// Profipravo.cz / Pracovní úraz, nemoc z povolání

Pracovní úraz, nemoc z povolání

29.08.2023 00:01

Odškodnění pozůstalých zaměstnance nad rámec stanovený právními předpisy

I. Za právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2020 zaměstnavatel hradil (zavázal se hradit) jednorázové odškodnění pozůstalých nad rámec stanovený právními předpisy ve smyslu ustanovení § 4 vyhlášky č. 125/1993 Sb., poskytl-li odškodnění (zavázal se je poskytnout) někomu jinému než pozůstalému manželovi, nezaopatřenému dítěti nebo (jestliže s ním žili v domácnosti) rodičům zemřelého zaměstnance, anebo ve výši, která s ohledem na konkrétní okolnosti přesahuje míru újmy oprávněných osob (danou především kvalitou a intenzitou vzájemného vztahu zemřelého zaměstnance a oprávněných osob, popř. dalšími specifickými okolnostmi případu jako jsou například mimořádné okolnosti úmrtí zaměstnance, nízký věk oběti či pozůstalých, závislost pozůstalých na zemřelém a hlubší citové strádání pozůstalých apod.); jednorázové odškodnění pozůstalých, které zaměstnavatel hradil (zavázal se hradit) nad částku základní výše odškodnění 240 000 Kč, není plněním nad rámec stanovený právními předpisy, odpovídá-li míře újmy odškodňované oprávněné osoby.

II. Právo na náhradu škody (újmy) vzniklé úmrtím zaměstnance, k němuž došlo v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, hrazené do 31. 12. 2020 jednorázovým odškodněním pozůstalých (srov. § 378 zák. práce, popř. § 271i zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2020) a od 1. 1. 2021 jednorázovou náhradou nemajetkové újmy pozůstalých (srov. § 271i zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2021), pozůstalým vzniká v okamžiku smrti zaměstnance. Přechodné ustanovení Čl. II zákona č. 285/2020 Sb. zvláštní úpravu ve vztahu k nové úpravě obsažené v ustanovení § 271i zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2021 neobsahuje.

Z uvedeného proto vyplývá, že zemřel-li zaměstnanec v době do 31. 12. 2020, vzniká pozůstalým zaměstnance nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých, který se posuzuje podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020, a že pozůstalým zaměstnance, který zemřel po 31. 12. 2020, vzniká nárok na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých, jejíž poskytnutí se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2021.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1124/2022, ze dne 26. 5. 2023

11.08.2023 00:06

ÚS: Prokazování změny poměrů poškozeného zaměstnance

Domáhá-li se zaměstnavatel úpravy (zproštění) povinnosti platit poškozenému (zaměstnanci) náhradu za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti, musí on (nikoliv zaměstnanec) prokázat změnu poměrů poškozeného (zaměstnance), které byly rozhodující pro určení výše náhrady, nikoli pouze existenci okolnosti, pro niž by zaměstnanec nebyl schopen danou práci konat. Nerespektují-li obecné soudy toto rozložení důkazního břemene, poruší tím práva poškozeného (zaměstnance) na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s jeho právem na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 463/23, ze dne 27. 6. 2023

19.07.2023 00:02

Nepřidělování práce po neplatném rozvázání pracovního poměru

Je-li důvodem nepřidělování práce zaměstnanci (v době od oznámení trvání na dalším zaměstnávání do právní moci rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru) ztráta zdravotní způsobilosti zaměstnance pro pracovní úraz, je nutné rovněž posoudit, zda mu požadované plnění nenáleží z jiného právního důvodu – z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Ačkoliv v projednávané věci zaměstnanec svůj žalobou uplatněný nárok hodnotí jako právo na náhradu mzdy „z neplatného rozvázání pracovního poměru“, není právní hodnocení náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), neboť platí zásada iura novit curia. Žalobci postačí, uvede-li skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok. Pro vymezení předmětu řízení je tak podstatné tvrzení zaměstnance, že mu jde o náhradu mzdy za to, že mu zaměstnavatelka (v době od oznámení trvání na dalším zaměstnávání do právní moci rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru) nepřidělovala práci, přičemž pozbyl-li (i v celém tomto období) dlouhodobě pracovní schopnost (způsobilost), stalo se tak v důsledku pracovního úrazu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1410/2022, ze dne 19. 4. 2023

22.03.2023 00:02

Pojistné plnění z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu

Protože § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. zakládá zaměstnavateli právo na pojistné plnění právě jen v případě, že zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce, na povinnost zaměstnavatele, jenž je zároveň tzv. třetí osobou ve smyslu § 55 odst. 1 věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění, nahradit podle tohoto ustanovení zdravotní pojišťovně náklady vynaložené na zdravotní péči poskytnutou zaměstnanci a hrazenou ze zdravotního pojištění, se tudíž zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nevztahuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3078/2021, ze dne 8. 12. 2022

26.01.2023 00:02

Zjištění průměrného hrubého měsíčního výdělku dle § 356 odst. 2 ZP

Pod pojmem týdenní pracovní doby ve smyslu ustanovení § 356 odst. 2 věta druhá zák. práce je nutné rozumět dobu, kterou byl zaměstnavatel povinen zaměstnanci rozvrhovat v rozhodném období. Může se jednat o stanovenou týdenní pracovní dobu, zkrácenou týdenní pracovní dobu nebo kratší pracovní dobu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2483/2021, ze dne 26. 10. 2022

26.01.2023 00:01

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Podle ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví, jak vyplývá z ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce, zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo k úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

Má-li dojít ke stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za jednotlivé dny, v nichž zaměstnavatel nepřiděloval zaměstnanci práci z důvodu, že zaměstnanec ztratil zdravotní způsobilost ke sjednané práci z důvodu pracovního úrazu, a zároveň zaměstnavatel neměl možnost převést zaměstnance na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, je nevýznamná úvaha o „nějakém dosažitelném pravděpodobném výdělku“ zaměstnance, jenž je stále u (odpovědného) zaměstnavatele zaměstnán. Rozsah práce, kterou zaměstnanec neodpracoval (a v němž tedy došlo ke ztrátě výdělku), je dán tím, v jakém rozsahu mu byl zaměstnavatel povinen přidělovat práci ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a § 34b odst. 1 zák. práce. Pro určení doby, po kterou docházelo ke ztrátě na výdělku, není proto významné, zda zaměstnavatel nařídil či požadoval práci přesčas.

Invalidní důchod se poskytuje v měsíční výši [srov. § 41 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)]. Vznik nároku na invalidní důchod nezávisí na tom, jestli pojištěnec stále pracuje, či nikoliv (srov. § 38 zákona o důchodovém pojištění), a pojištěnci vzniká nárok (stejně jako se mění jeho výše či nárok zaniká) k určitému dni bez ohledu na to, zda jde u pojištěnce o den pracovní, či nikoliv (srov. § 54 a § 56 zákona o důchodovém pojištění). Proto i při stanovení náhrady za ztrátu výdělku (za jednotlivé dny) je nutné vycházet z poměrné části invalidního důchodu připadající na kalendářní den, a nikoliv na den pracovní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2483/2021, ze dne 26. 10. 2022

02.03.2022 00:01

Zproštění odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem

Pakliže bylo jedinou příčinou vzniku smrtelného pracovního úrazu zaměstnance neuposlechnutí výslovného, jednoznačného a (ve vztahu ke konkrétní situaci) srozumitelného pokynu, vztahujícího se k zajištění bezpečnosti práce, přichází v úvahu úplné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem zaměstnance. Liberace však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn vztahující se k zajištění bezpečnosti práce byl s ohledem na konkrétní poměry zaměstnance pro něj srozumitelný a zároveň dodržení (resp. dodržování) takového pokynu bylo (s přihlédnutím ke konkrétním poměrům zaměstnavatele, dále ke konkrétní situaci, za níž byl pokyn vydán) kontrolováno.

Podmínka, že „znalost a dodržování (pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“, samozřejmě neznamená, že je povinností zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci neporušují příslušné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž, opětovně podle konkrétních poměrů a podmínek zaměstnavatele a charakteru (rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce, reálně vyhodnotit bezpečnostní rizika a tomu přizpůsobit kontrolní činnost tak, aby se tato rizika pokud možno eliminovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, ze dne 24. 11. 2021

21.02.2022 00:02

Náhrada nemajetkové újmy při úmrtí následkem pracovního úrazu

Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce, nelze rozšiřovat prostřednictvím ustanovení § 2959 o. z. Jednorázové odškodnění pozůstalých podle ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce proto družce zaměstnance nenáleží; ta se však v případě úmrtí svého druha následkem pracovního úrazu může domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do jejího práva na soukromí v souvislosti s úmrtím jejího druha za podmínek uvedených v § 2910 větě první o. z. Povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má přitom jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2669/2021, ze dne 23. 11. 2021

02.11.2021 00:02

Náhrada škody vzniklé pracovním úrazem v případě konkursu zaměstnavatele

Byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, je podle právní úpravy obsažené v insolvenčním zákoně (účinném od 1. 1. 2008) osobou, vůči níž se uplatňují pohledávky zaměstnance na náhradu škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (jakožto pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), insolvenční správce, a nikoliv dlužník (zaměstnavatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs). Na tom nic nemění ani skutečnost, že zaměstnavatel má z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání i v době po prohlášení konkursu právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Tato skutečnost znamená (jen), že zdrojem uspokojení pohledávky zaměstnance na náhradu škody vzniklé mu pracovním úrazem (nemocí z povolání) bude pojistné plnění příslušné pojišťovny, a to i v případě, že insolvenční správce uspokojí tuto pohledávku zaměstnance přímo z majetkové podstaty dlužníka (zaměstnavatele), neboť v takovém případě je příslušná pojišťovna povinna vydat do majetkové podstaty to, co by jinak plnila poškozenému zaměstnanci.

Pasivně věcně legitimován v řízení o náhradu škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem je tedy v případě, že byl na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, insolvenční správce, a nikoliv dlužník (zaměstnavatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2113/2020, ze dne 29. 7. 2021

18.03.2021 00:02

Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu

I. Význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

II. V projednávané věci je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní. Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 16. 12. 2020

15.12.2020 00:00

Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem

Je-li úraz zaměstnance (mechanismus jeho vzniku) následkem porušení existujícího pokynu k zajištění bezpečnosti práce, jinak řečeno, je-li dána příčinná souvislost mezi úrazem zaměstnance a porušením pokynu k zajištění bezpečnosti práce, nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce, i kdyby (v obecné rovině) chování zaměstnance by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1798/2020, ze dne 15. 9. 2020

28.07.2020 00:00

Okolnosti vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů

Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně. Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem.

V projednávané věci bylo významné, zda a popřípadě v jakém rozsahu se na vzniku nákladů vynaložených zdravotní pojišťovnou na ošetření a léčení jejího pojištěnce a zaměstnance žalovaného zaměstnavatele, k němuž došlo v důsledku poškození jeho zdraví pracovním úrazem, podílelo – vedle porušení povinností zaměstnavatele – jednání zaměstnance spočívající v tom, že v době úrazu (v okamžiku pádu ze střechy skladu) neměl nasazenu ochrannou přilbu, neboť v tomto rozsahu by povinnost zaměstnavatele k náhradě nákladů podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nemohla být dána. Významné naopak nebylo, zda zaměstnanec tímto svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 270 zákoníku práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz.

Z toho též plyne, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3845/2019, ze dne 29. 4. 2020

16.06.2020 00:01

Příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody na výdělku

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.

Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě zjištění nemoci z povolání zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance v důsledku objektivní skutečnosti, která je důvodem ztráty (snížení) výdělku, a bez níž by ke ztrátě výdělku nedošlo. Z hlediska náhrady ztráty na výdělku je proto nepochybně významné, zda důvodem této ztráty byly následky nemoci z povolání; jakákoliv dohoda účastníků o důvodech a způsobu skončení pracovního poměru je z tohoto hlediska bez významu. Významné jsou důvody, které zde skutečně byly v době vzniku škody a které tehdy ztrátu na výdělku skutečně způsobily; přihlížet nelze ke skutečnostem, které by sice bývaly mohly ztrátu způsobit, ale které v dané době důvodem ztráty nebyly, protože skutečnosti, které již nastaly (které se reálně staly a v dané době byly příčinou následku) nelze zpětně změnit. Proto ojedinělé formální vyjádření vyňaté ze souvislostí a přijaté bez přihlédnutí k objektivně existujícím skutečnostem nemůže být způsobilým důvodem pro závěr o existenci příčinné souvislosti.

Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku není významné, jak se o této skutečnosti účastníci pracovního vztahu mezi sebou dohodli nebo ojedinělé formální vyjádření vyňaté z dalších souvislostí, nýbrž jen závěr vycházející z objektivně daných skutečností vnějšího světa.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2671/2019, ze dne 16. 3. 2020

10.06.2020 00:02

Náhrada nemajetkové újmy v případě úmrtí následkem pracovního úrazu

I. Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náleží jen osobám taxativně vyjmenovaným v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce a žádným dalším pozůstalým po zaměstnanci je nelze poskytnout; zaopatřenému dítěti zaměstnance proto nepřísluší. Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce, nelze rozšiřovat ani prostřednictvím ustanovení § 2959 o. z.

II. Způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je v současné době možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a násl. o. z. Povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá. Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí ustanoveními § 2951 a násl. o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 710/2019, ze dne 10. 3. 2020

27.05.2020 00:00

Uspokojení nároků z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu

Zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly na jiného zaměstnavatele (jako je tomu například v případě zániku právnické osoby po ukončení likvidace), je povinen uspokojit nároky zaměstnanců z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vzniklé v době do 31. 12. 1992, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zák. práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, stát (neuspokojil-li je orgán provádějící likvidaci zaměstnavatele); v ostatních případech má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel. Skutečnost, zda se jedná o nároky, které zaměstnanci „vznikly“ před, nebo až po zániku zaměstnavatele, je přitom nerozhodná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3765/2018, ze dne 25. 2. 2020

21.04.2020 00:02

Činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy zaměstnance

I. Za plnění pracovních úkolů je považována rovněž činnost vykonávaná bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, nepotřebuje-li k ní zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, za předpokladu, že jde o činnost konanou pro zaměstnavatele. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 zák. práce, je přitom rozhodující, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.

II. Ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce umožňuje zaměstnavateli zamezit tomu, aby činnost vykonávaná zaměstnancem bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance (z jeho vlastní iniciativy), byla považována za plnění jeho pracovních úkolů, zákazem výkonu této činnosti.

Takový zákaz může být zaměstnavatelem učiněn jen výslovně; jiným způsobem – má-li mít právní účinky stanovené v § 273 odst. 2 zák. práce – učiněn být nemůže, a to ani kdyby jiný než výslovný způsob projevu vůle nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnavatel projevit. Výslovný zákaz zaměstnavatele musí být adresován zaměstnanci, kterého se týká, a musí z něj být zřejmá činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje.

III. Se závěrem odvolacího soudu, že pokyn zaměstnavatele, aby zaměstnanec pro něj přestal v daný den vykonávat práci, spolu s označením stroje, na němž se zaměstnanci stal úraz, cedulí „mimo provoz“ a odpojením stroje od přívodu elektrické energie, byl „zjevným a jasným pokynem výslovného zákazu práce“ ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.

Pokyn zaměstnavatele, aby zaměstnanec „šel domů“, vydaný poté, co zaměstnanci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“, kterou pro zaměstnavatele podle jeho pokynů prováděl, nepředstavuje zákaz výkonu činnosti zaměstnance na stroji (kapovací pile) ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce, neboť uvedený pokyn zaměstnavatele takový výslovný zákaz neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje.

Při posuzování pokynu, aby zaměstnanec „šel domů“, nelze odhlédnout ani od okolností, za kterých byl pokyn vydán – zejména od toho, že zaměstnanci došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“ a že bez dalšího materiálu nemohl ve své pracovní činnosti pokračovat – a které tento pokyn reflektoval. Za těchto okolností (a za situace, kdy jiný zaměstnanec, který měl prkna nařezat, nebyl v práci) se zaměstnanec, který měl daného dne vykonávat práci až do 15:30 hodin, neměl důvod domnívat, že zaměstnavatel by nesouhlasil s tím, aby si chybějící materiál opatřil sám pořezáním dřeva na volně přístupné kapovací pile, zejména když mu nedlouho před tím přidělil práci spojenou s použitím svařovacího zařízení a brusky, které nepochybně rovněž mohou být potenciálním zdrojem úrazu. Okolnost, že kapovací pila byla označena cedulí „mimo provoz“ a odpojena od přívodu elektrické energie, by mohla mít význam při posuzování, zda a popřípadě v jakém rozsahu se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem podle ustanovení § 367 zák. práce, sama o sobě (ani ve spojení s pokynem zaměstnavatele, aby zaměstnanec „šel domů“) však nemůže vést k závěru, že řezání dřeva na kapovací pile zaměstnanec prováděl proti výslovnému zákazu zaměstnavatele a že tato jeho činnost, kterou vykonával z vlastní iniciativy, proto nebyla plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2034/2019, ze dne 21. 1. 2020

25.03.2020 00:01

Liberace zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz

Podmínka pro liberaci zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz, spočívající v tom, že zaměstnavatel též znalost a dodržování právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci soustavně vyžadoval a kontroloval, není bez dalšího splněna tehdy, jestliže poškozený zaměstnanec byl s obsahem této normy bezpečně seznámen a norma byla dodržována, neboť „v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo a navíc žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalované na stejné pozici údržbáře, kdy nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby se zvýšenou pozorností sledoval, zda žalobce při práci se normou řídí“.

V případě, kdy se zaměstnavatel brání existencí liberačních důvodů, je třeba nejprve prokázat, že poškozený zaměstnanec byl řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a že jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Důkaz o splnění všech uvedených podmínek je tak condicio sine qua non možnosti dílčího či úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem. Závěr odvolacího soudu, že z tohoto hlediska je významná „…spíše faktická situace, zda zaměstnavatel kontroloval, zda se podle těchto předpisů postupuje i v praxi…“ je z obecného hlediska sice zcela správný, avšak další závěr, tedy, že „…to, že byla tato norma dodržována a postupovalo se podle ní i v praxi, může být dovozeno i z toho, že v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo…“ v situaci, kdy soud prvního stupně jednoznačně uzavřel, že „…bylo vyvráceno, že by žalovaná přezkušovala zaměstnance, ať již na závěr školení, či později…Žalovaná nikterak systematicky nekontrolovala dodržování bezpečnostních norem…“, nic o průkazu soustavné kontroly a vyžadování dodržování bezpečnostních předpisů nevypovídá, ba právě naopak, je pouhou domněnkou, která, ve světle zjištění soudu prvního stupně, nemůže obstát. Takový závěr nemůže být považován za důkaz „prima facie“ a již vůbec ne za notorietu. Závěr odvolacího soudu, na kterém založil možnost částečné liberace zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz, tak není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3706/2019, ze dne 5. 12. 2019

24.02.2020 00:02

Škoda vzniklá úrazem při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru

Vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Utrpí-li při takto fakticky vykonávané práci škodu úrazem, vzniká mu právo na náhradu škody; úraz utrpěný v rámci faktického pracovního poměru se posuzuje jako pracovní úraz.

Na škodu vzniklou úrazem, který zaměstnanec utrpěl při výkonu práce konané pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 26. 11. 2019

04.07.2019 00:01

Náhrada za věcnou škodu při pracovním úrazu

Podle ustálené judikatury soudů je věcnou škodou podle ustanovení § 271e zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl zaměstnanec na sobě či při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena, nýbrž i další škody vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které nelze zahrnout pod některý z ostatních specificky upravených dílčích nároků. Jedná se tedy o majetkovou újmu, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného, a může jít například o případy náhrady škody vzniklé zaměstnanci, který v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nemůže zcela nebo zčásti vykonávat práce ve své domácnosti a musí si k jejich výkonu zjednat za úplatu cizí osobu.

Pod pojem věcné škody je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z jiných dílčích nároků odškodnění. Je tedy možné odškodnit jakékoli zmenšení majetku poškozeného, které vzniklo v důsledku události, s níž zákon spojuje právo na náhradu škody. Není proto vyloučeno, aby jako věcná škoda byly uplatněny náklady na pořízení zvláštní pomůcky k zajištění mobility poškozeného, včetně motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nejsou-li uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ustanovení § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb.

Uplatněn může být i nárok na náhradu věcné škody spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na opravu zvláštního (ručního) ovládání motorového vozidla (včetně automatické převodovky, je-li součástí zvláštní úpravy vozidla), která je nezbytná k zajištění jeho funkčnosti. Bylo by v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech, kterým je nahradit poškozenému veškerou škodu, která mu vznikne poškozením zdraví pracovním úrazem, kdyby jako věcnou škodu bylo možné poškozenému nahradit náklady na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním ovládáním (nebyly-li zcela nebo zčásti uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ustanovení § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb.), nikoli však již náklady na opravy zvláštního ovládání spojené s jím nezaviněnými poruchami či opotřebením této zvláštní pomůcky, přestože by mu tyto náklady nevznikly, kdyby nedošlo ke škodní události (úrazu), jejímž důsledkem byla opodstatněná potřeba poškozeného používat uvedenou zvláštní pomůcku k zajištění své mobility, a přestože jsou opravy zvláštního ovládání hospodárnější a méně zatěžující odpovědný subjekt než pořízení nové zvláštní pomůcky. Důvodem pro odmítnutí náhrady nákladů na nezbytné opravy zvláštního ovládání motorového vozidla jako věcné škody nemůže být ani to, že zákon č. 329/2011 Sb. zakládá osobám s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nikoli však nárok na příspěvek na opravy tohoto ovládání. Okolnost, že zákon č. 329/2011 Sb. neumožňuje poskytnutí příspěvku na opravu zvláštního ovládání motorového vozidla, znamená pouze to, že poškozeným vynaložený (potřebný) náklad představuje věcnou škodu v celém rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2/2019, ze dne 28. 3. 2019

26.06.2019 00:00

Ztráta na výdělku z důvodu nemoci z povolání při péči o blízkou osobou

Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) z důvodu péče o blízkou osobu příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování zpravidla vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení § 195 odst. 3 větě první zák. práce; „výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 195 zák. práce. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.

Ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a uvedeným pravděpodobným výdělkem (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť i v době péče o blízkou osobu brání zaměstnanci, který pro nemoc z povolání není schopen konat dosavadní práci, následky nemoci z povolání, aby dosahoval takový výdělek, jaký měl před poškozením zdraví touto nemocí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4262/2018, ze dne 19. 3. 2019