// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.04.2024
Ukončení zásahu do osobnostních práv obsahem webové stránky
K zásahu do osobnostních práv nepravdivým dehonestujícím tvrzením nebo nepřiměřeným hodnotícím soudem může dojít i jejich publikací na internetu. Osoba těmito informacemi dotčená má v prvé řadě tzv. právo být zapomenut. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, za obsah webové stránky odpovídá její provozovatel, proto je to on, kdo je povinen k výzvě dotčené osoby odstranit závadné informace ze své stránky. Dotčená osoba může požadovat také odstranění odkazů na stránky s takovými informacemi z databáze poskytovatele služeb internetového vyhledávače. Do 24. 5. 2018 toto oprávnění vyplývalo ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES, jak vyložil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Española de Protección de Datos [AEPD], Mario Costeja González, podle něhož „čl. 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že za účelem respektování práv stanovených v uvedených ustanoveních, a pokud jsou v nich stanovené podmínky skutečně splněny, musí provozovatel vyhledávače vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby rovněž v případě, že toto jméno nebo tyto informace nebyly předtím nebo současně vymazány z uvedených webových stránek, a to případně i tehdy, jestliže je jejich zveřejnění na uvedených stránkách samo o sobě v souladu se zákonem.“
Neslučitelnost zpracování osobních údajů se směrnicí podle jejích shora uvedených článků může plynout nejen ze skutečnosti, že dané údaje jsou nepřesné, ale také ze skutečnosti, že jsou nepřiměřené, nepodstatné a přesahují míru s ohledem na účely, pro které jsou zpracovávány, že nejsou aktualizovány nebo že jsou uchovávány po dobu delší, než je nezbytně nutné, pokud nejsou uchovávány pro historické, statistické nebo vědecké účely.
Osoby dotčené difamujícími, irelevantními, zastaralými či jinak nevhodnými informacemi o nich samých se tedy mohou obrátit s námitkou jak na poskytovatele služeb internetového vyhledávače, tak na provozovatele zdrojové internetové stránky, kde se nachází informace, které mají být "zapomenuty". Jiné osoby k takové výzvě oprávněny nejsou. Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.
Též je skutečností, že stránky se závadným obsahem mohou být i po odstranění ze zdrojové webové stránky dostupné na stránkách subjektů, které se zabývají skenováním a archivací snímků internetových stránek, proto úplné odstranění napadané informace z internetu a očištění internetového prostoru do stavu před jejím prvotním uveřejněním povaha internetu v podstatě neumožňuje, což ostatně připouští i dovolatel. Naplnění obsahu pojmu „zdržení se neoprávněného nepravdivého tvrzení“ je tak v internetovém prostředí limitováno způsobem fungování tohoto média, jenž nedává provozovateli zdrojové internetové stránky širší možnosti než odstranění závadného obsahu z jeho vlastní stránky. Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 503/2023, ze dne 21. 2. 2024
Dotčené předpisy:
§ 81 o. z.
§ 82 o. z.
§ 2951 odst. 2 o. z.
§ 2956 o. z.
§ 5 zák. č. 480/2004 Sb.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se tvrzení, že žalobce a jeho rodina jsou v příbuzenském vztahu k Antonínu Zápotockému, bývalému československému prezidentovi, aby žalované byla uložena povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku obeslat provozovatele webových stránek www.ahaonline.cz a www.vipstory.cz s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k Antonínu Zápotockému a aby žalované bylo uloženo do 3 dnů od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady na webových stránkách www.blesk.cz uveřejnění omluvy v tomto znění: „Společnost CZECH NEWS CENTER a. s., vlastník a provozovatel webových stránek www.blesk.cz, se opětovně omlouvá panu O. K., českému herci, za to, že o něm v pořadu Potomci slavných nepravdivě uvedla, že on a jeho rodiče jsou v příbuzenském vztahu s komunistickým československým prezidentem Antonínem Zápotockým. Rovněž se omlouvá, že inkriminované video, kde se nepravdivé tvrzení nacházelo, bylo na jí provozovaných internetových stránkách přístupné i v den prvního projednání věci před soudem, a to i přes tvrzení žalované podané panu O. K., že veškeré stránky s tímto obsahem byly odstraněny.“ Dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy 5 000 000 Kč, a to vše jako zadostiučinění za nepravdivá tvrzení o jeho příbuzenském vztahu k bývalému komunistickému prezidentu Antonínu Zápotockému.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 30 C 208/2018-68, žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 107/2019-101, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se požadavku, aby se žalovaná zdržela tvrzení o příbuzenství žalobce s Antonínem Zápotockým, aby zajistila odstranění této informace z internetových stránek www.ahaonline.cz a www.vipstory.cz a omluvila se za něj na internetové stránce www.blesk.cz, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 5 000 000 Kč tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 100 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, zamítl. Rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, v němž Ústavní soud označil uvedená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná v otázce výše finanční náhrady. K části rozhodnutí soudů prvního stupně, soudu odvolacího i soudu dovolacího, která se týkala požadavku žalobce, aby žalovaná zajistila odstranění napadané informace z konkrétních webových stránek provozovaných třetími osobami a uveřejnila omluvu na své internetové stránce, se Ústavní soud ve shora označeném nálezu nijak nevyjádřil.
3. Poté Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 30 C 208/2018-216, znovu zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se tvrzení o tom, že žalobce a jeho rodina jsou v příbuzenském vztahu k Antonínu Zápotockému, bývalému československému prezidentovi, a obeslat provozovatele webové stránky celebrity.instory.cz s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k Antonínu Zápotockému. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku zadostiučinění za nemajetkovou újmu 250 000 Kč, zamítl žalobu co do 4 750 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 8. 5. 2017 uveřejnila na internetu v rámci pořadu „Potomci slavných“ rozhovor moderátorky Z. B. s V. Z. (údajným synovcem prezidenta Antonína Zápotockého), který v něm uvedl, že jeho sestřenice je maminkou žalobce a otec žalobce byl architektem, který dostával „stranické“ zakázky a upil se k smrti. Bylo prokázáno, že veškerá tato tvrzení, týkající se žalobce a jeho rodičů, jsou nepravdivá. Dne 17. 5. 2017 žalovaná prostřednictvím deníku Blesk a stránky www.blesk.cz zveřejnila článek s titulkem „O. K. a jeho sestra E.: Válka o rodokmen!“, ve kterém uvedla, že se žalobce a jeho sestra ostře ohrazují proti nařčení, že měli v rodině komunistického prezidenta Antonína Zápotockého. Teprve poté, co V. Z. své tvrzení nedoložil, stáhla žalovaná postupně napadané informace z webu www.ahaonline.cz a www.blesk.cz a dne 18. 10. 2018 uveřejnila na www.blesk.cz omluvu, která je na této stránce umístěna nadále. Při jednání před soudem prvního stupně se žalobci osobně omluvila moderátorka Z. B. Obvodní soud věc posoudil podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též „o. z.“) a uzavřel, že informace publikované žalovanou o žalobci představují zásah do jeho práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti, zdržovací nárok však shledal nedůvodným, neboť žalovaná napadané informace stáhla ze svých internetových stránek, znovu je nezveřejnila, omluvila se za ně a žalobci již vyplatila dle dřívějších rozhodnutí peněžní satisfakci ve výši 100 000 Kč. Nárok na žalobcem požadované obeslání provozovatele webové stránky celebrity.instory.cz se žádostí o odstranění článků s napadanými informacemi a informací o znění rozsudku nemá oporu v hmotném ani procesním právu. Jen žalobce sám je oprávněn vyzvat provozovatele uvedené internetové stránky, aby článek obsahující nepravdivé informace o něm odstranil, nemůže tak učinit žalovaná. Dále soud uzavřel, že žalobce má právo na finanční satisfakci, a při stanovení její výše vzal v úvahu, že žalovaná nedůvodně spoléhala na pravdivost informací, které jí sdělil V. Z., aniž by si je jakkoliv ověřila, že k zásahu došlo prostřednictvím internetových stránek s návštěvností v řádu miliónů uživatelů. Navíc napadané informace zopakovala i v článcích, ve kterých zveřejnila postoj žalobce a jeho sestry, a to nejen na internetu, ale i v tištěné a velmi čtené verzi deníku Blesk. Uveřejněním žalobcovy reakce v článku se zavádějícím názvem, který vyvolává dojem, že spor o rodokmen je mezi sourozenci, žalovaná ještě kontraproduktivně rozšířila okruh osob, do jejichž dispozice se napadané informace dostaly. Obvodní soud přihlédl též k tomu, že přestože žalovaná již napadané informace z webu www.blesk.cz i www.ahaonline.cz stáhla, jsou v internetovém prostoru stále dostupné, byť většina článků, které se objeví na první stránce hledání, se týká toho, že žalobce ve sporu se žalovanou uspěl, a zobrazí se i odkaz na omluvu žalované žalobci ze dne 18. 10. 2018. Po zvážení veškerých okolností shledal obvodní soud odpovídající peněžitou satisfakcí částku 250 000 Kč. Tuto částku označil za přiměřenou i s přihlédnutím k náhradám přiznaným v jiných, přinejmenším stejně závažných, či závažnějších případech zásahů do cti a dobré pověsti. Například známému herci, bývalému senátoru a řediteli divadla, neprávem označenému za osobu majetkově kořistící z připomínkových akcí k holokaustu byla jako přiměřené peněžité zadostiučinění přiznána částka 150 000 Kč (rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), zdravotní sestře byla přiznána satisfakce ve výši 900 000 Kč za to, že o ní byly publikovány desítky článků, v nichž byla v rozporu s presumpcí neviny nařčena z úmyslného usmrcení většího počtu osob. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci zaplatila 100 000 Kč, uložil jí zaplatit dalších 150 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
4. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 22 Co 199/2022-261, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně požadavku žalobce, aby se žalovaná zdržela uveřejňování předmětných tvrzení a aby obeslala provozovatele jiných webových stránek se žádostí o jejich stažení a o zaplacení 4 600 000 Kč, a potvrdil jej též v části výroku, jíž bylo žalobě vyhověno co do 150 000 Kč (co do přiznaných 100 000 Kč se žalovaná neodvolala). V části výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 150 000 Kč pak rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil, aby žalobci zaplatila 150 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před soudy všech stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě správným shledal i jeho právní posouzení věci, s tou výhradou, že obvodní soud ne zcela vyhověl závaznému názoru o výši relutární satisfakce vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21. Ačkoli soud prvního stupně hodnotil jednotlivá kritéria v souladu s pokynem Ústavního soudu, za situace, kdy Ústavní soud shledal původní částku náhrady 100 000 Kč nedostatečnou, pak ani částka 250 000 Kč přiznaná soudem prvního stupně podle odvolacího soudu neplní dostatečně současně funkci satisfakční i preventivně sankční. Odvolací soud proto při stanovení výše peněžité náhrady v zájmu zhodnocení obou těchto funkcí náhrady důsledně zvažoval všechna konkrétní specifika daného případu, v zájmu spravedlivého posouzení a proporcionality náhrady pak přistoupil též k porovnání jím stanoveného zadostiučinění s konkrétními náhradami přiznanými v jiných srovnatelných věcech. Šlo o případy zhruba obdobné intenzity zásahu do osobnostních práv podobných povah (například ve věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Co 6/2018 byla přiznána relutární satisfakce 300 000 Kč vůči provozovateli nejnavštěvovanějšího bulvárního serveru, který zveřejnil v červnu 2016 sérii nepravdivých článků, podle nichž měl známý herec a moderátor zavinit dopravní nehodu a ujet, ve věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Co 421/2016 byla přiznána relutární satisfakce 300 000 Kč známému herci, řediteli divadla a politikovi za sérii článků z roku 2014, jež jej poškozovala, a kde bylo mimo jiné uvedeno, že zapříčinil milionové dluhy divadla, na nichž se měl jako jeho ředitel podílet, a dále byly uvedeny nepravdivé informace o jeho údajně špatném vztahu s dcerou. V případu projednávaném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Co 129/2019 pak byla přiznána relutární satisfakce ve výši 250 000 Kč pro každého z žalobců za uveřejnění informace o tom, že žalobce, známý herec, má milenku, ačkoli se jednalo o jeho přítelkyni a žalobcova manželka byla již po smrti). Pokud byly v některých případech přiznány částky významněji vyšší, ale stále zpravila v řádu statisíců, bylo tomu tak spíše výjimečně v případech, kdy se jednalo o zvlášť intenzivní, rozsáhlý či opakovaný zásah do soukromého (intimního) a rodinného života. Pokud jde o preventivně-sankční funkci náhrady odvolací soud odkázal mimo jiné na usnesení ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 152/22, v němž při posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, které přiznaly hokejovému funkcionáři proti stejné žalované jako v nyní projednávané věci za zásah do cti nepravdivým veřejným obviněním ze zpronevěry zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, Ústavní soud konstatoval, že akceptuje závěry napadených rozhodnutí, že výši, resp. formu zadostiučinění určily primárně s ohledem na jeho satisfakční funkci, nikoliv funkci preventivně-sankční, která by měla uplatnění spíše v případech, kdy vlivem protiprávního jednání (škodní události) došlo k ohrožení nebo dokonce ke zmaření života nebo zdraví. Naopak v případě, jako je stěžovatelův, postačí, stane-li se opakované vznášení odškodňovacích nároků v soudních řízeních obvyklým, což povede k tomu, že příslušné mediální subjekty počnou důsledněji zvažovat, zda se jim uvádění nepravd či polopravd s ohledem na reálně hrozící náklady spojené s nutností hradit následně přiznané zadostiučinění z ekonomického hlediska „vyplatí“. A dále zdůraznil, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby srovnával přiměřenost rozsahu odškodnění ve věcech posuzovaných v minulosti Nejvyšším soudem nebo jím samotným s rozsahem zadostiučinění přiznanému stěžovateli. Je třeba zohlednit, že zvláště ve sporech o zadostiučinění nemateriální újmy – spojené s příkořím často výsostně individuálně prožívaným – takové srovnání není prakticky možné, když nadto takováto úloha na „poli“ podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší. Vzhledem k závaznému názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci se odvolací soud též velmi podrobně zabýval povahou publikační činnosti žalované a pečlivě odůvodnil, že nic nenasvědčuje závěru, že by žalovaná byla primárně založena na publikaci difamačních a nactiutrhačných informací. Části veřejnosti, která nesleduje čistě „seriózní“ média, jsou prostřednictvím deníku Blesk a webu blesk.cz zprostředkovávány i důležité praktické informace. Žalovaná sice vydává bulvární periodika s denní periodicitou, je však též vydavatelem a provozovatelem i nebulvárních titulů (Reflex, E15, Sport, Lidé a Země, abc, Sluníčko). Odvolací soud po zvážení intenzity zásahu i reakce žalované k naplnění satisfakční funkce náhrady pokládal za adekvátní částku dvojnásobnou oproti původně přiznané, tj. 200 000 Kč a z hlediska její preventivně-sankční funkce přistoupil k navýšení náhrady o další násobek, celkem tedy na částku 400 000 Kč (ze které 100 000 Kč již bylo žalovanou uhrazeno a nebylo předmětem odvolacího řízení).
5. Rozsudek odvolacího soudu (mimo části výroku, kterou mu bylo přiznáno 400 000 Kč) a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení hmotněprávní otázky přiměřené výše finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nepravdivým tvrzením uveřejněným v bulvárním tisku a na internetu, která je dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu stanovována v příliš nízkých částkách; dovolatel se proto domáhá změny rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítl, že částky, které soudy v obdobných případech přiznávají, snad mohou plnit satisfakční funkci, ale ve vztahu k vydavatelům bulvárních médií, kteří uveřejňováním skandálních informací dosahují vysokých zisků, nemohou plnit preventivně-sankční roli. V této souvislosti dovolatel předložil dovolacímu soudu úvahy a výpočty na podporu svého tvrzení, že žalovaná jakožto přední mediální dům, vydavatel tiskových i internetových bulvárních periodik, dosahuje mnohamilionových zisků z vysokých prodejů tiskovin a uveřejňovaných reklam, přičemž zájem veřejnosti získává publikováním skandálních a často nijak neověřených či přímo nepravdivých informací o populárních osobnostech. Finanční zadostiučinění v řádech stovek tisíců korun, které je v porovnání se ziskem bulvárních médií zanedbatelné, nemůže být účinnou prevencí před obdobným jednáním, proto by výše zadostiučinění měla být navázána na obrat a cenu inzerce mediální společnosti, která do osobnostního práva jedince zasáhla. V opačném případě se jí vyplatí nerespektovat soukromí jiných, její prosperita je na tom založena. Žalobce také vyjádřil přesvědčení, že ke sporu o ochranu osobnosti žalobce je nutno přistupovat jako ke sporu obchodnímu a nekalosoutěžnímu, odškodné by mu proto mělo být přiznáno ve srovnatelné výši jako za neoprávněné použití jeho jména v byznysu žalované, která tím získala neoprávněnou výhodu. Dále nesouhlasil s tím, jak odvolací soud po právní stránce posoudil žalobu na zdržení se neoprávněného zásahu do jeho práv, protože žalovaná neodstranila předmětné informace z internetu zcela; dosud po zadání hesla „XY“ do vyhledávače Google nabídne internet na webu www.mojecelebrity.cz fotografii žalobce uvedenou titulkem „Synovec dělnického prezidenta Zápotockého – v rodině máme K. i alkohol“, který žalobce poškozuje. Pokud by se žalobce měl sám postarat o odstranění veškerých předmětných tvrzení z internetového prostředí, vyžadovalo by to značné úsilí, prostředky a znalosti, jimiž nedisponuje. Mimo to je otázkou, do jaké míry vůbec lze informace, jednou na internet umístěné, skutečně odstranit a uvést vše do původního stavu za situace, kdy různé archivovací služby skenují, ukládají a posléze po zadání relevantních vyhledávacích kritérií zpřístupňují snímky webových stránek. Nebude-li výslovným výrokem soudního rozhodnutí žalované uloženo zdržet se publikování předmětné reportáže, nebude jí v budoucnu nic bránit v tom, aby ji znovu na své stránky umístila a žalobce by znovu musel podstoupit soudní řízení, aby se domohl nápravy. Jeho požadavek na zdržení se závadného jednání a na opětovnou omluvu je tak podle něj zcela namístě, neboť zásah do jeho osobnosti stále trvá. Domáhal se též revize rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku a uložení žalované, aby se zdržela napadaných tvrzení, aby obeslala provozovatele webových stránek www.ahaonline.cz a www.vipstory.cz s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k Antonínu Zápotockému, a aby zaplatila žalobci 4 600 000 Kč.
6. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jíž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do 150 000 Kč a v části výroku, kterou byl částečně změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalované bylo uloženo, aby žalobci zaplatila 150 000 Kč. S odkazem na § 237 o. s. ř. žalovaná namítla, že odvolací soud se v otázce výše finančního zadostiučinění a v posouzení významu preventivně-sankční role náhrady odchýlil od ustálené rozhodovaní praxe dovolacího i Ústavního soudu. Vyjádřila přesvědčení, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, nelze dovodit, že by soud byl povinen stanovit v této věci vyšší finanční náhradu k naplnění její preventivně-sankční role. K úloze preventivně-sankční role finanční náhrady a její provázanosti s rolí satisfakční, kterou je třeba pokládat za primární, odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 11. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1218/2021. Připomněla, že podle závěrů dovolacího soudu český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody, sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu. Preventivně-sankční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv se může uplatnit pouze v rámci funkce kompenzačně-satisfakční; důvodem pro stanovení podstatně vyšší náhrady tato funkce sama o sobě není. Odvolací soud proto postupoval v rozporu s citovanou judikaturou, když z důvodu naplnění preventivně-sankční funkce stanovil náhradu v této věci na nepřiměřenou částku 400 000 Kč. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Ze stejných důvodů vyjádřila žalovaná nesouhlas s dovoláním žalobce a navrhla jeho odmítnutí.
8. Dovolání je podle § 236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Jelikož je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 5. 2022, č. j. 30 C 208/2018-216, proti němuž dovolání výslovně směřuje, rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli rozhodnutím odvolacího soudu), dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto rozhodnutí zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c odst. 1 o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., a nejprve se zabýval jejich přípustností (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobce je přípustné pro posouzení otázky, od jakého okamžiku lze mít zásah do osobnostních práv obsahem webové stránky za ukončený, která za daných skutkových okolností nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolací soud ji sice posuzoval již v rozsudku ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, vydaném v nyní posuzované věci, zmíněný rozsudek byl však zrušen nálezem Ústavního soudu, v němž se Ústavní soud danou otázku vůbec nezabýval. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů, jež vyslovil o této otázce v předchozím rozsudku. Dovolání žalobce shledává v uvedeném rozsahu nedůvodným.
10. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
11. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
12. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
13. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho důstojnost nebo čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020).
14. K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).
15. U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sb. rozh. obč.). Odpovědnost vydavatele za zásah do osobnostních práv obsahem uveřejněného rozhovoru není vyloučena tím, že nepravdivých tvrzení či nepřípustných hodnotících soudů se dopustila v rámci rozhovoru třetí osoba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 214/2000).
16. K zásahu do osobnostních práv nepravdivým dehonestujícím tvrzením nebo nepřiměřeným hodnotícím soudem může dojít i jejich publikací na internetu. Osoba těmito informacemi dotčená má v prvé řadě tzv. právo být zapomenut. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, za obsah webové stránky odpovídá její provozovatel, proto je to on, kdo je povinen k výzvě dotčené osoby odstranit závadné informace ze své stránky. Dotčená osoba může požadovat také odstranění odkazů na stránky s takovými informacemi z databáze poskytovatele služeb internetového vyhledávače. Do 24. 5. 2018 toto oprávnění vyplývalo ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. 10. 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále též jen „směrnice“), jak vyložil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Española de Protección de Datos [AEPD], Mario Costeja González, podle něhož „čl. 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že za účelem respektování práv stanovených v uvedených ustanoveních, a pokud jsou v nich stanovené podmínky skutečně splněny, musí provozovatel vyhledávače vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby rovněž v případě, že toto jméno nebo tyto informace nebyly předtím nebo současně vymazány z uvedených webových stránek, a to případně i tehdy, jestliže je jejich zveřejnění na uvedených stránkách samo o sobě v souladu se zákonem.“
17. Neslučitelnost zpracování osobních údajů se směrnicí podle jejích shora uvedených článků může plynout nejen ze skutečnosti, že dané údaje jsou nepřesné, ale také ze skutečnosti, že jsou nepřiměřené, nepodstatné a přesahují míru s ohledem na účely, pro které jsou zpracovávány, že nejsou aktualizovány nebo že jsou uchovávány po dobu delší, než je nezbytně nutné, pokud nejsou uchovávány pro historické, statistické nebo vědecké účely.
18. Osoby dotčené difamujícími, irelevantními, zastaralými či jinak nevhodnými informacemi o nich samých se tedy mohou obrátit s námitkou jak na poskytovatele služeb internetového vyhledávače, tak na provozovatele zdrojové internetové stránky, kde se nachází informace, které mají být "zapomenuty". Jiné osoby k takové výzvě oprávněny nejsou. Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.
19. Též je skutečností, že stránky se závadným obsahem mohou být i po odstranění ze zdrojové webové stránky dostupné na stránkách subjektů, které se zabývají skenováním a archivací snímků internetových stránek, proto úplné odstranění napadané informace z internetu a očištění internetového prostoru do stavu před jejím prvotním uveřejněním povaha internetu v podstatě neumožňuje, což ostatně připouští i dovolatel. Naplnění obsahu pojmu „zdržení se neoprávněného nepravdivého tvrzení“ je tak v internetovém prostředí limitováno způsobem fungování tohoto média, jenž nedává provozovateli zdrojové internetové stránky širší možnosti než odstranění závadného obsahu z jeho vlastní stránky. Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.
20. Důvodná není ani dovolací námitka proti posouzení právní otázky zdržení se uveřejňování závadné informace na internetu odvolacím soudem. Jak uvedeno shora, provozovatel zdrojové webové stránky tuto povinnost splní, odstraní-li informaci ze své stránky. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost ostatně nebyla dovolatelem napadena, žalovaná již ze svých stránek předmětný pořad odstranila.
21. Namítá-li žalobce nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná již do jeho osobnosti nezasahuje, pak nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jeho skutkové závěry ohledně doby trvání neoprávněného zásahu, které však, jak shora uvedeno, dovolacímu přezkumu nepodléhají. Jestliže má soud za prokázané, že neoprávněný zásah již netrvá, není splněn zákonný předpoklad pro uložení povinnosti zásahu se zdržet, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
22. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu jeho přípustnosti podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
23. Dovolání žalobce ani žalované proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se výše finanční náhrady za zásah do osobnostních práv žalobce nejsou přípustná (§ 237 o. s. ř.).
24. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
25. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
26. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 15002). Při určení výše náhrady je třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry.
27. Čest a vážnost člověka je na ústavní úrovni chráněna čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na úrovni zákona pak především § 81 a násl. o. z. Právě čest a vážnost představují důležité složky osobnosti člověka, neboť se odrážejí v postavení a vnímání člověka ve společnosti, proto zásah do nich může být vnímán citelným způsobem. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, Soubor C 13171 až 13173). Vlastní zásah se hodnotí vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i ve vztahu k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sb. rozh. obč., a rozsudek ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, Soubor C 15003).
28. Při posouzení výše náhrady je třeba vycházet nejen z konkrétních skutkových okolností daného případu, ale i z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv. Jinými slovy - způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Takzvanou preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze akceptovat v tom smyslu, že uložení povinnosti peněžitého plnění jako následek porušení příkazu či zákazu obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání, tak i sankční prvek v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný. V soukromoprávních vztazích je však primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu "nevyplácelo" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020).
29. K přiměřenosti peněžité náhrady, kterou žalobce považuje za nepřiměřeně nízkou a žalovaná za nepřiměřeně vysokou, nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Výši výsledného zadostiučinění může revidovat až tehdy, byla-li by zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
30. V daném případě odvolací soud pečlivě uvážil veškerá shora uvedená judikaturou vymezená kritéria pro stanovení finančního zadostiučinění a v odůvodnění napadeného rozhodnutí také zcela přehledně a srozumitelně popsal své úvahy a důvody, které jej vedly ke stanovení náhrady právě v částce 400 000 Kč. O odpovídající výši náhrady má žalobce i žalovaná nepochybně diametrálně odlišné představy, odvolací soud bral v úvahu veškeré jejich relevantní argumenty, stejně jako obsah nálezu sp. zn. I. ÚS 668/21, vydaného Ústavním soudem v této věci. Vzhledem k tomu, že v bodě 50 nálezu Ústavní soud jasně uvedl, že náhradu v částce 100 000 Kč pokládá za problematickou a neadekvátní okolnostem konkrétního případu, postupoval odvolací soud v souladu se závěry Ústavního soudu, stanovil-li po zvážení všech konkrétních okolností věci částku vyšší. Ve prospěch zvýšení náhrady vzal odvolací soud v úvahu, že žalobce je osobou veřejně známou, populárním hercem, jehož politické názory jsou obecně známy, a sdělení, že jeho strýcem byl komunistický prezident, jenž protežoval jeho otce, byla způsobilá zasáhnout do jeho dobré pověsti. Žalovaná jako profesionál zanedbala svou povinnost ověřit si informaci, kterou jejím prostřednictvím sděluje třetí osoba, ačkoli takové ověření v daném případě nepředstavovalo žádné větší obtíže. Článek, jímž se žalobce se sestrou proti dehonestujícím informacím ohradili, opatřila žalovaná nevhodným a zavádějícím titulkem. Konečně důvodem pro zvýšení náhrady je i okolnost, že napadané informace nelze z internetu odstranit úplně. V rámci okolností svědčící ve prospěch žalované odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná odstranila předmětné informace ze svých internetových stránek (v rámci technických možností daných tímto médiem), že se žalobci omluvila a též mu již před vydáním napadeného rozhodnutí zaplatila částku 100 000 Kč, stanovenou prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v této věci. Vzal v úvahu i to, že žalovaná není výlučně bulvárním médiem, zaměřeným jen na vydávání periodik povrchního charakteru, ale též vydavatelem časopisů pro děti a mládež, i periodik reflektujících věcně a kriticky veřejné dění, přinášejících informace z oblasti sportu, kultury a cestování. Uvážil také, že žalovaná si předmětnou informaci v honbě za senzací nevymyslela, ale převzala ji od třetí osoby (byť pochybila tím, že ji neověřila). Výslovně hodnotil výši náhrady jak z pohledu její satisfakční, tak i preventivně-sankční funkce, a z hlediska přiměřenosti ji porovnal s konkrétními náhradami přiznanými za srovnatelné zásahy do osobnostních práv. Dovolací soud uzavírá, že odvolacímu soudu nelze vytknout nerespektování judikatorně nastavených kritérií pro stanovení výše náhrady za zásah do cti žalobce a jím stanovená výše náhrady není zcela zjevně nepřiměřená.
31. K dovolacím námitkám žalobce je třeba uvést, že podle skutkových tvrzení, jimiž svůj nárok odůvodnil, se domáhá zadostiučinění za zásah do své cti nepravdivou dehonestující informací. Přesto je dovolání zčásti odůvodněno tak, jako by měl žalobce spíše zájem participovat na hospodářském výsledku, jehož žalovaná dosáhla uveřejněním nepravdivé informace. Jakkoli dovolací soud chápe, že argument o vhodnosti odvození finanční satisfakce od hospodářského výsledku (obratu) škůdce zvolil žalobce zřejmě ve snaze dosáhnout co nejvyšší náhrady, nemůže jej pokládat za relevantní. Zadostiučinění za zásah do cti nelze ztotožňovat s podílem na zisku, v tomto řízení nejde o ochranu hospodářské soutěže. Žalobce v dovolání také namítl, že by náhrada měla být stanovena v takové výši, která by odradila škůdce od opakování podobného zásahu. Velmi podrobně se v dovolání věnoval rozboru ekonomické situace žalované, porovnání ceny inzerce u žalované a jejího ročního obratu s výší přiznané náhrady, přičemž přehlédl, že měla-li by přiznaná náhrada odradit žalovanou od uveřejňování pikantních informací ze života slavných osob, nejspíše by musela dosahovat astronomických částek (zcela se vymykajících náhradám za zásahy do všech osobnostních práv mimo těch, způsobených bulvárním médiem) mimo jakoukoli přiměřenost ve vztahu k jiným případům. O možném výchovném působení na sdělovací prostředky cestou vysokých náhrad lze podle dovolacího soudu s úspěchem pochybovat. Nelze vyloučit, že vydavatel periodika zaměřeného na publikaci bulvárních zpráv by místo změny svého obsahového zaměření pravděpodobně zahrnul svou náhradovou povinnost do rizik podnikání jako výdaj a promítl by jej do cen poskytovaných služeb (nejspíše inzerce), v extrémních případech by patrně zvolil vlastní likvidaci, čímž by se přiznávání takto vysokých náhrad stalo kontraproduktivním.
32. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
33. Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o finančním zadostiučinění a o nákladech řízení podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Autor: -mha-