// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

14.05.2024 00:02

K vymezení hrozícího úpadku

Hrozící úpadek se neposuzuje toliko ve vztahu k existujícím splatným dluhům, ale může se jednat i o dluhy budoucí. Žádnou z výkladových metod naopak nelze dospět k názoru, že by pro posouzení hrozícího úpadku bylo rozhodné pouze to, zda jsou závazky dlužníka splatné či nikoli. Naopak zákon pro zjištění hrozícího úpadku ukládá zkoumat všechny okolnosti, pro které je možné neschopnost dlužníka splnit podstatnou část svých peněžitých závazků předpokládat. Takovými okolnostmi mohou být například výše příjmů dlužníka, hodnota majetku dlužníka (a jeho likvidita), schopnost dlužníka nadále získávat příjem, nebo doba, za kterou se jeho dluhy stanou splatnými, a výše těchto dluhů.

Uzavřel-li odvolací soud, že společnost v hrozícím úpadku nebyla jen proto, že převážná část jejích závazků nebyla splatná, je jeho právní posouzení otázky hrozícího úpadku neúplné, a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3019/2023, ze dne 3. 4. 2024

14.05.2024 00:01

Péče řádného hospodáře při odvracení hrozícího úpadku

Nejvyšší soud již dříve dovodil, že smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl).

Tvrdí-li odvolací soud, že žalovaní jednatelé péči řádného hospodáře při odvracení hrozícího úpadku neporušili, neboť jejich funkce zanikla příliš krátce poté, co se společnost do hrozícího úpadku dostala, přehlíží, že žalovaným funkce jednatelů zanikla odvoláním, které na valné hromadě společnosti sami (jako společníci společnosti) svými hlasy prosadili.

Bylo-li reakcí žalovaných na ukončení nájmu podnikatelských prostor společnosti okamžité odvolání sebe samých z funkce jednatelů společnosti, nelze takové jednání samo o sobě považovat za odvracení hrozícího úpadku ve smyslu § 68 odst. 1 písm. b) z. o. k. Za v souladu s péčí řádného jednatele jsoucí odvracení hrozícího úpadku by takové jednání mohlo být považováno například tehdy, bylo-li by jeho smyslem zvolit do funkce jednatele společnosti osobu, jejímž úkolem by bylo hrozící úpadek odvracet (§ 68 odst. 2 z. o. k.).

Dostala-li se společnost nejpozději ukončením nájemní smlouvy do stavu hrozícího úpadku (o němž žalovaní, vědomi si ukončení smlouvy o nájmu, museli vědět), měli žalovaní v souladu s péčí řádného hospodáře za účelem jeho odvrácení činit vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Takovým jednáním mohly být například pokusy obnovit podnikatelskou činnost společnosti, zajištění „krizového manažera“, či alespoň snaha komunikovat s věřiteli společnosti ohledně možnosti odložení splatnosti jejich pohledávek nebo sjednání splátkového kalendáře.

Dovozuje-li odvolací soud, že „útěku“ žalovaných ze společnosti nelze z pohledu péče řádného hospodáře ničeho vytknout, neboť v krátkém časovém úseku mezi vznikem hrozícího úpadku a zánikem jejich funkce „neměli žalovaní objektivně vůbec možnost, aby v řádu 1 až 2 dnů mohli cokoli učinit k odvrácení případně hrozícího úpadku“, je jeho právní posouzení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i se smyslem a účelem § 68 z. o. k., a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3019/2023, ze dne 3. 4. 2024

09.05.2024 00:02

Vyloučení předmětu zajištění ze soupisu majetkové podstaty

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Zadržovací právo jako institut zajištění je v rámci insolvenčního řízení postaveno na roveň s ostatními způsoby zajištění. I věřitel uplatňující zadržovací právo (který by měl jinak výsadní postavení) je v insolvenčním řízení zařazen na roveň jinému zajištěnému věřiteli (např. věřiteli se zástavním právem k témuž majetku). Jako zajištěný věřitel má přitom povinnost (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty) uplatnit pohledávku vůči dlužníku podáním přihlášky.

Zajištění pohledávky zadržovacím právem není právem, jež by vylučovalo zařazení do soupisu majetkové podstaty nebo jež by představovalo jiný důvod, pro který neměla být věc zahrnuta do soupisu; nelze se tak úspěšně domoci vyloučení předmětu zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka z titulu zadržovacího práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 147/2022, ze dne 30. 11. 2023

09.05.2024 00:01

Osvobození od placení pohledávek dle § 414 odst. 1 IZ

Obranou žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky. Na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Jinými slovy, účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti) nebo zda námitky žalované jsou důvodné (a platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku.

Nemůže-li být správnost směnečného platebního rozkazu (po právu) zpochybněna ani včas uplatněnou námitkou, podle níž v době po jeho vydání žalovaná směnku zaplatila (popřípadě proti směnečné pohledávce započetla svou pohledávku za žalobcem), tím spíše nemohou být důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu (případné) účinky osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), které bylo žalované přiznáno až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.).

Jinak řečeno, (následně) přiznané osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) nemůže být důvodem, pro který lze zrušit směnečný platební rozkaz, nýbrž (jen) důvodem pro zastavení (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3749/2023, ze dne 19. 12. 2023

09.05.2024 00:00

Vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky dle § 197 odst. 2 IZ

Popře-li dlužník, jemuž insolvenční soud povolil oddlužení, na přezkumu konaném v době před schválením oddlužení, nevykonatelnou pohledávku věřitele, musí vyrozumění insolvenčního správce o popření nevykonatelné pohledávky dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat nad rámec základních náležitostí podle § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. též poučení o tom, že žalobu o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je nutno podat proti dlužníku. Lhůta pro podání žaloby činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu a neskončí dříve než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky. V případě, že dlužníku bude schváleno oddlužení, začne lhůta 30 dnů běžet ode dne, kdy nastanou účinky rozhodnutí o oddlužení (ode dne zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku), a neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 89/2021, ze dne 30. 11. 2023

02.05.2024 00:02

Zneužití práva (opožděným) vyplněním blankosměnky

I. Právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje. Je-li v dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoliv datum splatnosti. Jde-li o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu. Námitka promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá sama o sobě vliv na povinnost zaplatit směnku.

II. Vzhledem k poměrům projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že žalovanému příslušela ve vztahu k žalobci kauzální námitka vztahující se k vyplnění blankosměnky, a to bez ohledu na (v řízení nezjištěnou) skutečnost, kdo blankosměnku (v údajích směnečné sumy a data splatnosti) doplnil. Žalobci totiž byl při nabytí směnky (blankosměnky) znám obsah kauzálního vztahu (založeného leasingovou smlouvou a dohodou o odevzdání a vyplnění blankosměnky); musel si být vědom, zda a kdy (případně) žalovaný porušil povinnosti z daného vztahu, včetně toho, kdy a jakým způsobem bylo možno doplnit blankosměnku.

Jakkoli posuzovaná dohoda o odevzdání a vyplnění blankosměnky umožňovala (v případě, že výstavce nebude včas a řádně splácet závazky z leasingové smlouvy) doplnit údaj data splatnosti bez určení bližších podmínek, nelze ji (jen proto) hodnotit jako (byť jen zčásti) rozpornou s dobrými mravy (příčící se dobrým mravům), a tudíž absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.).

Oproti tomu samotný výkon vyplňovacího práva ‒ doplnění údaje data splatnosti až více než 11 let po žalobcem tvrzeném zániku kauzálního vztahu, ve spojení s následným uplatněním práva ze směnky ‒ hodnotí Nejvyšší soud (s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem dané věci) jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívající právní ochrany (§ 265 obch. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1292/2023, ze dne 29. 2. 2024

02.05.2024 00:01

Žádost dlužníka o převedení daňového přeplatku

I. Žádosti dlužníka o převedení daňového přeplatku podle § 155 daňového řádu nelze účinně odporovat (nelze vyslovit její neúčinnost ani podle § 111 insolvenčního zákona, ani podle § 240 a násl. insolvenčního zákona). Z týchž příčin, tedy proto, že by šlo o vymezení se vůči (ne)existenci procesního úkonu (procesního podání), je vyloučeno účinně odporovat opomenutí dlužníka spočívajícímu v tom, že takovou žádost nevzal zpět, nebo že ji neodvolal.

II. Jestliže správce daně podle pokynu (žádosti) daňového dlužníka použije daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku jiného daňového dlužníka, jde o právní jednání daňového dlužníka, jehož případná neúčinnost má být uplatněna (v souladu s § 237 odst. 1 insolvenčního zákona) vůči onomu jinému daňovému dlužníku, v jehož prospěch bylo právní jednání učiněno a který z něj (také) měl prospěch. Správce daně (potažmo stát) není ani osobou, v jejíž prospěch bylo takové právní jednání učiněno, ani osobou, která z něj měla prospěch.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 107/2021, ze dne 29. 2. 2024

17.04.2024 00:02

Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů

Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona jsou výjimkami z pravidla formulovaného v ustanoveních § 414 a § 415 insolvenčního zákona. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. Zákonnou výjimku v ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je tak nutné vykládat restriktivně. Nárok z bezdůvodného obohacení, byť by byl způsobený úmyslným jednáním obohaceného, nelze pod tuto zákonnou výjimku podřadit.

Jinak řečeno, dlužník je podle § 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, i ohledně pohledávky z titulu jeho bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, zda se (případně) obohatil úmyslně.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2053/2022, ze dne 28. 2. 2024

17.04.2024 00:01

Odměna insolvenčního správce při zpeněžování zajištěného majetku

Insolvenční správce má při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nárok na odměnu z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele podle § 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. i v případě, kdy je tohoto výtěžku dosaženo coby hyperochy při zpeněžování zajištěného majetku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2023, ze dne 27. 3. 2024

11.04.2024 00:02

Zjištění jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům

I. V kontextu insolvenční úpravy (za použití výkladu e ratione legis) lze mít za „duplicitní“ takovou pohledávku, kterou přihlásí do insolvenčního řízení [nebo ji v něm jinak uplatní (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] více než jeden věřitel, přičemž z přihlášek [nebo z písemného podání, jímž věřitel pohledávku uplatní jinak (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] je současně zjevné, že zjištění a následné (byť poměrné) uspokojení takové pohledávky ve prospěch jednoho z těchto věřitelů vylučuje možnost uspokojit ve stejném rozsahu druhého (dalšího) věřitele s touž zdvojenou (duplicitní) pohledávkou.

II. V některých případech přitom hmotné právo opravňuje více osob žádat po dlužníku ohledně jedné a téže pohledávky celé plnění; je tomu tak tehdy, je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně; srov. např. § 1877 o. z. Těmito případy se insolvenční zákon zabývá [neprosadí-li se pro ně (typově podle § 1877 věty druhé o. z.) v souvislosti s přihlášením (nebo jiným uplatněním) právo předstihu (prevence)], jen pro účely výkonu hlasovacích práv s pohledávkou spojených (srov. § 49 odst. 2 insolvenčního zákona).

Od těchto (zákonem aprobovaných) situací se liší případ „zdvojených“ (duplicitních) pohledávek v tom, že tam nejde o otázku výkonu společného práva více věřiteli, nýbrž (naopak) o konkurenci (vzájemnou neslučitelnost) titulů, z nichž věřitelé usuzují na své právo žádat poměrné uspokojení (stejné) pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Typově se takový spor („spor o to, komu pohledávka náleží“) vyskytuje mezi (přihlášenými) věřiteli na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) postoupení pohledávky, respektive na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky.

III. Přihlásí-li v situaci popsané v předchozím odstavci pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení jak postupník (jenž tvrdí, že ji nabyl postoupením), tak postupitel (jenž tvrdí, že k platnému postoupení pohledávky nedošlo, nebo že pohledávku získal zpět tím, že platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky), pak je zjevné, že insolvenční správce coby osoba nadaná popěrným právem má důvod popřít pravost nebo výši takové pohledávky, přičemž nejistotu vyvolanou „vnitřním“ sporem postupitele a postupníka o to, kdo je skutečným majitelem pohledávky, vyjádří insolvenční správce konající s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona) tím, že popře obě pohledávky, které insolvenční soud následně projedná (bude povinen projednat) ve společném incidenčním řízení.

IV. Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám; jestliže však přes výše uvedené nastane podle práva nežádoucí (logice věci odporující) stav, kdy se v insolvenčním řízení považují za zjištěné (§ 201 insolvenčního zákona) obě vzájemně se vylučující (konkurující si) pohledávky věřitelů (např. proto, že insolvenční správce nesprávně nepopřel žádnou z nich), pak lze po insolvenčním soudu právem žádat (v souladu se základní zásadou insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona), aby činil vše potřebné k tomu, aby svými postupy, opatřeními a rozhodnutími tento nezákonný stav (zvýhodňující některého z konkurujících si věřitelů) neprohluboval (jeho účinky neposiloval).

V. Jestliže si věřitelé konkurují přihlášením stejné (duplicitní) pohledávky, přičemž přihlášená pohledávka byla u obou zjištěna (v jednom případě logicky nesprávně) pak v těch případech, kdy se v insolvenčním řízení postupuje tak, že se z majetkové podstaty dlužníka plní na jednu z konkurujících si pohledávek (např. právě v situaci, kdy se rozhoduje o vydání výtěžku zpeněžení zajištění jednomu z konkurujících si věřitelů), má každý z účastníků insolvenčního řízení (zejména druhý z konkurujících si věřitelů a dlužník) právo vědět, zda a jakým způsobem se takový postup nebo takové rozhodnutí promítne ve způsobu uspokojení druhého z konkurujících si věřitelů. Okolnost, že jeden z konkurujících si věřitelů má ohledně stejné pohledávky lepší pořadí (je zajištěným věřitelem), na povaze daného konfliktu ničeho nemění. Stále jde o to, zda dlužník bude hradit stejnou (zdvojenou, duplicitní) pohledávku z majetkové podstaty dvakrát, nebo zda je namístě jiný postup, který konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům vyřeší.

Jinak řečeno, trvá-li konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům, z nichž jednomu náleží lepší pořadí (má právo na uspokojení zjištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění), je insolvenční správce povinen v návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění konkurujícímu věřiteli s lepším pořadím vysvětlit, jakým způsobem (ne)bude na tomto základě uspokojena (následně při rozvrhu uspokojena) nezajištěná (nepřednostní) pohledávka druhého konkurujícího věřitele. Insolvenční soud je povinen se v takovém případě v rozhodnutí o návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli ke konfliktu založenému zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům řádně vyjádřit [pojmenovat příčiny daného stavu i možnosti případného (jím zamýšleného) řešení]. Odůvodní tedy své rozhodnutí tak, aby všem věřitelům jím dotčeným i dlužníku bylo zřejmo, jaké následky (a pro koho) bude mít skutečnost, že usnesením definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, na míru uspokojení jejich pohledávek v situaci, kdy usnesení (současně) nevypořádává stejnou (rovněž zjištěnou) pohledávku konkurujícího nezajištěného (nepřednostního) věřitele. Takové vysvětlení nelze vypořádat pouhým poukazem na to, že jde o zjištěnou pohledávku (zjištěné pohledávky), jde-li o stav co do zjištění pohledávky sice již nezhojitelný, leč zjevně nezákonný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 67/2023, ze dne 29. 2. 2024

11.04.2024 00:01

Ztráta způsobilosti dlužníka být účastníkem incidenčního sporu

Je-li dlužník vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce poté, co se právní mocí usnesení o zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona přeměnil incidenční spor o určení pořadí pohledávky na spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a místo insolvenčního správce se stal účastníkem sporu dlužník (§ 159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona), nelze v incidenčním sporu pokračovat pro ztrátu způsobilosti dlužníka být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 155/2022, ze dne 29. 2. 2024

09.04.2024 00:02

Počátek běhu lhůty pro podání žaloby podle § 360 odst. 3 z. o. k.

Zákon o obchodních korporacích v § 360 odst. 3 jasně stanoví, že právo na vysvětlení lze u soudu uplatnit do jednoho měsíce od konání valné hromady akciové společnosti, na které bylo odmítnuto poskytnutí vysvětlení, případně od odmítnutí nebo neposkytnutí informace ve lhůtě podle § 358 odst. 1 z. o. k. Z uvedeného plyne, že soudní ingerence je možná až poté, kdy společnost akcionáři vysvětlení řádně (dobrovolně) neposkytne.

Hovoří-li zákon o valné hromadě, na které bylo odmítnuto poskytnutí vysvětlení (příp. o valné hromadě v § 358 odst. 1 z. o. k.), rozumí tím valnou hromadu, na níž byla záležitost, ohledně které bylo vysvětlení požadováno, projednána. Před projednáním této záležitosti totiž nelze postavit najisto, že společnost informaci neposkytne. Na řečeném nic nemění ani případ, kdy představenstvo společnosti odmítne vysvětlení poskytnout ještě před konáním valné hromady. Až do hlasování o záležitosti, ohledně které bylo vysvětlení požadováno, totiž může představenstvo svůj názor změnit a požadované vysvětlení poskytnout. Prekluzivní lhůta pro podání žaloby podle § 360 odst. 3 z. o. k. proto nemůže nikdy začít běžet před konáním valné hromady, na níž byla záležitost, ohledně níž bylo vysvětlení požadováno, projednána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1535/2023, ze dne 29. 2. 2024

09.04.2024 00:01

Posuzování schopnosti dlužníka poskytovat plnění v oddlužení

I. Změnou právní úpravy (provedenou zákonem č. 31/2019 Sb.) došlo ke zmírnění tzv. kvantitativní podmínky pro povolení oddlužení. I nadále je však možno aplikovat závěry judikatury přijaté při výkladu § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, podle nichž nesplnění podmínky dle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Stále tedy platí, že dlužník v oddlužení musí být schopen plnit své závazky v určité minimální míře, byť tato je za současně účinného znění § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vůči dlužníku v zásadě méně přísná.

Neodůvodňuje-li tak stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona), a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.

II. Při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, insolvenční soud vychází pouze z postižitelné části dlužníkových příjmů. Nemůže zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky dané nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 9/2023, ze dne 29. 2. 2024

27.03.2024 00:02

Rozhodnutí o jmenování prozatímního věřitelského výboru

K námitce věřitele, který po rozhodnutí o úpadku dlužníka souhlasil se svým jmenování do prozatímního věřitelského výboru, jehož členové poté jednomyslně udělili dlužníku souhlas s uzavřením smlouvy o úvěrovém financování a s uzavřením zástavních smluv dle § 41 insolvenčního zákona, nelze dovozovat neplatnost nebo neexistenci těchto smluv jen proto, že o jmenování prozatímního věřitelského výboru rozhodoval soudce, který byl v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnutím odvolacího soudu vyloučen z projednávání a rozhodování věci zejména z důvodu pochybností o nepodjatosti pro poměr k dlužníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2021, ze dne 20. 12. 2023

27.03.2024 00:01

Rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům

Přezkum pohledávek a vydávání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům jsou dva zcela samostatné postupy, přičemž výsledek druhého z nich (vydávání výtěžku zpeněžení) neznamená popření toho prvního (výsledku přezkumu pohledávek). Insolvenční soud musí při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům postupovat tak, že posuzuje, zda pohledávka, která byla zjištěna jako zajištěná, je skutečně zajištěna konkrétní věcí, právem, pohledávkou nebo jinou majetkovou hodnotou, k jejichž zpeněžení došlo.

Jestliže se zajištění věřitelé v případě nesouhlasu s rozdělením výtěžku zpeněžení předmětu zajištění mohou bránit (pouze) prostřednictvím námitek proti návrhu insolvenčního správce (§ 298 odst. 3 insolvenčního zákona) a posléze formou opravných prostředků proti usnesení insolvenčního soudu o udělení souhlasu (§ 298 odst. 7 insolvenčního zákona), není postup insolvenčního soudu, který při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům zkoumá rozsah jejich zajištění, postupem směřujícím k nerespektování výsledků přezkumného jednání. Není-li v případě zajištění pohledávky věřitele předmětem přezkumu existence jednotlivých zastavených pohledávek dlužníka (jako v dané věci), nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že otázka rozsahu zajištění může být posuzována (řešena) v rámci rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2021, ze dne 20. 12. 2023

19.03.2024 00:02

Právní jednání likvidátora, které nesleduje naplnění účelu likvidace

Likvidátorovi, který svým povoláním nabyl působnosti statutárního orgánu právnické osoby v likvidaci, svědčí všeobecné zástupčí oprávnění. § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z.

Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplnění účelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (k naplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osobě za škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst. 3 o. z. Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolání likvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej do funkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o. z.

Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 27 ICdo 65/2023, ze dne 19. 12. 2023

19.03.2024 00:01

Opětovné podání vylučovací žaloby stejným vylučovatelem

Jestliže nabylo právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl, nebo řízení o ní zastavil, anebo ji odmítl, pak ve vztahu k osobě, která vylučovací žalobu podala, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby (§ 225 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, zda podání vylučovací žaloby předcházelo vyrozumění o soupisu podle § 224 insolvenčního zákona. Podá-li osoba, vůči které nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby, vylučovací žalobu znovu, pak jde ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona o žalobu podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.

Ponechá-li Nejvyšší soud pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby, pak výjimkou, která přes výše uvedené umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Takovým nově vzniklým nebo nově nastalým právem nebo důvodem však není pouhá skutečnost, že o dříve známých sporných skutečnostech soupisu téhož majetku rozhodl insolvenční soud v jiném excindačním řízení zahájeném jiným žalobcem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2023, ze dne 21. 12. 2023

05.03.2024 00:02

Identifikace osoby příjemce dopravcem podle Úmluvy CMR

Za správné určení osoby příjemce a místa vydání zásilky podle Úmluvy CMR je zodpovědný odesílatel. Byl-li odesílatel ohledně totožnosti osoby příjemce (jejího označení, sídla, popř. osob oprávněných za ni jednat) a místa určeného k vydání zásilky uveden třetí osobou v omyl, jde tato skutečnost zásadně k jeho tíži, nikoli k tíži dopravce. Dopravce je povinen zboží dodat příjemci označenému v nákladním listu na místo určení uvedené v nákladním listu, nestanoví-li odesílatel v souladu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy CMR (popř. příjemce v souladu s čl. 12 odst. 2 nebo 3 Úmluvy CMR) jinak. Dopravce není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám svědčí.

V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že řidiči právní předchůdkyně žalované po příjezdu na místo vykládky uvedené v nákladních listech identifikovali sklad označený jako sklad příjemce uvedeného v nákladních listech a kontaktovali osobu nacházející se v tomto skladu, jež zásilky očekávala a byla připravena je převzít. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, jež měly v řidičích vzbudit důvodnou pochybnost o tom, že osoba s nimi jednající nemá oprávnění příjemce zastupovat. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož osoba nacházející se ve skladu příjemce byla osobou oprávněnou za příjemce převzít zásilky a nákladní listy od dopravce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 198/2023, ze dne 28. 11. 2023

05.03.2024 00:01

Ručení statutárních orgánů kapitálových společností dle § 194 odst. 6 ObchZ

Při posuzování splnění předpokladů pro vznik zákonného ručení člena představenstva za závazky společnosti podle § 194 odst. 6 obch. zák. nelze zaměňovat škodu vzniklou společnosti, za niž člen představenstva odpovídá, se škodou vzniklou třetí osobě, za niž společnost odpovídá této třetí osobě.

Odvolací soud v rozporu s judikatorními závěry neposuzoval, zda člen představenstva způsobil společnosti škodu porušením povinností při výkonu funkce, o jakou škodu se jednalo (v čem konkrétně spočívala) a jaká byla její výše. Ve svých úvahách totiž nepřípustně ztotožnil závazek člena představenstva nahradit společnosti škodu, kterou jí v důsledku porušení péče řádného hospodáře způsobil, za závazek společnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou porušením povinností plynoucích z (komisionářské) smlouvy. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda člen představenstva svým jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře způsobil společnosti škodu a v jaké výši, od níž se odvíjí i rozsah jeho zákonného ručení za závazek společnosti vůči poškozenému, je jeho závěr o existenci ručitelského závazku člena představenstva přinejmenším předčasný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1264/2023, ze dne 15. 11. 2023

27.02.2024 00:02

Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu

I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).

Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.

II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.

Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).

V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023