// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.04.2024
Vymezení druhů nákladů v dohodě o zvýšení nebo prohloubení kvalifikace
Úvaha o předpokládaných možných nákladech na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace není předem co do druhů v úvahu přicházejících nákladů zákonem nijak omezena. Je-li ovšem právním důvodem vzniku závazku zaměstnance k náhradě nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace až platně uzavřená kvalifikační dohoda (nikoliv samotné ustanovení § 234 zák. práce), vzniká zaměstnanci povinnost k náhradě jen těch vynaložených nákladů, k jejichž náhradě se v dohodě zavázal, a jen v těch případech, s nimiž dohoda vznik této povinnosti (v souladu s ustanovením § 234 odst. 1 zák. práce) spojuje. Náhrady nákladů, k jejichž náhradě se zaměstnanec v dohodě nezavázal, se zaměstnavatel po zaměstnanci nemůže úspěšně domáhat, i kdyby byly na zvýšení nebo prohloubení jeho kvalifikace vynaloženy. Jednou z obsahových náležitostí dohody uzavřené podle ustanovení § 234 zák. práce proto je vymezení druhů nákladů, které bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání (srov. § 234 odst. 3 písm. c) zák. práce). Zákon tak klade důraz na to, aby mezi účastníky dohody bylo od počátku postaveno na jisto, jaké náklady bude zaměstnanec povinen (při nesplnění svého závazku setrvat po sjednanou dobu v pracovním poměru) zaměstnavateli hradit; jedná se nepochybně též o výraz základní zásady pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Podstatou tohoto vymezení je provedení kategorizace nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance s ohledem na dílčí účel jejich vynaložení, která zajišťuje jejich nezaměnitelnost.
V projednávané věci sporný pojem „režijní náklady“ je obecně (z hlediska ekonomického) chápán jako souhrnné označení pro náklady, které není možné – na rozdíl od přímých nákladů – výlučně přiřadit jedné jediné jednotce předmětu kalkulace (výrobku, službě, zaměstnanci apod.). Uvedený pojem tak není označením druhu nákladů, nýbrž vlastnosti nákladů spočívající v nemožnosti jejich přiřaditelnosti k předmětu kalkulace, kterým je v případě dohody uzavřené podle § 234 zák. práce zaměstnanec, a z hlediska této vlastnosti představuje společné označení pro více druhů nákladů. Ze samotného použití pojmu „režijní náklady“ k označení druhu nákladů v dohodě o prohloubení kvalifikace ještě ale nelze dovozovat neurčitost tohoto ujednání. Vznikly-li pochybnosti o jeho obsahu, je třeba jeho obsah objasnit výkladem podle pravidel obsažených v ustanoveních § 555 a násl. o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1062/2023, ze dne 21. 3. 2024
Dotčené předpisy:
§ 18 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 234 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 230 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 555 odst. 1 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
§ 556 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
§ 557 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 22. 1. 2019 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 24 463 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 1. 6. 2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná u ní na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2014 pracovala jako kadeřnice ve skupině stylista. Dne 4. 9. 2015 uzavřely účastnice „Dohodu o prohloubení kvalifikace“, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalované prohloubení její kvalifikace absolvováním „odborného kadeřnického školení pořádaného společností Franck Provost Coiffure“ v Paříži ve dnech 7. 9. 2015 – 11. 9. 2015 a uhradit náklady s kadeřnickým školením spojené. Žalovaná se zavázala školení „aktivně účastnit“ a po absolvování školení setrvat nejméně tři roky u žalované v pracovním poměru, tj. do 12. 9. 2018. Pro případ, že tento svůj závazek žalovaná nesplní, se zavázala žalobkyni nahradit náklady vynaložené na prohloubení její kvalifikace v maximální výši 88 067 Kč; pokud by žalovaná nesplnila svůj závazek setrvat u žalobkyně jako zaměstnavatele po sjednanou dobu jen z části, její povinnost k náhradě nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace se poměrně sníží. Žalovaná svůj závazek setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let nedodržela, její pracovní poměr u žalobkyně skončil ke dni 30. 11. 2017, tj. 10 měsíců před ukončením lhůty, k níž se žalovaná zavázala v kvalifikační dohodě. Žalobkyně opakovaně upomínala žalovanou, aby jí uhradila poměrnou část vynaložených nákladů, k úhradě dlužné částky však dosud nedošlo.
2. Žalovaná zejména namítala, že k uzavření kvalifikační dohody byla donucena, neboť jinak by s ní byl v opačném případě ukončen pracovní poměr. Současně vznesla námitku neprůkaznosti některých položek nákladů, zejména pak nákladů označených jako „režijní náklady“. Vyjádřila přesvědčení, že celkové výdaje spojené s prohloubením její kvalifikace nepřesáhly částku 75 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci tomuto soudu) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 26 C 168/2019-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 24 121,10 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), v částce 341,90 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III); usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 26 C 168/2019-128, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její „právní“ zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 21 323,50 Kč (výrok I) a bylo rozhodnuto o vrácení složené zálohy 1 000 Kč žalobkyni (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2014 jako kadeřnice a že tento pracovní poměr „trval od 1. 6. 2014 do 30. 11. 2017“. Dne 4. 9. 2015 účastnice uzavřely dohodu o prohloubení kvalifikace, v níž se žalobkyně zavázala žalované umožnit prohloubení její kvalifikace formou „účasti na kadeřnickém školení pořádaném společností Franck Provost Coiffure se sídlem v Paříži ve dnech 7. 9. 2015 až 11. 9. 2015 s tím, že žalovaná se zavázala setrvat v pracovním poměru u žalobkyně minimálně 3 roky po ukončení školení, tj. do 12. 9. 2018“. Pro případ, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončí dříve, se žalovaná zavázala, že „zaplatí žalobkyni náklady, které vynaložila na prohloubení její kvalifikace“, a to „nejvýše částku 88 067 Kč“. Žalovaná se uvedeného kadeřnického školení účastnila společně s další zaměstnankyní žalobkyně M. M.. Protože dohoda stanovila jednotlivé druhy nákladů s uvedením předpokládaných částek, jejichž součet ke dni podpisu dohody činil 84 839,44 Kč, „svým obsahem vyhověla požadavkům § 234 odst. 2, 3, 4 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2015“. Po porovnání vynaložených nákladů s obsahem dohody dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyně mohla požadovat po žalované částky 4 858 Kč (mzda), 5 920 Kč (letenka), 754,10 Kč (cestovné taxi), 824,49 Kč (cestovné taxi), 7 298,10 Kč (diety), 6 757,50 Kč (tlumočné), 11 608,40 Kč (ubytování), 25 000 Kč (režijní náklady), 28 381,50 Kč (cena školení), tj. 91 406,09 Kč celkem“; částku 8 769,90 Kč „za franšízu“ nemohla žalobkyně po žalované požadovat, neboť franšíza v dohodě o prohloubení kvalifikace není uvedena. Skončením pracovního poměru k 30. 11. 2017 žalovaná ze závazku setrvat v pracovním poměru „nedodržela 9,5 měsíce“. Poměrná část z vynaložených nákladů 91 406,09 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, proto činí 24 121,10 Kč. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalované, že „dohodu o prohloubení kvalifikace uzavřela pod nátlakem“, když z výpovědí svědků nevyplynulo, že „pokud pracovník odmítl dohodu o prohloubení kvalifikace podepsat, že by to pro něho mělo nějaký negativní důsledek“, a „že by žalobkyně žalovanou k podpisu dohody o prohloubení kvalifikace z 4. 9. 2015 nutila“.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 23 Co 276, 277/2022-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil „jen“ tak, že se žaloba co do částky 881,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení zamítá, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24 857,10 Kč k rukám advokátky Mgr. K. S. (výrok II). Podle odvolacího soudu, jenž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, účastníky uzavřená dohoda o prohloubení kvalifikace „obsahuje všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 234 odst. 3 zákoníku práce)“ , žalovaná „předem věděla, jakou částku nákladů bude povinna uhradit žalobkyni, pokud nesplní svůj závazek z dohody, věděla, o jaké druhy nákladů se jedná, včetně toho, že jedním z dílčích nákladů jsou režijní náklady“, a „žalované nelze přisvědčit, že v době uzavření kvalifikační dohody nebylo zřejmé, co má být zahrnuto pod pojem režijní náklady“. Dokazováním bylo prokázáno, že „režijní náklady jsou náklady vynaložené na přípravu materiálu pro odborné školení a organizaci školení (zajištění tlumočnice na místě, hotelu a transferů), které pro žalobkyni zajistila právě svědkyně V.“. Stejně tak bylo v řízení prokázáno, že „účast na školení byla dobrovolná“, že „žalobkyně nenutila své zaměstnance k účasti na školení v Paříži, které bylo nákladnější, zaměstnanec mohl odmítnout uzavření kvalifikační dohody a nebyl za to postihován“. Za situace, kdy se strany v dohodě o prohloubení kvalifikace dohodly na tom, že „nejvyšší částka, kterou je zaměstnavatel oprávněn po zaměstnanci požadovat na úhradu nákladů na prohloubení kvalifikace, činí 88 067 Kč“, odvolací soud uzavřel, že žalovaná „je povinna v souvislosti s nesplněním povinnosti vyplývající z kvalifikační dohody uhradit žalobkyni částku 23 239,90 Kč“. Změnil tedy rozsudek soudu prvního stupně co do částky 881,20 Kč s příslušenstvím.
5. Proti „oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka nastoluje dosud neřešenou otázku hmotného práva „nakolik určitě musí být v kvalifikační dohodě vymezen druh nákladů, které bude zaměstnanec povinen uhradit, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání“, a rovněž dosud neřešenou otázka procesního práva, „zda je zaměstnavatel v řízení před soudem povinen prokázat výši nákladů, které za zaměstnance na prohloubení jeho kvalifikace skutečně vynaložil“. Sjednaný druh nákladu „režijní náklady“ je neurčitý a nesrozumitelný a neměl být posouzen jako platně sjednaný. Je „nepřípustné, aby byl druh nákladů v kvalifikační dohodě sjednán pouze obecně, aniž by stranám dohody bylo (alespoň rámcově) v době jejího uzavírání známo, o jaké náklady se bude jednat“. Pod pojem „režijní náklady“ by přitom mohly být podřazeny v zásadě jakékoliv související náklady, které zaměstnavatel na prohloubení kvalifikace vynaložil, což jde „proti smyslu povinnosti uvádět druhy nákladů v kvalifikační dohodě, jakož i proti zákonné ochraně zaměstnance dle § 1a zákoníku práce“. Dovolatelka přitom nepochybuje, že ani žalobkyni v době uzavření dohody nebylo známo, co je obsahem této položky. V rámci této „symbolické“ položky přitom žalobkyně požadovala celkem 33 769,90 Kč, tedy více než 1/3 z celkově požadovaných nákladů. Tato položka je potom zásadní též tím, že po jejím odečtení předpokládaná výše nákladů prohloubení kvalifikace nedosahuje 75 000 Kč, jak požaduje § 234 odst. 2 zákoníku práce. Za „neakceptovatelné“ dovolatelka považuje dodatečné upřesnění „režijních nákladů“, k němuž odvolací soud přistoupil na základě svědecké výpovědi Z. V. Odkazuje na § 557 občanského zákoníku a § 18 zákoníku práce, podle kterého „je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, takže výklad uvedeného neurčitého pojmu by měl jít k tíži zaměstnavatele. Z judikatury dovolacího soudu pak vyplývá, že „ani pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu“. S ohledem na skutečnost, že v daném okamžiku uzavírání dohody nebylo zřejmé, jaké náklady mohou být pod takto vymezený druh nákladů (režijní náklady) podřazeny, se podle žalované jedná o „neplatně sjednaný druh nákladu“. Soudy v řízení nezkoumaly, zda „náklad v podobě ceny školení ve výši 28 381,50 Kč/osoba byl žalobkyní na žalovanou skutečně vynaložen“. Žalobkyní předložený dopis ze dne 23. 7. 2017 a kurzovní lístek ve spojení s výpovědí svědkyně V. však jejich vynaložení neprokazuje a „z dikce ustanovení § 234 odst. 1 zákoníku práce přitom zcela jednoznačně vyplývá, že je zaměstnanec v případě nesplnění povinnosti setrvat v zaměstnání u zaměstnavatele po sjednanou dobu povinen uhradit zaměstnavateli jen skutečně vynaložené náklady“. Vzhledem k uvedenému žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl. Má za to, že se dovolací soud ve svých rozhodnutích již „problematikou prohlubování kvalifikace zaměstnance velmi podrobně zabýval“ a že „zákon nestanoví, zejména nepředepisuje, aby dohoda o prohloubení kvalifikace obsahovala rozvahu o druzích a výši (částkách) jednotlivých předpokládaných nákladů na prohloubení kvalifikace“. Uvádí, že „pojem ‚režijní náklady‘ není pojmem neurčitým“, že „doložila a prokázala, které náklady pod tuto položku spadají“ a že i zákoník práce „jasně hovoří o tzv. předpokládaných nákladech“.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Žalovaná podala dovolání proti „oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žaloba na zaplacení částky 881,20 Kč s příslušenstvím se zamítá, a proti výroku II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek ustanovení § 243d o. s. ř. změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalované však zamítnutím žaloby v uvedeném rozsahu nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto je její dovolání v této části subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou). V části, v níž dovolání směřuje proti výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti měnící části výroku I a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, „zda je zaměstnavatel v řízení před soudem povinen prokázat výši nákladů, které za zaměstnance na prohloubení jeho kvalifikace skutečně vynaložil“, jejímž prostřednictvím dovolatelka jen zpochybňuje skutkový závěr soudů o tom, že žalobkyně za účast žalované na kadeřnickém školení v Paříži vynaložila náklad „cena školení“ ve výši 28 381,50 Kč (namítá-li, že prostřednictvím provedených důkazů – dopisu ze dne 23. 7. 2018, kurzovního lístku a výpovědi svědkyně Z. V. – vynaložení těchto nákladů žalobkyní „nebylo prokázáno“). Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2014 jako kadeřnice. Dne 4. 9. 2015 účastnice uzavřely dohodu o prohloubení kvalifikace, v níž se žalobkyně zavázala žalované umožnit prohloubení její kvalifikace formou účasti na kadeřnickém školení pořádaném společností Franck Provost Coiffure se sídlem 133 Rue du Faubourg Saint Honore, 75008 Paris, France, v Paříži ve dnech 7. 9. 2015 až 11. 9. 2015 a uhradit náklady spojené s prohloubením kvalifikace. Žalovaná se naproti tomu zavázala aktivně se účastnit školení a setrvat v pracovním poměru u žalobkyně „minimálně 3 roky po ukončení školení, tj. do 12. 9. 2018“. Jedním ze sjednaných druhů nákladů na prohloubení kvalifikace jsou „režijní náklady“ ve výši 15 500 Kč. Pro případ, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončí dříve, se žalovaná zavázala, že „zaplatí žalobkyni náklady, které vynaložila na prohloubení její kvalifikace“, a to „nejvýše částku 88 067 Kč“. Pracovní poměr žalované (poté, co dohodnuté školení – společně s další zaměstnankyní žalobkyně M. M. – absolvovala) u žalobkyně skončil ke dni 30. 11. 2017, tedy 9,5 měsíce před uplynutím doby sjednaného závazku setrvat v pracovním poměru u žalobkyně.
13. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky způsobu vymezení druhů nákladů v dohodě o zvýšení nebo prohloubení kvalifikace uzavřené podle § 234 zák. práce, které bude zaměstnanec povinen zaměstnavateli nahradit, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání, a otázky výkladu právního jednání. Protože první právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a při řešení druhé právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované, směřuje-li proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o částce 23 239,90 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. od 1. 6. 2018 do zaplacení, je opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy byla uzavřena předmětná kvalifikační dohoda – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
16. Podle ustanovení § 234 odst. 1 zák. práce uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.
17. Podle ustanovení § 234 odst. 2 zák. práce kvalifikační dohoda může být uzavřena také při prohlubování kvalifikace (§ 230), jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 75 000 Kč; v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.
18. Podle ustanovení § 234 odst. 3 zák. práce kvalifikační dohoda musí obsahovat
a) druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení nebo prohloubení,
b) dobu, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po ukončení, zvýšení nebo prohloubení kvalifikace,
c) druhy nákladů a celkovou částku nákladů, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání.
19. Smyslem dohody podle ustanovení § 234 zák. práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení § 234 zák. práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace. Platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení § 234 zák. práce je právním důvodem, na jehož základě může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat vrácení nákladů spojených se zvýšením (prohloubením) kvalifikace, jimiž jsou kupř. školné a náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace. Zatímco dohodu o zvýšení kvalifikace lze uzavřít bez ohledu na výši předpokládaných nákladů vynaložených zaměstnavatelem v souvislosti se zvýšením kvalifikace, dohodu o prohloubení kvalifikace mohou účastníci pracovního poměru platně uzavřít pouze tehdy, jestliže předpokládané náklady činí minimálně 75 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 97/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2030/2018). Z hlediska možnosti uzavřít dohodu o prohloubení kvalifikace představuje požadavek, aby předpokládané náklady na prohloubení kvalifikace dosahovaly alespoň 75 000 Kč, zákonnou podmínku, která musí být před uzavřením dohody splněna; nejde však o náležitost, kterou by musela pod sankcí neplatnosti obsahovat písemná dohoda nad rámec podstatných náležitostí stanovených v ustanovení § 234 odst. 3 zák. práce (srov. – za obdobné právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1873/2000).
20. Úvaha o předpokládaných možných nákladech na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace není předem co do druhů v úvahu přicházejících nákladů zákonem nijak omezena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 97/2013). Je-li ovšem právním důvodem vzniku závazku zaměstnance k náhradě nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace až platně uzavřená kvalifikační dohoda (nikoliv samotné ustanovení § 234 zák. práce), vzniká zaměstnanci povinnost k náhradě jen těch vynaložených nákladů, k jejichž náhradě se v dohodě zavázal, a jen v těch případech, s nimiž dohoda vznik této povinnosti (v souladu s ustanovením § 234 odst. 1 zák. práce) spojuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 976/2019). Náhrady nákladů, k jejichž náhradě se zaměstnanec v dohodě nezavázal, se zaměstnavatel po zaměstnanci nemůže úspěšně domáhat, i kdyby byly na zvýšení nebo prohloubení jeho kvalifikace vynaloženy. Jednou z obsahových náležitostí dohody uzavřené podle ustanovení § 234 zák. práce proto je vymezení druhů nákladů, které bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání (srov. § 234 odst. 3 písm. c) zák. práce). Zákon tak klade důraz na to, aby mezi účastníky dohody bylo od počátku postaveno na jisto, jaké náklady bude zaměstnanec povinen (při nesplnění svého závazku setrvat po sjednanou dobu v pracovním poměru) zaměstnavateli hradit; jedná se nepochybně též o výraz základní zásady pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Podstatou tohoto vymezení je provedení kategorizace nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance s ohledem na dílčí účel jejich vynaložení, která zajišťuje jejich nezaměnitelnost.
21. V projednávané věci sporný pojem „režijní náklady“ je obecně (z hlediska ekonomického) chápán jako souhrnné označení pro náklady, které není možné – na rozdíl od přímých nákladů – výlučně přiřadit jedné jediné jednotce předmětu kalkulace (výrobku, službě, zaměstnanci apod.). Uvedený pojem tak není označením druhu nákladů, nýbrž vlastnosti nákladů spočívající v nemožnosti jejich přiřaditelnosti k předmětu kalkulace, kterým je v případě dohody uzavřené podle § 234 zák. práce zaměstnanec, a z hlediska této vlastnosti představuje společné označení pro více druhů nákladů. Ze samotného použití pojmu „režijní náklady“ k označení druhu nákladů v dohodě o prohloubení kvalifikace ze dne 4. 9. 2015 ještě ale nelze dovozovat neurčitost tohoto ujednání. Vznikly-li pochybnosti o jeho obsahu, je třeba jeho obsah objasnit výkladem podle pravidel obsažených v ustanoveních § 555 a násl. o. z. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).
22. K otázce pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).
23. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
24. Je-li vůle účastníků projevená při uzavření smlouvy nejasná, nejednoznačná nebo obtížně srozumitelná, a vznikají-li tak pochybnosti, co chtěli jednající vyjádřit (jakou vůli chtěli projevit a jaké následky chtěli svým jednáním vyvolat), je interpretace takového projevu vůle obzvláště významná.
25. V posuzovaném případě odvolací soud – pokud učinil závěr, že „žalované nelze přisvědčit, že v době uzavření kvalifikační dohody nebylo zřejmé, co má být zahrnuto pod pojem režijní náklady“ – závěr o obsahu termínu „režijní náklady“ užitého v dohodě o prohloubení kvalifikace učinil jen na základě svědecké výpovědi Z. V. (která pro žalobkyni po organizační stránce zajišťovala školení v Paříži, jehož se žalovaná zúčastnila) o tom, co tato svědkyně pod „režijní náklady“ zahrnuje. Neprovedl tedy výklad projevu vůle žalobkyně a žalované vyjádřené ve sporném ujednání dohody za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, při kterém by kladl důraz na zjištění jejich skutečné vůle, kterou při uzavření dohody projevily (nezabýval se z tohoto pohledu významnými skutečnostmi jako například tím, jakým způsobem a za jakých okolností žalobkyně a žalovaná o uzavření dohody jednaly, co bylo v této souvislosti předmětem jejich komunikace apod.).
26. Odvolací soud se tak při výkladu projevu vůle obou smluvních stran odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jeho závěr, že „za této situace vznikla žalované povinnost k úhradě nákladů z kvalifikační dohody v poměrné části“, je proto minimálně předčasný, neboť bez objasnění obsahu účastníky použitého pojmu „režijní náklady“ nelze postavit najisto nejen to, zda byl takto řádně vymezen druh nákladů ve smyslu ustanovení § 234 zák. práce, ale též to, zda byla splněna podmínka k uzavření dohody o prohloubení kvalifikace podle ustanovení § 234 odst. 2 zák. práce, že předpokládané náklady dosahují alespoň 75 000 Kč.
27. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části, ve které bylo shledáno přípustným, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej, s výjimkou měnící části výroku I, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Současně Nejvyšší soud zrušil i na zrušeném rozhodnutí odvolacího soudu závislý výrok usnesení soudu prvního stupně o určení výše náhrady nákladů řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-