze věřitelů je splněna okamžitě po termínu, kdy se schůze věřitelů konala nebo měla konat po jejím řádném svolání insolvenčním soudem. Neúčastí na řádně svolané schůzi věřitelů vyjádřili věřitelé svůj nezájem se aktivně podílet na dalším průběhu insolvenčního řízení, jde-li o otázky, které byly na schůzi věřitelů projednávány dle soudem stanoveného programu (včetně otázek spojených se zpeněžováním majetkové podstaty. Potud v literatuře Kozák, J., Dadam, A., Pachl, L. Insolvenční zákona a předpisy související. Komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, str. 913).
Jinými slovy, za stavu, kdy v dané věci insolvenční soud (řádně) řádně svolal první schůzi věřitelů (a stanovil její program) [usnesením sp. zn. KSPL 29 INS XY)], a na takto svolanou schůzi se žádný z věřitelů nedostavil, byl splněn (i) požadavek určený ustanovením § 283 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož lze ke zpeněžení majetkové podstaty přikročit nejdříve po schůzi věřitelů. Skutečnost, že insolvenční soud po skončení přezkumného jednání vyhlásil usnesení, podle něhož „schůzi věřitelů nelze konat s ohledem na absenci věřitelů“, je v tomto směru bez právního významu. Ostatně ani z ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona (a jeho výkladu za použití pravidel určených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněného pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nelze dovodit, že by za všech okolností muselo jít o první schůzi věřitelů, která se fakticky konala. Podstatné naopak je, zda účel úpravy obsažené v ustanovení § 283 odst. 2 insolvenčního zákona byl naplněn tím, že věřitelé měli možnost se zúčastnit první svolané schůze.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř, když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl a první žalované v dovolacím řízení vznikly náklady (za podání vyjádření k dovolání ze dne 21. června 2018); výše paušální náhrady činí 300,- Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným je výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněn tím, že procesně úspěšnému druhému žalovanému (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Autor: -mha-