// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků
Přistoupení, záměna účastníků
23.09.2021 00:00
Osvědčení existence subjektu vstupujícího do řízení
Je-li základním předpokladem účasti subjektu v soudním řízení jeho způsobilost být účastníkem řízení, tedy mít práva a povinnosti, pak jeho vstup do řízení na místo žalobce může být soudem podle § 107a odst. 2 o. s. ř. za splnění tam uvedených podmínek připuštěn pouze tehdy, jestliže ten, kdo má do řízení vstoupit, má způsobilost být účastníkem řízení, a to v okamžiku rozhodování soudu. Způsobilost být účastníkem řízení je totiž procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek jinak vždy vede k zastavení řízení.
Navrhuje-li žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupil nabyvatel práva, o něž v řízení jde, je povinen osvědčit splnění podmínek § 107a o. s. ř., včetně existence subjektu, který má do řízení vstoupit. To, jakým způsobem má být v tom kterém případě právní subjektivita osvědčena, závisí na právní formě subjektu, jenž má do řízení vstoupit. V případě právnické osoby je nepochybně dokladem její existence aktuální výpis z veřejného rejstříku, neboť listiny osvědčující existenci takové osoby v minulosti nemusí mít vypovídací hodnotu ve vztahu k době, kdy soud rozhoduje. Jde-li o zahraniční právnickou osobu, musí být doklad o její existenci předložen v českém jazyce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1226/2021, ze dne 8. 6. 2021
21.11.2019 00:02
Změna žalovaného v řízení o odporové žalobě dle § 267a odst. 1 o.s.ř.
Okruh účastníků řízení o odporové žalobě podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. je dán zákonem (je přímo odvozen od aktuálních účastníků exekuce).
Jestliže v dané věci soudní exekutor v rámci exekuce rozhodl o procesním nástupnictví až po podání žaloby podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. (proto, že žalovaná převedla smlouvou o postoupení pohledávky předmětnou pohledávku na třetí osobu), stala se po právní moci rozhodnutí tato třetí osoba (nová oprávněná) účastníkem řízení o odporové žalobě (žalovanou) ze zákona, aniž by o tom mělo být jakkoliv rozhodováno a soud (soudní exekutor) má bez dalšího jednat jako se žalovaným s tím, kdo v exekuci vystupuje jako oprávněný. To platí bez ohledu na skutečnost, že k postoupení pohledávky došlo před podáním této žaloby. Došlo-li tedy v průběhu exekuce k tomu, že exekutor po podání žaloby podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. začal v exekuci na místo původní žalované jednat s někým jiným, není na místě rozhodovat o návrhu žalobkyně na záměnu účastníků podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř., protože nový věřitel (nový oprávněný) účastníkem řízení o žalobě podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. již je, a řízení o návrhu žalobkyně podle § 92 odst. 2 o. s. ř. mělo být zastaveno
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2746/2019, ze dne 10. 9. 2019
14.02.2017 00:01
Přistoupení ručitele do řízení vůči dlužníku
Jestliže po zahájení řízení, v němž se věřitel domáhá splnění dluhu vůči dlužníku, nastane právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují vznik zajištění předmětného dluhu ručením, může žalobce navrhnout přistoupení ručitele do řízení jako dalšího žalovaného podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů – nositelů pasivní legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby. Není důvodu, proč by se tyto závěry neměly uplatnit též v případě, kdy nastane až v průběhu řízení vedeného proti dlužníku o splnění dluhu skutečnost, s níž právní předpisy pojí vznik zajištění uplatněné pohledávky ručením, tj. vznik dalšího, věcně souvisejícího, leč jiného závazku osoby odlišné od žalovaného dlužníka.
Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá; věcnou legitimací účastníků řízení řeší až v rozhodnutí ve věci samé. Je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný (nepochybný). Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (s výjimkou jejího zjevného nedostatku) nelze vyřešit ani otázku věcné legitimace dosavadního účastníka řízení. Soud nemůže přebírat odpovědnost žalobce za volbu žalovaného a naopak by zásadně měl respektovat postup žalobce odůvodnitelný procesní obezřetností.
Závěr, že žalobci návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledují obejití institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., v souzené věci spolehlivě dovodit nelze. Zkoumat, zda přeměna žalované společnosti měla či nikoliv za následek přechod předmětného závazku na novou společnost, soud pro účely rozhodnutí o návrhu podle § 92 odst. 1 o. s. ř. nemůže (jde o otázku pasivní věcné legitimace, kterou lze řešit až v rozhodnutí o věci samé) a z úpravy obsažené v § 257 odst. 1 věty první zákona č. 125/2008 Sb. vyplývá, že v případě, že dlužníkem zůstala i po přeměně žalovaná, stala se nová společnost ručitelem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, ze dne 30. 11. 2016
17.09.2014 00:00
Vedlejší účastenství v řízení o tzv. akcionářské žalobě po prohlášení konkursu
Osoba, která podala před prohlášením konkursu na majetek společnosti za společnost tzv. akcionářskou žalobu podle § 182 odst. 2 obch. zák. a zastupovala ji v soudním řízení, má poté, co byl na majetek společnosti prohlášen konkurs a po návrhu insolvenční správkyně na pokračování v řízení se insolvenční správkyně stala žalobkyní namísto původně žalující společnosti podle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona, právní zájem na výsledku řízení, jenž je podmínkou pro vedlejší účastenství ve smyslu § 93 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1839/2014, ze dne 28. 7. 2014
18.12.2013 00:02
Posuzování věcné legitimace při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka
I. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) neposuzuje soud otázku jeho věcné legitimace. Uvedený závěr se nepochybně prosadí i v situaci, kdy v řízení nejsou pochyby o tom, že osoba, která má do řízení vstoupit jako další žalovaný, je ve věci pasivně legitimována, ale (jen) o tom, zda nárok, který je předmětem řízení, byl (vůči této osobě) uplatněn včas.
II. Proto i při rozhodování o přistoupení dlužníka v reorganizaci jako dalšího žalovaného do řízení, v němž se přihlášený věřitel (jako žalobce) domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako žalovanému) určení pravosti, výše nebo pořadí své nevykonatelné pohledávky, není významné, zda vůči dlužníku v reorganizaci přihlášenému věřiteli uplynula lhůta k podání incidenční žaloby před podáním návrhu na přistoupení dlužníka v reorganizaci do řízení.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, návrh na přistoupení dlužníka jako dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného učinil žalobce ještě před zahájením jednání. Za tohoto stavu neobstojí závěr insolvenčního soudu, že připuštění přistoupení dlužníka do řízení by bylo „neekonomické“. V době podání návrhu ještě nebylo zahájeno jednání a insolvenční soud ani nezapočal s dokazováním. Podmínky pro vyhovění návrhu na připuštění přistoupení dlužníka do řízení jako dalšího žalovaného tak ve světle výše formulovaných závěrů byly splněny.
Zbývá dodat, že úvaha odvolacího soudu (o tom, zda návrh na přistoupení dlužníka do řízení byl učiněn včas), nemá místo při rozhodování dle § 92 odst. 1 o. s. ř. a je vyhrazena věcnému posouzení žalobou uplatněného nároku (rozhodnutí o žalobě).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 25/2013, ze dne 28. 11. 2013
11.05.2012 00:00
K tzv. alternativnímu hromadění žalob proti více osobám
Nemá-li žalobce potřebnou jistotu o tom, která z více osob má ve věci tzv. pasivní legitimaci, zákon mu umožňuje podat žalobu proti všem v úvahu přicházejícím osobám; také v tomto případě ovšem platí, že musí být ze žaloby patrno, jaká práva uplatňuje proti každému ze žalovaných, popřípadě že požaduje po více (všech) žalovaných poskytnutí plnění solidárně (společně a nerozdílně) nebo tak, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních.
Požadovala-li žalobkyně zaplacení částky po "žalované 1) nebo žalované 2)", představuje její procesní úkon podle svého obsahu tzv. alternativní hromadění žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované. Občanský soudní řád takovéto "alternativní" označení žalovaných nepřipouští. Žaloba, kterou by se žalobce domáhal, aby mu stejnou povinnost splnilo alternativně více žalovaných, by byla z hlediska ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. neurčitá a pokud by ani postupem podle § 43 o. s. ř. tato vada nebyla odstraněna, musel by soud žalobu odmítnout. Proto je rovněž nepřípustné provádět změny v okruhu účastníků, které by vedly k alternativnímu hromadění žalob.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, ze dne 19. 4. 2012
26.03.2012 00:00
K objektivní kumulaci nároků
O změnu žaloby nejde v případě, kdy žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a dojde tak k tzv. objektivní kumulaci nároků; uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu. Soud v takovém případě nemůže rozhodnout o nepřipuštění „změny návrhu na zahájení řízení“ nebo „návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované“. Za předpokladu, že uplatněné nároky se ke společnému projednání nehodí, přichází v úvahu postup podle § 112 odst. 2 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2913/2011, ze dne 15. 3. 2012
14.03.2012 23:43
Rc 3/2011
K návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení vázanému na podmínku (že žaloba bude vůči původnímu žalovanému zamítnuta) soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008)
13.07.2011 00:00
Ke stavu řízení v případě záměny účastníka a procesního nástupnictví
Ten, kdo vstoupí do řízení jako procesní nástupce podle § 107a odst. 1 o. s. ř., musí přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jeho nástupu do řízení; na předchozí průběh řízení včetně dokazování tak nemá žádný vliv.
Zatímco u procesního nástupnictví se vychází z toho, že nástupce vstupuje nejen do hmotněprávních, ale i do procesních vztahů předchůdce, u záměny účastníka je situace jiná; dojde-li k záměně, je třeba provést dokazování znovu, neboť nový účastník není k předchozímu účastníkovi v žádném vztahu a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby např. nesl nepříznivé důsledky jeho procesních pochybení.
Toto rozlišení v právním postavení toho, kdo do řízení vstupuje na základě procesního nástupnictví na straně jedné a záměny na straně druhé je dáno tím, že zatímco v prvním případě do řízení vstupuje (údajný) hmotněprávní nástupce původního účastníka a tak nedochází ke změně hmotněprávního vztahu, o který v řízení jde, ve druhém případě je nadále projednáván vztah jiný a je tu jiný předmět řízení. V tomto případě by vázanost nového účastníka procesními úkony jeho předchůdce v řízení byla ve zjevném rozporu s právem na spravedlivý proces, zaručeným článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, ze dne 16. 6. 2011
13.07.2011 00:00
Ke zjištění souhlasu osob navržených k přistoupení na straně žaloby
Nevyhověl-li soud návrhu na přistoupení dalších účastníků na straně žalobkyně do řízení jen proto, že nebyl doložen souhlas těchto osob, aniž by v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu byli vyzváni k vyjádření se k navrhovanému přistoupení do řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4753/2010, ze dne 26. 1. 2011
09.02.2011 00:01
K účastenství v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění
I. Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle ustanovení § 183k obch. zák. je uvedeno mezi spory vypočtenými v ustanovení § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř., a spadá tudíž mezi tzv. řízení o některých otázkách obchodních společností podle ustanovení § 200e o. s. ř. V těchto věcech se účastenství řídí ustanovením § 94 odst. 1 větou první o. s. ř.
Ustanovení § 107a o. s. ř. přitom je použitelné pouze ve sporném řízení a v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (srov. § 250b odst. 2 o. s. ř.). V řízení, v němž se účastenství řídí ustanovením § 94 odst. 1 o. s. ř., se případná hmotněprávní sukcese se projeví bez dalšího v okruhu účastníků řízení, neboť účastenství je tu přímo spjato s tím, o čí práva nebo povinnosti má v řízení jít.
Nastala-li v průběhu tzv. nesporného řízení (jímž jsou i řízení vymezená v ustanovení § 200e o. s. ř.) právní skutečnost, s níž je spojen převod nebo přechod práva či povinnosti, o něž v řízení jde, nepoužije se ustanovení § 107a o. s. ř., ať už v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím, a soud nevydá rozhodnutí podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. Zjistí-li takovou skutečnost (nebo je-li soudu oznámena některým z účastníků), pokračuje v řízení s procesním nástupcem dosavadního účastníka poté, kdy o pokračování v řízení s procesním nástupcem uvědomí účastníky i procesního nástupce přípisem či usnesením o vedení řízení podle § 167 o. s. ř. V posuzované situaci není na místě ani postup podle § 94 odst. 3 o. s. ř., neboť uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení (ač tomu tak mělo být) od jeho zahájení.
II. Právo na zaplacení přiměřeného protiplnění v případě nuceného výkupu účastnických cenných papírů vzniká jejich vlastníkům v souladu s ustanovením § 183m odst. 2 obch. zák. již při splnění tam vymezených podmínek. V rozhodnutí, kterým bylo podle ustanovení § 183k obch. zák. přiznáno právo na jinou výši protiplnění, soud pouze deklaruje, jaká výše protiplnění je přiměřená; toto rozhodnutí tudíž nemá konstitutivní povahu.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2403/2010, ze dne 16. 11. 2010
09.02.2011 00:00
K účastenství v řízení o určení členství navrhovatele v družstvu
I. Řízení o určení, že navrhovatel je členem družstva (a nájemcem bytu), je řízením dle § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.
Dopadá na něj proto ustanovení § 200e a násl. o. s. ř., přičemž jde o tzv. řízení nesporné; účastenství na něm se přitom s ohledem na § 200e odst. 3 o. s. ř. řídí ustanovením § 94 odst. 1 o. s. ř. Z výslovného znění § 107a odst. 1 o. s. ř. přitom plyne, že toto ustanovení je použitelné jen v řízení sporném a v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.
II. Podal-li v posuzované věci navrhovatel návrh na vstup procesního nástupce do řízení, je nutné posoudit toto podání dle jeho obsahu - s ohledem na nespornou povahu řízení - jako návrh na vydání usnesení, jímž má být daný účastník přibrán do řízení, dle § 94 odst. 3 o. s. ř. a takto o něm i rozhodnout.
Je tomu tak proto, že k převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na J. N. došlo ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně o změně žaloby (kterou se navrhovatel původně domáhal určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva – členských práv a povinností člena družstva uzavřené mezi navrhovatelem a P. J.). Okruh účastníků se v projednávané věci změnil právě až v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby. Tak ovšem nastala situace, kdy se (změněného) řízení od jeho zahájení neúčastní J. N., ač o jeho právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Potud jde i o situaci odlišnou od té, kterou Nejvyšší soud posuzoval v usnesení ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 4554/2007.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4323/2009, ze dne 26. 10. 2010
31.01.2011 00:01
K hlavní intervenci v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky
Žaloba z hlavní intervence podaná osobami, které pohledávku nepřihlásily a jichž se popěrný úkon netýká, je v řízení o určení pravosti pohledávky pojmově vyloučena.
Na tom není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že pohledávka, kterou konkursní věřitel přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, (případně) měla svůj původ v činnosti sdružení (rozuměj sdružení, jehož členy byli přihlašovatel popřené pohledávky a hlavní intervent). Z hlediska řešení otázky účastenství ve druhé fázi konkursního řízení je totiž právně nevýznamné, zda přihlašovatel pohledávky je vskutku nositelem věcné legitimace (věřitelem) v rozsahu celé uplatněné pohledávky nebo pouze v rozsahu na něj připadajícího podílu; uvedená skutečnost je relevantní pouze z pohledu věcného posouzení důvodnosti žaloby o určení pravosti pohledávky, nikoli však jde-li o okruh účastníků dané fáze konkursního řízení.
Předmětem incidenčního sporu, k němuž se žaloba podle § 91a o. s. ř. vztahuje, je určení pravosti pohledávky, přičemž osobami, které mají (mohou mít) vztah k takovému předmětu sporu, jsou přihlašovatel popřené pohledávky a popírající správce konkursní podstaty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 617/2009, ze dne 21. 12. 2010
(posuzováno podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění)
12.12.2010 19:27
Rc 68/2010
Bylo-li pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného dle § 107a o. s. ř., ačkoliv tu byly podmínky pro záměnu účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř., soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení vychází ze závěru, že právo bylo uplatněno proti novému žalovanému (procesnímu nástupci) dnem zahájení řízení.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007)
09.12.2010 00:02
K přistoupení účastníka do nesporného řízení; k povaze řízení dle § 183i ObchZ
I. Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění za nucený výkup účastnických cenných papírů podle ustanovení § 183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku je nesporným řízením; nesporná povaha tohoto řízení se podává z ustanovení § 200e o. s. ř.
Přistoupení účastníka do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř. je přitom možné pouze v řízení sporném; to plyne z rozdílného charakteru řízení sporného a nesporného. V řízení sporném určuje okruh účastníků řízení žalobce. Naproti tomu v nesporném řízení podle § 200e o. s. ř. je soud povinen kdykoliv za řízení z úřední povinnosti zkoumat, zda se řízení opravdu účastní ti, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno, popřípadě zda se řízení neúčastní osoby, o jejichž právech a povinnostech se v řízení nejedná. Okruh účastníků tohoto řízení, kromě osoby navrhovatele, tak prostřednictvím institutů přibrání do řízení (§ 94 odst. 3 o. s. ř.) a ukončení účasti v řízení (§ 94 odst. 4 o. s. ř.) do značné míry ovlivňuje soud.
Závěr soudů obou stupňů, podle něhož navrhovatelky nejsou v daném řízení oprávněny navrhnout přistoupení dalších účastníků do řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř., je tedy správný.
II. Podá-li poté, co bylo zahájeno řízení o přezkoumání výše protiplnění proti hlavnímu akcionáři (ale dříve, než je pravomocně skončeno), návrh na určení přiměřené výše protiplnění či návrh na zaplacení protiplnění v požadované výši či doplacení poskytnutého protiplnění do požadované výše další akcionář, je nutno tento další návrh považovat za přistoupení k prvnímu řízení (Rc 112/2010).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4918/2009, ze dne 15. 9. 2010
26.07.2010 00:01
K přistoupení dalšího účastníka v odvolacím řízení
Přistoupení dalšího účastníka do řízení je možné jen ve sporném řízení v prvním stupni; v odvolacím řízení je vyloučeno.
Poté, co soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, nemůže být (z povahy věci) návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení úspěšný, neboť – bez ohledu na otázku hospodárnosti řízení - věc již nemůže být projednána a rozhodnuta v rámci (skončeného) řízení i vůči další osobě.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, ze dne 24. 6. 2010
21.06.2010 00:00
K obcházení institutu záměny účastníka ve sporu o zaplacení směnky
I ve sporu o zaplacení směnky platí závěr, dle kterého je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (viz Rc 1/2007).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4636/2009, ze dne 24. 2. 2010
10.09.2009 00:01
ÚS: Pojetí vedlejšího účastenství podle § 93 OSŘ
Analytická právní věta
Ačkoliv pojem právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není v zákoně blíže specifikován, a zákonodárce tak ponechává jeho interpretaci a aplikaci v konkrétním případě na úvaze soudu, soulad s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby výše uvedený právní zájem byl interpretován z hlediska existujícího právního zájmu třetí osoby na výsledku sporu ve vztahu k posuzovanému hmotnému právu, v konkrétním případě potom i s přihlédnutím k širším hodnotovým hlediskům vztahujícím se k projednávané věci.
PRÁVNÍ VĚTY
Z hlediska podstaty sporu je v prvé řadě namístě zdůraznit blízkou souvislost s obdobnou procesní problematikou, zkoumanou v již zmíněné věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 553/03, kde Ústavní soud, na rozdíl od soudů obecných, umožnil vstup VUT do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelů. Pokud tehdy Ústavní soud vyslovil, že soudy obou stupňů zvolily příliš restriktivní výklad ustanovení § 93 o. s. ř. a že nepřiměřeně formálně vyložily pojem „právní zájem na výsledku řízení“, lze v nyní zkoumaném případě podle názoru Ústavního soudu naopak konstatovat, že soudy postupovaly při výkladu nepřiměřeně extenzivně. Nezbývá proto, než znovu připomenout základní myšlenky, na kterých je dřívější nález založen, neboť obecné soudy se tohoto nálezu, i když z něj citovaly, nedržely, resp. vyvodily z něj závěry, které neobsahoval.
Ústavní soud připomněl, že pojem „právní zájem na výsledku řízení“ není v občanském soudním řádu (o. s. ř.) blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně občanské soudní řízení sporné.
Podstata tehdy (ve věci sp. zn. I. ÚS 553/03) řešené otázky spočívala v tom, zda nepřipuštění VUT do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných bylo porušením základních práv a svobod (žalovaných) stěžovatelů, kteří byli studenty VUT v době, kdy byl vytvořen psaný text (vyjádření nedůvěry), jejž stěžovatelé podepsali. Ústavní soud zdůraznil, že se k posuzované věci přímo vztahuje čl. 15 Listiny, který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby a zejména pak čl. 17, garantující základní politická práva, to znamená svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání realizuje tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. Tímto zákonem je dáno specifické postavení vysokých škol v našem státě, jako nejvyššího článku vzdělávací soustavy. Vzhledem k takto právně zakotvenému postavení, organizaci a činnosti vysokých škol bylo nutno podle Ústavního soudu souhlasit s názorem, že zákon o vysokých školách přímo zakotvuje úzké propojení vzájemných vztahů mezi studenty a učiteli vysoké školy, které je dáno jednak uspořádáním vnitřní samosprávy školy, jednak i působením vysoké školy navenek. Právní zájem VUT na výsledku sporu o ochranu osobnosti, ve smyslu ustanovení § 93 odst.1 o. s. ř., lze tak spatřovat v zájmu této vysoké školy na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů. Vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů podle Listiny a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanování, ani jinak postihováni za své názory vyslovené (dokonce) na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti VUT. Jak Ústavní soud uvedl, v této souvislosti není významné, že se dnes jedná o bývalé studenty VUT, protože podstata sporu se odvíjí od událostí v roce 1989, kdy studovali. Je třeba uvážit, že stěžovatelé (nyní bývalí studenti VUT) tehdy nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že dokument „Vyjádření nedůvěry“ podepsali za studenty - členy akademické obce VUT jako jejich mluvčí, tedy prezentovali stanovisko studentské obce v postupně se rozvíjejícím demokratickém procesu po listopadu 1989.
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že při posuzování otázky právního zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení nelze akcentovat pouze hledisko hmotněprávní, neboť právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř. je nutno posuzovat, v tomto konkrétním případě, rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech daného případu; připomněl, že bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že sám Parlament České republiky v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, považoval za nutné právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol - zásadně a urychleně změnit.
Pokud by obecné soudy pojímaly vedlejší účastenství takovým způsobem, jaký zaujaly v nyní řešeném případě, vytvořily by při použité extenzivní interpretaci situaci, kdy by ve sporech na ochranu osobnosti mohly vstupovat do řízení i celé rodiny, protože ze subjektivního hlediska mohou jejich členové (někdy) oprávněně pociťovat možný soudní výrok úkorně ve vztahu ke své osobě.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2036/08, ze dne 05.08.2009
21.04.2009 00:00
K přistoupení dalšího účastníka (žalovaného) do řízení
Lze v obecné rovině přisvědčit, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, a že tedy návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje žalobce obejití institutu záměny žalovaného podle ust. § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. R 1/2007).
V posuzované věci se však o takový případ zcela evidentně nejedná. Dosavadní výsledky řízení nejsou totiž podkladem pro závěr o nedostatku pasivní legitimace prvé žalované, toto posouzení závisí na skutečnostech, jež budou předmětem dalšího dokazování.
Námitka, že prvá žalovaná není v tomto sporu pasivně legitimována, tedy nemůže být důvodem k tomu, aby přistoupení druhé žalované do řízení nebylo soudem připuštěno (srov. např. 33 Odo 903/2005).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4626/2008, ze dne 16. 12. 2008
10.04.2009 00:02
K rozšíření žaloby vůči dalšímu žalovanému vázanému na podmínku
Občanský soudní řád umožňuje, aby žalobce za řízení se souhlasem soudu měnil návrh na zahájení řízení (§ 95 odst. 1 o. s. ř.), případně, aby na návrh žalobce do řízení přistoupil další účastník (§ 92 odst. 1. o. s. ř.). Zároveň ale stanoví v ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř., že k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží.
Jestliže zde žalobce navrhl rozšíření žaloby i vůči dalšímu žalovanému a zároveň „upravil konečný petit v této věci“ tak, aby tomuto (dalšímu) žalovanému byla žalovaná povinnost uložena jen za splnění podmínky, že „žalovaný č. 1 nebude uznán povinným zaplatit z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace“, pak podle obsahu tohoto úkonu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se tedy žalobce domáhal svého nároku proti žalovanému 1) a teprve pro případ, že by žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace, požadoval, aby stejná povinnost byla uložena žalovanému 2).
Protože se tak jedná o úkon [rozšíření žaloby i vůči žalovanému 2)], který byl vázán na splnění podmínky [žaloba proti žalovanému 1) bude zamítnuta z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace], neměl soud prvního stupně k takovému úkonu vůbec přihlížet (§ 41a odst. 2 o. s. ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, ze dne 19. 2. 2009