// Profipravo.cz / Rozhodnutí

Rozhodnutí

22.02.2024 00:01

Nesprávné obsazení soudu při odročení jednání k vyhlášení rozsudku

Z ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek soud vyhlašuje buď bezprostředně po skončení předcházejícího jednání, nebo – není-li to možné (např. z důvodu delší porady senátu) – u jednání k tomuto účelu (a jen k tomuto účelu) odročeného. V obou případech se na rozsudku podílejí pouze členové senátu, kteří se účastnili jednání, jež vyhlášení rozsudku předcházelo, neboť jen ti mohou mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování poznatky pro náležité posouzení věci. Z toho důvodu též zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Rozhodl-li proto soud rozsudkem o věci, v níž jedná a rozhoduje senát (tedy i o pracovní věci), u jednání odročeného k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť soud byl nesprávně obsazen.

V posuzovaném případě šlo vzhledem k předmětu řízení o věc pracovní, kterou soud prvního stupně správně projednával v senátě. Rozsudek však vydal v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. Přísedící M. H., která se podílela na přijetí rozsudku, se předcházejícího jednání (jediného, při kterém byla věc projednána) nezúčastnila, a proto pro její posouzení nemohla mít žádné – procesním způsobem získané – poznatky. Při rozhodování věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně u „neveřejného“ jednání konaného dne 9. 11. 2021 od 8:30 hod. do 9:00 hod. (před jednáním, při němž byl vyhlášen rozsudek) za přítomnosti přísedících M. H. a V. M. „zrekapituloval“ dosavadní průběh jednání a ve vztahu k „nové“ přísedící „zrekapituloval zejména přednesy účastníků a provedené dokazování v rozsahu § 119 odst. 3 o. s. ř.“, neboť postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je možný jen při jednání, které je veřejné (srov. § 116 odst. 1 o. s. ř.) a k němuž musí být předvoláni účastníci řízení (srov. § 115 a § 119 odst. 2 o. s. ř.), nehledě k tomu, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 878/2023, ze dne 14. 11. 2023

18.12.2023 00:01

K výkladu nařízení vlády o zřízení Národního parku Šumava

I. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování. Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské, přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.

Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.

II. Podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě“.

V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny Národního parku Šumava a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón) se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva, a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2386/2023, ze dne 13. 9. 2023

16.11.2023 00:03

ÚS: Vypořádání se s klíčovou argumentací žalobce

Účastníkem tvrzené porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody musí být ze strany obecného soudu adekvátně vypořádáno již v řízení před ním vedeným; tento závěr platí o to více, spočívá-li účastníkem vznesený nárok přímo v nápravě tvrzeného zásahu do jeho základního práva nebo svobody a představuje tak klíčový bod žalobní argumentace. Tato povinnost pro obecný soud plyne jednak z jeho povinnosti vypořádat se se všemi pro meritorní rozhodnutí relevantními námitkami účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jednak z povinnosti všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 565/21, ze dne 25. 9. 2023

10.11.2023 00:04

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí ve věci přiměřenosti smluvní pokuty

Neodůvodní-li obecný soud řádně svůj závěr ohledně přiměřenosti smluvní pokuty, byť účastnící řízení přiměřenost kvalifikovaně zpochybňovali a její moderaci požadovali, poruší jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 990/23, ze dne 27. 9. 2023

31.10.2023 00:02

K vázanosti soudu žalobním návrhem u požadavku na vystavení kvitance

I. Obč. zák. neupravoval (oproti ustanovení § 1949 o. z.) nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti (essentialia negotii) písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitance). Aby kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. mohla splnit účel, jakému má sloužit, má obsahovat prohlášení věřitele, že konkrétně označený dluh byl určitého dne splněn, datum a podpis věřitele, popřípadě v ní má být potvrzeno přijetí předmětu plnění, jeho výše, označení dluhu, na který bylo plněno, datum a podpis věřitele.

S přihlédnutím k tomu, že podle ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody účastníků) je peněžitý dluh, který dlužník plní prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky), splněn (až) připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, je dnem úhrady částky, který má obsahovat kvitance, právě den, kdy byla částka hrazená prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb (z účtu vedeného pro dlužníka) připsána na účet vedený pro věřitele u jeho poskytovatele platebních služeb. Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely tohoto výkladu nebylo ve vazbě na poměry dané věci nezbytné argumentačně odlišit „účet poskytovatele platebních služeb věřitele“ (§ 567 odst. 2 obč. zák.) od „účtu věřitele vedeného pro něj poskytovatelem platebních služeb“.

II. Požádá-li o to dlužník, který zcela nebo zčásti splnil svůj dluh, je věřitel podle § 569 odst. 1 obč. zák. povinen vystavit mu o takovém splnění dluhu písemné potvrzení (kvitanci). Žaloba, kterou se dlužník (coby žalobce) domáhá (podle § 569 odst. 1 obč. zák.) po věřiteli (coby žalovaném), který tak neučinil na žádost dlužníka dobrovolně, vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení kvitance), je tudíž žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona; nejde o žalobu o nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.

Poměřováno úpravou obsaženou v § 569 odst. 1 obč. zák. patří k rozhodujícím skutečnostem, jež mají být vylíčeny v žalobě o vystavení kvitance, nezaměnitelné označení dluhu, na který dlužník (žalobce) svému věřiteli (žalovanému) plnil, dále tvrzení o tom, kdy, kde a jakým způsobem (jak) dlužník dluh splnil a tvrzení o tom, že dlužník věřitele o vystavení kvitance požádal [včetně údaje o tom, kdy a jakým způsobem (jak) tak učinil] a ten mu nevyhověl (kvitanci nevystavil). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), lze v takové žalobě vyjádřit (formulovat) prostou žádostí (návrhem), aby soud uložil žalovanému (věřiteli) vystavit žalobci (dlužníku) písemné potvrzení o tom, že dluh označený v žalobě splnil (vystavit kvitanci). Žalobní návrh (žalobní petit) nemusí obsahovat údaje o nezbytných náležitostech kvitance, představované např. podpisem kvitance, datem vystavení kvitance, nebo dobou splnění dluhu. To, jakou konkrétní podobu (jaké nezbytné náležitosti) má kvitance mít, nemusí dlužník (žalobce) uvádět (nad rámec vylíčení rozhodujících skutečností) ani v jiných částech žaloby.

Plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (§ 567 odst. 2 obč. zák.), nemusí vylíčení rozhodujících skutečností obsahovat tvrzení o tom, kde dlužník dluh splnil [z toho, jakým způsobem dlužník plnil (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) plyne, že nemá smysl pátrat po místu plnění], ani tvrzení o tom, kdy dlužník dluh splnil. Údaj o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, totiž dlužník zásadně nebude mít ani k dispozici. Vylíčení rozhodujících skutečností by v takovém případě naopak mělo obsahovat tvrzení, které onen způsob úhrady dluhu dlužníkem konkretizuje uvedením údaje o tom, kdy byla příslušná částka odepsána z účtu vedeného (pro dlužníka) dlužníkovým poskytovatelem platebních služeb.

Soud (typově) vyhoví takto formulované žalobě, bude-li v řízení o ní následně prokázáno, že dlužník (žalobce) splnil určitého dne, daného dnem připsání částky hrazené prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele), zcela nebo zčásti svůj (žalobou označený) dluh vůči věřiteli (žalovanému), který nevyhověl dlužníkově žádosti o vystavení kvitance.

Výrok rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o vystavení kvitance, také nemusí obsahovat údaj o době splnění dluhu. Formulace výroku rozsudku bude dostatečně určitá (rozsudek bude způsobilý výkonu rozhodnutí nebo exekuce) i tehdy, uloží-li jím soud žalovanému (věřiteli) vystavit dlužníku (žalobci) písemné potvrzení o tom, že na (výrokem konkretizovanou) věřitelovu pohledávku zaplatil příslušnou (výrokem konkretizovanou) částku.

I na základě takto formulovaného rozsudečného výroku bude věřitel (respektive osoba, která byla oprávněna přijmout plnění místo věřitele) [žalovaný], povinen vystavit dlužníku (žalobci) kvitanci, která bude obsahovat (nezbytné) náležitosti, včetně údaje o době splnění dluhu daného dnem připsání částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele).

Jestliže nezbytnou náležitostí žaloby o vystavení kvitance o úhradě dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb není údaj o tom, kdy dlužník dluh splnil, a jestliže soud, který sám rozhoduje (na základě určitého žalobního návrhu) o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, není povinen uvést údaj o době splnění dluhu (nebo jeho části) ve výroku rozsudku, jímž vyhoví žalobě o vystavení kvitance, pak není (nemůže být) důvodem zamítnutí žaloby o vystavení kvitance okolnost, že žalobce (dlužník) v žalobě (lhostejno, zda v rámci tzv. žalobního petitu nebo jinde) údaj o tom, kdy dluh splnil uvedl, avšak chybně.

III. Právo požadovat po věřiteli vystavení kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. vzniká dlužníku bez dalších podmínek, jakmile zcela nebo zčásti splní věřiteli svůj dluh. Zamítnout žalobu dlužníka o vystavení kvitance s odůvodněním, že vystavení takového potvrzení věřitelem již není účelné, znamená odepřít dlužníku právo přiznané zákonem (právo na vystavení kvitance), aniž jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, ze dne 20. 9. 2023

26.10.2023 00:04

ÚS: Odkaz na nespecifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu

Jestliže obecný soud opírá nosné důvody svého rozhodnutí o judikaturu Ústavního (ale i kteréhokoliv jiného) soudu, nepostačí na ni v odůvodnění odkázat v obecné rovině, tj. bez jakékoliv identifikace konkrétních rozhodnutí. Obecný soud je vždy povinen jím využitou judikaturu plnohodnotně citovat a alespoň ve stručnosti vysvětlit, jakým způsobem dopadá na projednávaný případ.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1455/23, ze dne 13. 9. 2023

11.10.2023 00:01

Změna dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení

Přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 28. 6. 2023

12.09.2023 00:02

Skončení řízení o odpůrčí žalobě soudním smírem

Má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.

Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě.

Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.

Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle o. z. tedy nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1772/2023, ze dne 31. 7. 2023

21.07.2023 00:03

ÚS: Vázanost soudu vlastním předchozím rozhodnutím

Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Teprve shledá-li Nejvyšší soud jejich naplnění (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrny důvody nepřípustnosti. Nereaguje-li Nejvyšší soud náležitě na právní argumentaci dovolatele, jde o rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.

Odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu. I kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicitně upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu. Nepřípustnost změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných.

Postup, kdy vrchní soud ignoruje beze změny skutkového základu své předchozí závěry v témže sporu (byť jde o rozhodnutí jiného senátu), není slučitelný s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a z ní vyvěrajícími imperativy v oblasti předvídatelnosti soudního rozhodování. Nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvujícího právo na soudní ochranu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3285/22, ze dne 27. 6. 2023

17.07.2023 00:02

Rozhodování soudu o „návrhu na zamítnutí žaloby“

Navrhuje-li osoba, proti které směřuje žaloba (žalovaný), v řízení před soudem zamítnutí takové žaloby, zastavení řízení o ní nebo její odmítnutí, jde o vyjádření procesního postoje k důvodnosti žaloby, jež je podkladem pro rozhodnutí soudu o žalobě. Bez zřetele k tomu, jak je podání takové osoby (žalovaného) zevně označeno, nejde o podání, o kterém by soud měl jakkoli rozhodovat samostatně.

Má-li soud na základě procesního postoje vyjádřeného (jako „návrh“) osobou, proti které směřuje žaloba (žalovaným), za to, že je důvod žalobu zamítnout, nebo že je důvod zastavit řízení o ní, anebo ji odmítnout, prostě tak učiní. Uzavře-li, že takový procesní postoj není důvodný, vypořádá se s ním v důvodech (jiného, než žalovaným prosazovaného) rozhodnutí o žalobě.

Jestliže soud prvního stupně přesto (nadbytečně) vydá usnesení o tom, že se zamítá „návrh žalovaného na zamítnutí žaloby“, nebo že se zamítá „návrh žalovaného na zastavení řízení“, anebo že se zamítá „návrh žalovaného na odmítnutí žaloby“, půjde o usnesení, jež má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), kterým soud není pro další fáze řízení vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.) a proti kterému není přípustné odvolání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 165/2022, ze dne 26. 4. 2023

16.06.2023 00:02

ÚS: Neodůvodněné rozhodnutí o (ne)svěření do střídavé péče

Nedostojí-li obecné soudy své povinnosti přesvědčivě a srozumitelně odůvodnit svůj právní závěr, že není v nejlepším zájmu dětí být ve střídavé (byť i nestejnoměrné) péči obou rodičů, poruší právo dotčeného rodiče na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1489/22, ze dne 9. 5. 2023

15.06.2023 00:02

Soukromá listina podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona

Za soukromou listinu podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona je nutné považovat i smlouvu, u níž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle účastníka tuto smlouvu uzavřít (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), leda by šlo o smlouvu uspokojující restituční nárok nabyvatele práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, ze dne 28. 2. 2023

24.05.2023 00:02

K závaznosti pravomocného rozsudku

Rozhodnutí soudu ve věci samé v řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak po dlužníku, tak po ručiteli, je rozhodnutím, které se týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); především proto platí, že dlužník a ručitel jsou oprávněni podat odvolání jen proti tomu výroku rozhodnutí soudu, jímž bylo rozhodováno právě o jejich povinnosti. Nepodá-li jeden z nich dovolání, nabude ve vztahu k němu rozhodnutí právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak vůči dlužníku, tak vůči věřiteli, sestává ze dvou relativně samostatných dílčích řízení s odlišným předmětem a s odlišným okruhem účastníků (srov. mutatis mutandis R 46/2001). Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, je přitom třeba chápat tak, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro ty účastníky řízení, o jejichž právech a povinnostech je tímto výrokem rozhodnuto. Výrokem pravomocného rozsudku, jímž byl dlužník zavázán plnit věřiteli, není soud ve sporu, v němž se věřitel domáhá plnění proti dlužníkovu ručiteli, vázán ve smyslu § 159a o. s. ř. Stejně tak platí, že v řízení, v němž věřitel uplatnil nároky jak vůči dlužníku, tak vůči dlužníkovu ručiteli, není odvolací soud při posouzení existence závazku ručitele vázán pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo věřiteli přiznáno právo na plnění vůči dlužníku.

Nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo a souvisejícímu legitimní očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Při posouzení vztahů hmotného práva podléhajících režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak tato zásada výslovně promítá v ustanovení § 13. Platí-li tento požadavek pro rozhodnutí vydaná v jiných řízeních, pak tím spíše platí pro pravomocné rozhodnutí vydané v témže řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, ze dne 26. 1. 2023

18.05.2023 00:02

Absence odůvodnění v usnesení o procesním nástupnictví

Usnesení, jímž soud podle § 107a o. s. ř. vyhoví návrhu žalobce, aby (vzhledem k tomu, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva žalobce, o něž v řízení jde) na jeho místo vstoupil do řízení nabyvatel tohoto práva, patří svou povahou k usnesením, která nemusí podle § 169 odst. 2 věty druhé o. s. ř. obsahovat odůvodnění.

Druhý předpoklad (aby „z obsahu spisu bylo zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto“) je tam, kde právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva žalobce, o něž v řízení jde, má být smlouva o postoupení pohledávky, typově naplněn tím, že předmětná smlouva je součástí spisového materiálu, jakož i tím, že ze spisového materiálu plyne souhlas toho, kdo má vstoupit do řízení na místo žalobce (§ 107a odst. 2 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2649/2022, ze dne 27. 2. 2023

16.05.2023 00:02

Přípustnost dovolání ve věci návrhu na doplnění rozsudku

Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v § 166 o. s. ř. To platí i pro odvolací soud (§ 211 o. s. ř.).

Jestliže odvolací soud nerozhodne o některé části předmětu řízení a účastník řízení v souladu s § 166 odst. 1 o. s. ř. navrhne doplnění rozsudku, je rozhodnutí o tomto návrhu účastníka řízení (vydané podle § 211 a § 166 odst. 2 o. s. ř.) rozhodnutím, jímž se odvolací řízení končí (ve vztahu k dotčené části předmětu řízení). Dovolání proti němu je tudíž přípustné za podmínek § 237 o. s. ř.

Jinak řečeno, účastník řízení může v souladu s § 237 o. s. ř. podat dovolání nejen proti rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodne o doplnění o část předmětu řízení (§ 166 odst. 2 věta první o. s. ř.), ale taktéž proti usnesení, jímž návrh účastníka na doplnění zamítne (§ 166 odst. 2 in fine o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 333/2022, ze dne 15. 2. 2023

16.05.2023 00:00

Eventuální petit; změna žaloby

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Eventuální petit je složen ze dvou částí. V tzv. primárním petitu se žalobce domáhá rozhodnutí o určité povinnosti (typicky např. vydání věci) a pro případ, že takovou povinnost uložit nelze, se žalobce v tzv. eventuálním petitu domáhá uložení povinnosti odlišné (např. peněžité náhrady).

2) O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné

3) O změnu žaloby jde tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, případně požaduje-li stejné plnění, ale dovozuje-li jej z jiného skutku než vylíčeného v žalobě.

4) Změnou žaloby naopak není požadavek žalobce, aby soud přisoudil téže plnění na základě téhož skutku, avšak z odlišného právního důvodu (na základě jiné právní kvalifikace). Posouzení tvrzeného skutkového děje po právní stránce je vždy úkolem soudu. Žalobce proto nemá povinnost svůj nárok právně kvalifikovat; pokud tak učiní, soud není jeho právním názorem vázán. Jinak řečeno, pouhá změna právní kvalifikace není změnou žaloby.

Žalobci v posuzované věci předmětným podáním nezměnili žalobu (stále se domáhají týchž plnění na základě stejného skutkového stavu), toliko soudu předestřeli další možné právní posouzení jimi uplatněných nároků, s vědomím, že při posouzení podle Montrealské úmluvy by jim jeden z uplatněných nároků nebyl přiznán. Popsaný procesní úkon nepředstavuje změnu žaloby a už vůbec z něj nelze usuzovat, že se žalobci svých nároků domáhají formou eventuálního petitu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 333/2022, ze dne 15. 2. 2023

20.01.2023 00:03

ÚS: Povinnost odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy

Odchýlí-li se odvolací soud od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě důkazů listinami, znaleckým posouzením, svědeckými výpověďmi a videozáznamem, aniž si prostřednictvím zopakování dokazování obstará rovnocenný informační podklad pro své odlišné skutkové závěry a aniž umožní stěžovatelce procesně relevantně reagovat na jednotlivé prováděné důkazy, poruší stěžovatelčino základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nepoučí-li odvolací soud stěžovatelku, že hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění, než mohla vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, dopustí se porušení zákazu vydání překvapivého rozhodnutí, a tudíž i porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3477/21, ze dne 14. 12. 2022

20.12.2022 00:01

Vyjádření posouzení předběžné otázky formou výroku rozsudku

Posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí.

Tím, že insolvenční soud učinil součástí výroku rozsudku, jímž zamítl odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, i důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), tedy nepřípustně (též v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.) zahrnul do výroku i posouzení předběžné otázky; tím řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 71/2021, ze dne 15. 9. 2022

09.12.2022 00:01

ÚS: Předvídatelnost soudních rozhodnutí

Rozhodne-li obecný soud v rozporu s ustáleným právním názorem na otázku, na níž spočívá rozhodnutí ve věci samé, aniž na odklon od něj reaguje v odůvodnění svého rozhodnutí, poruší čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; o hrubé porušení práva na soudní ochranu a rovnosti účastníků řízení jde zejména tehdy, dovolávala-li se takového právního názoru strana žalující a jde-li pouze o jednostupňové rozhodování určité typové věci, kdy je úplný přezkum co do právních otázek v opravných řízeních vyloučen.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1132/22, ze dne 15. 11. 2022

02.12.2022 00:03

ÚS: Zásada předvídatelnosti soudního rozhodování

Odůvodnění rozhodnutí obou soudů požadavkům na odůvodňování rozhodnutí formulovaným Ústavním soudem nevyhovuje.

Jedním z komponentů práva na spravedlivý (řádný) proces je i zásada předvídatelnosti soudního rozhodování. Vyjádřením zásady předvídatelnosti v soudním řízení je mj. i skutečnost, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně (srov. též § 13 obč. zák.). Změna interpretace či aplikace práva obecnými soudy je možná, musí být však náležitě, přesvědčivě a ústavně konformně odůvodněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1441/17). O to více v situaci, kdy účastník sám poukáže na předchozí relevantní rozhodnutí v obdobné věci. Tato námitka musí být zahrnuta do odůvodnění rozhodnutí a řádně vypořádána (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1167/17 a II. ÚS 387/18).

Odvolací soud se v daném případě odchýlil od výkladu obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2226/21, v odůvodnění rozhodnutí však neuvádí, proč tak učinil, nijak jej nereflektuje, a to dokonce navzdory skutečnosti, že na něj sami stěžovatelé v odvolacím řízení upozornili (jak ostatně vyplývá i z rozhodnutí odvolacího soudu).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1768/22 ze dne 25. 10. 2022