// Profipravo.cz / Odvolání
Odvolání
06.03.2024 00:01
Soudní poplatek z odvolání dle položky 22 bodu 1 písm. b)
Je-li předmětem odvolacího řízení vydání více movitých věcí, vybere se soudní poplatek z odvolání podle položky 22 bodu 1 písm. b/ (ve spojení s položkou 4 bodem 1 písm. c/) sazebníku soudních poplatků pouze jednou (ve výši 2 000 Kč).
podle usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 69 Co 40/2023, ze dne 24. 2. 2023
23.02.2024 00:02
ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
Zásada předvídatelnosti soudního rozhodování v civilním řízení vyžaduje, aby odvolací soud, který hodlá pro věcnou správnost potvrdit meritorní výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak z důvodu odlišného právního názoru hodlá při totožných skutkových okolnostech v podstatných ohledech změnit jeho nákladový výrok, o tomto svém názoru a důvodech k němu vedoucích včas uvědomil toho účastníka řízení, jehož by takové rozhodnutí negativně dotklo, aby se k danému názoru odvolacího soudu mohl vyjádřit a vlastní argumentací se jej pokusit zvrátit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 241/21, ze dne 10. 1. 2024
02.02.2024 00:01
ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu
Je povinností odvolacího soudu, aby, dospěje-li k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s tímto odlišným právním posouzením seznámil účastníky řízení a dal jim příležitost se k němu vyjádřit. Dozví-li se účastník řízení o změněném právním závěru až z vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu, popř. z jeho písemného vyhotovení a nemá možnost proti němu argumentačně brojit a eventuálně vznášet důkazní návrhy, jde o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1472/23, ze dne 11. 1. 2024
19.01.2024 00:02
ÚS: Přehodnocení důkazů odvolacím soudem
Přehodnotí-li odvolací soud důkazy provedené nalézacím soudem a vyvodí z nich odlišné závěry, aniž je sám zároveň zopakuje, postupuje v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho též s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 205/23, ze dne 13. 12. 2023
12.01.2024 00:04
ÚS: Náhrada nákladů odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění
Prokáže-li žalobce existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (tj. základ svého nároku), avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu; to platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, není-li v něm základ nároku žalobce úspěšně zpochybněn. Neučiní-li tak obecný soud, aniž by s ohledem na konkrétní okolnosti případu odůvodnil proč, poruší právo žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2482/23, ze dne 6. 12. 2023
12.01.2024 00:02
ÚS: Svévolné rozhodnutí o soudních poplatcích a nákladech řízení
Je-li stěžovatel nalézacím soudem plně osvobozen od soudních poplatků, vytvoří toto rozhodnutí v posuzovaném rozsahu překážku věci rozhodnuté a znemožní odnětí osvobození od soudních poplatků na základě nového hodnocení nezměněných poměrů stěžovatele. Uloží-li přesto odvolací soud stěžovateli uhradit soudní poplatky, poruší jeho právo na soudní ochranu.
Pokud odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení zvažoval použití § 150 občanského soudního řádu, avšak účastníkům to sdělí až v písemném vyhotovení rozsudku, jedná v rozporu s právem na soudní ochranu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1467/22, ze dne 12. 12. 2023
23.11.2023 00:00
Nepřípustné novoty ve smyslu § 205a OSŘ
Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2197/2022, ze dne 18. 8. 2023
10.11.2023 00:05
ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
Pokud odvolací soud ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti vyjde z fiktivní tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ač účastníci řízení i soud prvního stupně vycházeli při stanovení výše nákladů řízení z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, považujícího za tarifní hodnotu skutečnou cenu nemovitosti, a s tímto svým názorem účastníky řízení předem neseznámí a neposkytne jim tak prostor pro předložení jejich argumentace, poruší zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí a nedostojí požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Takový postup odvolacího soudu je porušením práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Má-li soud ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti k dispozici ocenění nemovitosti z jiného (např. pozůstalostního) řízení, měl by při rozhodování o nákladech řízení vycházet zásadně z něj. Vyjde-li soud v rozporu s tím z fiktivní tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, poruší právo účastníka řízení, kterému svědčí právo na náhradu nákladů řízení, na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvodem, proč by z ocenění nemovitosti z jiného řízení soud pro účely stanovení tarifní hodnoty ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti vycházet neměl, nemůže být jen to, že některý z účastníků řízení o určení vlastnictví k nemovitosti se onoho jiného řízení neúčastnil; to platí zejména tehdy, vyšel-li z takového ocenění při vyčíslení svých nákladů řízení i ten z účastníků řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, který se onoho jiného řízení neúčastnil.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 460/23, ze dne 11. 10. 2023
10.11.2023 00:02
ÚS: Právo vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru soudu
Pokud odvolací soud účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí nekomunikoval informaci, že dospěl k jinému právnímu názoru, než jaký byl zastáván v předchozím řízení či předestřen v odvolání, pak stěžovatel nedostal možnost přesvědčit odvolací soud o svém právním názoru a tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Povinnost odvolacího soudu informovat účastníky řízení o možnosti odlišného právního hodnocení je ještě naléhavější v situaci, pokud se v důsledku nového právního hodnocení odvolacího soudu významně změní právní postavení účastníka řízení. Rovněž je tato povinnost soudu o to více žádoucí v procesní situaci, v níž po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatel nemá další procesní nástroj, kterým by mohl své argumenty uplatnit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1555/23, ze dne 19. 9. 2023
16.08.2023 00:01
Odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn
Je-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, odvolací soud je odmítne podle § 218 písm. b) o. s. ř. bez zřetele k tomu, zda o věci v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce. Žalobě pro zmatečnost podané proti takovému usnesení odvolacího soudu proto nelze vyhovět, je-li jako důvod zmatečnosti uplatněna skutečnost, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 63/2023, ze dne 26. 5. 2023
26.07.2023 00:01
Závaznost právního názoru dovolacího soudu
Právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně), je pro soud v dalším řízení závazný, nezmění-li se skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace takového názoru na nový skutkový stav.
V poměrech projednávané věci lze s dovolatelem souhlasit v tom, že Nejvyšší soud v kasačním usnesení formuloval a odůvodnil [pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.)] právní závěr, podle něhož stav, kdy z obsahu žaloby nebylo seznatelné, jakou částku žalobce požaduje zaplatit z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie za dobu před rozhodnutím o úpadku žalovaného, respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku, a za dobu po tomto datu, neumožňoval soudům přijmout závěr o tom, v jakém rozsahu byl dán důvod pro zastavení řízení podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona (a v jakém rozsahu bylo možno věc meritorně projednat a rozhodnout).
Dovolatel ovšem přehlíží právní důsledky spojené s tím, že v dalším průběhu řízení (v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a před rozhodnutím odvolacího soudu) insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného [právní mocí tohoto výroku usnesení (3. srpna 2021) skončilo insolvenční řízení na majetek žalovaného] a osvobodil ho od placení pohledávek (§ 413 odst. 1 a § 414 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném). V důsledku této změny skutkového stavu totiž odpadl důvod, pro který nebylo možno v předchozí fázi řízení posoudit, v jaké části nebyly splněny podmínky pro (věcné) projednání žaloby (§ 141a insolvenčního zákona); jinak řečeno, již zde nebyla překážka, která by bránila soudu rozhodnout věcně o celém (žalobou vymezeném) předmětu řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023
21.07.2023 00:03
ÚS: Vázanost soudu vlastním předchozím rozhodnutím
Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Teprve shledá-li Nejvyšší soud jejich naplnění (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrny důvody nepřípustnosti. Nereaguje-li Nejvyšší soud náležitě na právní argumentaci dovolatele, jde o rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
Odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu. I kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicitně upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu. Nepřípustnost změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných.
Postup, kdy vrchní soud ignoruje beze změny skutkového základu své předchozí závěry v témže sporu (byť jde o rozhodnutí jiného senátu), není slučitelný s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a z ní vyvěrajícími imperativy v oblasti předvídatelnosti soudního rozhodování. Nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvujícího právo na soudní ochranu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3285/22, ze dne 27. 6. 2023
16.05.2023 00:02
Přípustnost dovolání ve věci návrhu na doplnění rozsudku
Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v § 166 o. s. ř. To platí i pro odvolací soud (§ 211 o. s. ř.).
Jestliže odvolací soud nerozhodne o některé části předmětu řízení a účastník řízení v souladu s § 166 odst. 1 o. s. ř. navrhne doplnění rozsudku, je rozhodnutí o tomto návrhu účastníka řízení (vydané podle § 211 a § 166 odst. 2 o. s. ř.) rozhodnutím, jímž se odvolací řízení končí (ve vztahu k dotčené části předmětu řízení). Dovolání proti němu je tudíž přípustné za podmínek § 237 o. s. ř.
Jinak řečeno, účastník řízení může v souladu s § 237 o. s. ř. podat dovolání nejen proti rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodne o doplnění o část předmětu řízení (§ 166 odst. 2 věta první o. s. ř.), ale taktéž proti usnesení, jímž návrh účastníka na doplnění zamítne (§ 166 odst. 2 in fine o. s. ř.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 333/2022, ze dne 15. 2. 2023
03.05.2023 00:00
K povinnosti nařídit jednání k projednání odvolání
K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), nestanoví-li zákon jinak (§ 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.). To platí i pro řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (§ 1 odst. 3 z. ř. s.). Na uvedeném pravidle ničeho nemění ani úprava § 89 z. ř. s., neboť ta se uplatní toliko v řízení před soudem prvního stupně, nikoli v řízení odvolacím.
Jestliže tedy předseda senátu odvolacího soudu v projednávané věci nenařídil jednání, aby odvolání projednal, aniž byly splněny podmínky, za nichž jednání není třeba nařizovat (§ 214 odst. 2 a 3 o. s. ř.), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. To platí tím spíše, jsou-li odvolacím důvodem, jako v projednávané věci, námitky směřující k tomu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3737/2021, ze dne 29. 3. 2023
13.04.2023 00:02
Soudní poplatek za odvolání více insolvenčních navrhovatelů
I. Tam, kde více věřitelů postupně podá insolvenční návrh vůči témuž dlužníku, se každý „další insolvenční návrh“ považuje (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, takže s ním nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem.
Rozhodne-li insolvenční soud o takovém (jediném) insolvenčním návrhu [s vícero insolvenčními navrhovateli (věřiteli)] tak, že na jeho základě zjistí úpadek dlužníka (rozhodne o úpadku dlužníka), nebo tak, že insolvenční návrh zamítne, jsou věřitelé, kteří podali původní insolvenční návrh, i věřitelé, kteří na základě dalších insolvenčních návrhů přistoupili k řízení o původním insolvenčním návrhu, společnými insolvenčními navrhovateli (osobami, které společně podaly jeden insolvenční návrh), takže se vůči nim uplatní ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích [o povinnosti zaplatit (jeden) soudní poplatek za (jeden) insolvenční návrh společně a nerozdílně].
II. Vydá-li insolvenční soud tzv. jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu (rozuměj jiné, než je rozhodnutí o úpadku; srov. § 142 insolvenčního zákona, jakož i § 108 odst. 4 insolvenčního zákona), pak při podání opravného prostředku, jehož prostřednictvím se domáhá změny nebo zrušení takového rozhodnutí (odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost) jedná každý z věřitelů – insolvenčních navrhovatelů sám za sebe (má postavení samostatného společníka). K „jiným“ rozhodnutím o insolvenčním návrhu patří i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (srov. § 142 písm. c/ insolvenčního zákona), přičemž v takovém případě přiznává ustanovení § 145 insolvenčního zákona legitimaci k podání odvolání pouze insolvenčnímu navrhovateli.
V těch případech, v nichž odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl (jediný) insolvenční návrh, podá (za sebe) více věřitelů – insolvenčních navrhovatelů, tedy povinnost takových odvolatelů uhradit soudní poplatek za řízení před odvolacím soudem jen jednou a to společně (společně a nerozdílně) nemá oporu ve způsobu, jakým upravuje (pro první fázi insolvenčního řízení) postavení věřitelů – insolvenčních navrhovatelů insolvenční zákon. Každý z věřitelů – insolvenčních navrhovatelů, který podává odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh, platí soudní poplatek za odvolací řízení samostatně (sám za sebe); postup podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích je v takovém případě vyloučen.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 82/2021, ze dne 24. 11. 2022
04.04.2023 00:02
Aplikovatelnost zásady zákazu reformationis in peius v civilním řízení
I. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.
I když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá-li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana.
Ustanovení § 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat vždy v souvislosti se zásadou vyslovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., která prolamuje dispoziční princip dvěma směry: žalobci lze přisoudit buď více, nebo něco jiného. Jedině v tomto smyslu může být dispoziční princip prolomen na § 153 odst. 2 o. s. ř. navazujícím ustanovením § 212 písm. c) o. s. ř., tj. tak, že odvolateli lze přiznat více, nebo něco jiného. Systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo.
Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním. Opačný nesprávný postup by znamenal nejen narušení částečné právní moci, ale také porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius). To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodala také druhá strana, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech.
Situace uvedené pod písm. a) až c) ustanovení § 212 o. s. ř. nemohou vést k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zákazu reformace in peius. V dané věci jde o vypořádání společného jmění manželů, tj. o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř. V těchto řízeních může být v řadě případů obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí společného jmění manželů oproti soudu prvního stupně). Toto posouzení závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.
O celkové řešení takto vymezené obecné otázky vztahující se k řízení o vypořádání společného jmění manželů však v daném případě nejde. Je-li totiž rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na principu parity podílů a odvolací soud v neprospěch odvolatele založí své rozhodnutí na závěru o disparitě podílů, je nepochybné, že takové rozhodnutí je ve svém výsledku rozhodnutím v neprospěch odvolatele. Pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný (odvolatel) a žalobkyně nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius.
II. Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality. V řešené věci jde o řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, ze dne 26. 1. 2023
04.04.2023 00:01
Respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu odvolacím soudem
Odvolacímu soudu nepřísluší posuzovat, zda Nejvyšší soud splnil podmínky pro odklon od své rozhodovací praxe. Stejně tak odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí je pro odvolací soud závazný bez ohledu na to, zda odvolací soud považuje odůvodnění tohoto názoru za „kusé a nepřesvědčivé“.
K právě uvedenému lze doplnit, že z ustálené rozhodovací praxe kárného senátu Nejvyššího správního soudu (zavedené v kárném řízení se soudci soudů prvního stupně, nicméně obdobně použitelné i na vztah mezi odvolacím soudem a Nejvyšším soudem) se podává, že:
1) Justiční systém jako jeden ze subsystémů ústavního a politického systému je postaven na principech institucionální a zejména procesní hierarchie. Systém má podobu stupňovité pyramidy, jejíž vrchol má poslední slovo. Jeho instančně nižší články jsou zásadně vázány v dané konkrétní věci právním názorem instančně vyššího článku.
2) Podle zákonů upravujících víceinstanční řízení před soudy platí, že za určitých okolností a v zákonem vymezeném rozsahu je soudce při rozhodování konkrétní věci vázán právním názorem vysloveným v této věci soudem vyšší instance, případně je povinen vykonat, co mu soud vyššího stupně uloží.
3) Soudce podřízený ve svém rozhodování vyšší instanci je tedy na jedné straně oprávněn a povinen rozhodovat na základě toho, co sám svými smysly a svým rozumem v souladu se zákonem při řízení zjistí, na straně druhé je však v tomto ohledu omezen v té míře, v jaké mu vyšší instance uložila se na věc dívat či ji hodnotit úhlem pohledu odlišným od toho, k němuž dospěl předtím soudce samotný. Vázanost náhledem vyšší instance nelze brát samu o sobě jako zásah do soudcovské nezávislosti. Soudní systém je instančně uspořádaný právě proto, aby ve vzájemné interakci nižších a vyšších instancí soudů produkoval pokud možno co nejsprávnější výstupy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3526/2022, ze dne 10. 1. 2023
21.02.2023 00:02
Zopakování důkazu zvukovým záznamem odvolacím soudem
Při hodnocení důkazu zvukovým záznamem o rozhovoru dvou nebo více osob – na rozdíl od důkazu listinou – nepochybně vedle jeho věcného obsahu spolupůsobí (obdobně jako u přednesů a výpovědí účastníků řízení a svědků) i další skutečnosti, které v protokole o provedení tohoto důkazu zachyceny být nemohou (vedle samotné kvality záznamu například způsob argumentace jednotlivých osob daný sílou jejich hlasu, plynulostí a jistotou jejich vystoupení apod.). Nelze rovněž pominout, že smyslové vnímání provedeného zvukového záznamu může být oproti soudu na straně účastníků řízení odlišné. Je proto nezbytné, aby soud do protokolu o jednání, u kterého byl důkaz proveden, uvedl (zaprotokoloval), co při přehrání zvukového záznamu vnímal, aby tak dal účastníkům řízení možnost kvalifikovaně se k provedenému důkazu vyjádřit, tj. i uvést svůj způsob jeho vnímání, a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity.
Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě zvukového záznamu, musí tento důkaz zopakovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 389/2021, ze dne 24. 11. 2022
20.01.2023 00:03
ÚS: Povinnost odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy
Odchýlí-li se odvolací soud od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě důkazů listinami, znaleckým posouzením, svědeckými výpověďmi a videozáznamem, aniž si prostřednictvím zopakování dokazování obstará rovnocenný informační podklad pro své odlišné skutkové závěry a aniž umožní stěžovatelce procesně relevantně reagovat na jednotlivé prováděné důkazy, poruší stěžovatelčino základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nepoučí-li odvolací soud stěžovatelku, že hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění, než mohla vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, dopustí se porušení zákazu vydání překvapivého rozhodnutí, a tudíž i porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3477/21, ze dne 14. 12. 2022
02.12.2022 00:04
ÚS: K odmítnutí odvolání dle § 218 písm. c) OSŘ
Jsou-li v daném případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Ústavní soud na základě toho mj. dovodil, že byl-li podaný opravný prostředek odmítnut, popřípadě bylo-li řízení o opravném prostředku zastaveno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jsou-li totiž opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2997/21, ze dne 2. 11. 2022