// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 20.05.2019

Souhlas s oddlužením, má-li dlužník vůči věřiteli dluh z podnikání

I. Jestliže po povolení oddlužení věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, je pasivní a nehlasuje o způsobu oddlužení, platí, že s oddlužením souhlasí (bez ohledu na to, zda v řízení nějaké námitky skutečně uplatnil). Důsledkem této fikce je, že je tím definitivně vyřešena otázka existence souhlasu ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a to bez ohledu na to, zda později vyjde najevo, že dlužník původně souhlas dotčeného věřitele ani neměl. Je tomu tak proto, aby tato otázka nebyla opakovaně přezkoumávána v další fázi řízení.

II. Neobstojí zde závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr. Přestože Nejvyšší soud shledává správnou úvahu odvolacího soudu, podle níž lze na nepoctivý záměr usuzovat rovněž z toho, že dlužník v návrhu na povolení účelově uvede nepravdivé údaje, aby tím dosáhl povolení oddlužení, v posuzované věci pouze na základě skutečností, z nichž odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí, takový závěr neplyne. Skutková zjištění neskýtala jakýkoliv podklad pro závěr, že dlužníci uvedli v návrhu na povolení oddlužení a jeho přílohách (navíc úmyslně) nepravdivou informaci. Ze zjištěného skutkového stavu plyne pouze to, že věřitel č. 11 se vyjádřil po povolení oddlužení tak, že s oddlužením nesouhlasí. Z ničeho se však nepodává, že by dlužníci jeho souhlas dříve neměli (nemohli mít), tedy že by o této skutečnosti v návrhu účelově uvedli nepravdivé tvrzení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 36/2017, ze dne 31. 1. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 5 písm. a) IZ
§ 389 odst. 1 písm. b) IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 389 odst. 2 písm. a) IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 403 odst. 2 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 405 odst. 1 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 405 odst. 2 IZ ve znění do 30. 6. 2017

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 11. srpna 2016, č. j. KSOL 10 INS XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníků J. a L. Š. (bod I. výroku), na jejich majetek prohlásil konkurs, s tím, že bude řešen jako nepatrný (body II. a III. výroku), vyzval osoby, které měly závazky vůči dlužníkům, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkům, ale insolvenčnímu správci (bod IV. výroku), a určil, že okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku nastávají účinky prohlášení konkursu (bod V. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dlužníci se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 30. března 2016 domáhali rozhodnutí o svém úpadku a navrhovali, aby byl řešen společným oddlužením manželů formou splátkového kalendáře. Uvedli, že mají závazky pocházející z podnikání dlužníka (L. Š.) a že mají i souhlasy věřitelů s řešením jejich úpadku formou oddlužení. V příloze svého návrhu – v prohlášení, že dlužníci mají některé závazky z dřívější podnikatelské činnosti, označili závazky pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, a to vůči věřitelům: Nadační fond Veolia, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, Úřad práce České republiky (Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště Jeseník), Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Správa majetku města Jeseník, příspěvková organizace a Okresní správa sociálního zabezpečení Olomouc. Dlužník prohlásil, že mu tito věřitelé udělili souhlas s povolením oddlužení.

2/ Dlužníkovi vzniklo dne 3. března 1997 živnostenské oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenského zákona), s platností oprávnění na dobu neurčitou, dále dne 11. září 2012 živnostenské oprávnění s předmětem podnikání hostinská činnost, s platností oprávnění na dobu neurčitou a stejného dne živnostenské oprávnění s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, s platností do 30. června 2008.

3/ Usnesením ze dne 11. května 2016, č. j. KSOL 10 INS XY, insolvenční soud kromě jiného zjistil úpadek dlužníků a povolil řešení jejich úpadku oddlužením.

4/ Dne 12. července 2016 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání věřitele č. 11, České republiky – České správy sociálního zabezpečení (dále jen „věřitel č. 11“), označené jako „Nesouhlas věřitele ČR – Česká správa sociálního zabezpečení s řešením dlužníkova úpadku oddlužením – na schůzi věřitelů dne 20. července 2016“ (B-4). Věřitel č. 11 uvedl, že přihlásil přihláškou č. P11 nezajištěné pohledávky ve výši 451 312 Kč (dlužné pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a penále z pojistného, včetně dlužného pojistného z mezd zaměstnanců z pojištění zaměstnavatele), které představují dluh z podnikání dlužníka. S ohledem na výši přihlášené pohledávky uvedl, že nesouhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením.

5/ Na schůzi věřitelů dne 20. července 2016 insolvenční správce potvrdil, že v případě pohledávky věřitele č. 11 skutečně jde o pohledávku z podnikání dlužníka. Dlužník k tomu uvedl, že nepopírá, že jde o závazek z podnikání.

6/ Pohledávka věřitele č. 11 byla přihlášena jako nezajištěná a byla na přezkumném jednání dne 20. července 2016 zjištěna. Tato pohledávka „nebyla podrobena řešení úpadku dlužníka konkursem“.

Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 389 odst. 1 a 2, § 390 odst. 3, § 396 a § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že řešení úpadku dlužníka oddlužením brání skutečnost, že věřitel, vůči kterému měl závazek z podnikání, nevyslovil souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. S ohledem na skutečnost, že dlužníci byli manžely, nebylo možné řešit ani úpadek dlužnice oddlužením v důsledku úpravy § 394a odst. 3 insolvenčního zákona. Návrh na povolení oddlužení tak podle insolvenčního soudu byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což bylo v dané fázi řízení důvodem pro neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků.

K odvolání dlužníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

Odvolací soud krom výše uvedeného vyšel dále z toho, že se schůze věřitelů dne 20. července 2016 neúčastnil žádný věřitel, tudíž ani věřitel č. 11. Ten současně ani nevyužil možnosti hlasovat mimo schůzi věřitelů. Zůstal zcela nečinný.

Cituje § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. a/, § 397 odst. 1, § 403 odst. 1 a 2, § 404 a § 405 insolvenčního zákona spolu se závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod číslem 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2016“), odvolací soud nejprve konstatoval, že po povolení oddlužení lze k nesouhlasu věřitele s řešením úpadku oddlužením přihlédnout jen za podmínek stanovených v § 403 insolvenčního zákona. Platí, že k námitkám uplatněným věřitelem, který nehlasoval o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží, a že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Jestliže věřitel č. 11 nehlasoval o způsobu oddlužení, nemohl ani uplatnit námitky podle § 403 odst. 2 věty první insolvenčního zákona. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že k nesouhlasu daného věřitele neměl insolvenční soud při rozhodování o schválení oddlužení vůbec přihlédnout.

Odvolací soud nicméně zároveň dospěl k závěru, že se zřetelem ke všem okolnostem bylo možné důvodně předpokládat, že dlužníci sledovali návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).

Odkazuje na závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 71/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 9, jež jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací soud konstatoval, že dlužníci při podání návrhu na povolení uvedli nepravdivé údaje. Prohlásili totiž, že dlužník má dluhy z podnikání, které nebrání řešení jejich úpadku oddlužením, neboť mají souhlasy všech těchto věřitelů s povolením oddlužení, aniž měli souhlas věřitele č. 11. Tento věřitel insolvenčnímu soudu po povolení oddlužení sdělil, že „s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí, přičemž z obsahu sdělení se nepodává, že někdy souhlasil, a tento svůj kategorický nesouhlas do rozhodnutí odvolacího soud neodvolal (jak bylo dlužníky avizováno v odvolání). Lze se proto důvodně domnívat, že dlužníci účelově tvrdili souhlasy všech věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením, aby tak dosáhli povolení oddlužení“, což považuje odvolací soud za nepoctivé jednání, které je nutné přičíst k tíži dlužníků a k němuž je nutno přihlédnout z úřední povinnosti v jakékoliv fázi řízení.

Odvoláním napadené rozhodnutí tak odvolací soud shledal věcně správným, byť z jiného důvodu, než uvedl insolvenční soud.

Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatelé namítají, že odvolací soud zcela ignoroval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně posuzování nepoctivého záměru dlužníka při oddlužení, přičemž odkazují na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, uveřejněného pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněného pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Podle dovolatelů v daném případě z obsahu spisu, resp. z žádné skutečnosti, která vyšla v řízení najevo, nelze nijak dovodit, že by tvrzení dovolatelů o tom, že jim byl udělen souhlas s řešením jejich úpadku oddlužením, bylo nepravdivé. K tomu tvrdí, že před podáním insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení oslovili mimo jiné i věřitele č. 11, kde se při osobní návštěvě na pracovišti v Olomouci na klientském centru dotázali, zda mohou řešit své podnikatelské závazky (mimo jiné též vůči věřiteli č. 11) cestou oddlužení. Příslušná zaměstnankyně jim měla sdělit, že „si nemyslí, že by s kladným projednáním návrhu na oddlužení měl být problém za situace, kdy bude z jejich strany uhrazeno minimálně 30 % jejich závazků a tedy nechť návrh na oddlužení podají“. Oba dovolatelé to chápali jako souhlas s návrhem na povolení oddlužení.

Dále uvádějí, že podali návrh na povolení oddlužení v poctivém úmyslu řešit zákonným způsobem svůj úpadek, poměrně uspokojit pohledávky svých věřitelů a dosáhnout tak po splnění všech povinností soudního rozhodnutí o „zproštění“ zbytku svých pohledávek. K podání návrhu přistoupili s náležitou pečlivostí, uvedli všechny skutečnosti pravdivě, dle svého nejlepšího přesvědčení a nezatajili (a to ani zčásti) svůj majetek a uvedli do seznamu závazků všechny, jichž si byli vědomi. Tvrdí, že věřitele „podnikatelských“ pohledávek oslovili (ústní formou) ohledně vyjádření souhlasu, přičemž jim věřitelé sdělili, že souhlasí s podáním návrhu (ohledně závazků vůči věřiteli č. 11 způsobem výše uvedeným).

Odvolacímu soud vytýkají, že neuvážil, že „instituce veřejného práva“ (typu věřitele č. 11, zdravotních pojišťoven) písemné souhlasy dlužníkům podnikatelských závazků s řešením jejich úpadku oddlužením neudělují, tedy že od nich lze získat souhlas pouze ústní formou. Ten ovšem může věřitel kdykoli změnit, nehledě na skutečnost, že dlužník zajisté nedostane žádnou šanci svou věc projednat s osobami „z vyššího managementu“ organizací typu věřitele č. 11, popř. zdravotních pojišťoven. Dlužníku se závazky z podnikání tak nezbývá nic jiného, než oslovit tyto organizace ústní formou a i souhlas si nechat potvrdit ústní formou. Jestliže pak věřitel takové pohledávky změní své stanovisko a vyjádří nesouhlas s oddlužením, nelze z toho zajisté vyvozovat nedostatek poctivého záměru na straně dlužníka, kterému nelze vytknout v daném směru nepoctivé, resp. nečestné jednání.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dovolací soud dosud v dotčených souvislostech nezabýval.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017.

Podle § 389 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o

a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo

b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1).

Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo

b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo

c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Podle § 405 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

V projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda o nepoctivém záměru dlužníka svědčí skutečnost, že věřitel, který nehlasoval o způsobu oddlužení, a to ani mimo schůzi věřitelů, po povolení oddlužení namítne, že se způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužením nesouhlasí, ačkoli v návrhu na povolení oddlužení dlužník tvrdil, že souhlas tohoto věřitele má.

Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:

1/ V usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněném pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2014“), Nejvyšší soud vysvětlil, že insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§ 389, § 395 insolvenčního zákona), prosadí oddlužení jako způsob řešení úpadku, při němž může dosáhnout osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž v řízení nebyly uspokojeny (§ 414 insolvenčního zákona) bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. § 148 odst. 3 a § 149 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Z § 402 odst. 3 insolvenčního zákona však zároveň vyplývá, že rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn, je plně v rukou věřitelů. Rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Posuzuje jen to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). Neshledá-li důvod k neschválení oddlužení, rozhodne dle § 406 insolvenčního zákona o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usneseních ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněném pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2017“), či ze dne 19. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 114/2016).

2/ V R 51/2017 Nejvyšší soud uvedl, že s přihlédnutím k tomu, že v insolvenčním řízení (jeho jednotlivých fázích) na sebe navazuje řada kroků směřujících k nezbytnému naplnění účelu insolvenčního řízení a má do značné míry charakter kroků nevratných [nebo obtížně vratných (zpravidla za cenu majetkové újmy na majetkové podstatě dlužníka, jsoucí v posledku proti společnému zájmu věřitelů)], zdůrazňuje insolvenční zákon tuto „nevratnost“ též pravidly o nemožnosti poskytnutí příležitosti k opakování úkonu procesními subjekty zúčastněnými na řízení, byť byl zmeškán z omluvitelných důvodů. Srov. v § 83 insolvenčního zákona formulované pravidlo o nepřípustnosti prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení, jehož platnost je tamtéž (v části věty za středníkem) vztažena též na zmeškání „soudního jednání“, včetně zmeškání „schůze věřitelů“ nebo „přezkumného jednání“. Srov. dále i pravidlo obsažené (k jednání insolvenčního soudu) v § 85 insolvenčního zákona, podle kterého návrhy, které mohou být podle tohoto zákona podány, a procesní úkony, které mají být provedeny při jednání, při jiném soudním úkonu nebo na schůzi věřitelů, nemohou dodatečně provést osoby, které se nedostavily, ač byly řádně obeslány. Přímo pro poměry rozhodování věřitelů o způsobu oddlužení pak nevratnost jejich rozhodnutí zdůrazňuje (zjevně též ve vazbě na zákonem upravenou možnost hlasování o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů) i dikce § 402 odst. 2 insolvenčního zákona (pravidlo, že souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit).

Věřitel, který nehlasuje o způsobu oddlužení, ač mu zákon toto právo přiznává (což se v praxi děje zpravidla tak, že věřitel nehlasuje o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů svolanou za účelem rozhodnutí o způsobu oddlužení se nedostaví), tím v duchu výše řečeného dává najevo (navenek projevuje) nezájem o způsob oddlužení (lhostejnost k výběru způsobu oddlužení a k tomu, zda a jak bude oddlužení schváleno). Této (do určité míry racionální) nečinnosti (apatii) věřitele k dalšímu postupu insolvenčního řízení zákon nebrání, na druhé straně však [v zájmu předejití obstrukčních nebo prostě jen nevhodně (nežádoucně) opožděných postupů narušujících plynulost insolvenčního řízení] takovému věřiteli nedovoluje formou opravného prostředku (odvolání) zpochybnit rozhodnutí o způsobu oddlužení (promítnuté v usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení), které mohl ovlivnit, kdyby předtím nezůstal nečinný tam, kde mu insolvenční zákon umožňoval konat (kdyby nezmeškal možnost hlasovat o způsobu oddlužení).

Tamtéž uvedl, že § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přitom požadavek, podle kterého právo odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení náleží jen věřiteli, který hlasoval o způsobu oddlužení, klade též pro ty věřitele, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění do 31. prosince 2013) insolvenční soud nevyhověl. To je dáno tím, že podle § 403 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se k námitkám, které uplatnil věřitel, jenž nehlasoval o způsobu oddlužení, nepřihlíží (pohlíží se na ně, jako by nebyly vzneseny), což v intencích § 406 odst. 4 insolvenčního zákona znamená, že jde o věřitele, který námitky neuplatnil. Pro úplnost budiž dodáno, že aktivita věřitele, který vznesl námitky a hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, a který má zároveň za to, že jde o námitky, jimž insolvenční soud nevyhověl, se promítá v jeho právu podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení i potud, že insolvenční zákon mu umožňuje (v porovnání s věřitelem, který hlasoval o způsobu schválení oddlužení, aniž současně uplatnil námitky předepsaným způsobem) podat odvolání, i když hlasoval „pro přijetí“ následně schváleného způsobu oddlužení.

K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 83/2014, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2016, pod číslem 127, či usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 114/2016.

3/ Posouzením otázky subjektivní přípustnosti oddlužení se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 185/2016, v němž se výslovně přihlásil k závěrům obsaženým v R 49/2016, nebo také v usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016. Z těchto rozhodnutí plyne, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Jak plyne z předestřeného judikatorního rámce, v insolvenčním řízení je řada nevratných kroků pro nezbytné naplnění účelu insolvenčního řízení a zachování jeho základních zásad, zejména jeho hospodárnosti a rychlosti (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Dále je třeba říci, že insolvenční zákon klade v případě oddlužení nejen řadu přísných požadavků na dlužníka, ale současně je koncipován tak, že pokud jsou věřitelé neaktivní (pasivní, apatičtí), může jim být oddlužení „vnuceno“ (R 47/2014).

Jestliže tedy věřitel nesouhlasí s oddlužením, musí včas a zákonem předepsaným způsobem tento nesouhlas uplatnit. To se týká především věřitele, vůči kterému má dlužník dluh z podnikání, a který s oddlužením nesouhlasí (§ 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona). Takovému věřiteli nic nebrání svůj nesouhlas uplatnit ihned po podání návrhu na povolení oddlužení, tj. v době do rozhodnutí o povolení oddlužení (R 49/2016). Uplatní-li jej však až po povolení oddlužení, musí dodržet pravidla nastavená v § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, protože kdyby tak neučinil, insolvenční zákon v poslední větě dotčeného ustanovení konstruuje právní fikci, že věřitel s oddlužením souhlasí.

Jinak řečeno, jestliže po povolení oddlužení věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, je pasivní a nehlasuje o způsobu oddlužení, platí, že s oddlužením souhlasí (bez ohledu na to, zda v řízení nějaké námitky skutečně uplatnil). Důsledkem této fikce je, že je tím definitivně vyřešena otázka existence souhlasu ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, a to bez ohledu na to, zda později vyjde najevo, že dlužník původně souhlas dotčeného věřitele ani neměl. Je tomu tak proto, aby tato otázka nebyla opakovaně přezkoumávána v další fázi řízení.

Odvolací soud tedy nepochybil, když uzavřel, že insolvenční soud neměl při rozhodování o schválení oddlužení přihlédnout k nesouhlasu věřitele č. 11, neboť tento věřitel nehlasoval o přijetí způsobu oddlužení.

Neobstojí ovšem závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr. Přestože Nejvyšší soud shledává správnou úvahu odvolacího soudu, podle níž lze na nepoctivý záměr usuzovat rovněž z toho, že dlužník v návrhu na povolení účelově uvede nepravdivé údaje, aby tím dosáhl povolení oddlužení, v posuzované věci pouze na základě skutečností, z nichž odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí, takový závěr neplyne. Skutková zjištění neskýtala jakýkoliv podklad pro závěr, že dlužníci uvedli v návrhu na povolení oddlužení a jeho přílohách (navíc úmyslně) nepravdivou informaci. Ze zjištěného skutkového stavu plyne pouze to, že věřitel č. 11 se vyjádřil po povolení oddlužení tak, že s oddlužením nesouhlasí. Z ničeho se však nepodává, že by dlužníci jeho souhlas dříve neměli (nemohli mít), tedy že by o této skutečnosti v návrhu účelově uvedli nepravdivé tvrzení.

Jelikož právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů