// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 07.02.2024
K neplatnosti usnesení valné hromady spol. s r. o. podle obch. zák.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že vady ve svolání a průběhu valné hromady mají zásadně za následek toliko (možnou) neplatnost usnesení přijatých na valné hromadě. Neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným se však s ohledem na ustanovení § 131 obch. zák. lze dovolat pouze ve zvláštním řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zahájeném v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Po marném uplynutí této lhůty již platnost usnesení valné hromady nelze přezkoumávat a na usnesení je proto nutno hledět jako na platné.
Dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že usnesení valných hromad společnosti s ručením omezeným, kterými byly schváleny první a druhá smlouva o půjčce ve skutečnosti vůbec nejsou usneseními valné hromady (popř. jde o „nicotná usnesení“) z toho důvodu, že k hlasování na valné hromadě byl v rozporu s § 126 obch. zák. zmocněn jednatel společnosti, není jeho právní posouzení otázky vad usnesení valné hromady správné. Hlasovala-li totiž za společníka osoba, která k tomu byla zmocněna v rozporu s kogentním ustanovením zákona, jde zásadně o takovou vadu ve svolání a konání valné hromady, jež může vyústit toliko ve vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3677/2022, ze dne 19. 10. 2023
Dotčené předpisy:
§ 126 obch. zák. ve znění do 30. 11. 2009
§ 131 obch. zák.
§ 196a odst. 1 obch. zák.
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 6. 5. 2009 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 5.697.688 Kč s příslušenstvím a 233.691,60 EUR s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody, kterou měl žalovaný žalobkyni způsobit porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
[2] Rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č. j. 73 Cm 54/2009-252 Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 4.510.533 Kč s příslušenstvím a 233.691,60 EUR s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 1.187.155 Kč řízení zastavil (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit státu 429.440 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
[3] Soud prvního stupně mimo jiné vyšel z toho, že:
1) Dne 30. 6. 1999 udělili společníci žalobkyně P. K. a I. N. žalovanému plnou moc k jejich zastupování na valných hromadách žalobkyně.
2) Žalovaný byl jednatelem žalobkyně v období od 15. 8. 2000 do 15. 12. 2006.
3) V období od ledna 2006 do února 2007 žalovaný „odčerpal“ z účtů žalobkyně 4.102.688 Kč a 233.691,60 EUR.
4) Valná hromada žalobkyně, které se účastnil pouze žalovaný zmocněný ostatními společníky žalobkyně, dne 15. 6. 2004 schválila uzavření smlouvy o půjčce, na základě které měl žalovaný zapůjčit společnosti Technostar GmbH, se sídlem ve Spolkové republice Německo (dále jen „společnost“), 400.000 EUR (dále jen „první smlouva o půjčce“), a která obsahovala ujednání, podle něhož byla společnost oprávněna tento dluh splácet „prostřednictvím žalobkyně“ tak, že žalobkyně bude hradit splátky půjčky žalovanému.
5) Valná hromada žalobkyně, které se účastnil pouze žalovaný zmocněný ostatními společníky žalobkyně, dne 2. 12. 2005 schválila uzavření smlouvy o půjčce, na základě které žalobkyně zapůjčila žalovanému 1.595.000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky – včetně úroků – vrátit nejpozději do 31. 12. 2006 (dále jen „druhá smlouva o půjčce“).
[4] Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně konstatoval, že první smlouva o půjčce je podle obsahu smlouvou o půjčce, ze které vyplývá (i) žalobkyni povinnost splácet půjčku a úroky z ní. Jak se podává z článku 5, půjčka měla být splácena i prostřednictvím žalobkyně. Články 4 a 5 první smlouvy o půjčce jsou ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neurčité, neboť neuvádějí, „v jaké výši splátek a v jakých částkách má být placeno dlužníkem, a to i společností Technostar Plus s. r. o.“ Ze smlouvy jednoznačně nevyplývá, zda veškeré splátky budou hrazeny zcela společností, či i žalobkyní, když v čl. 5 je uvedeno, že dlužník (společnost) je oprávněn splácet půjčku a úroky zejména prostřednictvím žalobkyně. Žalobkyni by z první smlouvy o půjčce vznikla minimálně povinnost hradit úroky z prodlení za včas neuhrazené splátky žalovanému. První smlouva o půjčce však zavazuje žalobkyni a jako taková měla být projednána na valné hromadě žalobkyně dle § 196a odst.1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jelikož se tak nestalo, je první smlouva o půjčce neplatná a její smluvní strany jsou si povinny vrátit vše, co z takto neplatné smlouvy nabyly.
[5] Podle soudu nemůže obstát argumentace žalovaného, který tvrdil, že první smlouva o půjčce byla valnou hromadou žalobkyně schválena, neboť žalovaný byl zároveň jednatelem žalobkyně a k hlasování na valné hromadě tak byl zmocněn v rozporu s § 126 obch. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2009. Soud měl nadto plné moci z 30. 6. 1999 za „neurčité a tudíž neplatné“, neboť z nich nebylo seznatelné, „ke kterým konáním valných hromad byl žalovaný pověřen a jakým způsobem měl vykonávat hlasovací práva“. Soud prvního stupně tak byl přesvědčen, že usnesení přijatá na valných hromadách jsou neplatná.
[6] Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož je první smlouva o půjčce neplatná, nezabýval se tím, zda byla skutečně uzavřena. Rovněž tak uzavřel, že z provedeného dokazování lze usuzovat, že žalovaný nikdy nepředal 400.000 EUR společnosti.
[7] Argumentace žalovaného, podle které byly peněžní prostředky (mimo peněžních prostředků z druhé smlouvy o půjčce) vyplácené mu společností splátkami první smlouvy o půjčce, tak nemůže obstát.
[8] Stejnou vadou (nedostatkem schválení valnou hromadou podle § 196a odst. 1 obch. zák.) pak má trpět druhá smlouva o půjčce.
[9] Žalovanému se v řízení podařilo prokázat, že na druhou smlouvu o půjčce žalobkyni vrátil 1.187.155 Kč a o tuto částku vzala žalobkyně žalobu zpět. Zaplacení zbývajících 407.845 Kč se však žalovanému „prokázat nepodařilo“. Ze znaleckého posudku č. A 140/2010 zpracovaného znaleckým ústavem PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s. r. o. totiž plyne, že bez existence prvotního účetního dokladu nelze určit, zda byla částka 407.845 Kč žalobkyni skutečně vrácena. Účetní zápis o vrácení 407.845 Kč pak byl do účetnictví žalobkyně vzhledem k jeho pořadovému číslu zařazen až dodatečně.
[10] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil v rozsahu povinnosti uhradit žalobkyni 2.007.005 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil a výrok I. ve zbývajícím rozsahu, jakož i výroky III. a IV., potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[11] Doplněním dokazování odvolací soud zjistil, že žalobkyni bylo v průběhu odvolacího řízení z konkursu žalovaného vyplaceno 2.007.005 Kč, a o tuto částku vzala žalobkyně žalobu zpět. V ostatním vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
[12] Odvolací soud konstatoval, že z § 196a odst. 1 obch. zák. je zřejmé, že společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[13] V projednávané věci dal žalovaný v průběhu let 2006 a 2007 bez souhlasu valné hromady žalobkyně podle § 196a odst. 1 obch. zák. souhlas s „odčerpáním“ peněžních prostředků žalobkyně a pro svou potřebu z účtů žalobkyně „odčerpal“ 5.697.688 Kč a 233.691,60 EUR.
[14] Za souhlas valné hromady přitom podle odvolacího soudu nelze považovat právní jednání, kdy se „žalovaný vždy dostavil na jím zvolené místo a tam sám přijal rozhodnutí i za další dva společníky, ačkoliv k zastoupení ostatních společníků na valných hromadách společnosti neměl podle kogentního ustanovení § 126 obch. zák. zmocnění“. Žalovaným předložená rozhodnutí valné hromady, jimiž měl být udělen souhlas s uzavřením první a druhé smlouvy o půjčce, tak vůbec nejsou rozhodnutími valné hromady, ale jsou to „rozhodnutí nicotná“. Má tomu tak být proto, že valná hromada společnosti s ručením omezeným může rozhodovat toliko za podmínek a způsobem stanoveným zákonem a společenskou smlouvou, nikoliv způsobem příčícím se kogentním ustanovením zákona.
[15] Ve vztahu k první smlouvě o půjčce podle odvolacího soudu výsledky dokazování nesvědčí o tom, že by žalobkyně, žalovaný a společnost uzavřeli „trojdohodu“ o zápočtu vzájemných pohledávek, kdy by částky, které si žalovaný z majetku žalobkyně vyplácel, mohly představovat plnění z takovéto dohody. Odvolací soud byl ostatně přesvědčen, že i kdyby taková dohoda existovala, k jejímu platnému uzavření by byl rovněž třeba souhlas valné hromady žalobkyně podle § 196a odst. 1 obch. zák.
[16] Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaný jako jednatel žalobkyně porušil zákonem stanovené povinnosti jednatele, a to zejména v tom, že v rozporu s § 196a odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. zjevně nejednal „v rámci účelu“ podnikání žalobkyně a nejednal nestranně a nezávisle. Bez zákonem předpokládaného souhlasu valné hromady žalobkyně umožnil odčerpání značných prostředků z majetku žalobkyně a následně upřednostnil vlastní požadavky na získání peněz patřících žalobkyni, jež v menším rozsahu sice hodlal vrátit (peníze získané na základě druhé smlouvy o půjčce), avšak větší část ze společnosti odčerpaných peněz (peníze získané na základě první smlouvy o půjčce poskytnuté podle tvrzení žalovaného v částce 400.000 EUR společnosti, s uváděnou možností splácení přes účty žalobkyně) vrátit nehodlal s odůvodněním, že by tyto prostředky i tak musela žalobkyně zaplatit společnosti a peníze si ponechal.
[17] Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku žalovaného, podle které ze znaleckého posudku nelze usuzovat, že nesplatil zbývající částku z druhé smlouvy o půjčce, neboť nefiguroval-li by v účetních záznamech žalobkyně doklad o vrácení půjčky, byl by pokladní zůstatek záporný, což je nemožné.
[18] Odvolací soud totiž neměl důvodu k pochybnostem ohledně znaleckých posudků předložených v řízení před soudem prvního stupně, zpracovaných znaleckým ústavem zabývajícím se mnoho let znaleckou činností, jenž „na straně jedné pomohl k dohledání částečného plnění v rozsahu 1.187.155 Kč, avšak na straně druhé srozumitelně vysvětlil, proč nelze přijmout závěr o úhradě též zbývající částky 407.845 Kč, vážící se ke smlouvě ze dne 5.12. 2005“. Znalecký ústav přitom podle právního názoru odvolacího soudu zřetelně a věrohodně poukázal na vážné nedostatky účetní evidence žalobkyně z období výkonu funkce jednatele žalovaným, jakož i na nestandardní části účetní evidence vzbuzující pochybnosti o pokusu o nepovolené ovlivňování účetních záznamů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[19] Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti druhému výroku odvolacího soudu, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, a to (posuzováno podle obsahu dovolání):
1/ zda vady ve svolání a v hlasování na valné hromadě mají za následek pouze neplatnost usnesení valné hromady,
při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 524/2000; 32 Cdo 525/2000, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3914/2008, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5397/2017.
2/ zda soud musí vyslechnout znalce,
při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010.
3/ zda valná hromada musí podle § 196a odst. 1 obch. zák. schválit i smlouvu, na jejímž základě sice společnost poskytuje plnění členovi svého statutárního orgánu, ale nejde o plnění bezúplatné, nýbrž o plnění, na jehož základě společnost plní svůj dluh vůči třetímu subjektu,
která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
[20] Prostřednictvím první otázky dovolatel brojí proti názoru odvolacího soudu, podle kterého skutečnost, že dovolatel byl zbývajícím společníky žalobkyně zmocněn k hlasování na valné hromadě žalobkyně v rozporu s kogentním zákazem obsaženým v § 126 obch. zák., má za následek nicotnost usnesení valné hromady.
[21] Dovolatel připouští, že plné moci byly uděleny v rozporu s § 126 obch. zák., nicméně – s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016 – tvrdí, že vady zastoupení se může dovolávat toliko zastoupená osoba. Nedostatek zastoupení společníka na valné hromadě má nadto za následek pouze případnou neplatnost usnesení valné hromady, a nikoliv jeho nicotnost.
[22] Platnost usnesení valné hromady však soud může přezkoumávat pouze ve zvláštním řízení podle § 131 obch. zák. Není-li platnost usnesení valné hromady zpochybněna v tam uvedených prekluzivních lhůtách, nemůže soud platnost usnesení valné hromady posuzovat jako předběžnou otázku, ale musí na něj hledět jako na platné. Argumenty soudů obou stupňů, podle nichž valná hromada žalobkyně s uzavřením první a druhé smlouvy o zápůjčce neudělila souhlas, tak nemohou obstát.
[23] Druhou otázkou dovolatel napadá postup soudů obou stupňů, které v řízení nevyslechly znalce, byť dovolatel k závěrům znaleckého posudku předkládal „kvalifikované výhrady“.
[24] Prostřednictvím třetí otázky dovolatel zpochybňuje názor odvolacího soudu, podle něhož se požadavek schválení valnou hromadou žalobkyně podle § 196a odst. 1 obch. zák. vztahoval i na první smlouvu o půjčce.
[25] První smlouvou o půjčce totiž žalobkyně neposkytovala dovolateli žádné „bezúplatné plnění“ ani žádnou půjčku. Půjčku poskytoval toliko dovolatel společnosti, s tím, že plněním, které žalobkyně poskytovala dovolateli, měl stejnou měrou zanikat dluh žalobkyně vůči společnosti.
[26] Závěrem dovolatel odvolacímu soudu vytýká údajnou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a „extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedeným dokazováním“.
III. Přípustnost dovolání
[27] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[28] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení první dovoláním otevřené otázky právních následků vad ve svolání valné hromady a rovněž pro řešení druhé otázky nezbytnosti výslechu znalce, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
[29] Podle § 126 obch. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 2009) společník se zúčastňuje jednání valné hromady osobně anebo v zastoupení zmocněncem na základě písemné plné moci. Zmocněncem nesmí být jednatel nebo člen dozorčí rady společnosti.
[30] Podle § 131 obch. zák. každý společník, jednatel, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací správce nebo člen dozorčí rady se může domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, nebyla-li řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, nejdéle však do jednoho roku od konání valné hromady, zaniká. Jestliže bylo usnesení přijato postupem podle § 127 odst. 7, lze toto právo uplatnit do tří měsíců ode dne, kdy společnost oznámila společníkovi přijetí usnesení, nejdéle však do jednoho roku od přijetí usnesení.
[31] Podle § 135 obch. zák. jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti (odstavec první). Ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně (odstavec druhý).
[32] Podle § 196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[33] Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
[34] Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
b) K neplatnosti usnesení valné hromady
[35] Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že vady ve svolání a průběhu valné hromady mají zásadně za následek toliko (možnou) neplatnost usnesení přijatých na valné hromadě. Neplatnosti usnesení valné hromady se však s ohledem na ustanovení § 131 obch. zák. lze dovolat pouze ve zvláštním řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zahájeném v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Po marném uplynutí této lhůty již platnost usnesení valné hromady nelze přezkoumávat a na usnesení je proto nutno hledět jako na platné.
[36] K tomu srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněný pod číslem 5/2000 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001, ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1970/2007, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 590/2009, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4221/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2834/2012, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3347/2017, či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 158/2018.
[37] Dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že usnesení valných hromad žalobkyně, kterými byly schváleny první a druhá smlouva o půjčce ve skutečnosti vůbec nejsou usneseními valné hromady žalobkyně (popř. jde o „nicotná usnesení“) z toho důvodu, že k hlasování na valné hromadě byl v rozporu s § 126 obch. zák. zmocněn jednatel společnosti, není jeho právní posouzení otázky vad usnesení valné hromady správné. Hlasovala-li totiž za společníka osoba, která k tomu byla zmocněna v rozporu s kogentním ustanovením zákona, jde zásadně o takovou vadu ve svolání a konání valné hromady, jež může vyústit toliko ve vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
c) K nezbytnosti výslechu znalce
[38] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Ustanoví-li soud znalce, znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a pouze v odůvodněných případech. I kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.
2/ O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.
3/ V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
[39] K tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, či ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018.
[40] Nevyslechl-li odvolací soud znalce, přestože ke znaleckému posudku žalovaný vznášel konkrétní výhrady, přičemž opuštění od výslechu znalce odůvodnil pouze konstatováním, podle něhož „neměl důvodu k pochybnostem o znaleckých posudcích“, pak postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
d) Shrnutí rozhodnutí
[41] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval zbývajícími dovolacími otázkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[42] V dalším stadiu řízení se soud bude zabývat zejména tím, zda byla první smlouva o půjčce skutečně uzavřena a zda byla půjčka poskytnuta; zjistí-li že tomu tak bylo, pak v souladu s výkladovými pravidly provede výklad první smlouvy o půjčce a posoudí, zda její obsah vůbec umožňuje, aby docházelo k zápočtům tvrzeným dovolatelem.
[43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-