// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

30.04.2024 00:02

K možnosti vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání

Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) – jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace – samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

Právo na úroky nebo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které věřitel nemusí uplatnit (u soudu) současně s jistinou. Procesně samostatně uplatnitelnými jsou přitom nejen jistina pohledávky na straně jedné a její příslušenství (úroky a/nebo úroky z prodlení) na straně druhé, nýbrž i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky.

Jestliže fikce uznání nastává (může nastat) v případě uplatnění více relativně samostatných práv (nároků), která jsou uplatněna v jednom řízení, samostatně ke každému z těchto nároků, a pakliže mezi taková (relativně samostatná práva) patří i úrok z prodlení, mohou účinky fikce uznání (ve smyslu ustanovení § 153a o. s. ř.) nastat samostatně jak k jistině spolu s úrokem z prodlení, tak pouze k jistině, jestliže úrok z prodlení byl v žalobě uplatněn v rozporu s hmotným právem. Účinky fikce uznání tak nenastanou jen k úrokům z prodlení, které byly uplatněny v rozporu s hmotným právem; nic však nebrání tomu, aby tyto účinky nastaly ve vztahu k jednotlivým (relativně samostatným) právům (nárokům), byly-li ve vztahu k nim splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. Vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání i v případě rozhodnutí o části uplatněného nároku aprobuje i konstantní judikatura Nejvyššího soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1878/2022, ze dne 26. 3. 2024

30.04.2024 00:01

Odměna soudního komisaře v pozůstalostním řízení

I. Ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. definující pasiva pozůstalosti používá k jejich vymezení taxativní výčet, z čehož současně plyne, že jiné než tam uvedené pohledávky (byť vymezené i prostřednictvím tzv. právně neurčitých pojmů) nemohou být do pasiv pozůstalosti zahrnuty.

II. Mezi dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, patří zákonem výslovně předjímané náklady na pořízení soupisu pozůstalosti (§ 1686 o. z.), právo dědice na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu (§ 1630 o. z.), je-li pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána; nebo odměna soudního komisaře, ta ovšem jen tehdy, je-li hrazená podle § 109 odst. 1 z. ř. s. z majetku likvidační podstaty (tedy jen) v případě likvidace pozůstalosti

Jde-li o odměnu soudního komisaře (obecně) platí, že je vnímána jako součást nákladů řízení, o níž soud (soudní komisař), jako o nákladech řízení dalších účastníků, rozhoduje z povinnosti úřední, a to zpravila až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. a § 128 a § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.). Platí současně dlouhodobě judikatorně ustálený závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní (právotvornou) povahu. V občanském soudním řízení (včetně řízení odbývajícího se v režimu z. ř. s.) platí přitom i nadále zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně či jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.); právo na náhradu těchto nákladů a vznik pohledávky se tak pojí až s právní mocí rozhodnutí soudu o těchto nákladech. Stejné pravidlo platí přiměřeně o nákladech dalších osob zúčastněných na řízení (typicky soudních komisařů), popř. o nákladech, jež ze svého zálohoval stát (§ 148 o. s. ř). Lze proto shrnout, že není žádného rozumného důvodu, aby specificky v pozůstalostním řízení byly náklady řízení či odměna soudního komisaře (s výjimkou likvidace pozůstalosti), které i v jiných řízeních platí (nesou či nahrazují) jejich účastníci, považovány za dluh, jež by měl být součástí pasiv pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 885/2024, ze dne 8. 4. 2024

24.04.2024 00:02

Místní příslušnost soudu ve sporu o zaplacení (blanko)směnky

Vzhledem k tomu, že se blankosměnka stává směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) vyplněním, a to s účinky ex tunc, je i pro účely posouzení místní příslušnosti soudu ve sporu o zaplacení směnky rozhodující podoba směnky (a v ní určené platební místo) v okamžiku zahájení řízení. Skutečnost, že šlo (původně) o blankosměnku s nevyplněným údajem platebního místa, je v tomto směru právně nevýznamná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 634/2024, ze dne 27. 3. 2024

24.04.2024 00:01

Překážka věci pravomocně rozhodnuté („ochranné známky“)

Pravomocné rozhodnutí, jímž byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti, aby se žalovaná zdržela jednání, jímž ohrožuje či porušuje právo žalobkyně k ochranné známce, zamítnuta z důvodu, že pravomocným rozhodnutím správního orgánu (Úřadu průmyslového vlastnictví) byla prohlášena neplatnost této ochranné známky, nezakládá tzv. překážku věci pravomocně rozhodnuté v řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované stejného nároku na základě tvrzení, že toto rozhodnutí správního orgánu bylo po skončení původního řízení zrušeno.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3231/2023, ze dne 29. 2. 2024

15.04.2024 00:02

Důkaz výpisem z bankovního účtu advokáta

Předpoklady, při jejichž naplnění může soud v civilním řízení od banky vyžádat a provést důkazní prostředek týkající se informací o účtu advokáta, jenž zastupuje některého z účastníků sporu, se řídí ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách. Soud tedy v civilním řízení za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé může bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici. Z prosté logiky věci zároveň plyne, že takto získaný důkazní prostředek soud může využít i v souvisejícím řízení a není třeba, aby si opět vyžadoval důkazní prostředek téhož obsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3305/2023, ze dne 13. 3. 2024

15.04.2024 00:01

Výslech posuzovaného v řízení o svéprávnosti

Možnost (oprávnění) soudu za podmínek uvedených v ustanovení § 38 odst. 2 části věty první před středníkem z.ř.s. upustit od výslechu posuzovaného v řízení o svéprávnosti platí pouze tehdy, jestliže posuzovaný na svém výslechu netrvá (výslovně jej nepožaduje). V opačném případě výslech na výslovnou žádost posuzovaného musí soud provést vždy (srov. § 38 odst. 2 věta druhá z.ř.s.). Vychází se zde z předpokladu, že je-li posuzovaný schopen sám takovou žádost formulovat a soudu adresovat, dává tím mj. najevo, že chápe smysl řízení, má zájem se jej svou výpovědí aktivně účastnit a bylo by nepřípustné a protiústavní jej této možnosti zbavit. Proto soud za této situace musí provést výslech posuzovaného, i kdyby z dosavadního průběhu řízení i provedených důkazů (např. z vyjádření znalce či ošetřujícího lékaře) vyplývalo, že provedení výslechu bude problematické nebo že výslech pravděpodobně způsobí újmu na zdravotním stavu posuzovaného. Soud je v takovém případě povinen provést alespoň pokus o výslech a co nejvěrněji výsledek zaznamenat (§ 40 odst. 1 o.s.ř.). Riziku újmy na zdraví posuzovaného soud přizpůsobí místo, dobu a okolnosti, za kterých bude pokus o výslech proveden. Vyžadují-li to konkrétní okolnosti daného případu, zákon soudu umožňuje, aby výslech posuzovaného provedl i mimo jednání. Při výslechu posuzovaného soud musí současně volit vhodný způsob dorozumívání s posuzovaným, který zohledňuje jeho požadavky i zdravotní stav. Z hlediska formálních požadavků na provedení výslechu posuzovaného pak platí obdobná pravidla jako pro zhlédnutí posuzovaného, která jsou vyjádřením zásady bezprostřednosti. Stejně jako zhlédnutí posuzovaného i jeho výslech může učinit zásadně jen soudce. Za splnění shora uvedených podmínek není vyloučeno, bude-li se takový postup jevit jako vhodný, že akt „zhlédnutí“ soud zrealizuje společně s výslechem posuzovaného člověka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, ze dne 13. 2. 2024

04.04.2024 00:02

Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, který je stižen duševní poruchou

Účastníku řízení, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí nebo opatrovníkem a který pro duševní poruchu není schopen řádně vykonávat svá procesní práva, soud – neučiní-li jiné vhodné opatření [např. nepřeruší-li řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby skončení probíhajícího řízení o svéprávnosti, nebo proto, že dal podnět k zahájení takového řízení] – ustanoví podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka, který ho bude v řízení zastupovat. Soud přitom vezme v úvahu zejména povahu uplatněného nároku, dosavadní délku řízení a – probíhá-li – též pokročilost řízení o svéprávnosti dotčeného účastníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3246/2023, ze dne 20. 2. 2024

04.04.2024 00:01

Pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o vydání spisové dokumentace

Žaloba na plnění (tedy i žaloba na vydání věci) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Služební poměr státního zaměstnance má veřejnoprávní povahu; způsob, jímž služební úřad nebo zaměstnanec uplatnili své nároky ze služebního poměru, na povaze tohoto právního vztahu nic nemění. Z hlediska závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí projednávané věci je proto především podstatné posouzení, zda žalobou uplatněný nárok vyplývá ze služebního poměru státního zaměstnance [tedy zda má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v zákoně o státní službě upraven, ale je ze služebního vztahu odvozován. I když nárok na vydání věci má typicky povahu soukromoprávní, vyplývá-li ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru. Na pravomoci služebního orgánu v takovém případě nic nemění okolnost, že služební orgán bude při hmotněprávním posouzení nároku aplikovat ustanovení § 1040 o. z., neboť pravomoc služebního orgánu nebo soudu neurčuje to, podle jakého hmotněprávního předpisu či ustanovení bude třeba věc posuzovat. Podstatná není ani skutečnost, zda služební poměr, v němž má uplatněný nárok svůj původ, stále trvá, neboť zánik služebního poměru na veřejnoprávní povaze jednou vzniklého nároku nic nemění.

V posuzovaném případě se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání spisové dokumentace, kterou měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ a kterou po skončení svého služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Takto uplatněný nárok nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Projednávanou věc proto nelze považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o věc, o níž by zákon o státní službě nebo jiný zákon stanovil, že ji projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.

Lze proto uzavřít, že soudy nemají v občanském soudním řízení pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, v níž se služební úřad po (bývalém) státním zaměstnanci domáhá vydání spisové dokumentace, se kterou tento zaměstnanec disponoval z titulu svého služebního zařazení, a to jak podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., tak ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.; v této věci jako věci služebního poměru jedná a rozhoduje služební orgán.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 345/2023, ze dne 22. 2. 2024

28.03.2024 00:02

Výzva k zaplacení soudního poplatku z dovolání

V případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému, jež bylo podáno poté, co věc byla na základě napadeného pravomocného usnesení v něm určenému místně příslušnému soudu již postoupena, je takto určený soud povolán dle zmíněného zákonného ustanovení k tomu, aby dovolatele podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání a v případě, že tento poplatek poté nebude řádně a včas zaplacen, aby dovolací řízení zastavil.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3609/2023, ze dne 19. 12. 2023

28.03.2024 00:01

Návrh na procesní nástupnictví podle § 107a OSŘ

Návrh žalobce – postupníka ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené před podáním žaloby – na vstup postupitele do řízení odůvodněný tím, že v průběhu řízení exekutor podle § 44a odst. 1 exekučního řádu vznesl námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, o kterou v řízení jde (tj. že v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, byť s účinky ex tunc), se posuzuje jako návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Pro takto navrhovanou změnu v osobě žalobce se souhlas žalovaného nevyžaduje (jeho nesouhlas nebrání vstupu nového žalobce do řízení).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1660/2023, ze dne 12. 12. 2023

20.03.2024 00:02

Doba pro rozhodnutí o prodloužení omezení svéprávnosti

Dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.

Je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z.ř.s.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, ze dne 12. 12. 2023

20.03.2024 00:01

K důsledkům skutečnosti, že soud nemá předmět úschovy k dispozici

Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona nepochybně plyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, aby bylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprve bylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy a následně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovy vydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá (vrátí) podle § 298 až 299 z. ř. s. předmět přijaté úschovy některému z účastníků nebo úschova připadne státu podle § 301 odst. 3 z. ř. s., čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt) na základě § 301 odst. 1 o. s. ř. Z ukázaného je zřejmé, že naopak nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou.

Lze si představit i situaci, kdy okolnost, pro níž nelze věc v úschově vydat, nastane až po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejím faktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovém případě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř. poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci, kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě, přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydání rozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třebas není fakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezi jednotlivé věřitele a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovaném případě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončeno vydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě) přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody.

Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určený schovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledku jejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plnění schovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má být předmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádný vliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost jako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť ani taková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončení řízení o úschově.

Složitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základě později zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvod takového plnění odpadl (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátit získané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednající prostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/ jako příslušné organizační složky). Poklud by složitel státu bezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že by prostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zániku jeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodného obohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro další pokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevně předčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacením předmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečené není jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3430/2023, ze dne 9. 1. 2024

07.03.2024 00:02

Zánik účastníka po zahájení dovolacího řízení

Zjistí-li soud prvního stupně ve sporném řízení v době před předložením věci dovolacímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání, že druhý účastník sporu, jímž je právnická osoba, zanikl po zahájení dovolacího řízení výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce, je sám oprávněn vydat (podle § 107 odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 241b odst. 1 o. s. ř. a s § 243b o. s. ř.) usnesení o zastavení dovolacího řízení.

podle usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 74 Co 247/2022, ze dne 24. 7. 2023

07.03.2024 00:01

Překážka věci rozsouzené a překážka věci zahájené

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později.

Jestliže soud v původním řízení opomenul rozhodnout o části předmětu řízení a není již možno rozhodnout o doplnění o část předmětu řízení postupem podle § 166 odst. 2 věty první o. s. ř., původní řízení je již pravomocně skončeno (již neprobíhá), pak je-li poté na základě nové žaloby zahájeno řízení, jehož předmět je totožný s částí předmětu původního řízení, o které nebylo rozhodnuto, nejde o situaci dvou současně probíhajících řízení o stejné věci, neboť probíhá již pouze řízení jediné. Podání nové žaloby o této části předmětu řízení tudíž nemůže bránit ani překážka věci rozsouzené, ani překážka věci zahájené.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3339/2023, ze dne 12. 12. 2023

06.03.2024 00:02

Účelnost výdajů vynaložených likvidátorem dle § 198 odst. 2 o. z.

Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.

Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2023, ze dne 14. 2. 2024

06.03.2024 00:01

Soudní poplatek z odvolání dle položky 22 bodu 1 písm. b)

Je-li předmětem odvolacího řízení vydání více movitých věcí, vybere se soudní poplatek z odvolání podle položky 22 bodu 1 písm. b/ (ve spojení s položkou 4 bodem 1 písm. c/) sazebníku soudních poplatků pouze jednou (ve výši 2 000 Kč).

podle usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 69 Co 40/2023, ze dne 24. 2. 2023

28.02.2024 00:02

K subjektivní přípustnosti žaloby pro zmatečnost

Z ustanovení § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. se podává, že i v těch případech, kdy se odvoláním napadené rozhodnutí týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), se může prosadit suspenzívní účinek odvolání podaného jen některým z těchto účastníků i vůči těm účastníkům, kteří (ač vystupují na téže sporné straně jako odvolatel) sami odvolání nepodali, je-li na rozhodnutí o napadeném výroku závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky. Takový (suspenzívní) účinek odvolání podaného jen jedním účastníkem řízení se přitom projeví v označených situacích nejen tehdy, nepodal-li některý z dalších účastníků (na téže straně sporu) odvolání vůbec, nýbrž i tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl meritorně o odvolání účastníka řízení poté, co odmítl odvolání dalšího účastníka pro vady, nebo poté, co zastavil řízení o odvolání dalšího účastníka proto, že další účastník neuhradil soudní poplatek z odvolání.

Jinak řečeno (pro poměry vzešlé z této věci, v níž vystupuje několik žalovaných), žalovaný, který sám nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vůči němuž odvolací soud zastavil odvolací řízení proto, že neuhradil soudní poplatek z odvolání, je i tak osobou subjektivně oprávněnou k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o věci meritorně na základě odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně další žalovaný, jestliže odvolání dalšího žalovaného mělo (mělo mít) podle § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. suspenzívní účinek i ve vztahu k ostatním žalovaným, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, ze dne 21. 12. 2023

28.02.2024 00:01

K pojmu „rozhodnutí ve věci samé“

Pravomocné usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a tedy ani způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle označených ustanovení.

Tento závěr se v projednávané věci prosadí i s přihlédnutím k tomu, že třetímu žalovanému v dané věci nešlo o to, aby soud na základě žaloby pro zmatečnost zrušil usnesení krajského soudu proto, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i vůči němu; žalobu pro zmatečnost podal naopak proto, že v onom usnesení postrádá zrušující výrok vůči své osobě. Ani tento argumentační posun však nevede k závěru, že zrušující usnesení odvolacího soudu je vůči třetímu žalovanému pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, ze dne 21. 12. 2023

28.02.2024 00:00

Odmítnutí odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost

Usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. usnesením, proti němuž není přípustná žaloba pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení proto není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, ze dne 21. 12. 2023

22.02.2024 00:02

Úschova na základě rozhodnutí OČTŘ dle § 80 odst. 1 trestního řádu

Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu) o tom, že věc, která mu byla podle § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle § 79 trestního řádu odňal (anebo věc, která byla zajištěna podle § 79a trestního řádu), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (anebo tomu, jehož věc byla zajištěna), nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle § 300 z. ř. s. Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy, vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu), tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle § 289 až 302 z. ř. s.

Ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu není aplikovatelné na nemovité věci, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení, úschova nemovité věci nenaplňuje účel, který je uložením věci do úschovy u soudu (u jiných věcí) sledován. Jestliže mají orgány činné v trestním řízení za to, že je třeba zabránit dispozicím s nemovitostí, pak k tomuto účelu slouží institut zajištění. V případě, že již tohoto omezení není pro účely trestního řízení zapotřebí, postačí, když orgán činný v trestním řízení zajištění zruší. O samotném vydání zajištěné nemovitosti pak ve většině případů nebude nutné vůbec rozhodovat, neboť dispoziční právo k nemovité věci se v plném rozsahu obnoví ve prospěch osoby zapsané ve veřejném seznamu již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2018/2022, ze dne 15. 11. 2023