// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 11.07.2019

Zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení

Podle SDEU článek 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka v době podání návrhu na zahájení úpadkového řízení dlužníkem, je i nadále příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístí středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání návrhu, ale před rozhodnutím o zahájení řízení.

I kdyby v posuzované věci snad byly pochybnosti o tom, zda závěr přijatý ohledně přemístění střediska hlavních zájmů (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení je (na základě rozsudku SDEU) „acte éclairé“ též ohledně zrušení provozovny (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení, při respektu k podmínkám, za nichž může takový úsudek přijmout, shledává Nejvyšší soud takový výklad unijního práva pro danou věc naprosto zjevným (jde o „acte clair“).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 60/2015, ze dne 29. 6. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
čl. 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000
čl. 2 písm. h) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. MSPH 78 INS 28557/2013-A-56, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zjistil úpadek dlužníka KOREK spol. s r. o. (bod I. výroku).

2/ Určil, že jde o vedlejší úpadkové řízení (bod II. výroku).

3/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).

4/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil TP Insolvence, v. o. s. (bod IV. výroku).

Praha 7, Jankovcova 1037/49, IČ: 032 96 636

5/ Určil, že jde o nepatrný konkurs (bod V. výroku).

6/ Určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají dne 11. listopadu 2014 ve 13.30 hodin (bod VI. výroku).

7/ Adresoval věřitelům výzvu k podání přihlášek (bod VII. výroku) a ke sdělení údajů o zajišťovacích právech váznoucích na dlužníkově majetku (bod IX. výroku).

8/ Vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby plnění napříště poskytovaly insolvenčnímu správci (bod VIII. výroku).

9/ Nařídil termín konání přezkumného jednání (bod X. výroku) a svolal první schůzi věřitelů (bod XI. výroku).

10/ Uložil povinnosti insolvenčnímu správci (body XII., XIII. a XV. výroku).

11/ Informoval, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XIV. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 97 odst. 5, § 111 a § 426 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z článku 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení“ nebo „nařízení o úpadkovém řízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 – dospěl při zkoumání své mezinárodní příslušnosti k závěru, že v situaci, kdy je vedeno hlavní úpadkové řízení ve Slovenské republice, jsou splněny předpoklady pro vedení vedlejšího úpadkového řízení v České republice, jelikož dlužník měl v době zahájení insolvenčního řízení [14. října 2013, kdy byl (okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku) dle § 111 insolvenčního zákona též omezen v nakládání s majetkem] provozovnu na území České republiky, přičemž svou organizační složku v České republice zrušil (až) 23. ledna 2014.

[3] K odvolání dlužníka (směřujícímu proti bodům I. až IV. výroku usnesení insolvenčního soudu) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2015, č. j. MSPH 78 INS 28557/2013, 1 VSPH 2455/2014-A-68, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[4] Odvolací soud – vycházeje z článku 2 písm. h/ a z článku 3 nařízení – dospěl při přezkoumání úsudku insolvenčního soudu o mezinárodní příslušnosti k následujícím závěrům:

[5] Nařízení o úpadkovém řízení vychází z toho, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (dále též jen „COMI“), a tedy pouze jeden soud je příslušný zahájit hlavní úpadkové řízení dle článku 3 odst. 1 nařízení. Situací, kdy je podán návrh na zahájení řízení v členském státě, ve kterém nejsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (COMI) a kdy hlavní úpadkové řízení nebylo v příslušném členském státě dosud zahájeno, se zabývá článek 3 odst. 4 nařízení. Ten dovoluje zahájit (pouze) územní úpadkové řízení v případě, kdy nelze zahájit hlavní řízení z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo v případě, že je zahájení územního řízení v členském státě, na jehož území se nachází provozovna dlužníka, navrhováno věřiteli, kteří mají zvláštní vztah k tomuto území. Nutno zdůraznit, že i v tomto případě je zahájení úpadkového řízení vázáno na existenci dlužníkovy provozovny.

[6] Podmínkami pro zahájení vedlejšího (územního) úpadkového řízení a výkladem pojmu provozovna se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2008“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V něm dospěl k závěru, že český soud může prohlásit konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení dle článku 3 odst. 2 nařízení, jen je-li osvědčeno, že dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení, s tím, že prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází na území České republiky, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení nestačí.

[7] Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem dovozuje, že pro rozhodnutí o možnosti vedení vedlejšího úpadkového řízení je určující, že dlužník měl na území České republiky provozovnu ke dni podání insolvenčního návrhu, přičemž na základě výpisu z obchodního rejstříku není pochyb o tom, že v době zahájení insolvenčního řízení byla provozovna (odštěpný závod) zapsána v obchodním rejstříku. Ve smyslu výše řečeného bylo možné zahájit a vést insolvenční řízení ohledně provozovny dlužníka jako tzv. vedlejší úpadkové řízení.

[8] Kdyby odvolací soud připustil, že v již zahájeném (vedlejším) úpadkovém řízení lze pokračovat jen za situace, kdy na území členského státu aktuálně existuje provozovna dlužníka, pak by v rozporu s principy nařízení o úpadkovém řízení umožnil dlužníku, aby si jednoduchým úkonem [zrušením organizační složky (provozovny)] ve své podstatě „vybral“ právní řád státu, jehož režimu bude podrobeno řešení úpadku, a to i tam, kde bylo k návrhu některého z věřitelů řízení již řádně zahájeno. Takový postup by však ve svých důsledcích již mohl narušovat samotný smysl existence vedlejších úpadkových řízení a vést ke krácení práv věřitelů v členském státě vedlejšího úpadkového řízení.

[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012 argumentem, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, namítaje (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[10] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že u něj nebyly splněny (oproti mínění odvolacího soudu) předpoklady pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení, jelikož nemá v České republice provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení. K tomu dále uvádí, že dle článku 2 písm. f/ nařízení je okamžikem zahájení řízení okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení řízení nabývá účinku, bez ohledu na to, zda jede o konečné rozhodnutí. Používá-li nařízení o úpadkovém řízení termín „zahájení úpadkového řízení“, míní se tím vzhledem k logice jednotlivých ustanovení tohoto pramenu práva a jejich vzájemné provázanosti zásadně taková právně relevantní skutečnost, které v právu České republiky odpovídá usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Potud dovolatel poukazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie (dále též jen „SDEU“) ve věci Eurofood [jde o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, Sbírka rozhodnutí, I-03813], dodávaje, že podle českého práva není zahájení insolvenčního řízení podmíněno jakýmkoli zkoumáním náležitostí (insolvenčního) návrhu či zkoumáním existence úpadku dlužníka. Se zahájením insolvenčního řízení se tudíž nepojí ani účinky požadované SDEU pro rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení.

[11] Podle ustanovení § 97 odst. 1 insolvenčního zákona je insolvenční řízení zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu. V souladu s ustanovením § 101 odst. 1 insolvenčního zákona je (insolvenční) soud povinen oznámit zahájení (insolvenčního) řízení bezodkladně vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku. Okamžikem zahájení řízení dle článku 2 písm. f/ nařízení je jakýkoli akt, jímž je konstitutivně rozhodnuto o způsobu řešení úpadku (a o takový případ v dané věci nešlo).

[12] První insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že závěry odvolacího soudu odpovídají judikatuře SDEU a dovolávaje se v této souvislosti především rozsudku SDEU ve věci S. S. – S., [jde o rozsudek soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. ledna 2006, ve věci S. S. – S., C 1/04] (v němž šlo o přesun COMI po zahájení řízení).

[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. v podobě, na kterou se odvolává dovolatel, platilo jen do 31. prosince 2012 a pro vymezení přípustnosti dovolání v této věci jde o odkaz nevýznamný.

[14] Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou.

[15] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

[16] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[17] K vymezení pojmu „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již v R 87/2008. V něm citoval ustálenou judikaturu SDEU, podle které článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58).

[18] Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení nelze ztotožnit s okamžikem zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona (jímž je den, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu), ani s okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku; omezení plynoucí dlužníku od tohoto okamžiku co do nakládání s majetkem z ustanovení § 111 insolvenčního zákona nemají povahu těch, s nimiž spojuje okamžik zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení judikatura SDEU (srov. rozsudek ve věci Eurofood, jak je citován v předchozím odstavci).

[19] Nejvyšší soud nicméně sdílí názor prvního insolvenčního navrhovatele, že odpověď na otázku, zda zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti soudu pro zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení může ovlivnit (ovlivní) právní jednání, jimž dlužník po dni podání návrhu na zahájení úpadkového řízení přivodí zánik některého z předpokladů mezinárodní příslušnosti soudu, u kterého byl takový návrh podán, podal SDEU již ve věci S. S. – S. (a to tak, že taková změna nepřivodí zánik mezinárodní příslušnosti soudu). V označené věci SDEU uzavřel, že článek 3 odst. 1 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka v době podání návrhu na zahájení úpadkového řízení dlužníkem, je i nadále příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístí středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání návrhu, ale před rozhodnutím o zahájení řízení.

[20] I kdyby snad byly pochybnosti o tom, zda závěr přijatý ohledně přemístění COMI (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení je (na základě rozsudku SDEU ve věci S. S. – S.r) „acte éclairé“ též ohledně zrušení provozovny (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení, při respektu k podmínkám, za nichž může takový úsudek přijmout (jak je pojmenoval již v R 87/2008), shledává Nejvyšší soud takový výklad unijního práva pro danou věc naprosto zjevným (jde o „acte clair“). O tom, že ke dni, kdy insolvenční návrh došel věcně příslušnému insolvenčnímu soudu, dlužník provozovnu na území České republiky měl, přitom mezi účastníky sporu nebylo.

[21] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů