// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

13.11.2023 00:01

Čestné prohlášení jako důkaz v občanském soudním řízení

Důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.

Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).

Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023

31.10.2023 00:02

K vázanosti soudu žalobním návrhem u požadavku na vystavení kvitance

I. Obč. zák. neupravoval (oproti ustanovení § 1949 o. z.) nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti (essentialia negotii) písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitance). Aby kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. mohla splnit účel, jakému má sloužit, má obsahovat prohlášení věřitele, že konkrétně označený dluh byl určitého dne splněn, datum a podpis věřitele, popřípadě v ní má být potvrzeno přijetí předmětu plnění, jeho výše, označení dluhu, na který bylo plněno, datum a podpis věřitele.

S přihlédnutím k tomu, že podle ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody účastníků) je peněžitý dluh, který dlužník plní prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky), splněn (až) připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, je dnem úhrady částky, který má obsahovat kvitance, právě den, kdy byla částka hrazená prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb (z účtu vedeného pro dlužníka) připsána na účet vedený pro věřitele u jeho poskytovatele platebních služeb. Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely tohoto výkladu nebylo ve vazbě na poměry dané věci nezbytné argumentačně odlišit „účet poskytovatele platebních služeb věřitele“ (§ 567 odst. 2 obč. zák.) od „účtu věřitele vedeného pro něj poskytovatelem platebních služeb“.

II. Požádá-li o to dlužník, který zcela nebo zčásti splnil svůj dluh, je věřitel podle § 569 odst. 1 obč. zák. povinen vystavit mu o takovém splnění dluhu písemné potvrzení (kvitanci). Žaloba, kterou se dlužník (coby žalobce) domáhá (podle § 569 odst. 1 obč. zák.) po věřiteli (coby žalovaném), který tak neučinil na žádost dlužníka dobrovolně, vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení kvitance), je tudíž žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona; nejde o žalobu o nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.

Poměřováno úpravou obsaženou v § 569 odst. 1 obč. zák. patří k rozhodujícím skutečnostem, jež mají být vylíčeny v žalobě o vystavení kvitance, nezaměnitelné označení dluhu, na který dlužník (žalobce) svému věřiteli (žalovanému) plnil, dále tvrzení o tom, kdy, kde a jakým způsobem (jak) dlužník dluh splnil a tvrzení o tom, že dlužník věřitele o vystavení kvitance požádal [včetně údaje o tom, kdy a jakým způsobem (jak) tak učinil] a ten mu nevyhověl (kvitanci nevystavil). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), lze v takové žalobě vyjádřit (formulovat) prostou žádostí (návrhem), aby soud uložil žalovanému (věřiteli) vystavit žalobci (dlužníku) písemné potvrzení o tom, že dluh označený v žalobě splnil (vystavit kvitanci). Žalobní návrh (žalobní petit) nemusí obsahovat údaje o nezbytných náležitostech kvitance, představované např. podpisem kvitance, datem vystavení kvitance, nebo dobou splnění dluhu. To, jakou konkrétní podobu (jaké nezbytné náležitosti) má kvitance mít, nemusí dlužník (žalobce) uvádět (nad rámec vylíčení rozhodujících skutečností) ani v jiných částech žaloby.

Plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (§ 567 odst. 2 obč. zák.), nemusí vylíčení rozhodujících skutečností obsahovat tvrzení o tom, kde dlužník dluh splnil [z toho, jakým způsobem dlužník plnil (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) plyne, že nemá smysl pátrat po místu plnění], ani tvrzení o tom, kdy dlužník dluh splnil. Údaj o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, totiž dlužník zásadně nebude mít ani k dispozici. Vylíčení rozhodujících skutečností by v takovém případě naopak mělo obsahovat tvrzení, které onen způsob úhrady dluhu dlužníkem konkretizuje uvedením údaje o tom, kdy byla příslušná částka odepsána z účtu vedeného (pro dlužníka) dlužníkovým poskytovatelem platebních služeb.

Soud (typově) vyhoví takto formulované žalobě, bude-li v řízení o ní následně prokázáno, že dlužník (žalobce) splnil určitého dne, daného dnem připsání částky hrazené prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele), zcela nebo zčásti svůj (žalobou označený) dluh vůči věřiteli (žalovanému), který nevyhověl dlužníkově žádosti o vystavení kvitance.

Výrok rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o vystavení kvitance, také nemusí obsahovat údaj o době splnění dluhu. Formulace výroku rozsudku bude dostatečně určitá (rozsudek bude způsobilý výkonu rozhodnutí nebo exekuce) i tehdy, uloží-li jím soud žalovanému (věřiteli) vystavit dlužníku (žalobci) písemné potvrzení o tom, že na (výrokem konkretizovanou) věřitelovu pohledávku zaplatil příslušnou (výrokem konkretizovanou) částku.

I na základě takto formulovaného rozsudečného výroku bude věřitel (respektive osoba, která byla oprávněna přijmout plnění místo věřitele) [žalovaný], povinen vystavit dlužníku (žalobci) kvitanci, která bude obsahovat (nezbytné) náležitosti, včetně údaje o době splnění dluhu daného dnem připsání částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele).

Jestliže nezbytnou náležitostí žaloby o vystavení kvitance o úhradě dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb není údaj o tom, kdy dlužník dluh splnil, a jestliže soud, který sám rozhoduje (na základě určitého žalobního návrhu) o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, není povinen uvést údaj o době splnění dluhu (nebo jeho části) ve výroku rozsudku, jímž vyhoví žalobě o vystavení kvitance, pak není (nemůže být) důvodem zamítnutí žaloby o vystavení kvitance okolnost, že žalobce (dlužník) v žalobě (lhostejno, zda v rámci tzv. žalobního petitu nebo jinde) údaj o tom, kdy dluh splnil uvedl, avšak chybně.

III. Právo požadovat po věřiteli vystavení kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. vzniká dlužníku bez dalších podmínek, jakmile zcela nebo zčásti splní věřiteli svůj dluh. Zamítnout žalobu dlužníka o vystavení kvitance s odůvodněním, že vystavení takového potvrzení věřitelem již není účelné, znamená odepřít dlužníku právo přiznané zákonem (právo na vystavení kvitance), aniž jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, ze dne 20. 9. 2023

31.10.2023 00:01

Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.

I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.

Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).

II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023

23.10.2023 00:02

Sjednání rozhodčí smlouvy v případě sporů z nekalé soutěže

I. Závěr, že pro případ porušení zákonné (nikoliv smluvní) povinnosti lze platně sjednat rozhodčí smlouvu, učinil Nejvyšší soud již například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 476/2009, kdy dovodil, že ohledně sporu o vyklizení nemovitosti lze platně sjednat rozhodčí smlouvu, a v usnesení sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, kdy uzavřel, že pravomoci rozhodčího soudu se nevymyká ani řešení sporu o náhradu škody vzniklé tím, že budoucí pronajímatel po ukončení smluvního vztahu zadržel věci, které s jeho souhlasem byly vneseny budoucím nájemcem do prostor, jež měly být předmětem pronájmu.

II. O sporech z nekalé soutěže lze platně uzavřít rozhodčí smlouvu.

III. Správný není ani závěr odvolacího soudu, že v případě, že deliktní jednání představuje nejen nekalosoutěžní jednání, ale i porušení smluvních povinností, nelze o sporu platně uzavřít rozhodčí smlouvu.

Nejenže lze i v případě sporu z nekalé soutěže platně uzavřít rozhodčí smlouvu, ale navíc jsou oba nároky i rovnocenné a arbitrabilní, přičemž nelze dospět k závěru, že nárok vzniklý v důsledku nekalosoutěžního jednání má přednost před nárokem vzniklým v důsledku porušení smluvní povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 476/2023, ze dne 19. 7. 2023

23.10.2023 00:01

Shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ

Shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Za svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1313/2022, ze dne 21. 7. 2023

11.10.2023 00:02

Zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podjatosti rozhodce

Účelem ustanovení § 33 ZRŘ je snaha vyloučit možné zrušení rozhodčího nálezu tehdy, kdy strana na důvody podjatosti, které jí byly známy nebo mohly být známy v průběhu rozhodčího řízení, adekvátně nereagovala vznesením včasné námitky podjatosti na straně rozhodce. Jinými slovy, úprava § 33 ZRŘ předpokládá, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu proto, že ve věci rozhodoval vyloučený rozhodce [§ 31 písm. c) ZRŘ], jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení (nejpozději, než začala jednat ve věci samé). Posouzení toho, zda strana mohla takový důvod v rozhodčím řízení uplatnit, však v sobě zahrnuje nutně zjištění o vědomosti strany o okolnostech nasvědčujících o vyloučení rozhodce (tedy zda strana o těchto okolnostech věděla, či mohla vědět). Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účastník rozhodčího řízení tak racionálně spoléhá na to, že ze strany rozhodce (či rozhodčího soudu) mu budou dle § 8 odst. 2 ZRŘ sděleny všechny informace, podle nichž může vyhodnotit, zda vztah rozhodce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům představuje důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci. Vzhledem k právní úpravě oznamovací povinnosti nelze klást k tíži účastníku rozhodčího řízení skutečnost, že tyto informace aktivně nezjišťoval.

Posouzení, zda strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, je třeba zkoumat v každém jednotlivém individuálním případě. Situace, kdy takovým důvodem zrušení rozhodčího nálezu má být vyloučení rozhodce a strana neměla možnost namítat vyloučení takového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že o daném důvodu nevěděla (neboť rozhodce například opomněl, ať již úmyslně nebo nevědomě určitou okolnost oznámit, případně takto rozhodčímu soudu oznámené okolnosti nebyly straně zprostředkovány), opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem pro posuzování předpokladů zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci podle judikatury Nejvyšší soudu nemají jinou možnost procesní obrany. Již v právních závěrech R 90/2021 bylo demonstrativním způsobem poukazováno na jeden z příkladů, kdy strana rozhodčího řízení neměla možnost namítat vyloučení rozhodce (nesplní-li rozhodce oznamovací povinnosti rozhodce vůbec). Takovou okolností je však i situace, splní-li rozhodce svou oznamovací povinnost vůči rozhodčímu soudu, stranám rozhodčího řízení však informace o možné podjatosti nejsou rozhodčím soudem zprostředkovány a strana rozhodčího řízení nemá možnost podjatost rozhodce namítat.

Lze tak uzavřít, že důvod zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 33 zákona o rozhodčím řízení není dán tehdy, jestliže straně, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nebylo zprostředkováno oznámení rozhodce rozhodčímu soudu o okolnostech, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2193/2022, ze dne 30. 8. 2023

11.10.2023 00:01

Změna dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení

Přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 28. 6. 2023

27.09.2023 00:02

Oprávnění exekutora nařídit další dražební jednání bez návrhu oprávněného

Ačkoli by se prima facie mohlo jevit, že prostřednictvím § 52 odst. 1 ex. řádu lze aplikovat ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř. v celé jeho šíři, a tedy že i při nařizování dalšího dražebního jednání by soudní exekutor měl vyčkat předešlého návrhu oprávněného, není možné přehlédnout zvláštní úpravu plynoucí z § 46 odst. 2 ex. řádu, podle které soudní exekutor pro úkony směřující k vedení exekuce (mezi něž nařízení dražebního jednání, zde v téže logice rovněž včetně nařízení další dražby, nepochybně patří) nepotřebuje souhlas oprávněného. Není rovněž důvod do fáze vlastního vedení (provádění) exekuce bez dalšího přenášet pro vykonávací řízení typický návrhový princip (v jehož intencích bylo ostatně ustanovení § 336m o. s. ř. koncipováno), na základě kterého oprávněný disponuje nejen návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, ale - oproti vedení exekuce - určuje konkrétní způsob provedení výkonu rozhodnutí (§ 261 o. s. ř.). Jestliže je tudíž ve vykonávacím řízení výlučně na vůli oprávněného, zda výkon rozhodnutí bude proveden konkrétním způsobem, zde prodejem nemovitých věcí, je tím spíše srozumitelný zákonný požadavek, aby oprávněný byl i v další fázi výkonu rozhodnutí aktivní, včetně podání návrhu na nařízení další dražby poté, co první (předchozí) dražba selhala. Určuje-li však v exekučním řízení způsob provedení exekuce pověřený soudní exekutor (§ 58 odst. 3 věta první ex. řádu), jenž je v souladu s ustanovením § 46 ex. řádu povinen vést exekuci v zájmu oprávněného rychle a účelně i bez návrhu, nemůže být jeho postup při nařízení dalšího dražebního jednání ve lhůtě od tří měsíců do jednoho roku po předchozí bezúspěšné dražbě podmíněn podáním návrhu oprávněného ve smyslu § 336m odst. 1 o. s. ř., ledaže by oprávněný vyslovil (dal soudnímu exekutorovi zcela nepochybně najevo), že s další dražbou již nesouhlasí.

Opačný výklad by popíral základní a od přijetí exekučního řádu nezměněnou charakteristiku exekučního řízení, v němž zákonodárce svěřil soudnímu exekutorovi za účelem rychlejšího, pružnějšího a efektivnějšího vymáhaní pohledávek oprávněných osob nezbytný rozsah realizační autonomie. Ta se musí projevit rovněž v přiměřené aplikaci některých norem občanského soudního řádu, mezi něž náleží ustanovení § 336m odst. 1 o. s. ř. Byla by totiž kontradiktorní (a tím i problematická) interpretace na straně jedné plně respektovat ve fázi nařízení exekuce volbu soudního exekutora ohledně způsobu vedení exekuce, což v případě prodeje nemovitých věcí zahrnuje mj. postup exekutora při nařízení první dražby, na straně druhé bránit téže autonomii exekutora u nařízení další dražby (po neúspěšné předchozí) ve prospěch do té doby nepřítomného návrhového prvku. Oprávněný přitom má v jakékoli exekuční fázi zachováno právo navrhnout zastavení exekuce, a tím zamezit dalšímu provádění exekuce, v rámci čehož lze přiměřenou aplikací o. s. ř. dovodit, že má možnost projevit s další dražbou nemovitých věcí ve smyslu § 336m odst. 1 o. s. ř. nesouhlas. Naopak, oprávněnému samozřejmě nelze bránit v tom, aby nařízení další dražby v zákonné lhůtě (tu je ostatně povinen dodržet též soudní exekutor) sám navrhl a předešel tím postupu soudního exekutora.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1058/2023, ze dne 21. 6. 2023

27.09.2023 00:01

Naléhavý právní zájem na určení v řízení dle části páté OSŘ

Jde-li o naléhavý právní zájem na určení, soud jeho existenci posoudí podle stavu ke dni svého rozhodnutí. Určení právního vztahu má subsidiární charakter a má místo jen tam, kde jiné prostředky nevedly nebo nemohou vést k účinné ochraně práv navrhovatele. To platí i v řízení před soudem podle části páté o. s. ř.

Obecně platí, že nevyhovění určovacímu návrhu pro neexistenci naléhavého právního zájmu ke dni rozhodnutí soudu nebrání účastníku v novém uplatnění návrhu v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud rozhodl o zamítnutí z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu), což platí i tehdy, probíhá-li v době rozhodování o určovacím návrhu jiné řízení, jehož výsledek by mohl založit změnu poměrů co do úsudku o (ne)existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Obdobně v poměrech řízení podle částí páté o. s. ř. nepříznivé rozhodnutí soudu pro absenci naléhavého právního zájmu dotčenému účastníkovi nebrání v novém uplatnění návrhu ve správním řízení, změní-li se poměry, za nichž soud v řízení podle části páté nevyhověl určovacímu návrhu z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu.

Posuzování existence naléhavého právního zájmu v době rozhodování soudu může vést k situacím, kdy bude shledán až v řízení před soudem a soud bude věc posuzovat na základě hledisek, jež nebyla posuzována správním orgánem, který návrhu nevyhověl (již) pro jeho neexistenci. Uvedené však neodůvodňuje stanovení jiného rozhodného okamžiku pro posouzení existence naléhavého právního zájmu, jelikož rozhodnutí soudu v řízení podle části páté o. s. ř. není závislé na výsledcích řízení před správním orgánem, ani na tom, v jakém rozsahu se správní orgán věcí zabýval. Ostatně popsaná situace se ve svém výsledku neliší od situace, kdy správní orgán návrhu nevyhoví proto, že neshledá existenci naléhavého právního zájmu nesprávně. Není přitom pochyb, že shledá-li soud v posledně uvedené situaci návrh důvodným, musí mu vyhovět.

Dovolací soud shrnuje, že je-li úspěšné uplatnění návrhu na určení existence právního vztahu v řízení před správním orgánem ve sporu vyplývajícím z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů podmíněno existencí naléhavého právního zájmu, zkoumá splnění této podmínky i soud v řízení podle části páté o. s. ř. a splněna musí být v době rozhodování soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1634/2022, ze dne 21. 6. 2023

21.09.2023 00:02

Vztah mezi řízením o svéprávnosti a řízením o rodičovské odpovědnosti

Soud v řízení o omezení svéprávnosti rodiče je vždy povinen současně rozhodnout i o jeho rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Je-li tedy vedeno řízení o omezení svéprávnosti, je soud povinen z úřední povinnosti (ex officio) prověřit, zda posuzovaný je či není rodičem nezletilého dítěte. V kladném případě soud, který vede řízení o svéprávnosti dotčeného rodiče, bez dalšího zahájí řízení ve věci jeho rodičovské odpovědnosti a spojí s ním již vedené řízení o omezení svéprávnosti, případně obě řízení (spolu s řízením ve věci opatrovnictví posuzovaného rodiče), následně spojená soudem prvního stupně, mohou být též zahájena jedním návrhem. V tomto (spojeném) řízení se pak stanou dalšími účastníky nezletilé dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem) a druhý rodič.

Obdobně bude soud postupovat, zjistí-li, že osobě již dříve (pravomocně) omezené ve svéprávnosti rozhodnutím soudu se narodilo dítě. V takovém případě již není nezbytné, aby o rodičovské odpovědnosti této osoby (již pravomocně omezené ve svéprávnosti) rozhodoval soud, který vedl řízení o svéprávnosti, ale (samotné) řízení o rodičovské odpovědnosti může vést i soud příslušný ve věcech péče o nezletilé [§ 466 písm. e) a § 467 z.ř.s.]. O rodičovské odpovědnosti přitom soud může rozhodovat jen tehdy, je-li posuzovaný (omezený ve svéprávnosti) již rodičem, a pouze ve vztahu ke konkrétnímu (již narozenému) dítěti, nikoliv do budoucna ve vztahu k doposud nenarozeným dětem. Je tomu tak proto, že rodičovská odpovědnost vzniká (až) narozením dítěte a rodič povinnosti a práva z ní vyplývající může vykonávat nejdříve po narození dítěte (viz § 858 věta prvá za středníkem o.z.). Předmět řízení o rodičovské odpovědnosti současně zahrnuje toliko složky rodičovské odpovědnosti vyjmenované v ustanovení § 858 o.z.; nezahrnuje právo posuzovaného dát souhlas k osvojení dítěte, ani právo učinit prohlášení o určení či popření rodičovství, která jsou předmětem řízení ve věci svéprávnosti, a o nichž lze rozhodnout i do budoucna bez vazby ke konkrétnímu dítěti.

Současná právní úprava zároveň nabízí odpověď na otázku, jaký je vztah mezi oběma řízeními, tedy řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti. Z dikce ustanovení § 468a odst. 1 z.ř.s. jednak vyplývá, že zahájení řízení o rodičovské odpovědnosti je podmíněno vedením řízení o svéprávnosti rodiče. Zjistí-li tedy soud, že osoba, o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení, je rodičem, je povinen zahájit řízení o rodičovské odpovědnosti této osoby (rodiče). Současně je soud podle zmíněného ustanovení povinen toto řízení „spojit“ s řízením o svéprávnosti této osoby. Z takto pojaté právní úpravy je zřejmé, že zákon nakládá s řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti jako s relativně samostatnými řízeními, jinak by neukládal soudu povinnost tato řízení „spojit“. Tato relativně samostatná povaha řízení o svéprávnosti rodiče a řízení o jeho rodičovské odpovědnosti se projevuje nejen v odlišném okruhu účastníků řízení (v řízení o rodičovské odpovědnosti jsou účastníky též nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem, a druhý rodič), ale především v odlišném předmětu jednotlivých řízení, z čehož pramení povinnost soudu rozhodnout o svéprávnosti rodiče a jeho rodičovské odpovědnosti samostatnými výroky, které pak zásadně mohou samostatně (nezávisle na sobě) nabýt právní moci (srov. § 206 o.s.ř.). Odlišnost předmětu řízení zároveň znamená, že každé řízení má rovněž svůj vlastní (relativně samostatný) skutkový základ významný pro posouzení věci, který se odvíjí od skutkové podstaty právní normy, která má být v dané věci použita, a tkví především v rozdílných hlediscích, k nimž je soud povinen při svém rozhodování přihlížet. Zatímco pro rozhodnutí soudu ve věci omezení svéprávnosti jsou zásadní zájmy posuzovaného člověka (rodiče) (srov. § 55 odst. 1 o.z.), pro rozhodnutí ve věci jeho rodičovské odpovědnosti jsou rozhodující zájmy dítěte (srov. § 866 o.z.), zejména – jak bude níže podrobněji vysvětleno – jeho právo na rodinný život. Proto, i když je mimo pochybnost, že soud při rozhodování o rodičovské odpovědnosti rodiče omezeného ve svéprávnosti musí přihlédnout též k rozsahu, v jakém byla svéprávnost rodiče omezena, přesto nelze výsledek řízení o rodičovské odpovědnosti bez dalšího předjímat jen na základě výsledku řízení o svéprávnosti rodiče, neboť úsudek soudu o rodičovské odpovědnosti vychází (musí vycházet) z jiných principů a hledisek než rozhodnutí o svéprávnosti rodiče. Uvedené není v rozporu s požadavkem zákonodárce, aby rozsah omezení rodičovské odpovědnosti „nebyl neproporcionální“ vzhledem k rozsahu omezení ve způsobilosti právně jednat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2347/2022, ze dne 30. 5. 2023

21.09.2023 00:01

(Ne)přípustnost dovolání ve věci odkladu exekuce

Žaloba pro zmatečnost podaná proti usnesení exekučního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení vydanému ve věci odkladu exekuce, takže i rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení o takové žalobě pro zmatečnost je (stále) rozhodnutím vydaným ve věci odkladu exekuce, u kterého přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1705/2023, ze dne 30. 6. 2023

12.09.2023 00:02

Skončení řízení o odpůrčí žalobě soudním smírem

Má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.

Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě.

Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.

Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle o. z. tedy nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1772/2023, ze dne 31. 7. 2023

12.09.2023 00:01

Jednání v řízení o pozůstalosti bez souhlasu insolvenčního správce

I. Insolvenční správce dlužníka, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (svědčí mu dědické právo), není účastníkem řízení při projednání pozůstalosti, neboť jeho účastenství nevyplývá z ustanovení upravujících řízení o pozůstalosti a ani insolvenční zákon jeho (přímou) účast v řízení o pozůstalosti nepředpokládá.

II. Požadavek souhlasu insolvenčního správce vyžadovaný (pod sankcí neplatnosti) ustanovením § 412 odst. 3 věty první a druhé ins. zák. je třeba (v době po 1. 1. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vztáhnout nejen k odmítnutí dědictví dlužníkem a k uzavření dohody o vypořádání dědictví, jestliže podle ní má dlužník z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, ale i ke každému právnímu jednání dlužníka (ve formě konání i opomenutí), v jehož důsledku dlužník nabývá z pozůstalosti méně, než kolik by (jinak) odpovídalo jeho dědickému podílu (např. ke vzdání se dědictví, neuplatnění námitky neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněného zůstavitelem ve prospěch jiných dědiců, dohodě dědiců o výši dědických podílů nebo dohodě o rozdělení pozůstalosti).

Soudu (soudnímu komisaři) žádná konkrétní povinnost z právních předpisů v této souvislosti nevyplývá, přesto se jeví jako vhodné, aby po účastníku, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli a zároveň je v úpadku řešeném oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, vyžadoval předložení souhlasu insolvenčního správce k právním jednáním dlužníka učiněným v řízení o pozůstalosti, v jejichž důsledku obdrží dlužník z dědictví méně, než kolik by odpovídalo jeho dědickému podílu.

Bylo-li dlužníku potvrzeno nabytí majetku v usnesení o dědictví (srov. § 185 odst. 1 z. ř. s.), nemůže být v rozsahu závaznosti výroku usnesení věc projednána znovu. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení (řízení o pozůstalosti) nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.

Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je řízení o pozůstalosti skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže nastalý účinek právní moci rozhodnutí o dědictví ovlivnit. Na účinek právní moci usnesení o dědictví nemůže mít vliv ani rozhodnutí soudu vydané ve sporném řízení o určení neplatnosti právních jednání dlužníka v řízení o pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1476/2022, ze dne 7. 6. 2023

16.08.2023 00:02

Konkludentní volba práva podle tzv. Římské úmluvy 1980

I. Dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. „Římská úmluva 1980“, dále též jen „Úmluva“), materiály k ní, jakož i závěry nauky nezavdávají sebemenší pochybnost o tom, že volba práva, jímž se má hmotněprávní poměr stran řídit, může být učiněna konkludentně. Zda v právním jednání byla vskutku obsažena vůle stran zvolit si právo, musí soud posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. Mezi tyto okolnosti spadá především obsah smlouvy, okolnosti doprovázející její uzavření, stejně jako i následné chování stran. Zjištěné okolnosti musí soud náležitě hodnotit a zvážit, zda jsou postačující (slovy Úmluvy: „s dostatečnou jistotou“) k závěru o tom, že dané právní jednání zahrnovalo vůli stran zvolit si právo. Otázku konsensu na volbě práva je třeba posuzovat autonomně, tj. nezávisle na právním řádu, jenž má být aplikován na otázky uvedené v čl. 3 odst. 4 Úmluvy, případně podle objektivního hraničního určovatele dle čl. 4 Úmluvy.

Dospěje-li soud k závěru, že konsensus byl učiněn, pak podle čl. 3 odst. 4 Úmluvy aplikuje na ujednání o volbě práva ustanovení zvoleného práva. Podle tohoto právního řádu posuzuje dané ujednání o volbě co do výkladu a platnosti (se zřetelem na případné vady vůle, rozpor doložky s dobrými mravy, zákonem či jinými nástroji obsahové kontroly, které se dle zvoleného právního řádu provádí).

II. Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.

V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění. Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 923/2022, ze dne 26. 4. 2023

16.08.2023 00:01

Odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn

Je-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, odvolací soud je odmítne podle § 218 písm. b) o. s. ř. bez zřetele k tomu, zda o věci v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce. Žalobě pro zmatečnost podané proti takovému usnesení odvolacího soudu proto nelze vyhovět, je-li jako důvod zmatečnosti uplatněna skutečnost, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 63/2023, ze dne 26. 5. 2023

02.08.2023 00:02

K okamžiku posuzování porušení speciálního inhibitoria

Také pro závěr, že porušení speciálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou povinný prodal majetek postižený pravomocným exekučním příkazem třetí osobě, je právně významné posouzení stavu exekučního řízení v době takového porušení. Ostatně, stav exekučního řízení je právně významný též pro účely posouzení, zda pravomocný exekuční příkaz v době uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl majetek exekučním příkazem postižený, nějaké účinky vůbec má. To plyne přímo z dikce § 47 odst. 7 exekučního řádu, z nějž se podává, že provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají (bez dalšího) účinky všech vydaných exekučních příkazů.

Jinak řečeno, uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem je majetek postižený pravomocným exekučním příkazem, poruší povinný speciální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu jen tehdy, jestliže v době uzavření kupní smlouvy stále trvají účinky exekučního příkazu; srov. § 47 odst. 7 exekučního řádu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 76/2022, ze dne 25. 4. 2023

02.08.2023 00:01

Elektronický platební rozkaz; jiné právní posouzení věci

I. Obecně platí, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1.000.000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem.

Mínění dovolatele, že pro vydání elektronického platebního rozkazu postačí, obsahuje-li návrh na jeho vydání (žaloba) uvedení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., není přiléhavé, jelikož pro vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu se požaduje vyšší kvalita žalobních tvrzení (předjímaná ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), totiž taková, aby ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo „samo o sobě“ k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.

II. Uplatňuje-li žalobce návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu požadavek na úhradu peněžitého plnění odůvodněný tím, že jde o (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle zákona o spotřebitelském úvěru, není vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu v takovém případě podmíněno tím, aby žalobce výslovně tvrdil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele (úvěrového dlužníka) a jakým způsobem tak činil; jen proto, že takové tvrzení výslovně neobsahuje, není návrh na vydání platebního rozkazu nebo návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vadný, ani nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností způsobem, jenž „sám o sobě“ vede k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.

To, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., totiž plyne již z tvrzení, že žalobce uplatňuje konkretizované „smluvní“ nároky. Obecně totiž platí, že uplatňuje-li žalobce žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu peněžité plnění, na něž mu vznikl nárok podle smlouvy, pak tím ve skutkové rovině též dává najevo, že kontraktační proces předcházející uzavření smlouvy byl prost vad, jež ji činí (nebo mohou činit) neplatnou nebo zdánlivou. S účinností od 29. května 2022 [po novele zákona o spotřebitelském úvěru provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, kterou byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“] řečené pro poměry spotřebitelského úvěru umocňuje, že bez předchozího zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by tvrzení o uplatnění nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru neobstálo (nemohlo by jít o nárok z platné smlouvy).

III. Jestliže elektronický platební rozkaz vydaný na základě návrhu (žaloby) obsahujícího tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s dlužníkem podle zákona o spotřebitelském úvěru, nabyl právní moci a stal se vykonatelným, pak insolvenční správce, který odůvodnil popěrný úkon tím, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec (např. i rozporu s tím, co tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), uplatnil jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným elektronickým platebním rozkazem skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; o důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci nejde (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 16/2023, ze dne 27. 4. 2023

26.07.2023 00:02

Transparentnost a předvídatelnost určení zastupujících soudců

Rozvrh práce musí kromě okruhu zastupujících soudců stanovovat též jejich pořadí. Rozhodoval-li soud ve složení senátu sestaveného na základě pravidel rozvrhu práce, jež sice určují množinu soudců-náhradníků, avšak neupřesňují jejich pořadí, je tím zásadně založen zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nezákonné obsazení soudu by navzdory vadnému znění rozvrhu práce nebylo dáno, pakliže by zde byly dány okolnosti, s ohledem na něž nemohli v konkrétním případě na místo soudců vyloučených nastoupit jiní soudci než ti, kteří se náhradníky v dané kauze skutečně stali, tedy jestliže se diskrece soudního funkcionáře – obecně rozvrhem práce neústavně připuštěná – v řešeném případě fakticky nemohla prosadit a neprosadila.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3269/2022, ze dne 17. 5. 2023

26.07.2023 00:01

Závaznost právního názoru dovolacího soudu

Právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně), je pro soud v dalším řízení závazný, nezmění-li se skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace takového názoru na nový skutkový stav.

V poměrech projednávané věci lze s dovolatelem souhlasit v tom, že Nejvyšší soud v kasačním usnesení formuloval a odůvodnil [pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.)] právní závěr, podle něhož stav, kdy z obsahu žaloby nebylo seznatelné, jakou částku žalobce požaduje zaplatit z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie za dobu před rozhodnutím o úpadku žalovaného, respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku, a za dobu po tomto datu, neumožňoval soudům přijmout závěr o tom, v jakém rozsahu byl dán důvod pro zastavení řízení podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona (a v jakém rozsahu bylo možno věc meritorně projednat a rozhodnout).

Dovolatel ovšem přehlíží právní důsledky spojené s tím, že v dalším průběhu řízení (v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a před rozhodnutím odvolacího soudu) insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného [právní mocí tohoto výroku usnesení (3. srpna 2021) skončilo insolvenční řízení na majetek žalovaného] a osvobodil ho od placení pohledávek (§ 413 odst. 1 a § 414 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném). V důsledku této změny skutkového stavu totiž odpadl důvod, pro který nebylo možno v předchozí fázi řízení posoudit, v jaké části nebyly splněny podmínky pro (věcné) projednání žaloby (§ 141a insolvenčního zákona); jinak řečeno, již zde nebyla překážka, která by bránila soudu rozhodnout věcně o celém (žalobou vymezeném) předmětu řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023

17.07.2023 00:02

Rozhodování soudu o „návrhu na zamítnutí žaloby“

Navrhuje-li osoba, proti které směřuje žaloba (žalovaný), v řízení před soudem zamítnutí takové žaloby, zastavení řízení o ní nebo její odmítnutí, jde o vyjádření procesního postoje k důvodnosti žaloby, jež je podkladem pro rozhodnutí soudu o žalobě. Bez zřetele k tomu, jak je podání takové osoby (žalovaného) zevně označeno, nejde o podání, o kterém by soud měl jakkoli rozhodovat samostatně.

Má-li soud na základě procesního postoje vyjádřeného (jako „návrh“) osobou, proti které směřuje žaloba (žalovaným), za to, že je důvod žalobu zamítnout, nebo že je důvod zastavit řízení o ní, anebo ji odmítnout, prostě tak učiní. Uzavře-li, že takový procesní postoj není důvodný, vypořádá se s ním v důvodech (jiného, než žalovaným prosazovaného) rozhodnutí o žalobě.

Jestliže soud prvního stupně přesto (nadbytečně) vydá usnesení o tom, že se zamítá „návrh žalovaného na zamítnutí žaloby“, nebo že se zamítá „návrh žalovaného na zastavení řízení“, anebo že se zamítá „návrh žalovaného na odmítnutí žaloby“, půjde o usnesení, jež má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), kterým soud není pro další fáze řízení vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.) a proti kterému není přípustné odvolání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 165/2022, ze dne 26. 4. 2023