// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů
Z rozhodnutí dalších soudů
07.09.2010 00:06
ÚS: Rozhodování o výživném podle majetk. poměrů a životní úrovně
Analytická právní věta
Při rozhodování o výživném pro nezletilé dítě je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodičů, ale i k celkové hodnotě jejich movitého a nemovitého majetku a jejich životní úrovni. Soud je povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného pro dítě; pokud tak neučiní, poruší právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči.
PRÁVNÍ VĚTY
Je nepřípustné, aby se odvolací soud nevypořádal se všemi hledisky, které jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení (včetně řízení před soudem prvého stupně) vyšly najevo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene.
Je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny porušení řádného odůvodnění (§ 157 o. s. ř.), když z odůvodnění rozhodnutí soudu vůbec nevyplývá, proč soud nepřihlédl k významné skutečnosti, přestože bylo povinností soudu v souladu § ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu konkrétně tím, že odvolací soud pro posouzení majetkových poměrů otce nevzal v úvahu všechna potřebná hlediska a v důsledku absence výše uvedených zjištění nemohly být majetkové poměry otce stěžovatelek náležitě zváženy.
Jelikož interpretací a následnou aplikací ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině odvolacím soudem došlo k rozporu s cílem zákona o rodině, vedl tento postup zároveň k porušení práv stěžovatelek plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 671/09, ze dne 30.06.2010
07.09.2010 00:05
ÚS: Uznání dluhu plněním předběžně vykonatelného rozhodnutí
Analytická právní věta
Plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného nepravomocného rozhodnutí soudu nelze považovat za uznání dluhu, stejně tak jako toto plnění samo o sobě nezpůsobuje zánik nároku žalobce. Pokud obecný soud judikuje opačně a zbaví tím povinného práva na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím, resp. na základě takové interpretace bez dalšího dospěje k závěru o zaviněném způsobení nákladů řízení dle § 147 odst. 1 o.s.ř., dopustí se interpretačního excesu, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Smyslem a účelem institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků dle § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného. Tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti soudního rozhodnutí s nabytím jeho právní moci.
Zákonodárce přitom rozlišuje ve stupni ochrany jednotlivých skupin osob. Dle ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného pro nezletilé děti za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací, z čehož a contrario plyne, že v případě zrušení (nebo snížení) výživného mezi manžely uvedená maxima neplatí, tj. spotřebované výživné se vrací. Důsledkem uvedeného rozlišení je, že se spotřebované výživné vrací rovněž v případě výživného mezi manžely, jež bylo uhrazeno a spotřebováno na základě předběžně vykonatelného nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně, který byl následně zrušen (změněn) rozhodnutím soudu odvolacího, jenž uplatněný nárok na výživné manžela zamítl.
Z plnění, jež je založeno povinností plynoucí ze soudního rozhodnutí, nelze dovozovat uznání dluhu, nespojuje-li zákon se soudním rozhodnutím výslovně fikci takového uznání (např. u rozhodnutí nahrazujícího projev vůle).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2795/09, ze dne 28.06.2010
07.09.2010 00:04
ÚS: K navýšení poplatku dle zákona o místních poplatcích
Analytická právní věta
Obec je oprávněna v souvislosti s § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v obecně závazné vyhlášce stanovit sazby sankčního navýšení poplatku pro případ, že poplatková povinnost není splněna řádně a včas; jde o úkon, který se stanovením vlastní sazby poplatku souvisí a navazuje na něj ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích.
PRÁVNÍ VĚTY
Zákon o místních poplatcích obecně zakotvil možnost sankčního navýšení poplatku v případě jeho řádného nezaplacení a stanovil základní pravidla, zejména horní hranici tohoto navýšení. Pokud samospráva nepřipraví do příslušné vyhlášky hodnoty tohoto navýšení, jde v intencích ustanovení § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, při navyšování o otázku volného uvážení správce poplatku, limitovaného pouze zmiňovaným trojnásobkem základní stanovené hodnoty poplatku. V tomto směru je tato obecná právní úprava pro praxi zřejmě dostačující, každopádně je odrazem vůle zákonodárce, přičemž vhodnost či správnost jím zvoleného řešení není předmětem zkoumání ze strany Ústavního soudu. Na druhou stranu, pokud samospráva hodnoty navýšení stanoví, musí z toho správce poplatku vycházet a jeho diskreční pravomoc je v daném směru omezena. A to přípustně, ne-li dokonce žádoucím způsobem. Ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypočítává příklady „podrobností“ vybírání poplatků, které obec ve vyhlášce upraví. Byť stanovení hodnoty navýšení poplatku zde výslovně uvedeno není, představit si to jistě lze, neboť výčet je jednak demonstrativní a jednak kvantifikace navýšení poplatku do příkladného výčtu svou povahou zapadá. Ústavní soud nevidí důvod, aby obec, pokud může stanovit např. splatnost, úlevy či dokonce osvobození od poplatku, nemohla stanovit hodnoty jeho sankčního navýšení. Jde o úkon, který se stanovením vlastní sazby poplatku souvisí a svým způsobem na něj navazuje. Jinými slovy, se Ústavní soud přiklonil k interpretaci, podle níž kvantifikace sankčního navýšení patří mezi „podrobnosti vybírání poplatku“, které má § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích na mysli. Hranici či omezení správního uvážení tak v posuzované věci zastupitelstvo vystavělo v mezích své zákonné kompetence.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 9/10, ze dne 29.06.2010
27.08.2010 10:28
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci
Analytická právní věta
Nedostatek vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí o odnětí věci soudci dle § 221 odst. 2 o.s.ř. vede k porušení práva za zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.
Ústavní soud přezkoumal napadenou část výroku věcně, přičemž se v prvé řadě, obdobně jako ve věci IV. ÚS 956/09, zabýval otázkou, zda odvolací soud svůj postup odůvodnil co do nezbytnosti odnětí věci zákonnému soudci z důvodu ochrany práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Shledal přitom, že z odůvodnění napadeného výroku není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či zda pouze mechanicky aplikoval zákonem svěřenou kompetenci. Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu jako celku, jak bylo vyloženo již v nálezu IV. ÚS 956/09 výše, je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelky a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 170/08, ze dne 28.06.2010
27.08.2010 10:24
ÚS: K projednání věci bez nařízení jednání
Analytická právní věta
Pokud se účastník řízení práva účasti na projednání věci nevzdal či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř nesouhlasil, nelze (kromě výjimky uvedené v § 115a in fine o. s. ř.) ve věci bez nařízení ústního jednání rozhodnout. Pokud by se tak stalo, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Podle § 115a o. s. ř. platí, že „K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.“
Z citovaného ustanovení tedy plyne, že pokud se účastník řízení práva účasti na projednání věci nevzdal či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil, nelze (až na tam uvedenou výjimku, což není případ nyní posuzované věci) ve věci bez nařízení ústního jednání rozhodnout.
V nyní posuzované věci však stěžovatelka adresovala dne 14. 9. 2009 Okresnímu soudu v Jičíně svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (srov. č. l. 42-43). Dne 15. 9. 2009 byla uvedená písemnost soudu doručena. To okresní soud opomenul, což ostatně i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uznává.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3271/09, ze dne 22.06.2010
27.08.2010 10:21
ÚS: K přezkumu opatření obecné povahy v materiálním pojetí
Analytická právní věta
Obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územního plánu, schválené do účinnosti zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, jsou opatřením obecné povahy ve smyslu § 171 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a podléhají tak soudnímu přezkumu v řízení podle § 101a soudního řádu správního. Odmítnutí jejich přezkumu v tomto řízení pro nedostatek pravomoci představuje porušení práva účastníka řízení na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Při posuzování toho, jestli lze určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, je dle náhledu Ústavního soudu nutno vycházet z toho, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky tohoto právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1639/07, ze dne 16.06.2010
25.08.2010 00:01
ÚS: Soudní poplatek u samostatného společenství žalovaných
Analytická právní věta
V řízení, jehož předmětem je solidární nárok, je třeba povinnost k úhradě soudního poplatku považovat za společnou, a to i v případě samostatného společenství žalujících. Pokud soud v důsledku jiného výkladu a postupu zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku, poruší právo účastníka řízení na přístup k soudu, resp. právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Stěžovatelé podali společné odvolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen směnečný platební rozkaz, kterým jim jako dlužníku a ručiteli byla společně a nerozdílně uložena povinnost k zaplacení směnečné sumy. Měla jim tedy být i poplatková povinnost stěžovatelů za odvolací řízení stanovena jako společná, solidární.
Tímto postupem bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1198/10, ze dne 10.06.2010
25.08.2010 00:00
ÚS: Náklady řízení a právo na spravedlivý proces
Analytická právní věta
Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit.
PRÁVNÍ VĚTY
Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06). Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2189/09, ze dne 10.06.2010
25.08.2010 00:00
ÚS: Ústavněprávní důsledky nezaevidování doplnění podání
Analytická právní věta
Pokud krajský soud řádně nezaevidoval doplnění podání stěžovatele, v důsledku čehož byla jeho kasační stížnost odmítnuta Nejvyšším správním soudem podle ustanovení § 37 odst. 5 soudního řádu správního, jedná se o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Postupem krajského soudu, který řádně nezaevidoval podání stěžovatele obsahující doplnění kasační stížnosti a toto podání kasačnímu soudu nepředložil, v důsledku čehož byla kasační stížnost stěžovatele podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšším správním soudem odmítnuta, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 459/09, ze dne 10.06.2010
18.08.2010 00:02
ÚS: Věcná příslušnost soudů („zák. č. 82/1998 Sb.“)
I. Rozhodne-li vrchní soud nesprávně o věcné příslušnosti (§ 104a o. s. ř.), nejen že se tím nestane ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy též zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Na tom nic nemění ani druhá věta § 11 odst. 1 o. s. ř., vložená do o. s. ř. teprve novelou č. 7/2009 Sb.
II. K projednání žaloby, domáhající se konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluvy za ně, jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, neboť nejde o věc ochrany osobnosti, ale o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb.
III. Možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků – byť stručně – vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 904/08, ze dne 01.06.2010
18.08.2010 00:01
ÚS: Průtahy v trestním řízení a výše ukládaného trestu
Jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná, stejně jako mu nemůže být přičítáno k tíži použití zákonných prostředků procesní ochrany, a naopak to nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo, resp. je nelze tímto ospravedlňovat. Podle Ústavního soudu je třeba přihlížet i k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2859/09, ze dne 08.06.2010
18.08.2010 00:00
ÚS: Ústavně konformní interpretace smlouvy
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům v řešení sporných případů příliš formalistický postup; zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19).
Zde platí již vícekrát vyslovená teze, že v právním státě se nikdo svých práv dobrovolně a bezúčelně nevzdává. To se týká i této souzené věci. Pokud by se cestou uvedené přílohy k oceňovací vyhlášce jednalo o zvýšení ve výši cca 5-10 %, dalo by se podle názoru Ústavního soudu připustit, že by s tím byl právní předchůdce stěžovatelů i konkludentně souhlasit. Nelze však rozumně usuzovat, že by tak byl učinil i tehdy, byla-li ve hře možnost zvýšení až o 100 %; pak je stěží pochopitelné, proč by byl právní předchůdce stěžovatelů proti svým zájmům tak evidentně jednal.
Ústavní soud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2232/07, ze dne 02.06.2010
28.07.2010 00:03
ÚS: Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
Zjevně nesprávné posouzení vnitrostátního soudu může vyplývat také z nesprávné aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
ESLP uvedl, že pokud jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10, ze dne 19. 5. 2010
28.07.2010 00:01
ÚS: K ustanovení opatrovníka ve správním řízení
Analytická právní věta
Osobu opatrovníka je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Nelze očekávat, že pracovník orgánu, před nímž probíhá řízení, jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené týmž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí.
PRÁVNÍ VĚTY
Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce (srov. sp. zn. I. ÚS 559/2000). Jedná se zde totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2992/08, ze dne 19.05.2010
27.07.2010 00:02
ÚS: K rozhodování o nákladech řízení
Analytická právní věta
Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. závisí na volné úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. To platí i pro rozhodování o náhradě nákladů v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil a žalobce se s touto částkou spokojil.
Pokud obecné soudy tento výklad nerespektují, porušují právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. To platí i pro rozhodování o náhradě nákladů v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1505/08, ze dne 11.05.2010
27.07.2010 00:00
ÚS: K otázce dokazování a volného hodnocení důkazů
Pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a povinností
PRÁVNÍ VĚTY
Stížnostní námitka se ve své podstatě dotýká způsobu hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených příslušných skutkových závěrů. V této otázce Ústavní soud opakovaně a vnitřně konzistentně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů.
Současně také Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit zásadu rovného postavení účastníků řízení, kterou soud prvního stupně i soud odvolací do svého rozhodování promítly. Z tohoto hlediska je důležité, aby obě strany měly možnost využít všechny procesní prostředky a prokázat, zda sporná otázka existuje či nikoliv; v daném případě zaměstnanec (stěžovatel) musí mít právo prokazovat, že nemoc z povolání existuje, naproti tomu i žalovaný (zaměstnavatel) musí mít možnost prokázat, že tvrzená nemoc nedosahuje takového stupně, aby byla jako nemoc z povolání kvalifikována. To se v souzené věci také stalo.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2864/09, ze dne 03.05.2010
27.07.2010 00:00
ÚS: K možnosti účastníků vyjádřit se k projednávané věci
Analytická právní věta
Odvolací řízení je nedílnou součástí každého soudního řízení a je tedy třeba i v jeho rámci dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem návrhům a předestřít a odůvodnit svoje stanovisko. Pokud tak odvolací soud v rozporu se zákonem neučiní, zasáhne tím do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, do práva účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a případně poruší i princip rovnosti stran zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil názor, že ustanovení Listiny poskytují ochranu účastníkům řízení před soudy ve všech jeho částech, tedy i v části, v níž je rozhodováno v odvolacím řízení. Je tedy třeba i v odvolacím řízení dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem návrhům a předestřít a odůvodnit svoje stanovisko. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu účastníka vyslechnout a o jeho stanovisku rozhodnout. Odvolací řízení je nedílnou součástí každého soudního řízení, proto se i na tuto část vztahuje princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti stran (někdy též princip rovnosti zbraní) podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento princip je vyjádřen v ustanovení § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a promítá se v celé řadě ustanovení. Odvolací soud odlišně právně vyhodnotil skutkový stav věci, aniž by nařizoval jednání s odkazem na ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. K ústavně konformnímu výkladu relevantních ustanovení se Ústavní soud vyjádřil mnohokrát ve své rozhodovací praxi tak, že tato ustanovení je nutno interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. listopadu 2003 (N 134/31 SbNU 193; 3/2003 Sb.).
Po zohlednění všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud za dané situace odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně na změnu usnesení o zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení, zasáhl tímto svým postupem do práva stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 377/10, ze dne 18.05.2010
18.06.2010 00:03
ÚS: Svobodný přístup k informacím (nepravomocné rozsudky)
Ústavní soud nálezem ze dne 30.3.2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 rozhodl tak, že se ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje ve slovu „pravomocných“ ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Citovaný nález též – v reakci na opačný názor stěžovatele - vysvětlil, proč není možný ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, a proč je tedy nutné napadené ustanovení zrušit.
Ústavní soud – ve věci samé - předesílá, že zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu neznamená bez dalšího povinnost poskytnout nepravomocný (pokud ještě bude nepravomocný) rozsudek stěžovateli, a tedy i automatickou nutnost vydání vyhovujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ve znovu-otevřeném řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
Z citovaných částí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 tedy jednoznačně plyne, že nelze a priori vyloučit, že nepravomocný rozsudek nebude žadateli poskytnut, tedy že orgán (na který se obrátí jednotlivec s žádostí o poskytnutí nepravomocného rozsudku) bude muset zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného. Pokud dospěje k závěru o nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí nepravomocného rozsudku, bude povinen tento závěr řádně odůvodnit, a nebude povinen nepravomocný rozsudek žadateli poskytnout.
Shora uvedené zdůrazňuje Ústavní soud nejen pro účely rozhodování o případu stěžovatele po tomto kasačním nálezu, ale i pro futuro obecně, neboť nejen některá média, ale i (minimálně) část odborné veřejnosti totiž vychází – a to mylně - z toho, že důsledkem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 je absolutní povinnost poskytnout žadateli nepravomocné rozsudky vždy (tedy poskytnout každý nepravomocný rozsudek, o nějž žadatel požádá).
Opak je pravdou. Ústavní soud v citovaném nálezu uznal obecnou existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci; poukázal toliko na nutnost zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného ve jménu legitimního cíle (srov. např. bod 30, 40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10).
Pokud tedy bude příslušný orgán veřejné moci zamýšlet odepřít poskytnutí nepravomocného rozsudku právě ve jménu ochrany nezávislosti či nestrannosti soudní moci, bude muset předtím pečlivě analyzovat okolnosti konkrétního případu a zvažovat, zda je takový zásah do základního práva v demokratické společnosti absolutně nezbytný. Přitom bude muset reflektovat úvahy vyslovené v bodu 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10, že „veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (t. j. automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí i úvaha uvedená v bodě 45. citovaného nálezu: „případná veřejná diskuse (zejména odborná), nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení.
Příslušný orgán veřejné moci tedy bude muset přihlížet i k případně již probíhající veřejné diskusi, tedy zda ta sama již nese určité prvky zvýšeného rizika, že by v případě poskytnutí nepravomocného rozsudku mohla zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Rovněž bude muset být reflektována intenzita naplnění zájmu na poskytnutí pravomocného rozsudku. „Smyslem a účelem práva na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována – a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole – nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních.“
Z uvedených argumentů – a nejen z nich - plyne, že odepření poskytnout nepravomocný rozsudek se zřetelem na ochranu nezávislosti a nestrannosti soudní moci bude moci být spíše výjimkou, než pravidlem. Existenci takové výjimky bude zapotřebí – jak již bylo uvedeno - přesvědčivě odůvodnit; jednotlivci pak je zajištěna ochrana ve správním, případně v ústavním soudnictví.
Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele z důvodu aplikace protiústavního ustanovení (zrušeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10), tedy a priori (paušálně) vyloučil možnost poskytnout stěžovateli nepravomocný rozsudek, porušil tím jeho základní právo garantované čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej zrušil.
Jak plyne již z odůvodnění tohoto nálezu v bodě VII., Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá závěr Nejvyššího správního soudu, zda stěžovatelem požadovaný(é) rozsudek(ky) musí být poskytnuty (tedy nepředjímá ani vyhovění kasační stížnosti), čili zda jde v konkrétním případě o ústavně konformní výjimku z povinnosti poskytovat informace o své činnosti či nikoli. Nejvyšší správní soud totiž v napadeném rozsudku nepoměřoval v kolizi stojící ústavní hodnoty a pouze paušálně poskytnutí nepravomocných rozsudků vyloučil, čímž ústavně nepřípustně upřednostnil a priori jednu ústavní hodnotu před druhou. Tedy, otázka poměřování v rozporu stojících hodnot v dosavadním řízení zatím vůbec nebyla posuzována, takže Ústavní soud nemá v tomto směru - z hlediska ústavnosti – co hodnotit; svým případným vyjádřením k této otázce by předbíhal její posouzení obecným soudem. Je nyní na jiných orgánech veřejné moci než na Ústavním soudu, aby se touto otázkou zabývaly (srov. metodologicky obdobně judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. I. ÚS 260/06). Zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu. Je ovšem možné, že v mezidobí už požadované rozsudky nabyly právní moci, čímž by celá - ústavní stížností předestřená otázka - odpadla.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1885/09, ze dne 5. 5. 2010
18.06.2010 00:02
ÚS: K zákazu přepjatého formalismu v restitučních věcech
Při posuzování restitučních nároků je nutno vždy sledovat naplnění účelu restitučního zákona, tedy i v případě zákona č. 229/1991 Sb. je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Restituční zákon sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. § 11, pozemky vydat nelze.
Pokud obecný soud nedostatečně zjistil skutkový stav a pouze dovodil, že nárokované pozemky tvoří jeden urbanistický celek a nevypořádal se s otázkou, zda se skutečně a v celém rozsahu jedná o pozemky zastavěné stavbami, bránícími vydání pozemků, nemohlo tak ani dojít k řádnému právnímu posouzení věci.
Nejvyšší soud, který nesporná pochybení odvolacího soudu zcela pominul a ve svém rozhodnutí v podstatě jen zjednodušeně a formalisticky uvedl, že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejde o případ, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování a ani nebylo shledáno, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení, porušil právo účastníků řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož došlo i k zásahu do práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2896/09, ze dne 29. 4. 2010
18.06.2010 00:01
ÚS: Kolize práva na obhajobu a zájmu na ochraně informací
Analytická právní věta
Kolizi práva na obhajobu a zájmu státu na ochraně utajovaných informací, do které vstupuje ústavněprávní povinnost České republiky dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, je třeba posuzovat jednak na základě aplikace principu proporcionality a jednak na základě principu priority ústavně konformního výkladu před derogací. Ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti je proto třeba aplikovat tak, aby byly respektovány principy spravedlivého procesu a presumpce neviny, jakož i mezinárodní závazky České republiky.
PRÁVNÍ VĚTY
V Dohodě mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací ze dne 6. března 1997, uveřejněné Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 75/2001 Sb. m. s., se smluvní strany NATO zavázaly chránit a zabezpečovat utajované informace, jež mají původ v NATO (čl. 1. bod I) a zajistit, aby všechny osoby, které mají jejich státní příslušnost a plnění jejich služebních povinností vyžaduje přístup, nebo osoby, které mohou mít přístup k informacím označeným stupněm utajení DŮVĚRNÉ a vyšším, byly před plněním svých povinností příslušně prověřeny (čl. 3 odst. 1). Česká republika, která převzala vůči svým spojencům mezinárodní závazky stran utajení některých důležitých a citlivých informací, splnila svoji povinnost tím, že přenesla tyto své mezinárodní závazky ustanovením § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, do vnitrostátního práva, aby zajistila jeho pomocí utajení odpovídajících informací cizí moci.
Zrušením ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb. by se prostor pro zpřístupnění utajovaných informací NATO neotevřel, ty by byly i nadále pod ochranou platné mezinárodní smlouvy a z ní vyplývajícího závazku podle čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. Nelze než konstatovat, že i pro projednávaný případ platí principy spravedlivého procesu a presumpce neviny, takže orgány činné v trestním řízení nemohou použít jako důkaz nic, k čemu by odepřely obhajobě přístup, což mimochodem platí i o soudu samotném, pro který nelze v daném případě s ohledem na jasnou dikci smlouvy uplatnit ani ustanovení § 58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. Mezinárodní závazek má přednost a je na orgánech činných v trestním řízení, zda dokáží vést trestní řízení i při jeho zachování anebo od takového řízení budou muset upustit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 7/09, ze dne 4. 5. 2010