// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 08.08.2019

Plnění na směnku před právní mocí usnesení o umoření směnky

Nabude-li právní moci usnesení, kterým se směnka prohlašuje za umořenou, pak tímto okamžikem se toto usnesení stává samo nositelem práv ze směnky a navrhovatel se tímto usnesením legitimuje vůči směnečným dlužníkům.

Skutečnost, že po určitou dobu zde nebyla listina (směnka), ze které remitentu vzniklo právo na zaplacení směnečné sumy (s postižními právy) vůči směnečným dlužníkům, neměla (za stavu, kdy se směnka stala v době před jejím zničením splatnou a byla předložena výstavci k placení) vliv na povinnost směnečných dlužníků plnit na směnku. Jinými slovy, nabylo-li (byť v době poté, kdy bylo plněno na směnku) usnesení o umoření směnky právní moci, není takto poskytnuté plnění plněním bez (hmotně) právního důvodu, ani plněním z právního důvodu, který odpadl. Rovněž zákaz platit podle umořované listiny obsažený v ustanovení § 185m odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v daných poměrech (pro posouzení, zda vzniklo bezdůvodné obohacení) bez právního významu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1697/2017, ze dne 30. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 185s o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 18 C 244/2012-233, ve znění usnesení ze dne 7. července 2016, č. j. 18 C 244/2012-250, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (M. B.) domáhala po žalovaném (P. Z.) zaplacení částky 4.061.558,40 Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 8. září 2012 do zaplacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení státu.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 71 Co 460/2015-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, „pokud jím byla žaloba zamítnuta ohledně částky 3.949.178,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení“; ve zbývající části (výroku ve věci samé) rozsudek okresního soudu změnil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 112.380,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 8. září 2012 do zaplacení (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu (druhý a třetí výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (rovněž zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. října 2013, č. j. 18 C 244/2012-126, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2014, č. j. 71 Co 7/2014-142, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:

1) Dne 22. dubna 2002 vystavil M. B. na řad žalovaného (P. Z.) směnku vlastní na částku 2.800.000,- Kč, splatnou dne 31. prosince 2002, ve XY, avalovanou žalobkyní (M. B.) [dále jen „směnka“].

2) Krajský soud v Ostravě k odvolání M. B. usnesením ze dne 30. září 2004, č. j. 10 Co 579/2004-32, potvrdil usnesení ze dne 19. ledna 2004, č. j. 81 U 1/2003-17, jímž Okresní soud v Novém Jičíně prohlásil směnku za umořenou.

3) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 27 Cm 59/2006-116, ponechal vůči (tamní) žalované (M. B.) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 27 Sm 304/2005-12, jímž (původně) uložil (tamním) žalovaným (M. B. a M. B.), aby tamnímu žalobci (P. Z.) zaplatili společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 2.800.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 9.332,40 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 200.190 Kč.

4) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. září 2009, č. j. 7 Cmo 464/2008-179, k odvolání M. B. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil jmenované zaplatit (tamnímu) žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 111.741,- Kč.

5) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. května 2012, č. j. 29 Cdo 478/2010-196, k dovolání M. B. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Přitom – vycházeje z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a ustanovení § 175 odst. 1 a § 185s zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − uzavřel, že rozhodnutí o umoření směnky nahrazuje ztracenou nebo zničenou směnečnou listinu (tj. samo nadále představuje listinu, jež ztělesňuje právo na zaplacení požadovaného směnečného peníze, bez jejíhož předložení není výkon práv ze směnky možný). Uvedené účinky lze spojovat jen s takovým rozhodnutím o umoření směnky, které již nabylo právní moci.

Nejvyšší soud – na rozdíl od odvolacího soudu – dále dovodil, že za stavu, kdy byl na majetek výstavce směnky (M. B.) prohlášen konkurs (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2004, sp. zn. 14 K 12/2004) dříve, než rozhodnutí o umoření směnky mělo nabýt právní moci, a kdy správce konkursní podstaty úpadce ani jiná k tomu oprávněná osoba (některý z účastníků umořovacího řízení) nepodali návrh na pokračování v přerušeném řízení, nemohlo rozhodnutí o umoření směnky nabýt právní moci (k tomu srov. např. bod XXIV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 92/2002, uveřejněného pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti poukázal na skutečnost, že účastenství v řízení o umoření směnky je založeno ustanovením § 94 odst. 2 o. s. ř., tj. tzv. druhou definicí (účastníkem řízení jsou vedle navrhovatele další osoby označené výslovně v § 185a o. s. ř., mezi něž patří také všichni směneční dlužníci), přičemž rozhodnutí soudu, kterým prohlásí směnku za umořenou, se musí nepochybně vztahovat na všechny účastníky tohoto řízení.

6) Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. ledna 2013, č. j. 7 Cmo 464/2008-233, změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (ze dne 20. března 2008) a žalobu zamítl; přitom uzavřel, že usnesení o umoření směnky nenabylo právní moci a nebyl tak splněn „základní předpoklad pro vydání směnečného platebního rozkazu“.

7) Dne 21. října 2009 zaplatilo HRKLOMI družstvo (dále jen „družstvo“) na účet „označený“ JUDr. I. Z. (zástupcem P. Z. v řízení vedeném pod sp. zn. 27 Cm 59/2006) částku 4.061.558,40 Kč (šlo o plnění za žalobkyni podle původně vydaného směnečného platebního rozkazu ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2008 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2009).

Na tomto základě odvolací soud (mimo jiné) uzavřel, že částka 3.949.178,40 Kč, kterou zaplatilo družstvo žalovanému, představovala plnění na směnku.

Současně zdůraznil, že v řízení o umoření směnky bylo postupováno správně, pokud po skončení konkursního řízení na majetek M. B. (konkurs na majetek jmenovaného byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení – viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2009, č. j. 14 K 12/2004-217) bylo opětovně doručováno usnesení Krajského soudu v Ostravě (správně „Okresního soudu v Novém Jičíně“) ze dne 2. května 2005, č. j. 81 U 1/2003-41 (jde o usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl jako opožděné odvolání M. B. proti usnesení téhož soudu ze dne 19. ledna 2004). Usnesení „o umoření směnky nabylo právní moci dne 8. ledna 2013 a odvolací námitka týkající se neexistence směnky tak není důvodná“.

Dnem právní moci usnesení o umoření směnky – pokračoval odvolací soud − se toto rozhodnutí stalo „samo nositelem práv ze směnky“; práva žalovaného ze směnky tak vůči žalobkyni nezanikla, zůstala po celou dobu zachována a nově byla inkorporována do pravomocného usnesení o umoření směnky; žalobkyně tak uhradila žalovanému „předmětnou částku na základě hmotněprávního nároku vyplývajícího z platné směnky, resp. listiny, která ji nahrazuje“ (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a ze dne 11. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007). „Tvrzení žalobkyně, že směnka byla zničena po právu z důvodu úhrady směnečného dluhu ze strany směnečného dlužníka, měla a mohla být uplatněna v rámci řízení o umoření směnky“, v němž byli oba směneční dlužníci (výstavce směnky i žalobkyně) „zcela nečinní“.

Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, podle nichž „nebyla potvrzena žádná platba na dluh ze zajištěného závazku či ze směnky“; soud prvního stupně „se řádně a podrobně vypořádal“ s provedenými důkazy a tyto „řádně vyhodnotil samostatně i v jejich vzájemných souvislostech“. Rovněž byl jednoznačně prokázán důvod zničení směnky (směnku zničil M. B. v advokátní kanceláři JUDr. I. Z., když využil okamžiku, směnku vzal a roztrhal na kousíčky).

Konečně odvolací soud akcentoval, že žalobkyně plnila jako směnečný rukojmí, pročež nemohla „uplatnit námitku úhrady směnečného závazku“ ze strany (směnečného) dlužníka (výstavce směnky).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné k řešení otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to zda:

a) „Existuje směnečný závazek avalisty hradit na směnku v době, kdy směnka jako cenný papír prokazatelně fyzicky neexistuje?“

b) „Může usnesení o umoření směnky nabýt právní moci, pokud není doručeno směnečnému dlužníkovi?“

c) „Může listina – usnesení o umoření směnky − vydaná v průběhu konkursního řízení mít právní účinky, tedy zda takové usnesení není nicotné?“

Dovolatelka zdůrazňuje, že „je v pozici avalisty směnky, nikoli v pozici směnečného dlužníka, a její závazek uhradit směnečný peníz je tak spjat s existencí směnky, neboť avalista má vztah pouze ke směnce jako takové, tedy k cennému papíru, nikoli k jinému obligačnímu závazku (např. k dluhu, který směnka zajišťuje)“.

Usnesení o umoření směnky – pokračuje dovolatelka − bylo vydáno v době, kdy bylo ohledně majetku směnečného dlužníka (výstavce směnky – M. B.) vedeno konkursní řízení, přičemž za trvání konkursního řízení „bylo i doručováno“; po skončení konkursního řízení bylo toto usnesení doručeno pouze dovolatelce, nikoli však M. B. Takové usnesení o umoření směnky považuje za nicotné.

Současně s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 3296/2009, má za nesprávný právní názor odvolacího soudu o tom, že v poměrech dané věci žalovanému na úkor žalobkyně nevzniklo bezdůvodné obohacení plněním na základě právního důvodu, který odpadl.

Konečně dovolatelka s poukazem na v dovolání označenou judikaturu Nejvyššího soudu zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména jde-li o výpověď JUDr. Z. (právního zástupce P. Z. v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě o vydání směnečného platebního rozkazu). Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelkou otevřených, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězených.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

A) K právní moci usnesení o umoření směnky a k dovolatelkou tvrzené nicotnosti usnesení o umoření směnky [z důvodu, že odvolací soud rozhodl o odvolání M. B proti usnesení soudu prvního stupně o umoření směnky v době, kdy bylo řízení přerušeno podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání].

Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru jednotná v závěrech, podle nichž:

1) Je-li dána pravomoc odvolacího soudu rozhodnout o opravném prostředku (bez ohledu na to, zda takové odvolání je či není přípustné), nemůže jít o tzv. nicotné rozhodnutí. Pravomocné rozhodnutí (odvolacího) soudu, které nebylo na základě opravného prostředku zrušeno, je závazné pro účastníky řízení a též pro všechny orgány (včetně Nejvyššího soudu) [srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.]. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2290/2016, včetně judikatury tam zmíněné.

2) Pokračoval-li soud v řízení a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže však účinky přerušení trvají (nevznesla-li k tomu oprávněná osoba návrh na pokračování v řízení tam, kde zákon dovoluje v řízení pokračovat), nemůže po dobu trvání konkursu v řízení pokračovat ani soud vyššího stupně (odvolací nebo dovolací soud), tím, že by na základě opravného prostředku rozhodnutí, které je uvedenou vadou postiženo zrušil. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č 4, ročník 1997, pod číslem 31.

Promítnuto do poměrů dané věci je zjevné, že usnesení odvolacího soudu ve věci umoření směnky, není nicotné. Nebylo-li rozhodnutí odvolacího soudu zpochybněno opravným prostředkem (dovoláním nebo ústavní stížností), je závazné; skutečnost, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je (v situaci, kdy toto rozhodnutí nebylo napadeno opravným prostředkem) nevýznamná.

Přitom ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 81 U 1/2003 plyne, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2004, č. j. 10 Co 579/2004-32, bylo doručeno Mgr. C. [zástupci navrhovatele (P. Z.)] dne 20. prosince 2012), JUDr. D. J. (zástupkyni M. B.) dne 21. prosince 2012 a M. B. dne 8. ledna 2013. Posledně označeného dne nabylo právní moci. Není tak pochyb o tom, že poté, kdy odpadla překážka v pokračování v řízení o umoření směnky, nabylo usnesení o umoření směnky právní moci (dne 8. ledna 2013).

B) Ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku plnění na základě rozsudku, který byl následně zrušen Nejvyšším soudem.

Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jímž se odchýlil od své předchozí judikatury, uzavřel, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, vzniká žalobci (rozuměj osobě, které bylo plněno) bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013.

Jinými slovy, v projednávané věci mohlo žalobkyni vzniknout právo na vrácení bezdůvodného obohacení (vzniklého plněním na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2009) jen tehdy, pokud by podle hmotného práva nevznikla žalobkyni (jako směnečné rukojmí ze směnky) povinnost zaplatit směnečnou sumu (s postižními právy) žalovanému (remitentovi směnky).

C) K umoření směnky.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž:

1) Námitky proti umoření listiny podává ten, kdo sice nemá listinu ve své držbě, avšak popírá správnost údajů o ztrátě nebo zničení listiny nebo tvrdí-li, že jsou tu jiné (další) okolnosti, které brání tomu, aby listina byla soudem prohlášena za umořenou. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uveřejněné pod číslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 819/2014, a v usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 571/2015, uveřejněném pod číslem 98/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

2) Pravomocné usnesení o umoření směnky nahrazuje umořenou směnku (§ 185s o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013); jinak řečeno, takové usnesení samo nadále představuje listinu, jež ztělesňuje právo na zaplacení požadovaného směnečného peníze, bez jejíhož předložení není výkon práv ze směnky možný. Z hlediska naplnění předpokladů pro vydání směnečného platebního rozkazu je proto usnesení o umoření směnky rovnocennou náhradou originálu směnečné listiny (srov. důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 478/2010).

V právní teorii rovněž není pochyb o tom, že nabude-li usnesení, kterým, se směnka prohlašuje za umořenou, pak tímto okamžikem se toto usnesení stává samo nositelem práv ze směnky a navrhovatel se tímto usnesením legitimuje vůči směnečným dlužníkům (viz např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2011, str. 471).

Vzhledem ke shora popsaným účinkům (pravomocného) usnesení o umoření směnky, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že skutečnost, že po určitou dobu zde nebyla listina (směnka), ze které žalovanému (remitentu) vzniklo právo na zaplacení směnečné sumy (s postižními právy) vůči směnečným dlužníkům (zde výstavci směnky a žalobkyni jako směnečné rukojmí), neměla (za stavu, kdy se směnka stala v době před jejím zničením splatnou a byla předložena výstavci k placení) vliv na povinnost směnečných dlužníků plnit na směnku. Jinými slovy, nabylo-li (byť v době poté, kdy družstvo plnilo na dluh žalobkyně) usnesení o umoření směnky právní moci, není takto poskytnuté plnění plněním bez (hmotně) právního důvodu, ani plněním z právního důvodu, který odpadl. Rovněž zákaz platit podle umořované listiny obsažený v ustanovení § 185m odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v daných poměrech (pro posouzení, zda žalovanému na úkor žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení) bez právního významu.

D) K povinnosti žalobkyně zaplatit (umořenou) směnku (ve vazbě na výhradu, podle níž výstavce směnky zaplatil směnkou zajištěnou pohledávku).

Žalobkyně jako směnečná rukojmí (čl. I. § 30 a § 32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), je zavázána z titulu zaplacení směnky jako ten, za koho se zaručila (rozuměj jako výstavce směnky vlastní − M. B.).

Námitkami ohledně zaplacení (umořenou) směnkou zajištěné pohledávky, dovolatelka zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci.

Přitom hodnocení důkazů nelze − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. − úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145.

Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Shora uvedené pak platí (též) ohledně závěru odvolacího soudu, podle něhož „nebyla potvrzena žádná platba na dluh ze zajištěného závazku či ze směnky“.

V této souvislosti viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1080/2012.

Skutkový závěr soudů nižších stupňů přitom Nejvyšší soud neshledal ani zjevně nepřiměřeným.

Konečně Nejvyšší soud nemá rozhodnutí odvolacího soudu ani za nepřezkoumatelné (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že plnění žalobkyně (respektive družstva na úhradu dluhu žalobkyně) bylo plněním směnečné rukojmí na (umořenou) směnku, tj. na existující hmotněprávní závazek; tímto plněním nevzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které by měl žalovaný vrátit (vydat) žalobkyni.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů