// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.04.2024
Právní fikce o pracovním poměru na dobu neurčitou
Právní fikce upravená v § 39 odst. 5 zák. práce se vztahuje pouze k otázce doby, na niž je sjednán pracovní poměr. Žaloba podle tohoto ustanovení směřuje k určení právní skutečnosti, jež je podmínkou (jednou ze dvou) k nastoupení právní fikce, a nelze ji zaměňovat s určovací žalobou podle § 80 o. s. ř. (např. žalobou na určení, že pracovní poměr trvá). Pro vztah těchto žalob je dále charakteristické, že v rámci řízení o určení, že pracovní poměr trvá, se nelze zabývat zkoumáním splnění podmínek stanovených v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, a to ani jako předběžnou (prejudiciální) otázkou. Rozsudek, jímž rozhodne soud o žalobě podle § 39 odst. 5 zák. práce, je rozsudkem deklaratorním; okamžik, k němuž právní fikce nastala, se neurčuje podle jeho právní moci, ale podle toho, kdy byly splněny zákonné podmínky právní fikce, tedy porušení podmínek pro sjednání (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou a včas doručené oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání.
Skutečnost, zda a jakou smlouvu uzavřely strany po dni, k němuž měla nastat právní fikce o pracovním poměru na dobu neurčitou, je tak pro posouzení žaloby podle § 39 odst. 5 zák. práce nerozhodná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 637/2023, ze dne 27. 2. 2024
Dotčené předpisy: § 39 odst. 5 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
Kategorie: vznik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 2. 6. 2020 se žalobce domáhal určení, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou nadále trvá. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 30. 9. 2010 uzavřel jako zaměstnanec se žalovanou pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 2011. Následně spolu účastníci uzavírali dohody o změně pracovní smlouvy (ze dne 28. 2. 2013, 30. 6. 2015, 30. 6. 2018 a 17. 5. 2017), kterými prodlužovali pracovní poměr postupně až do 31. 5. 2020. Další dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2019 obsahuje ujednání o zapojení žalobce od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2022 do projektu identifikovaného v dohodě s tím, že po jeho skončení se k datu 31. 12. 2022 u zaměstnance obnovuje na pracovišti RCPTM-Komplexy „původní úvazek“. Podle žalobce došlo touto dohodou k prodloužení pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobci bylo přesto doručeno upozornění ze dne 14. 5. 2020, že dne 31. 5. 2020 vyprší doba určitá sjednaná v pracovní smlouvě a že zaměstnavatel s dalším prodloužením pracovního poměru nepočítá. Žalobce s tímto nesouhlasil a dne 22. 5. a 26. 5. 2020 zaslal žalované sdělení, ve kterém ji vyzval k přidělování práce v souladu s pracovní smlouvou a k dodržování ostatních podmínek podle § 38 zákoníku práce. Dne 3. 6. 2020 uzavřely strany pracovní smlouvu „s úvazkem 0,8“ na pozici odborného pracovníka oborů chemických se zařazením do Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého v Olomouci a již dříve (dne 22. 6. 2018) pracovní smlouvu „s úvazkem 0,2“ na pozici obsluha laboratoře materiálové kultury se zařazením na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Žalobce se žalobou domáhal primárně určení, že pracovní poměr trvá, protože byl dohodou ze dne 19. 12. 2019 prodloužen na dobu neurčitou. Naléhavý právní zájem zdůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl nejistý stav a spor o trvání pracovního poměru, který je třeba vyřešit. In eventum se žalobce domáhal určení, že při uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 17. 5. 2017 nebyly splněny podmínky pro další prodloužení pracovního poměru na dobu určitou, neboť se jednalo již o třetí takové prodloužení a pracovní poměr mezi týmiž stranami lze prodloužit nejvýše dvakrát. Součástí eventuálního petitu byl rovněž požadavek na určení, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 30. 9. 2010 (ve znění dohod o její změně a doplňků) trvá, protože se v důsledku oznámení žalobce ze dne 26. 5. 2020 změnil na dobu neurčitou.
2. Žalovaná uvedla, že dohoda ze dne 19. 12. 2019 souvisela s financováním mzdy žalobce, jak to po žalované vyžadují poskytovatelé dotací a kontrolní orgány, a neudává délku pracovní smlouvy. Podle žalované pak nebyl dán ani naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, protože žalobce byl u žalované i nadále zaměstnán s úvazkem 1,0. Ohledně námitky neoprávněného prodlužování pracovního poměru na dobu určitou pak poukázala na dohodu s odborovými organizacemi ze dne 28. 12. 2014, která v souladu s § 39 odst. 4 zákoníku práce vymezuje důvody a okruhy zaměstnanců pro výjimky ze sjednávání smluv na dobu určitou.
3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 29 C 146/2020-250, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 23 662,76 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, protože nešlo o případ, kdy nárokované soudní určení může reálně vyřešit spornou situaci mezi účastníky a mít tedy faktický dopad na jejich právní vztahy, neboť žalobce byl s pracovním úvazkem 1,0 stále zaměstnán u žalované (na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2020 s úvazkem 0,8 na pozici odborného pracovníka oborů chemických a pracovní smlouvy ze dne 22. 6. 2018 s úvazkem 0,2 na pozici obsluha laboratoře), a to na dobu neurčitou; proto určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, nemá opodstatnění. Ve vztahu k eventuálnímu petitu pak soud prvního stupně poukázal především na dohodu o uzavírání pracovního poměru uzavřenou dne 28. 12. 2014 mezi Koordinační odborovou radou Univerzity Palackého v Olomouci a základními organizacemi Vysokoškolského odborového svazu, která podle § 39 odst. 4 zákoníku práce vymezuje důvody a okruhy zaměstnanců pro výjimky ze sjednávání smluv na dobu určitou. Jedna z těchto výjimek se vztahuje na zaměstnance s přímou účastí na projektech, s nimiž žalovaná sjedná pracovní poměr na práce v konkrétním projektu, na který jsou nebo budou poskytovány účelově vázané prostředky, jejichž poskytování je vymezeno časově a druhem pracovních aktivit. Uvedená výjimka podle závěru soudu prvního stupně dopadla právě na žalobce, který měl v pracovní smlouvě i v následných dohodách o její změně vždy výslovně sjednáno, že je celým sjednaným úvazkem zapojen do řešení projektu.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 16 Co 256/2021-352, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá, a to na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou na straně zaměstnavatele ze dne 30. 9. 2010, ve znění všech dohod o změně pracovní smlouvy a doplňků, neboť dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2019 došlo ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, in eventum, aby soud určil, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá, a to na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou na straně zaměstnavatele ze dne 30. 9. 2010, ve znění následných dohod o její změně, neboť v důsledku písemného oznámení ze dne 26. 5. 2020 došlo ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou dne 17. 5. 2017 nebyly splněny zákonné podmínky pro opakované prodlužování pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, tak, že určil, že při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou dne 17. 5. 2017 nebyly splněny zákonné podmínky pro opakované prodlužování pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud úvodem předestřel, že žalobní nároky o určení trvání pracovního poměru byly nevhodně zformulovány tak, že do petitu bylo zahrnuto také posouzení předběžné otázky, respektive odůvodnění, proč by měl původní pracovní poměr žalobce trvat i po 31. 5. 2020 (v jednom případě s odkazem na dohodu ze dne 19. 12. 2019 a ve druhém s odkazem na přípis ze dne 26. 5. 2020), což je v případě soudního výroku nepřípustné. Výše uvedenou optikou pak posoudil závěry soudu prvního stupně ve vztahu k primárnímu návrhu a s jeho právním hodnocením se ztotožnil. Uvedl, že neshledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a v této souvislosti připomněl striktní rozlišení mezi nárokem na určení, že pracovní poměr trvá, a nárokem podle § 39 odst. 5 zákoníku práce. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že určovací petit tak, jak je žalobcem formulován, nevyřeší s konečnou platností právní rámec, který by mohl být zárukou odvrácení budoucích sporů.
6. Odvolací soud se dále zabýval eventuálním petitem a po částečném zopakování dokazování se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, s jeho právními závěry se však ztotožnil pouze částečně. Uvedl, že podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce platí, že doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž jeho prodloužení. Uvedené ustanovení se v citovaném znění vztahuje na akademické pracovníky od 1. 1. 2012. V době uzavření původní pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2010 platilo pro akademické pracovníky, tj. i žalobce, speciální ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Podle obou právních úprav bylo možné pracovní poměr na dobu určitou prodlužovat maximálně dvakrát a počínaje třetím prodloužením již měla být doba trvání pracovního poměru stanovena na neurčito; dohoda ze dne 17. 5. 2017 však byla již čtvrtým prodloužením pracovního poměru na dobu určitou. K obraně žalované, která argumentovala dohodou s odborovými organizacemi ze dne 28. 12. 2014 jako výjimkou podle ustanovení § 39 odst. 4 zákoníku práce, odvolací soud uvedl, že tato dohoda může mít právní účinky pouze do budoucna a jako výjimku z pravidla je třeba ji vykládat restriktivně. V projednávané věci by se tedy mohla aplikovat až počínaje dohodou smluvních stran ze dne 14. 5. 2015, včetně sporné dohody ze dne 17. 5. 2017. V žádné z těchto dohod však pracovní poměr žalobce nebyl nijak výslovně spojen s jeho prací na projektech, proto nebyly splněny podmínky pro aplikaci předmětné dohody s odborovou organizací jako výjimky z pravidla. Odvolací soud proto uzavřel, že při uzavření dohody ze dne 17. 5. 2017 o prodloužení pracovního poměru do 31. 5. 2020 nebyly splněny podmínky pro další prodloužení pracovního poměru na dobu určitou stanovené v § 39 odst. 2 a 4 zákoníku práce, proto v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně změnil. S odkazem na odůvodnění ve vztahu k primárnímu nároku pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na určení požadovaném v druhé části eventuálního petitu, tedy určení, že pracovní poměr trvá, tentokrát s ohledem na oznámení žalobce ze dne 26. 5. 2020.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků II a III podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost shledává v otázce, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, zda je v případě dohody podle § 39 odst. 4 zákoníku práce upravující postavení zaměstnanců zapojených do projektu rozhodující, že je zapojení zaměstnance do projektu uvedeno v pracovní smlouvě, či zda je rozhodující skutečné zapojení zaměstnance do projektu. Dovolatelka poukazuje na ustanovení dohody uzavřené mezi žalovanou a zaměstnanci zastoupenými příslušnými odborovými organizacemi, podle něhož byla stanovena výjimka ze sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou pro zaměstnance s přímou účastí na projektech, tj. akademické a vědecké pracovníky a ostatní (neakademické) zaměstnance, s nimiž UP sjedná pracovní poměr na práce v konkrétním projektu, na který jsou nebo budou poskytovány účelově vázané prostředky, jejichž poskytování je vymezeno časově a druhem pracovních aktivit. Dovolatelka argumentuje, že tento postup byl v minulosti aprobován Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1611/2012. Vyjadřuje názor, že rozhodujícím kritériem pro aplikaci takové dohody musí být právě skutečné zapojení zaměstnance do projektu a tomu odpovídající zdroj financování, z něhož je hrazena mzda příslušného, do projektu zapojeného zaměstnance. Vytýká odvolacímu soudu, že chybně vyložil příslušná ustanovení dohod o změně či prodloužení pracovního poměru žalobce, neboť ani dohodou ze dne 14. 5. 2015 nebylo zapojení žalobce plným úvazkem do projektu nikdy zrušeno a nestalo se tak ani dohodou ze dne 17. 5. 2017 zařazením žalobce na pozici docenta, neboť v dohodě není výslovně sjednáno, že se zapojení do projektu zrušuje.
8. Jako druhý dovolací důvod vymezuje žalovaná otázku, rovněž v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, zda existence dalšího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, v němž zaměstnanec vykonává druhově stejně vymezenou práci, tvoří překážku rozhodnutí o žalobě zaměstnance podle § 39 odst. 5 zákoníku práce a vylučuje zájem zaměstnance na požadovaném určení. Argumentuje, že pracovní pozice „docent“ a „odborný pracovník oborů chemických“ jsou vymezeny z hlediska náplně práce, potřebné kvalifikace i odměňování téměř shodně. V důsledku vyhovění žalobě odvolacím soudem se účastníci dostali do rozporu s ustanovením § 34b odst. 2 zákoníku práce. Uzavřením nové pracovní smlouvy na druhově stejně vymezenou práci dne 3. 6. 2020 tak vznikla překážka bránící tomu, aby mohlo být vyhověno žalobě podle § 39 odst. 5 zákoníku práce; žalobce již poté nebyl subjektivně legitimován k podání takové žaloby.
9. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud v napadených výrocích změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Souhlasil s názorem odvolacího soudu, že na postup zaměstnavatele v případě výjimek z maximální doby trvání pracovního poměru na dobu určitou jsou kladeny zvýšené požadavky. Požadavek uvedení účasti zaměstnance v projektu je nezbytnou součástí již samotné dohody o změně pracovní smlouvy. Pokud následně žalovaná tento postup nedodržovala, nerespektovala pravidla stanovená v dohodě s odborovou organizací, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce. Překážkou pro posouzení žaloby podle § 39 odst. 5 zákoníku práce nemůže být existence jakéhokoliv následného pracovního poměru. V daném případě šlo o to, že žalobce musel v reakci na nezákonný postup žalované řešit situaci ztráty podstatného příjmu jeho rodiny.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda je v případě dohody podle § 39 odst. 4 zákoníku práce upravující postavení zaměstnanců zapojených do projektu rozhodující, že je zapojení zaměstnance do projektu uvedeno v pracovní smlouvě, či zda je rozhodující skutečné zapojení zaměstnance do projektu, neboť na řešení takto obecně položené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že je třeba výjimku v dohodě s odborovými organizacemi vykládat restriktivně, a že proto v pracovní smlouvě (dohodě o její změně) musí být pracovní poměr sjednán (prodloužen) právě na práce v konkrétních projektech (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), učinil tak na základě výkladu právního jednání v konkrétním případě.
15. Dovolatelka sice považuje takový výklad za chybný, ale v této části je její dovolání (viz jeho body 31-33) pouhou kritikou právního posouzení odvolacího soudu, která k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Absentuje vymezení dovolacího důvodu (zejména konkrétní právní otázky, kterou měl při výkladu právního jednání odvolací soud nesprávně posoudit) a uvedení, v čem by měly být splněny předpoklady přípustnosti dovolání (ve vztahu k otázce výkladu právního jednání). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
16. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce uzavřel dne 30. 9. 2010 se žalovanou pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 2011 s dnem nástupu do práce 1. 10. 2010, druhem práce „ved. prac. ob. chemie“ a místem výkonu práce v sídle žalované; pracovní smlouva obsahuje mimo jiné ujednání v čl. IV, že je celým úvazkem 0,5 zapojen jako junior researcher do pracovního týmu projektu „Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů“ – nejdéle po dobu trvání projektu do 30. 9. 2014. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2013 došlo jednak k navýšení úvazku žalobce na 1,0 a pracovní poměr byl prodloužen do 30. 6. 2015 s tím, že dohoda opět obsahuje ustanovení o zapojení žalobce celým úvazkem jako „POSTDOK“ na projektu „Podpora vytváření excelentních výzkumných týmů a intersektorální mobility na univerzitě Palackého v Olomouci II“ – nejdéle po dobu trvání projektu do 30. 6. 2015. Dne 14. 5. 2015 uzavřeli účastníci další dohodu o změně pracovní smlouvy, kterou byl pracovní poměr prodloužen do 30. 6. 2018; jako pracoviště je v dohodě uvedeno „RCPM – Odd. Komplexní sloučeniny“ (ostatní ujednání pracovní smlouvy zůstávají beze změny). Dne 17. 5. 2017 uzavřeli účastníci další dohodu o změně pracovní smlouvy, kterou byl jednak s účinností od 1. 6. 2017 pracovní poměr žalobce prodloužen na dobu určitou do 31. 5. 2020, a dále je v ní jako pracovní zařazení žalobce uvedena pozice „docent“ s tím, že ostatní ujednání pracovní smlouvy zůstávají beze změny. Dopisem ze dne 22. 5. 2020 vyzval žalobce žalovanou k přidělování práce i po datu 31. 5. 2020. Dne 3. 6. 2020 uzavřely strany pracovní smlouvu „s úvazkem 0,8“ na pozici odborného pracovníka oborů chemických se zařazením do Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého v Olomouci a již dříve (dne 22. 6. 2018) pracovní smlouvu „s úvazkem 0,2“ na pozici obsluha laboratoře materiálové kultury se zařazením na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
18. Za tohoto stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je pro úspěšnost žaloby podle § 39 odst. 5 zákoníku práce významné, že strany po výzvě zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, uzavřely další pracovní smlouvu. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětná dohoda o prodloužení trvání pracovního poměru byla uzavřena dne 17. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“).
21. Právní úprava pracovního poměru na dobu určitou, zejména délky doby jeho trvání a tzv. řetězení více po sobě následujících pracovních poměrů na dobu určitou mezi stejnými stranami, je reakcí na směrnici Rady 1999/70/ES o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. V minulosti se často měnila (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1611/2012) a režim podle novelizace provedené postupně zákony č. 365/2011 Sb. (s účinností od 1. 1. 2012) a č. 155/2013 Sb. (s účinností od 1. 8. 2013) spočívá v tom, že doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Jestliže od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží (§ 39 odst. 2 zák. práce). Výjimky mohou být dány buď zvláštními předpisy (§ 39 odst. 3 zák. práce), nebo na základě písemné dohody zaměstnavatele s odborovou organizací (resp. na základě vnitřního předpisu) podle § 39 odst. 4 zák. práce.
22. Podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s odstavci 2 až 4, a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 až 4, mohou zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby.
23. Zákonem je tak konstruována právní fikce, podle níž byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou, pokud zaměstnanec kvalifikovaným způsobem projeví vůli pracovat u zaměstnavatele na dobu neurčitou. Tyto účinky však nenastávají automaticky. Má-li zaměstnanec za to, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán nebo dohodou účastníků prodloužen v rozporu se zákonem, musí zaměstnavateli před uplynutím sjednané doby písemně oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Oznámení musí být zaměstnavateli prokazatelně doručeno ještě před uplynutím sjednané doby; v takovém případě nastává zákonná fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou (srov. § 39 odst. 5 větu první zák. práce). Neoznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo doručil-li toto oznámení zaměstnavateli opožděně po uplynutí (byť objektivně neplatně) sjednané doby, platí, že pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby, i když podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce nebyly splněny, a zaměstnanec nesplnění těchto podmínek již dodatečně nemůže uplatňovat (k obsahově shodné úpravě § 39 odst. 5 zák. práce účinné do 31. 12. 2011 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2923/17).
24. Z uvedeného vyplývá, že právní fikce upravená v § 39 odst. 5 zák. práce se vztahuje pouze k otázce doby, na niž je sjednán pracovní poměr. Žaloba podle tohoto ustanovení směřuje k určení právní skutečnosti, jež je podmínkou (jednou ze dvou) k nastoupení právní fikce, a nelze ji zaměňovat s určovací žalobou podle § 80 o. s. ř. (např. žalobou na určení, že pracovní poměr trvá). Pro vztah těchto žalob je dále charakteristické, že v rámci řízení o určení, že pracovní poměr trvá, se nelze zabývat zkoumáním splnění podmínek stanovených v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, a to ani jako předběžnou (prejudiciální) otázkou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, uveřejněný pod č. 50/2010 Sb. rozh. obč.). Rozsudek, jímž rozhodne soud o žalobě podle § 39 odst. 5 zák. práce, je rozsudkem deklaratorním; okamžik, k němuž právní fikce nastala, se neurčuje podle jeho právní moci, ale podle toho, kdy byly splněny zákonné podmínky právní fikce, tedy porušení podmínek pro sjednání (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou a včas doručené oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání.
25. Skutečnost, zda a jakou smlouvu uzavřely strany po dni, k němuž měla nastat právní fikce o pracovním poměru na dobu neurčitou, je tak pro posouzení žaloby podle § 39 odst. 5 zák. práce nerozhodná. Byl proto správný přístup odvolacího soudu v posuzované věci, že uzavření nové pracovní smlouvy dne 3. 6. 2020 při rozhodování o žalobě podle § 39 odst. 5 zák. práce nezohledňoval, a pouze ve vztahu k eventuálnímu petitu na určení trvání pracovního poměru vysvětlil, že „pokud jde o vypořádání vzájemného vztahu s novou pracovní smlouvou ze dne 3. 6. 2020, … tak žalobcem formulovaný výrok (správně petit – pozn. dovolacího soudu) není způsobilý tento vztah s konečnou platností vyřešit“.
26. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a proto je povinna nahradit žalobci jeho náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení.
28. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát Mgr. D. Z., je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů] ve výši 1 113 Kč.
29. Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-