// Profipravo.cz / Ostatní
Ostatní
15.04.2024 00:01
Výslech posuzovaného v řízení o svéprávnosti
Možnost (oprávnění) soudu za podmínek uvedených v ustanovení § 38 odst. 2 části věty první před středníkem z.ř.s. upustit od výslechu posuzovaného v řízení o svéprávnosti platí pouze tehdy, jestliže posuzovaný na svém výslechu netrvá (výslovně jej nepožaduje). V opačném případě výslech na výslovnou žádost posuzovaného musí soud provést vždy (srov. § 38 odst. 2 věta druhá z.ř.s.). Vychází se zde z předpokladu, že je-li posuzovaný schopen sám takovou žádost formulovat a soudu adresovat, dává tím mj. najevo, že chápe smysl řízení, má zájem se jej svou výpovědí aktivně účastnit a bylo by nepřípustné a protiústavní jej této možnosti zbavit. Proto soud za této situace musí provést výslech posuzovaného, i kdyby z dosavadního průběhu řízení i provedených důkazů (např. z vyjádření znalce či ošetřujícího lékaře) vyplývalo, že provedení výslechu bude problematické nebo že výslech pravděpodobně způsobí újmu na zdravotním stavu posuzovaného. Soud je v takovém případě povinen provést alespoň pokus o výslech a co nejvěrněji výsledek zaznamenat (§ 40 odst. 1 o.s.ř.). Riziku újmy na zdraví posuzovaného soud přizpůsobí místo, dobu a okolnosti, za kterých bude pokus o výslech proveden. Vyžadují-li to konkrétní okolnosti daného případu, zákon soudu umožňuje, aby výslech posuzovaného provedl i mimo jednání. Při výslechu posuzovaného soud musí současně volit vhodný způsob dorozumívání s posuzovaným, který zohledňuje jeho požadavky i zdravotní stav. Z hlediska formálních požadavků na provedení výslechu posuzovaného pak platí obdobná pravidla jako pro zhlédnutí posuzovaného, která jsou vyjádřením zásady bezprostřednosti. Stejně jako zhlédnutí posuzovaného i jeho výslech může učinit zásadně jen soudce. Za splnění shora uvedených podmínek není vyloučeno, bude-li se takový postup jevit jako vhodný, že akt „zhlédnutí“ soud zrealizuje společně s výslechem posuzovaného člověka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, ze dne 13. 2. 2024
22.03.2024 00:05
ÚS: Protiprávní změna bydliště nezletilého dítěte
Neupraví-li soudy předběžným opatřením nově styk otce s dítětem v situaci, kdy se matka s dítětem nezákonně odstěhovala zhruba 475 km od původního bydliště celé rodiny, poruší základní práva otce na rodinný život a na péči o děti garantovaná v článku 10 odst. 2 a článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3399/23, ze dne 28. 2. 2024
19.03.2024 00:02
Právní jednání likvidátora, které nesleduje naplnění účelu likvidace
Likvidátorovi, který svým povoláním nabyl působnosti statutárního orgánu právnické osoby v likvidaci, svědčí všeobecné zástupčí oprávnění. § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z.
Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplnění účelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (k naplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osobě za škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst. 3 o. z. Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolání likvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej do funkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o. z.
Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 27 ICdo 65/2023, ze dne 19. 12. 2023
13.03.2024 00:01
K předpokladům aplikace ustanovení § 3055 odst. 2 o. z.
Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podmínkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. (při existenci smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti o. z.) je skutečnost, že k 1. 1. 2014 stavba jako věc v právním smyslu již existovala.
Takový závěr z § 3055 odst. 2 o. z. žádným způsobem nevyplývá a byl by zcela proti smyslu a konstrukci uvedeného ustanovení. To totiž cílí právě na případy, kdy k 1. 1. 2014 stavba jako věc ještě nevznikla, ale právo ji zřídit na cizím pozemku vzniklo před tímto datem. Pokud by platila naznačená úvaha odvolacího soudu, pak by stavba vznikla ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, a její právní režim by se posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jeho § 120 odst. 2 obč. zák. To bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Úprava § 3055 odst. 2 o. z. by pak byla zcela nadbytečná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2216/2023, ze dne 20. 12. 2023
12.03.2024 00:01
Tzv. marná léčba v kontextu antidiskriminačního zákona
Odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou domu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení, ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení. Názor, že neposkytnutí tzv. marné léčby v případě pacientů, u nichž se předpokládá, že jejich „oživování“ bude zbytečné vzhledem k nepříznivé celkové prognóze, je přímou diskriminací, tedy neobstojí. Ani poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1055/2023, ze dne 7. 12. 2023
08.03.2024 00:04
ÚS: Nezohlednění zdravotních obtíží při rozhodování o výživném
Posuzuje-li obecný soud při rozhodování o trvání vyživovací povinnosti rodiče ke studujícímu zletilému dítěti, které při opakovaném studijním pokusu bezprostředně navazujícím na první neúspěšný pokus opět neuspěje, to, zda je takový opakovaný studijní pokus soustavnou a cílevědomou přípravou na povolání, čistě hlediskem výsledného neúspěchu takového pokusu, aniž přihlíží k dalším okolnostem, jako je dočasná zdravotní indispozice či to, že pro další pokus byly dosavadní studijní výsledky v nezanedbatelném rozsahu uznány a současně dítě plnilo i některé další studijní povinnosti, poruší právo studujícího dítěte na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vyživovací povinnost, která rodiči vyplývá z občanského zákoníku (§ 910 a násl.) ke studujícímu zletilému dítěti, které by jinak bylo schopno se samo živit, představuje jednu z forem zákonného provedení práva takového dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, které je zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecný soud toto právo poruší, nevychází-li při rozhodování o vyživovací povinnosti rodiče ke studujícímu dítěti z ústavně konformní interpretace rozhodné právní úpravy.
Nepřihlíží-li obecný soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení k vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, které účastník učinil v průběhu řízení, poruší právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod toho účastníka řízení, jemuž za takové situace uloží uhradit povinnost nahradit (i ty) náklady řízení, kterých se vzdání se práva týkalo. To platí tím spíš, pokud obecný soud svůj postup ani neodůvodní.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1487/23, ze dne 21. 2. 2024
06.03.2024 00:02
Účelnost výdajů vynaložených likvidátorem dle § 198 odst. 2 o. z.
Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.
Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2023, ze dne 14. 2. 2024
26.02.2024 00:02
K omezení rozsahu zákonného předkupního práva podle § 3056 o. z.
Zákonné předkupní právo upravené v ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. nevzniká podle § 3056 odst. 2 o. z. k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, při splnění základního předpokladu, že lze část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání. V takovém případě se vztahuje předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Jde o to, aby jenom z titulu předkupního práva neměl vlastník stavby nárok na nabytí vlastnického práva k pozemku, který svou rozlohou zjevně překračuje potřebu vlastníka stavby z hlediska jejího užívání či požívání.
V případě aplikace § 3056 odst. 2 o. z. má vzniknout mezi stavbou a pozemkem funkční celek, který umožní jejich rozumné využití a současně zachová vlastnické právo k části pozemku jeho dosavadnímu vlastníkovi. V zásadě půjde o to, že oddělená část pozemku nemusí kopírovat půdorys stavby, ale může zahrnovat i širší část, tj. přiměřené rozšíření pro funkční využití stavby. Předkupní právo sice omezuje vlastníka pozemku, nicméně v těchto případech není namístě zcela restriktivní přístup, protože jde o zúžení předkupního práva k celku. Na druhé straně však stojí korektiv spočívající v tom, že vymezení oddělitelné části pozemku nesmí podstatně ztížit užívání a požívání pozemku se stavbou.
Při úvaze o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku, bude třeba vycházet především z charakteru a povahy stavby, způsobu jejího řádného využití, požadavku na zajištění přístupu ke stavbě, požadavku na údržbu stavby a hospodaření s ní, ekonomického využití apod. Byť to přímo z textu zákona nevyplývá, měl by soud přihlédnout také k tomu, aby po oddělení zbylá část nepředstavovala pro vlastníka pozemku znehodnocenou část vlastnictví. Jiná bude úvaha soudu o funkční vazbě stavby a pozemku u rodinného domu, rekreační chaty, průmyslového areálu apod.
Smyslem předkupního práva je dosažení tzv. superficiální zásady, proto je třeba zvažovat tento cíl na straně jedné a zásah do práva vlastníka pozemku na straně druhé. Jde o to zachovat poměr mezi oběma chráněnými zájmy řešením, které bude splňovat parametry rozumného uspořádání právních poměrů mezi účastníky.
Předpoklady pro posouzení rozsahu předkupního práva upravené v § 3056 odst. 2 o. z. představují obecné nároky na uplatnění předkupního práva. Soud při rozhodování o předkupním právu, resp. jeho rozsahu, není vázán žalobou potud, v jakém konkrétním rozsahu se bude žalobce domáhat realizace předkupního práva k části pozemku, neboť jde o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Půjde tedy o rozhodnutí odvíjející se od individuální situace, jež bude záležet na úvaze soudu, kterou bude možné v dovolacím řízení zpochybnit pouze tehdy, bude-li zjevně nepřiměřená.
Požadavku zjevné přiměřenosti pak musí odpovídat úvaha o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku způsobem, aby stavba a pozemkem tvořily funkční celek, který umožní jejich rozumné využití. Úvaha bude vždy vycházet z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Každý případ může být jedinečný, a aby soud přijal rozhodnutí, které lze považovat za „spravedlivé“, musí vždy přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem. Současně ale musí společně se zvažováním cíle, jímž je dosažení superficiální zásady na straně jedné, vždy zvážit i zásah do práv vlastníka pozemku na straně druhé a zachovat tak poměr mezi oběma chráněnými zájmy. Rozhodnutí ve věci tak bude v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1228/2022, ze dne 28. 11. 2023
23.02.2024 00:04
ÚS: Zpětné stanovení výživného pro děti
Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby soud v řízení o výživném, zabývá-li se schopnostmi a možnostmi povinného rodiče, bral v úvahu nikoli obecné možnosti, ale možnosti odpovídající reálné situaci povinného rodiče v čase a místě. Tvrdí-li povinný rodič důvody, pro které nebyl schopen dosahovat vyšších příjmů, musí se soud tímto tvrzením zabývat (vést k nim dokazování). Dospěje-li pak soud k závěru, že nelze (v rozhodné minulosti) po povinném rodiči spravedlivě požadovat, aby jeho příjem byl vyšší, než skutečně byl, musí vycházet pouze ze skutečného příjmu.
S ohledem na právo na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se soudy musí při rozhodování o výši výživného zpětně vyvarovat ovlivnění tím, že v době rozhodování jsou poměry povinného rodiče lepší a je schopen výživné doplatit. Aktuální příjmy mohou ovlivnit splatnost dlužného výživného, nemohou (nesmí) ale ovlivnit výši výživného v minulosti. Tu je třeba určovat podle tehdejších poměrů. Při (důvodně) nízkém příjmu povinného rodiče je pak nezbytné, aby soudy určovaly výši výživného obzvlášť pečlivě a citlivě s respektem i k jeho lidské důstojnosti, aby braly v potaz minimálně nutné výdaje povinného rodiče na jeho život, bedlivě přihlížely k sociální situaci povinného rodiče a poměřovaly jeho životní úroveň s životní úrovní dětí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2173/23, ze dne 24. 1. 2024
21.02.2024 00:01
Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti
Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti jsou čistě osobního charakteru a nemají majetkovou povahu. Nejsou proto součástí jmění ve smyslu § 495 o. z. a netvoří pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., a tudíž ani nepřechází na dědice podle § 1475 odst. 1 o. z. Jinak je tomu u zaniklých právnických osob, u nichž při přeměnách fúzí či rozdělením rozštěpením přecházejí práva zakladatele na nástupnickou právnickou osobu.
Tuto skutečnost ostatně reflektuje též zákon o obecně prospěšných společnostech, když s právním nástupnictvím zaniklých zakladatelů výslovně počítá pouze u zakladatelů – právnických osob (srov. § 8 odst. 7 větu první). Ustanovení § 8 odst. 6 z. o. p. s. totiž neobsahuje zvláštní právní úpravu k obecné úpravě právního nástupnictví fyzických osob (dědění) a právnických osob (přeměny), naopak z této obecné právní úpravy vychází (odkazuje na ni). Institut vyloučení přechodu práv a povinností zakladatele na jinou osobu uvedený v § 4 odst. 4 větě druhé z. o. p. s. se vztahuje k oprávnění správní rady podle § 8 odst. 7 věty první z. o. p. s., nikoliv k právnímu nástupnictví, na něž odkazuje § 8 odst. 6 z. o. p. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1339/2023, ze dne 5. 12. 2023
20.02.2024 00:01
Výše příspěvku podporovaných zdrojů energie v roce 2013
Úmyslem zákonodárce stran novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon POZE“), provedené zákonem č. 310/2013 Sb., bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku podporovaných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“) podle (tehdy) nové právní úpravy, a to již v termínu do 30. 11. 2013. Jinými slovy, účelem žalobkyní zpochybňované „předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh.
Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení) zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví výši příspěvku POZE, je však právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ERÚ ve výši v něm stanovené. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku POZE.
Lze tedy uzavřít, že žalobkyni se správnost právního názoru odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Napadený rozsudek odvolacího soudu, který v daném případě uzavřel, že žalobkyně byla povinna v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 hradit příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013, nikoliv ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona POZE, je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, ze dne 16. 11. 2023
09.02.2024 12:05
ÚS: Rozhodování o změně bydliště nezletilého
Při rozhodování o změně bydliště a místa výkonu povinné školní docházky je soud vždy povinen zohlednit nejlepší zájem dítěte. Z odůvodnění musí být zřejmé, co je v konkrétní situaci nejlepším zájmem, jak k takovému závěru soud dospěl a jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s právy a právem chráněnými zájmy dalších účastníků řízení. Pokud soud hodlá zásadním způsobem změnit místo bydliště dítěte a místo výkonu povinné školní docházky, musí dát dítěti dostatečný procení prostor, aby se k takovým změnám mohlo vyjádřit.
V případě, že tak soud neučiní, jde o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu (podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod), ve spojení s právem na rodinný život zaručený č. 10 Listiny základních práv a svobod a právem na péči o děti a jejich výchovu zaručeným čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2206/23, ze dne 8. 1. 2024
09.01.2024 00:02
Zahájení řízení o popření otcovství soudem (ex offo)
Podle ustanovení § 793 o. z. vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Zákonodárce tedy i v nové právní úpravě dostatečně zohlednil fakt, že situace každého dítě je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní popěrné lhůty nemusí být v zájmu dítěte. Smyslem výjimečného popření otcovství založeného druhou domněnkou (§ 793 o. z.) přitom je zejména to, aby mohly být vytvořeny či obnoveny přirozené vazby mezi dítětem a mužem, který je jeho biologickým, matrikovým i sociálním otcem.
V posuzovaném ustanovení § 793 o. z. jsou klíčovými pojmy (kumulativně) zřejmý zájem dítěte a ustanovení zaručující základní lidská práva. Zřejmý zájem dítěte by přitom měl „vyvěrat“ z ustanovení zaručujících základní lidská práva. Za zřejmý zájem dítěte ve věci popření otcovství je třeba považovat zejména situace uznání otcovství mužem, který nezpochybnitelně nemůže být otcem dítěte, vedené zištnými důvody prospívajícími muži, který otcovství uznal, popřípadě též matce, nebo jinými zavrženíhodnými důvody na újmu práva dítěte na zajištění tělesného, citového, rozumového a mravního vývoje a uspořádání osobních poměrů v otázce otcovství. Za zištné důvody lze považovat nejen majetkový prospěch, ale např. i možnost legalizace pobytu na určitém území či získání státního občanství. Tyto – a jiné důvody – mají oporu v ustanoveních zaručujících základní lidská práva, ať už v Listině základních práv a svobod či mezinárodních úmluvách chránících přirozenou rodinu, právo na rodinný a soukromý život, nediskriminaci apod. (viz čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale zejména právo dítěte znát svůj původ a žít se svými rodiči, pokud je to možné (viz čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
V případech, kdy muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, podá žalobu na určení otcovství, a poté učiní matka dítěte souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem – čímž znemožní v řízení zahájeném domnělým otcem věcně přezkoumat otázku otcovství (neboť nelze určit právního otce dítěte, které již právního otce má) – soudy pečlivě zvažovaly, zda není namístě přistoupit k aplikaci ustanovení § 793 o. z. a zahájit řízení o popření otcovství matrikového otce (jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením) z úřední povinnosti, v němž by byla prověřena otázka biologického otcovství. Není přitom důvodu, aby takto soudy nepostupovaly i v projednávaném případě, kdy matka dítěte učinila souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem (řádově jen v měsících) před podáním žaloby na určení otcovství mužem, který tvrdí, že je otcem dítěte (domnělým otcem), a navíc v bezprostřední návaznosti na předchozí sdělení představy domnělého otce o další péči o dítě a o tom, že chce být zapsán do rodného listu dítěte.
Jestliže z okolností učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství vyplývá v jednotlivém konkrétním případě účelovost směřující k zabránění věcnému projednání podaného návrhu na určení otcovství domnělým (putativním) otcem, je proto namístě zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení § 793 o. z. a nechat testem DNA ověřit biologické otcovství. Ustanovení § 793 o. z. by mělo být interpretováno tak, že při posuzování, zda zřejmý zájem dítěte a naplnění ustanovení zaručujících základní lidská práva vyžadují zahájení řízení o popření otcovství (v němž by bylo zjištěno biologické otcovství) z úřední povinnosti, by soud měl vážit, nakolik je s ohledem na individuální okolnosti konkrétní věci přiměřené nezahájit řízení o popření otcovství. Jestliže jsou dány skutkové okolnosti nasvědčující zneužití souhlasného prohlášení k zabránění možnému úspěchu žaloby putativního otce, který se domáhal určení otcovství, by proto soud neměl podnět k zahájení takového řízení odmítnout pouze z důvodu, že matka s mužem, se kterým učinila souhlasné prohlášení, uvedou, že spolu v rozhodné době pro početí měli intimní styk, a že tedy není vyloučeno, že muž určený souhlasným prohlášením je biologickým otcem dítěte. V rámci posouzení přiměřenosti odepření této procesní cesty podle ustanovení § 793 o. z. putativnímu otci ke zjištění biologické reality a přiznání jeho případných rodičovských práv je nutné totiž akcentovat, že ve zřejmém zájmu dítěte je také to, aby zneužitím souhlasného prohlášení nebyl z jeho života vyloučen biologický otec, který se řádně domáhá svých rodičovských práv, proto by měla být v uvedeném řízení prověřena otázka biologického otcovství testem DNA. Za stejných okolností by měl soud zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení § 793 o. z. i tehdy, dozví-li se o nich nikoli podnětem, ale v průběhu jiného řízení, kterým se putativní otec snaží domáhat rodičovských práv ke svému domnělému dítěti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2328/2023, ze dne 22. 9. 2023
09.01.2024 00:01
Uchování a zpracování údajů o příchozích hovorech
Zpracování a uchovávání provozních údajů pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací a vyúčtování poskytnutých služeb včetně jejich likvidace (smazání) nebo anonymizace upravují ustanovení § 90 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Zpracované údaje o odchozích a příchozích hovorech prokazující, že volané číslo bylo propojeno a po jakou dobu propojení trvalo, je podnikatel povinen (oprávněn) bez ohledu na to, zda byly hovory uskutečněny v síti jednoho operátora nebo mezi sítěmi různých operátorů, uchovat po dobu vymezenou v ustanoveních § 90 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Z toho vyplývá, že provozními údaji zpracovávanými pro potřeby vyúčtování poskytnutých služeb ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. jsou i údaje o příchozích hovorech.
S povinností (oprávněním) pro potřeby vyúčtování zpracovávat a uchovávat údaje o příchozích hovorech na volaná čísla jiných subjektů, než je reklamující, souvisí otázka, zda taková povinnost (výkon práva) není v rozporu s ochranou osobních údajů. Odvolací soud se správně ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 31. 8. 2022. Údaj o příchozím hovoru je osobním údajem, „jehož prostřednictvím lze fyzickou osobu … snadno identifikovat … je téměř vždy možné propojit telefonní číslo s řadou dalších údajů o fyzické osobě“. Operátor (žalobkyně) je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 347/2023, ze dne 27. 9. 2023
05.01.2024 00:03
ÚS: Přednost nejlepšího zájmu dítěte
Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Proto i přesto, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitým procesním pochybením, je třeba s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a to zejména zájmům, přání a potřebám nezletilého dítěte, i v rozhodnutí Ústavního soudu v souladu se zásadou zdrženlivosti citlivě upřednostnit nejlepší zájem dítěte a jen z důvodu zjištěných procesních pochybení obecných soudů nezasahovat zrušením ústavní stížností napadeného rozhodnutí do v mezidobí již stabilizovaných vztahů nezletilého dítěte s rodiči v rámci jeho svěření do střídavé péče. Takový přístup Ústavního soudu je odůvodněn zejména za situace, kdy procesní pochybení nemohou z ústavně právních hledisek (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) převážit nad nejlepším zájmem dítěte, zvláště když již opětovně probíhá další řízení, ve kterém bude případně možné na základě vyjádření nezletilého dosavadní rozvržení střídavé péče upravit v souladu s nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který je třeba zjišťovat zákonem vymezeným způsobem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1096/23, ze dne 22. 11. 2023
05.01.2024 00:02
ÚS: Diskriminace dítěte s postižením v přístupu ke vzdělání
I. Při posouzení, zda došlo ze strany základní školy k přijetí přiměřeného opatření zajišťujícího bezplatné vzdělávání osobě se zdravotním postižením ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona a v souladu se závazky plynoucími z článku 5 odst. 3 a článku 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (CRPD), jakož i s požadavky článku 33 Listiny základních práv a svobod a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení se článkem 2 Dodatkového protokolu, je v prvé řadě třeba zhodnotit, zda bylo v důsledku přijetí konkrétního opatření dosaženo toho, aby tato osoba mohla realizovat svá práva na rovnoprávném základě s ostatními. Primárním hlediskem tohoto posouzení je tedy otázka, zda tohoto účelu bylo dosaženo.
II. Z ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona vyplývá povinnost základní školy přijmout přiměřená opatření ve vztahu k osobě se zdravotním postižením. Zprostit se této povinnosti lze pouze v případě, že by dané opatření představovalo pro školu nepřiměřené zatížení ve smyslu § 3 odst. 3 téhož zákona. Pokud tedy obecné soudy dospějí k závěru, že přiměřené opatření nebylo ze strany povinné osoby poskytnuto, teprve potom mají za úkol přistoupit k dalšímu kroku a hodnotit, zda by pro tuto osobu nebylo dané opatření nepřiměřeně zatěžující. Jedním z důležitých faktorů pro posouzení toho, zda by konkrétním opatřením došlo k nepřiměřenému zatížení základní školy jako povinného subjektu, je nepochybně rozsah finanční podpory jak od krajského úřadu, tak i možnost financování opatření z dalších veřejných finančních prostředků, včetně úsilí vynaloženého na získání těchto prostředků.
III. Argumentují-li soudy nedostatečnou rozumovou vyspělostí tehdy nezletilého prvního stěžovatele, Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy mají povinnost velmi pečlivě zvážit, kdy je možné omezit participační práva nezletilého z důvodů, že není schopen dostatečně porozumět projednávané otázce. Existence zdravotního postižení, které nezletilému znesnadňuje porozumění situace či vyjadřování svých názorů, nesmí být sama o sobě důvodem odepření jeho práva být slyšen.
IV. Při realizaci práva být slyšen mají děti se zdravotním postižením právo na pomoc přiměřenou jejich zdravotnímu postižení a věku (článek 7 odst. 3 CRPD). Děti se zdravotním postižením by měly mít možnost využívat jakýkoli způsob komunikace, který je nezbytný k usnadnění vyjádření jejich názorů. V tomto smyslu musí soudy vždy pečlivě posoudit, jaké konkrétní prostředky lze využít k tomu, aby bylo dítěti s postižením umožněno účinně využít shora uvedeného práva. To platí ve vztahu ke všem druhům zdravotního postižení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1068/22, ze dne 15. 11. 2023
29.11.2023 00:01
Výjimka, schválení a předchozí souhlas dle § 44 odst. 1 zák. o majetku státu
I když § 44 odst. 1 zákona o majetku státu po novele provedené zákonem č. 51/2016 Sb. s účinností od 1. 3. 2016 již expressis verbis nestanoví, že na rozhodování o udělení výjimky, schválení nebo předchozí souhlas se nevztahují předpisy o správním řízení a učiněná rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem, tato pravidla platí ze své věcné podstaty stále.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 646/2022, ze dne 31. 8. 2023
08.11.2023 00:02
Konec lhůty pro složení dražební jistoty dle zákona o veřejných dražbách
Z důvodové zprávy k novele zákona o veřejných dražbách č. 315/2006 Sb. nelze dovodit, že by bylo úmyslem předkladatele (zákonodárce) zakázat dražebníku (dokonce pod sankcí neplatnosti dražby, pakliže tak učiní), aby ve dražební vyhlášce sjednotil časový okamžik pro povinnost složení jistoty v hotovosti a formou bankovní záruky s ostatními způsoby úhrady dražební jistoty; ba naopak, jak ostatně takovému výkladu odpovídá i nové znění poslední věty ustanovení § 14 odst. 3 zákona o veřejných dražbách („Není-li v dražební vyhlášce stanoveno něco jiného, končí lhůta pro složení dražební jistoty zahájením dražby.“).
Pakliže dražebník stanovil ve dražební vyhlášce povinnost úhrady dražební jistoty (všemi stanovenými způsoby) na nejzazší termín 16:00 hodin předcházejícího pracovního dne (pátek), nepostupoval v rozporu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona o veřejných dražbách (pro účely posouzení důvodu neplatnosti veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1376/2023, ze dne 9. 8. 2023
04.10.2023 00:02
Užití předmětů ochrany podle autorského zákona pro účely parodie
I. Z možnosti volného užití audiovizuálního díla podle autorského zákona pro účely parodie není vyloučeno pozměnění takového díla vložením několika nových záběrů a jeho následné užití v takto pozměněné podobě, neboť i takové pozměnění a následné užití může plnit svůj parodický účel. Zda takové užití audiovizuálního díla v jeho konkrétní podobě naplňuje přiměřenou rovnováhu mezi zájmy autora na straně jedné a svobodou projevu uživatele chráněného díla na straně druhé, je třeba vždy posoudit individuálně podle konkrétních okolností dané věci.
V posuzované věci musí být každému příjemci informace plynoucí z upraveného reklamního spotu jasné, že se jedná o „boj“ ekologické organizace proti velkému producentovi emisí za zdravější životní prostředí, čímž se uživatel tímto způsobem vzhledem ke konkrétnímu obsahu a účelu užití původního parodovaného díla autora od tohoto díla dostatečně zřetelným (nezaměnitelným) způsobem jeho zironizování (kritického zesměšnění) odlišil.
II. Právní úprava zákonné licence pro karikaturu a parodii podle autorského zákona obsahovala ve znění účinném od 20. 4. 2017 do 4. 1. 2023 tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru. Tato mezera spočívala v tom, že ačkoli dle výslovného znění § 38g autorského zákona ve spojení s příslušnými odkazovacími ustanoveními (§ 74, § 78, § 82 a § 86) by se zákonná licence pro karikaturu a parodii měla použít pouze pro autorské právo (právo autorů k jejich dílům), tak argumenty výkladových hledisek platí i pro obdobné použití této zákonné licence pro práva s autorským právem související. Tuto mezeru je tudíž třeba judikatorně překlenout použitím analogie, omezení práv pro účely parodie se tak vztahuje podle rozhodného znění autorského zákona obdobně i na práva s autorským právem související.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2178/2022, ze dne 28. 7. 2023
02.10.2023 00:02
Určení dne, který se pokládá za den smrti nezvěstného
Den, který se pokládá za den smrti člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen (§ 74 odst. 1 o.z.), může být určen zpětně ke dni, který bude předcházet konci ochranné sedmileté doby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1761/2021, ze dne 29. 6. 2023