// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

20.01.2017 00:03

ÚS: Zpřístupnění archiválií bývalých bezpečnostních složek

Účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, bylo poskytnout osobám pronásledovaným represívními složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob (nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného ustanovení zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, je však jiný: je jím zpřístupnění archiválií pocházejících z těchto svazků badatelům pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka předchozího souhlasu dotčených osob se zpřístupněním jejich údajů, které takto získané informace obsahují, obecně uplatňovaná podle § 37 odst. 2 a 3 při nahlížení do archiválií mladších třiceti let, jejíž praktické naplnění lze však v daném kontextu sotva reálně očekávat, není s tímto účelem slučitelná; vedla by totiž ve svých důsledcích k deformovanému „odosobnění dějin“, resp. de facto k uzavření takových archiválií. Výjimka z podmínky předchozího souhlasu podle odst. 6 (nyní odst. 11) proto sleduje cíl v demokratické společnosti legitimní ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba zákony působí vedle sebe, není mezi nimi konkurenční vztah zvláštního a obecného předpisu a přechodné ustanovení § 82 odst. 4 upravuje jejich aplikaci do budoucna ve prospěch zákona posléze uvedeného, při zachování účinků již předtím nastalých podle zákona prvně uvedeného až do uplynutí zmíněné ochranné lhůty.

Ochrana osobních údajů se v režimu zákona o archivnictví přesouvá do fáze jejich dalšího zpracování, kdy badatelé jsou povinni opatřit si, zvláště před zveřejněním takto získaných informací, souhlas dotčených osob. Přiměřenost zásahu do práva na soukromý život a informační sebeurčení, ústavně zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž dochází v rámci otevřeného režimu podle tohoto zákona, je zajištěna v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ústavně konformním výkladem pojmu „nahlížení“, který znamená zpřístupnění archiválie na základě individuální žádosti badatele pro jeho potřebu, tzn. pouze pro jednotlivý konkrétní případ; nejedná se tedy o „zpřístupnění veřejnosti“. Takový omezující zásah automaticky nezahrnuje oprávnění badatele k dalšímu zpracování získaných informací, je nesrovnatelně méně citelný, než jejich zveřejnění pro neznámý a neomezený počet uživatelů, nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména a je vyvážený vůči právu na přístup k informacím, v dané specifické oblasti pak i ospravedlněný významným společenským zájmem na autentickém poznání vlastní minulosti. Předmětné ustanovení zákona o archivnictví neupřednostňuje žádné z dotčených základních práv na úkor druhého způsobem ústavně nepřijatelným.

Přípustnost zásahu do práva na ochranu osobních údajů je ústavním, unijním i mezinárodním lidskoprávním katalogem vázána na účinnou kontrolu dodržování s tím spjatých omezení nezávislým orgánem. Pokud tedy archiv jako správce osobních údajů poruší svou povinnost - uloženou § 5 a 11 zákona o ochraně osobních ůdajů - nastavit v badatelském řádu a při jeho použití podmínky nahlížení do archiválií způsobem respektujícím tato omezení a vylučujícím neoprávněné zpracování, popř. pokud takto nastavené podmínky poruší badatel, je v první řadě úkolem Úřadu pro ochranu osobních údajů zjednat svou dozorovou činností a uplatněním postihu v případě přestupků a správních deliktů nápravu. Stejnou funkci plní i nástroje moci soudní – civilní žaloba na ochranu osobnosti popř. trestní odpovědnost jednotlivce i právnické osoby za neoprávněné nakládání s osobními údaji. To platí zejména pro ochranu nejintimnější osobní sféry dotčených osob, kam spadají citlivé stigmatizující informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení, o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, potřeba ochrany jejichž soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 3/14, ze dne 20. 12. 2016


20.01.2017 00:02

ÚS: Výběr přísedících v trestním řízení

K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existence takového vztahu.

Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak

Pokud o návrhu stěžovatele na vyloučení předsedy senátu a přísedících podle § 30 trestního řádu bylo jednoznačně procesně rozhodnuto za situace, kdy stěžovatel tento návrh nepodložil závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců rozhodujícího soudu, tak nezbylo než, aby Ústavní soud posuzovanou věc zamítl.

Zákonem stanovený postup podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. postup stanovený trestním řádem ve svém důsledku nevedl k porušení tohoto článku z důvodu, že pochybnost o nestrannosti soudu nebyla hodnověrně prokázána, a dále nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2759/16, ze dne 6. 12. 2016


20.01.2017 00:02

ÚS: Přípustnost dovolání (rozpor se závazným právním názorem ÚS)

Přestože vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti vychází ze zcela správného rozlišení rozdílné působnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze přisvědčit Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že jakkoli rozpor s nálezy Ústavního soudu může zakládat důvodnost dovolání, nemůže jím být odůvodněna jeho přípustnost.

Ústavní soud je naopak přesvědčen, že námitka dovolatele, že v jeho věci odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu nerespektoval, zakládá přípustnost dovolání, které tudíž nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil svou námitku pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Nejde primárně o začlenění námitek pod některý z tam uvedených důvodů, nýbrž o to, aby dovolatel vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, vymezil se vůči ní a tuto svoji aktivitu promítl do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna.

Ústavní soud má za to, že takový, jinak zcela oprávněný požadavek lze klást pouze na dovolatele, který bude namítat nesoulad s judikaturou Nejvyššího soudu. Je však absurdní trvat na tom, aby také dovolatel, v jehož věci bylo rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem zrušeno, se vymezoval proti judikatuře Nejvyššího soudu. Zcela tedy postačí srozumitelná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovalo závazný právní názor Ústavního soudu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2000/16, ze dne 6. 12. 2016


20.01.2017 00:01

ÚS: Postup dle § 262 trestního řádu

Pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění, než soud prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Jestliže považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak, než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015; viz také nálezy sp. zn. II. ÚS 3564/12; sp. zn. I. ÚS 1922/09; a sp. zn. I. ÚS 109/11). Jak uvádí trestněprávní doktrína: „[p]rovádění důkazů před odvolacím soudem bude pravidlem v případě zjištění vad napadeného rozsudku týkajících se skutkových zjištění. Odvolací soud zásadně doplní řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Zákon zde vylučuje provádění důkazů jen tehdy, kdyby šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (…). Dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby byly výsledky původního dokazování, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu (…).“ (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3119 – 3120).

Z hlediska potřebnosti postupu podle § 262 trestního řádu jsou nicméně relevantní výhrady městského soudu týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečnosti odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Jak však uvádí výše citovaná judikatura, tyto výhrady lze považovat za dostatečné k postupu podle uvedeného ustanovení pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Za podobně výhrady ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1837/16, ze dne 13. 12. 2016


20.01.2017 00:00

ÚS: Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

I. Přestože Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeném na uvážení soudů, ve výjimečných případech je jeho zásah nezbytný. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, mezi takové výjimečné případy patří situace, kdy soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodují na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně kdy si dostatečné podklady obstarají jen formálně, ale materiálně je již při svém posouzení věci nezohlední; kdy se ve svém rozhodnutí poruší zákaz dvojího přičítání, a tím i princip ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny; či kdy v řízení dojde k závažnému procesnímu pochybení, například nerespektování principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k odsouzenému. V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege, zaručené čl. 39 Listiny. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění určitého odsouzeného je totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.

II. Ústavní soud znovu připomíná význam institutu podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody, jehož uplatnění sice v českém právním řádu není formulováno jako nárokové, nicméně přesto obecně musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně odsouzeným k výjimečným trestům či odsouzeným-recidivistům. Možnost podmíněného propuštění poskytuje odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě. Samotné podmíněné propuštění, a to i ve spojení s doprovodnými opatřeními, jako je probační dohled, pak představuje významný prostředek k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného na svobodě, a to už proto, že umožňuje pozitivně usměrnit a usnadnit jeho přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, a tak mu pomoci k vedení řádného života.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2201/16, ze dne 3. 1. 2017


19.01.2017 00:04

ÚS: K povinnosti ustanovit nezletilému účastníku opatrovníka

Neexistuje žádný důvod, proč by účastnice civilního řízení o zaplacení dluhu, vzniklého jízdou na černo, neměla být o řízení vůbec informována. Pouze v případě zvolení zástupce svobodnou vůlí účastníka řízení totiž lze s jistotou dovodit, že o daném řízení ví, a lze na něm rozumně požadovat, aby nesl i případné negativní dopady jednání takového zástupce. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle nezletilého, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3966/14, ze dne 19. 12. 2016


19.01.2017 00:03

ÚS: Právo na obhajobu jako právo klienta

I. Součástí ústavního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je i právo radit se se svým obhájcem za podmínek, ve kterých současně nedochází k poskytování informací orgánům činným v trestním řízení. V takovém případě komunikace mezi obhájcem a klientem podléhá maximální možné ochraně, a to v zájmu klienta, nikoli však ku prospěchu advokáta, sledujícího zájmy rozporné s klientovými, nebo se klientových zájmů netýkajících. Nositelem práva na obhajobu je proto klient, nikoli advokát, který v takovém případě neuplatňuje svá práva, nýbrž plní naopak mu zákony uložené významné povinnosti. V případě, že se sám klient vědomě této ochrany vzdá a domáhá se naopak pomoci státní moci vůči advokátovi, který dle něj nehájí jeho zájmy, by bylo trvání na takové absolutní ochraně ústavně nekonformním výkladem zákonů, které jinak důvěrnost styku klienta s advokátem zaručují.

II. Je-li advokát důvodně podezřelý ze závažné trestné činnosti, není porušením práva na obhajobu, ani práva na poskytování právní pomoci nasazení operativně pátracích prostředků, které respektuje princip proporcionality zásahu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2847/14, ze dne 3. 1. 2017


19.01.2017 00:02

ÚS: Kontrolní hlášení v zákoně o dani z přidané hodnoty

Zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce sdělovat daně správci daně v kontrolním hlášení. To nevylučuje případné zákonné zmocnění (čl. 79 odst. 3 Ústavy) ke stanovení konkrétních jednotlivých údajů Ministerstvem financí. Avšak muselo by se tak stát formou právního předpisu. Jen tak je možno zajistit pro plátce předvídatelnost údajů, které po nich bude stát požadovat. Bez významu pak jistě není ani možnost případné abstraktní kontroly ústavnosti ze strany Ústavního soudu, která je v případě pouhého formuláře vyloučena. Vymezení povinnosti toliko slovy „uvést v kontrolním hlášení předepsané údaje potřebné pro správu daně“ představuje porušení ustanovení čl. 2 odst. 4, čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 32/15, ze dne 6. 12. 2016


19.01.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Obecný soud porušil základní právo stěžovatele, potažmo i posuzované na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací řízení zastavil za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení (navrácení) její svéprávnosti, následně nicméně kolizní opatrovník vzal toto odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud byl povolán projednat odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci, kdy předmětem řízení byla esenciální otázka – omezení svéprávnosti osoby, která byla po desítky let zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopna samostatného života. Navíc za situace, kdy hmotněprávní opatrovník působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu podložený konzistentní argumentací, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět poměrně prostým podáním obsahujícím toliko obecné úvahy.

Krajský soud v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353), ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941), nebo ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11 (N 193/67 SbNU 319)]. Podle § 57 odst. 1 o. z. může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 o. z. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka a podle odst. 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře; obecné soudy jsou povinny zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1580/16, ze dne 5. 12. 2016


13.01.2017 00:03

ÚS: Nedodržení postupu ke zjištění pravomoci orgánu veřejné moci

I. Mezi základní atributy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky patří princip právní jistoty, s nímž je neslučitelné, aby o téže věci bylo rozhodnuto dvakrát, neboť orgán veřejné moci může autoritativně rozhodnout „v tomtéž případě“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky jen jednou. Jinak je porušen jeden ze základních procesních principů (překážka věci rozhodnuté) zaručený právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Nebyl-li dodržen zákonem stanovený procesní postup týkající se zjištění pravomoci orgánů veřejné moci podle zákona č. 131/2002 Sb., o řešení některých kompetenčních sporů, a nebylo-li zákonem předepsaným způsobem postaveno najisto, zda pravomoc soudu v dané věci je dána, a přesto bylo meritorně rozhodováno, dochází k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v souvislosti s tím i k naplnění zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; toto ustanovení občanského soudního řádu třeba ústavně konformně vykládat tak, že zahrnuje i případy, kdy sice není vyloučeno, že pravomoc soudu mohla být dána, ale nebylo to zákonem předepsaným procesním postupem postaveno najisto.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3567/14, ze dne 13. 12. 2016


13.01.2017 00:01

ÚS: Posouzení a odůvodnění nevhodnosti střídavé péče

Rozhodnutí soudů ve věci výchovy nezletilých dětí neobstojí ve světle požadavků čl. 36 odst. 1 a 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud se nevypořádají s argumenty stěžovatele obsaženými v jeho návrhu svědčícími pro možnost střídavé výchovy dětí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 823/16, ze dne 6. 12. 2016


13.01.2017 00:01

ÚS: Odepření spravedlnosti odmítnutím dovolání

Pouhá skutečnost, že účastník řízení ve svém dovolání neodkáže na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, nemůže vést k odmítnutí dovolání pro nemožnost pokračování v řízení z důvodu vady. Pokud Nejvyšší soud jen z tohoto důvodu dovolání pro vady odmítl, dopustil se tím zásahu do účastníkova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; nadto Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy, jenž ukládá soudům chránit základní práva a svobody, a nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3507/16, ze dne 21. 12. 2016


13.01.2017 00:00

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí odchylujícího se od judikatury

Je porušením základního práva na spravedlivý proces, nevypořádá-li se obecný soud dostatečně s předestřenou právní otázkou, a to navíc za situace, kdy v obdobné věci již rozhodl opačně. Pokud se totiž soud hodlá odchýlit od jiného rozhodnutí stejného soudu, podloženého pečlivým a podrobným výkladem nařízení Evropského parlamentu a Rady ES a relevantní judikatury Soudního dvora EU, klade tato skutečnost zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1189/15, ze dne 13. 12. 2016


13.01.2017 00:00

ÚS: Odměna exekutora v případě dobrovolného plnění povinným

V případě dobrovolného splnění dlužné částky povinným ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl, a kdy proto exekutor již nemohl vymoci nic, je základem pro určení jeho odměny částka nulová a náhradu hotových výdajů je nutno vyčíslit nikoliv paušální částkou, nýbrž pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly exekutorovi do okamžiku, než bylo dlužné plnění uhrazeno.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 262/16, ze dne 13. 12. 2016


13.01.2017 00:00

ÚS: K aplikaci ustanovení § 75 odst.2 písm. a) ZÚS

I. Základní podmínkou výjimečného použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ještě před zhodnocením „podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele“ posouzení, zda byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho základních práv a svobod poskytuje. Tímto způsobem – za předpokladu onoho „podstatného přesahu“ – zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva. Vyčerpal-li však stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřichází použití postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí mohl být rovněž veřejný nebo obecný zájem.

II. Subsidiarita ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky a roli Ústavního soudu. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet, a tím bránit Ústavnímu soudu posoudit, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1047/16, ze dne 20. 12. 2016


30.12.2016 00:03

ÚS: Odměna advokáta při bezplatné obhajobě

Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží – v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním.

Uplatňováním vlastního základního práva na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti, vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, obhájce zástupně uplatňuje i základní práva svého klienta na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2295/16, ze dne 22. 11. 2016


30.12.2016 00:02

ÚS: Úhradová vyhláška pro rok 2016

1. Otázku financování poskytovatelů zdravotních služeb upravuje ustanovení § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jež předpokládá uzavírání „smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb“ mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb (odst. 1), ty se však musí řídit tzv. rámcovou smlouvou, která „je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími“ (odst. 2); dohoda vzešlá na základě dohodovacího řízení je pak předvídána i za účelem stanovení hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení vždy na následující kalendářní rok (odst. 5), přičemž v obou případech, kdy nedojde k dané dohodě ve stanovené lhůtě, anebo po posouzení jejího obsahu dospěje Ministerstvo zdravotnictví k názoru, že „tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem“, je Ministerstvo zdravotnictví oprávněno „učinit rozhodnutí“ (odst. 2), resp. „stanovit hodnotu bodu, výši úhrad hrazených služeb, výši záloh na úhradu hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok vyhláškou“ (odst. 5). Ve vztahu k zařízením pobytových sociálních služeb poskytujících zdravotní služby je však otázka jejich úhrady výslovně regulována specificky toliko v ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to ve formě uzavírání tzv. zvláštních smluv. Tyto tzv. zvláštní smlouvy přitom nelze v žádném případě ztotožňovat se smlouvami ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, přičemž zákon o veřejném zdravotním pojištění nijak blíže neupravuje jejich obsah, náležitosti a koneckonců ani způsob stanovení hodnoty bodu atp., jak činí právě ve vztahu ke smlouvám dle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, pouze zakotvuje kontraktační povinnost dotčených subjektů.

2. Ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění proto nelze považovat za jasné, srozumitelné a pro dotčené subjekty předvídatelné zmocnění, opravňující Ministerstvo zdravotnictví úhradovou vyhláškou regulovat rovněž úhradu zdravotních služeb poskytovaných zařízeními pobytových sociálních služeb [dle § 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Jakkoliv se Ústavnímu soudu jeví do značné míry racionální důvody, jimiž Ministerstvo zdravotnictví odůvodňuje svůj postup, nemůže tak činit mimo meze zákonného zmocnění a tedy v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, omezující příslušné orgány veřejné moci v rámci normotvorné pravomoci před nežádoucí (v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy) ingerencí do oblasti moci zákonodárné. Stávající situace totiž ve výsledku znamená, že zákon o veřejném zdravotním pojištění na straně jedné sice výslovně předpokládá specifický režim uzavírání zvláštních smluv zařízení pobytových sociálních služeb se zdravotními pojišťovnami (§ 17a), a to mimo rámec mechanismu uzavírání smluv zakotveného v ustanovení § 17 stejného zákona, nicméně na straně druhé napadená část ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 273/2015 Sb. tato zařízení „vtahuje“ do stejného režimu jako je tomu u poskytovatelů zdravotních služeb; to ovšem bez jakékoliv výslovné zákonné opory.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/16, ze dne 13. 12. 2016


30.12.2016 00:01

ÚS: K předvídatelnosti soudního rozhodování ve věci restituce

Soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1663/16, ze dne 30. 11. 2016


30.12.2016 00:01

ÚS: Nárok na peněžní částku dle zák. č. 261/2001 Sb.

I. Nárok, o kterém rozhodl orgán veřejné správy, podléhá soudnímu přezkumu, není-li jeho přezkum vyloučen při respektování požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; protože jde o vztah orgánu veřejné správy a subjektu soukromého práva, nelze v pochybnostech možnost výluky přezkumu takového správního aktu odůvodnit zásahem do principu právní jistoty orgánu veřejné správy, neboť ve vztahu k veřejné moci jde jen o nápravu stavu vzniklého v důsledku zrušení nezákonného správního aktu.

II. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových a náboženských důvodů soustředěných do vojenských táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád v letech 1939 až 1945, podle kterého „Včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice“ je třeba z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a požadavku rovnosti v rámci skupiny dědiců oprávněných osob podle čl. 11 odst. 1 in fine ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že umožňuje přístup k soudu dědicům oprávněné osoby i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku na odškodnění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 84/14, ze dne 13. 12. 2016


30.12.2016 00:00

ÚS: Nárok na předčasný starobní důchod

Pokud by stěžovatelce právní úprava v rozhodném období přiznávala právo na „předčasný“ starobní důchod, jednalo by se za okolností projednávaného případu o splnění podmínek pro možnost vzniku legitimního očekávání, že jí bude sociální dávka alespoň v rozsahu „předčasného“ starobního důchodu přiznána, aniž by bylo překážkou, že v daném období žádost o přiznání „předčasného“ starobního důchodu stěžovatelka nepodala. K založení legitimního očekávání není totiž nezbytné, aby bylo o daném nároku stěžovatelky na základě její žádosti rozhodnuto, nýbrž postačí, pokud byl takový nárok individualizovatelný na základě právní úpravy, resp. pokud stěžovatelka v předmětném období splňovala všechny podmínky zákonem stanovené pro přiznání „předčasného“ starobního důchodu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3493/15, ze dne 29. 11. 2016


< strana 1 / 87 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články