// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

17.04.2024 00:02

Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů

Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona jsou výjimkami z pravidla formulovaného v ustanoveních § 414 a § 415 insolvenčního zákona. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. Zákonnou výjimku v ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je tak nutné vykládat restriktivně. Nárok z bezdůvodného obohacení, byť by byl způsobený úmyslným jednáním obohaceného, nelze pod tuto zákonnou výjimku podřadit.

Jinak řečeno, dlužník je podle § 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, i ohledně pohledávky z titulu jeho bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, zda se (případně) obohatil úmyslně.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2053/2022, ze dne 28. 2. 2024

17.04.2024 00:01

Odměna insolvenčního správce při zpeněžování zajištěného majetku

Insolvenční správce má při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nárok na odměnu z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele podle § 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. i v případě, kdy je tohoto výtěžku dosaženo coby hyperochy při zpeněžování zajištěného majetku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2023, ze dne 27. 3. 2024

11.04.2024 00:02

Zjištění jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům

I. V kontextu insolvenční úpravy (za použití výkladu e ratione legis) lze mít za „duplicitní“ takovou pohledávku, kterou přihlásí do insolvenčního řízení [nebo ji v něm jinak uplatní (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] více než jeden věřitel, přičemž z přihlášek [nebo z písemného podání, jímž věřitel pohledávku uplatní jinak (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] je současně zjevné, že zjištění a následné (byť poměrné) uspokojení takové pohledávky ve prospěch jednoho z těchto věřitelů vylučuje možnost uspokojit ve stejném rozsahu druhého (dalšího) věřitele s touž zdvojenou (duplicitní) pohledávkou.

II. V některých případech přitom hmotné právo opravňuje více osob žádat po dlužníku ohledně jedné a téže pohledávky celé plnění; je tomu tak tehdy, je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně; srov. např. § 1877 o. z. Těmito případy se insolvenční zákon zabývá [neprosadí-li se pro ně (typově podle § 1877 věty druhé o. z.) v souvislosti s přihlášením (nebo jiným uplatněním) právo předstihu (prevence)], jen pro účely výkonu hlasovacích práv s pohledávkou spojených (srov. § 49 odst. 2 insolvenčního zákona).

Od těchto (zákonem aprobovaných) situací se liší případ „zdvojených“ (duplicitních) pohledávek v tom, že tam nejde o otázku výkonu společného práva více věřiteli, nýbrž (naopak) o konkurenci (vzájemnou neslučitelnost) titulů, z nichž věřitelé usuzují na své právo žádat poměrné uspokojení (stejné) pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Typově se takový spor („spor o to, komu pohledávka náleží“) vyskytuje mezi (přihlášenými) věřiteli na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) postoupení pohledávky, respektive na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky.

III. Přihlásí-li v situaci popsané v předchozím odstavci pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení jak postupník (jenž tvrdí, že ji nabyl postoupením), tak postupitel (jenž tvrdí, že k platnému postoupení pohledávky nedošlo, nebo že pohledávku získal zpět tím, že platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky), pak je zjevné, že insolvenční správce coby osoba nadaná popěrným právem má důvod popřít pravost nebo výši takové pohledávky, přičemž nejistotu vyvolanou „vnitřním“ sporem postupitele a postupníka o to, kdo je skutečným majitelem pohledávky, vyjádří insolvenční správce konající s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona) tím, že popře obě pohledávky, které insolvenční soud následně projedná (bude povinen projednat) ve společném incidenčním řízení.

IV. Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám; jestliže však přes výše uvedené nastane podle práva nežádoucí (logice věci odporující) stav, kdy se v insolvenčním řízení považují za zjištěné (§ 201 insolvenčního zákona) obě vzájemně se vylučující (konkurující si) pohledávky věřitelů (např. proto, že insolvenční správce nesprávně nepopřel žádnou z nich), pak lze po insolvenčním soudu právem žádat (v souladu se základní zásadou insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona), aby činil vše potřebné k tomu, aby svými postupy, opatřeními a rozhodnutími tento nezákonný stav (zvýhodňující některého z konkurujících si věřitelů) neprohluboval (jeho účinky neposiloval).

V. Jestliže si věřitelé konkurují přihlášením stejné (duplicitní) pohledávky, přičemž přihlášená pohledávka byla u obou zjištěna (v jednom případě logicky nesprávně) pak v těch případech, kdy se v insolvenčním řízení postupuje tak, že se z majetkové podstaty dlužníka plní na jednu z konkurujících si pohledávek (např. právě v situaci, kdy se rozhoduje o vydání výtěžku zpeněžení zajištění jednomu z konkurujících si věřitelů), má každý z účastníků insolvenčního řízení (zejména druhý z konkurujících si věřitelů a dlužník) právo vědět, zda a jakým způsobem se takový postup nebo takové rozhodnutí promítne ve způsobu uspokojení druhého z konkurujících si věřitelů. Okolnost, že jeden z konkurujících si věřitelů má ohledně stejné pohledávky lepší pořadí (je zajištěným věřitelem), na povaze daného konfliktu ničeho nemění. Stále jde o to, zda dlužník bude hradit stejnou (zdvojenou, duplicitní) pohledávku z majetkové podstaty dvakrát, nebo zda je namístě jiný postup, který konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům vyřeší.

Jinak řečeno, trvá-li konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům, z nichž jednomu náleží lepší pořadí (má právo na uspokojení zjištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění), je insolvenční správce povinen v návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění konkurujícímu věřiteli s lepším pořadím vysvětlit, jakým způsobem (ne)bude na tomto základě uspokojena (následně při rozvrhu uspokojena) nezajištěná (nepřednostní) pohledávka druhého konkurujícího věřitele. Insolvenční soud je povinen se v takovém případě v rozhodnutí o návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli ke konfliktu založenému zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům řádně vyjádřit [pojmenovat příčiny daného stavu i možnosti případného (jím zamýšleného) řešení]. Odůvodní tedy své rozhodnutí tak, aby všem věřitelům jím dotčeným i dlužníku bylo zřejmo, jaké následky (a pro koho) bude mít skutečnost, že usnesením definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, na míru uspokojení jejich pohledávek v situaci, kdy usnesení (současně) nevypořádává stejnou (rovněž zjištěnou) pohledávku konkurujícího nezajištěného (nepřednostního) věřitele. Takové vysvětlení nelze vypořádat pouhým poukazem na to, že jde o zjištěnou pohledávku (zjištěné pohledávky), jde-li o stav co do zjištění pohledávky sice již nezhojitelný, leč zjevně nezákonný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 67/2023, ze dne 29. 2. 2024

11.04.2024 00:01

Ztráta způsobilosti dlužníka být účastníkem incidenčního sporu

Je-li dlužník vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce poté, co se právní mocí usnesení o zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona přeměnil incidenční spor o určení pořadí pohledávky na spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a místo insolvenčního správce se stal účastníkem sporu dlužník (§ 159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona), nelze v incidenčním sporu pokračovat pro ztrátu způsobilosti dlužníka být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 155/2022, ze dne 29. 2. 2024

09.04.2024 00:02

Počátek běhu lhůty pro podání žaloby podle § 360 odst. 3 z. o. k.

Zákon o obchodních korporacích v § 360 odst. 3 jasně stanoví, že právo na vysvětlení lze u soudu uplatnit do jednoho měsíce od konání valné hromady akciové společnosti, na které bylo odmítnuto poskytnutí vysvětlení, případně od odmítnutí nebo neposkytnutí informace ve lhůtě podle § 358 odst. 1 z. o. k. Z uvedeného plyne, že soudní ingerence je možná až poté, kdy společnost akcionáři vysvětlení řádně (dobrovolně) neposkytne.

Hovoří-li zákon o valné hromadě, na které bylo odmítnuto poskytnutí vysvětlení (příp. o valné hromadě v § 358 odst. 1 z. o. k.), rozumí tím valnou hromadu, na níž byla záležitost, ohledně které bylo vysvětlení požadováno, projednána. Před projednáním této záležitosti totiž nelze postavit najisto, že společnost informaci neposkytne. Na řečeném nic nemění ani případ, kdy představenstvo společnosti odmítne vysvětlení poskytnout ještě před konáním valné hromady. Až do hlasování o záležitosti, ohledně které bylo vysvětlení požadováno, totiž může představenstvo svůj názor změnit a požadované vysvětlení poskytnout. Prekluzivní lhůta pro podání žaloby podle § 360 odst. 3 z. o. k. proto nemůže nikdy začít běžet před konáním valné hromady, na níž byla záležitost, ohledně níž bylo vysvětlení požadováno, projednána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1535/2023, ze dne 29. 2. 2024

09.04.2024 00:01

Posuzování schopnosti dlužníka poskytovat plnění v oddlužení

I. Změnou právní úpravy (provedenou zákonem č. 31/2019 Sb.) došlo ke zmírnění tzv. kvantitativní podmínky pro povolení oddlužení. I nadále je však možno aplikovat závěry judikatury přijaté při výkladu § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, podle nichž nesplnění podmínky dle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Stále tedy platí, že dlužník v oddlužení musí být schopen plnit své závazky v určité minimální míře, byť tato je za současně účinného znění § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vůči dlužníku v zásadě méně přísná.

Neodůvodňuje-li tak stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona), a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.

II. Při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, insolvenční soud vychází pouze z postižitelné části dlužníkových příjmů. Nemůže zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky dané nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 9/2023, ze dne 29. 2. 2024

27.03.2024 00:02

Rozhodnutí o jmenování prozatímního věřitelského výboru

K námitce věřitele, který po rozhodnutí o úpadku dlužníka souhlasil se svým jmenování do prozatímního věřitelského výboru, jehož členové poté jednomyslně udělili dlužníku souhlas s uzavřením smlouvy o úvěrovém financování a s uzavřením zástavních smluv dle § 41 insolvenčního zákona, nelze dovozovat neplatnost nebo neexistenci těchto smluv jen proto, že o jmenování prozatímního věřitelského výboru rozhodoval soudce, který byl v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnutím odvolacího soudu vyloučen z projednávání a rozhodování věci zejména z důvodu pochybností o nepodjatosti pro poměr k dlužníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2021, ze dne 20. 12. 2023

27.03.2024 00:01

Rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům

Přezkum pohledávek a vydávání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům jsou dva zcela samostatné postupy, přičemž výsledek druhého z nich (vydávání výtěžku zpeněžení) neznamená popření toho prvního (výsledku přezkumu pohledávek). Insolvenční soud musí při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům postupovat tak, že posuzuje, zda pohledávka, která byla zjištěna jako zajištěná, je skutečně zajištěna konkrétní věcí, právem, pohledávkou nebo jinou majetkovou hodnotou, k jejichž zpeněžení došlo.

Jestliže se zajištění věřitelé v případě nesouhlasu s rozdělením výtěžku zpeněžení předmětu zajištění mohou bránit (pouze) prostřednictvím námitek proti návrhu insolvenčního správce (§ 298 odst. 3 insolvenčního zákona) a posléze formou opravných prostředků proti usnesení insolvenčního soudu o udělení souhlasu (§ 298 odst. 7 insolvenčního zákona), není postup insolvenčního soudu, který při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům zkoumá rozsah jejich zajištění, postupem směřujícím k nerespektování výsledků přezkumného jednání. Není-li v případě zajištění pohledávky věřitele předmětem přezkumu existence jednotlivých zastavených pohledávek dlužníka (jako v dané věci), nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že otázka rozsahu zajištění může být posuzována (řešena) v rámci rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2021, ze dne 20. 12. 2023

19.03.2024 00:02

Právní jednání likvidátora, které nesleduje naplnění účelu likvidace

Likvidátorovi, který svým povoláním nabyl působnosti statutárního orgánu právnické osoby v likvidaci, svědčí všeobecné zástupčí oprávnění. § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z.

Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplnění účelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (k naplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osobě za škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst. 3 o. z. Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolání likvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej do funkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o. z.

Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 27 ICdo 65/2023, ze dne 19. 12. 2023

19.03.2024 00:01

Opětovné podání vylučovací žaloby stejným vylučovatelem

Jestliže nabylo právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl, nebo řízení o ní zastavil, anebo ji odmítl, pak ve vztahu k osobě, která vylučovací žalobu podala, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby (§ 225 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, zda podání vylučovací žaloby předcházelo vyrozumění o soupisu podle § 224 insolvenčního zákona. Podá-li osoba, vůči které nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby, vylučovací žalobu znovu, pak jde ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona o žalobu podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.

Ponechá-li Nejvyšší soud pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby, pak výjimkou, která přes výše uvedené umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Takovým nově vzniklým nebo nově nastalým právem nebo důvodem však není pouhá skutečnost, že o dříve známých sporných skutečnostech soupisu téhož majetku rozhodl insolvenční soud v jiném excindačním řízení zahájeném jiným žalobcem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2023, ze dne 21. 12. 2023

05.03.2024 00:02

Identifikace osoby příjemce dopravcem podle Úmluvy CMR

Za správné určení osoby příjemce a místa vydání zásilky podle Úmluvy CMR je zodpovědný odesílatel. Byl-li odesílatel ohledně totožnosti osoby příjemce (jejího označení, sídla, popř. osob oprávněných za ni jednat) a místa určeného k vydání zásilky uveden třetí osobou v omyl, jde tato skutečnost zásadně k jeho tíži, nikoli k tíži dopravce. Dopravce je povinen zboží dodat příjemci označenému v nákladním listu na místo určení uvedené v nákladním listu, nestanoví-li odesílatel v souladu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy CMR (popř. příjemce v souladu s čl. 12 odst. 2 nebo 3 Úmluvy CMR) jinak. Dopravce není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám svědčí.

V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že řidiči právní předchůdkyně žalované po příjezdu na místo vykládky uvedené v nákladních listech identifikovali sklad označený jako sklad příjemce uvedeného v nákladních listech a kontaktovali osobu nacházející se v tomto skladu, jež zásilky očekávala a byla připravena je převzít. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, jež měly v řidičích vzbudit důvodnou pochybnost o tom, že osoba s nimi jednající nemá oprávnění příjemce zastupovat. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož osoba nacházející se ve skladu příjemce byla osobou oprávněnou za příjemce převzít zásilky a nákladní listy od dopravce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 198/2023, ze dne 28. 11. 2023

05.03.2024 00:01

Ručení statutárních orgánů kapitálových společností dle § 194 odst. 6 ObchZ

Při posuzování splnění předpokladů pro vznik zákonného ručení člena představenstva za závazky společnosti podle § 194 odst. 6 obch. zák. nelze zaměňovat škodu vzniklou společnosti, za niž člen představenstva odpovídá, se škodou vzniklou třetí osobě, za niž společnost odpovídá této třetí osobě.

Odvolací soud v rozporu s judikatorními závěry neposuzoval, zda člen představenstva způsobil společnosti škodu porušením povinností při výkonu funkce, o jakou škodu se jednalo (v čem konkrétně spočívala) a jaká byla její výše. Ve svých úvahách totiž nepřípustně ztotožnil závazek člena představenstva nahradit společnosti škodu, kterou jí v důsledku porušení péče řádného hospodáře způsobil, za závazek společnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou porušením povinností plynoucích z (komisionářské) smlouvy. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda člen představenstva svým jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře způsobil společnosti škodu a v jaké výši, od níž se odvíjí i rozsah jeho zákonného ručení za závazek společnosti vůči poškozenému, je jeho závěr o existenci ručitelského závazku člena představenstva přinejmenším předčasný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1264/2023, ze dne 15. 11. 2023

27.02.2024 00:02

Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu

I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).

Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.

II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.

Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).

V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023

27.02.2024 00:01

Zánik zajištění po osvobození od placení zbytku pohledávek

Zanikne-li po skončení insolvenčního řízení a osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zajištění pohledávky věřitele, který by jinak byl nadále oprávněn domáhat se ve smyslu § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, nelze exekuci na majetek povinného (dlužníka) provést (není zde žádný zajištěný majetek povinného, který by bylo možno zpeněžit). Exekuční návrh věřitele podaný po zániku zajištění soudní exekutor zamítne, neboť exekuci na majetek povinného (dlužníka) nelze provést žádným ze způsobů uvedených v exekučním řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1463/2022, ze dne 29. 11. 2023

19.02.2024 00:03

Odepření odměny členovi voleného orgánu obchodní korporace

I. Ustanovení § 61 odst. 1 a 2 z. o. k. má svůj předobraz v předcházející právní úpravě obsažené v § 66 odst. 3 obch. zák. Závěry Nejvyššího soudu přijaté v poměrech obchodního zákoníku se proto plně prosadí i při výkladu zákona o obchodních korporacích.

Účelem § 61 odst. 2 z. o. k. je ochrana obchodní korporace před plněním osobě, jež výkonem své funkce zjevně přispěla k nepříznivému hospodářskému stavu obchodní korporace, a zabezpečení toho, aby plnění poskytovaná členům volených orgánů za výkon funkce nebyla závislá toliko na jejich vůli a odpovídala přínosu, který (z pohledu společníků) pro společnost výkon funkce určitým členem orgánu má. Účelem uvedeného ustanovení naopak není řešit všechny potenciálně vznikající konflikty zájmů ve vztazích mezi osobami vykonávajícími funkci členů orgánů a společností bez ohledu na jejich souvislost s výkonem funkce.

Jinými slovy, člen voleného orgánu musí výkonem své funkce zjevně přispět k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti, aby mu mohlo být odepřeno poskytnutí odměny podle § 61 odst. 2 z. o. k. Odměnu pak lze odepřít pouze v takovém rozsahu, v jakém výkonem své funkce v rozporu s péčí řádného hospodáře k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti přispěl. Neposkytnutí odměny členovi voleného orgánu podle § 61 odst. 2 z. o. k. je sankcí za porušení výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. K tomuto postihu je možné přistoupit jen v případě, kdy v příčinné souvislosti s jednáním člena voleného orgánu, kterým porušil péči řádného hospodáře, došlo k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti.

II. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu neobstojí ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se požadavků na provádění kontroly delegované působnosti členem voleného orgánu společnosti. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že výkon jednotlivých představenstvem delegovaných činností byl v rámci společnosti systematicky rozdělen mezi její jednotlivé zaměstnance, příp. členy představenstva, ti měli nastavená pravidla a postupy pro výkon svěřených působností a z nich vycházeli. Žalobce by tak v jejich rámci ani další kontrolou nebyl schopen zjistit, že k vytýkanému pochybení došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 287/2023, ze dne 14. 11. 2023

19.02.2024 00:01

Tvorba rezerv v akc. spol. dle § 8 odst. 1 zák. o vodovodech a kanalizacích

Odvádí-li k naplnění požadavku na tvorbu rezerv ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích (ve znění zákona č. 275/2013 Sb.) vlastník vodovodu nebo kanalizace část zdrojů do účelově vázaného fondu, který lze použít výhradně na obnovu vodovodu nebo kanalizace, je takový postup v plném souladu s účelem požadavku na tvorbu rezerv ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích.

Je-li vlastníkem vodovodu nebo kanalizace akciová společnost, může být stanovení přesné výše, do níž má být tento účelově vázaný fond naplněn, či určení toho, jak velká část zdrojů do něj bude přidělována, obsaženo ve stanovách. Není-li tomu tak, určí se výše odvodu do tohoto fondu podle plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací zpracovaného podle § 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích. Plán financování obnovy vodovodů nebo kanalizací sice zpracovává statutární orgán akciové společnosti, který tak – prostřednictvím předem stanovených a abstraktně formulovaných pravidel – bezprostředně ovlivňuje „zbytkovou“ část zisku potenciálně způsobilého k rozdělení mezi akcionáře. Obsah plánu financování obnovy vodovodů a kanalizací však stanoví poměrně konkrétně a zevrubně § 13 vyhlášky č. 428/2001 Sb. Realizace plánu financování obnovy vodovodů a kanalizací, jakož i to, že je tento plán vypracován podle vyhlášky, navíc podléhá dozoru orgánů veřejné správy, které za jeho porušení mohou ukládat veřejnoprávní sankce. Určuje-li se tedy výše odvodu do účelově vázaného fondu na obnovu vodovodů nebo kanalizací podle plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací (§ 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích), nelze hovořit o tom, že by byla pravidla pro tvorbu účelově vázaného fondu tvořeného k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích ponechána zcela na rozhodnutí představenstva.

Odvádí-li pak akciová společnost, která je vlastnicí vodovodu nebo kanalizace, část zisku do účelově vázaného fondu vytvořeného k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích (podle pravidel určených ve stanovách či podle plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací vypracovaného v souladu s § 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích, resp. § 13 vyhlášky), jde o důležitý důvod, který brání tomu, aby byla tato část zisku rozhodnutím valné hromady rozdělena mezi akcionáře.

Z řečeného je pak také zřejmé, že akcionáři, kteří vahou svých hlasů prosadí přijetí usnesení, jímž valná hromada rozhodne o přidělení části zisku do fondu vytvořeného v souladu s požadavky stanov, resp. § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích a plánu financování obnovy vodovodu nebo kanalizací, zásadně své hlasy nezneužívají.

Závěrem lze odkázat na R 9/2020, podle něhož ze zdůvodnění by akcionářům mělo být (bez vynaložení nepřiměřeného úsilí a času) zřejmé, proč představenstvo (popř. jiná osoba svolávající valnou hromadu) navrhuje, aby valná hromada o dané záležitosti rozhodla, a proč se tak má stát navrhovaným způsobem. Obsahuje-li pozvánka na valnou hromadu akciové společnosti jako zdůvodnění toho, že zisk nebude rozdělen mezi akcionáře, poukaz na odvod do účelově vázaného fondu tvořeného k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích (resp. na zákonnou povinnost stanovenou tímto ustanovením), jsou požadavky formulované v R 9/2020 splněny.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1671/2022, ze dne 12. 12. 2023

07.02.2024 00:02

Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona

I. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě.

II. I v poměrech insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3295/2021, ze dne 31. 10. 2023

07.02.2024 00:01

K neplatnosti usnesení valné hromady spol. s r. o. podle obch. zák.

Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že vady ve svolání a průběhu valné hromady mají zásadně za následek toliko (možnou) neplatnost usnesení přijatých na valné hromadě. Neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným se však s ohledem na ustanovení § 131 obch. zák. lze dovolat pouze ve zvláštním řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zahájeném v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Po marném uplynutí této lhůty již platnost usnesení valné hromady nelze přezkoumávat a na usnesení je proto nutno hledět jako na platné.

Dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že usnesení valných hromad společnosti s ručením omezeným, kterými byly schváleny první a druhá smlouva o půjčce ve skutečnosti vůbec nejsou usneseními valné hromady (popř. jde o „nicotná usnesení“) z toho důvodu, že k hlasování na valné hromadě byl v rozporu s § 126 obch. zák. zmocněn jednatel společnosti, není jeho právní posouzení otázky vad usnesení valné hromady správné. Hlasovala-li totiž za společníka osoba, která k tomu byla zmocněna v rozporu s kogentním ustanovením zákona, jde zásadně o takovou vadu ve svolání a konání valné hromady, jež může vyústit toliko ve vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3677/2022, ze dne 19. 10. 2023

01.02.2024 00:02

Rozhodování valné hromady společnosti s ručením omezeným o rozdělení zisku

I. Závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se rozhodování valné hromady akciové společnosti o rozdělení zisku nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů společnosti s ručením omezeným. S ohledem na smíšenou povahu společnosti s ručením omezeným a z ní plynoucí částečně odlišné postavení jejich společníků není valná hromada této společnosti omezena při rozhodování o (ne)rozdělení zisku tak, jako je tomu v případě akciové společnosti. Lze dodat, že i na společníky společnosti s ručením omezeným samozřejmě dopadá zákaz zneužití hlasů k újmě celku (§ 8 a § 212 odst. 2 o. z.).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že valná hromada společnosti mohla rozhodnout pouze o částečném rozdělení zisku mezi společníky, aniž měla pro nerozdělení zisku v plné výši důležitý důvod.

II. V R 9/2020 Nejvyšší soud vyložil, že řádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku (pouze) do konce následujícího účetního období. Uvedený závěr, ač přijatý pro poměry akciové společnosti, se plně prosadí i ve společnosti s ručením omezeným (s účinností od 1. 1. 2021 viz výslovnou úpravu v § 34 odst. 1 větě druhé z. o. k.).

Rozhodla-li valná hromada o rozdělení zisku na podkladě nezpůsobilé účetní závěrky, nemá toto rozhodnutí právní účinky (srov. § 34 odst. 3 větu druhou z. o. k.). Nemá-li napadené usnesení valné hromady právní účinky, hledí se na něj, jako by nebylo přijato (§ 245 o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1306/2023, ze dne 29. 11. 2023

16.01.2024 00:02

Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady spol. s r. o.

I. K podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným jsou aktivně věcně legitimovány pouze osoby uvedené v § 191 odst. 1 z. o. k. Právní úprava § 258 o. z., jde-li o výčet osob aktivně věcně legitimovaných k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, se v poměrech společnosti s ručením omezeným nepoužije.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pro posouzení věcné legitimace je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. To platí zásadně i pro posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady; ztratí-li navrhovatel po podání návrhu postavení opravňující jej k jeho podání, ztrácí zásadně i aktivní věcnou legitimaci.

Ovšem s ohledem na smysl a účel úpravy vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je třeba vykládat pojem „společníka“, jakožto osoby aktivně věcně legitimované k podání návrhu podle § 191 odst. 1 z. o. k., extenzivně tak, že se společníkem rozumí i osoba, která po přijetí usnesení valné hromady ztratila bez právního nástupce postavení společníka, ale napadené usnesení valné hromady má nadále dopad do jejích práv a povinností založených jejím vztahem ke společnosti. Nemá-li takový bývalý společník k dispozici jiný (stejně účinný) právní nástroj k ochraně svých práv, bylo by v rozporu s účelem § 191 z. o. k. odepřít mu aktivní věcnou legitimaci v řízení.

II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatelce nezůstala aktivní věcná legitimace zachována. Je tomu tak proto, že napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o odvolání stávající jednatelky a jmenování nových jednatelů společnosti, tedy valná hromada rozhodovala o změně v obsazení statutárního orgánu společnosti, a takové rozhodnutí samo o sobě nemohlo žádným způsobem zasáhnout do práv a povinností dovolatelky založených její předchozí účastí ve společnosti. Ani případný nárok na náhradu škody by nebyl podmíněn vyslovením neplatnosti usnesení valné hromady o volbě statutárního orgánu (jednatelů) společnosti, neboť samotným (byť i případně neplatným) odvoláním dosavadního jednatele a volbou nových jednatelů škoda dovolatelce vzniknout nemohla.

Vychází-li dovolatelka z toho, že jí v souvislosti se ztrátou účasti na společnosti vznikla škoda, pak přehlíží, že by tomu tak bylo v příčinné souvislosti s přijetím reorganizačního plánu společnosti většinou (zajištěných a nezajištěných) věřitelů, přičemž jakkoli se statutární orgán společnosti podílel na znění reorganizačního plánu, na samotné rozhodnutí o přijetí reorganizačního plánu věřiteli a jeho schválení insolvenčním soudem již neměl vliv.

Nebylo-li napadeným usnesením valné hromady zasaženo do práv dovolatelky, nesvědčí jí - při užití výše uvedeného rozšiřujícího výkladu § 191 odst. 1 z. o. k. - aktivní věcná legitimace k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 452/2023, ze dne 26. 10. 2023