// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
03.09.2010 00:00
K pravomoci soudů ve sporu o příspěvek dle nařízení č. 395/2002 Sb.
Právní vztah mezi poskytovatelem příspěvku na úhradu nákladů spojených s odstraněním stavby pro bydlení v důsledku povodní podle nařízení vlády č. 395/2002 Sb. a fyzickou osobou, která o jeho poskytnutí žádá, je vztahem veřejnoprávním, pro jehož subjekty je charakteristický vztah nadřízenosti a podřízenosti v tom smyslu, že konkrétní obsah vztahu je – byť v mezích daných nařízením vlády č. 395/2002 Sb. – určován úřední mocí.
Spor o příspěvek ze státního rozpočtu na úhradu nákladů spojených s odstraněním stavby pro bydlení v důsledku povodní podle nařízení vlády č. 395/2002 Sb. je věcí, kterou nelze projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení, neboť nejde o žádný z případů uvedených v § 7 odst. 1 o.s.ř. a ani jiný zákon nestanoví, že jde o „jinou věc“ ve smyslu § 7 odst. 3 o.s.ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 390/2009, ze dne 19. 8. 2010
03.09.2010 00:00
Ke změně žaloby v odvolacím řízení
Z ustanovení § 211 o.s.ř. (s přihlédnutím k § 216 odst. 1 o.s.ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o.s.ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením § 216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže by odvolací soud i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, ze dne 15. 7. 2010
03.09.2010 00:00
K odnětí možnosti jednat před soudem
Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.
V projednávané věci je nepochybné, že nemoc účastníka řízení by bylo možné pokládat za důležitý důvod, pro který soud nařízené jednání odročí. Krajský soud však věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce mimo jiné proto, že pracovní neschopnost jednatele společnosti s ručením omezeným jako účastníka řízení (žalobce) nepovažoval za důležitý důvod pro odročení jednání, neboť – jak výslovně uvedl - „jednatel žalobce nebyl odvolacím soudem předvolán k jednání, odvolací soud nebude provádět jeho výslech a žalobce je řádně zastoupen advokátem“.
Dovolací soud postup žalobce, spočívající v tom, že odvolal plnou moc svému zástupci - advokátovi, který zvolil poté, co krajský soud nevyhověl žádosti o odročení jednání z důvodu nemoci jeho jednatele, pokládá za záměrnou procesní obstrukci sledující zmaření nařízeného jednání; ostatně žalobce v žalobě pro zmatečnost výslovně tvrdí, že k odvolání plné moci svému zástupci přistoupil jen proto, že „trval na osobní účasti jednatele, který byl v pracovní neschopnosti, při jednání soudu“.
Z uvedeného vyplývá, že krajský soud, který projednal odvolání žalobce a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalobce (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), tím žalobci neodňal možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, ze dne 27. 7. 2010
03.09.2010 00:00
K chybnému označení adresy současného pobytu žalované v žalobě
Nejvyšší soud již v usnesení ze 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 149/2005, zaujal právní názor, že „z ustanovení § 79 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy platném znění) nelze dovodit povinnost žalobce, aby uvedl další identifikační znaky žalované fyzické osoby (např. datum narození), jestliže na jím uvedené adrese se žádná z osob, s nimiž by mohla být žalovaná zaměněna, nezdržuje. Jestliže žalobce za bydliště žalované neoznačil smyšlenou či nikdy neexistující adresu, ale posledně jemu známou adresu, kterou používal v rámci vzájemné korespondence, pak nelze mít za to, že by jím podaná žaloba měla být odmítnuta jen proto, že se žalovaná nemá na této adrese zřízen trvalý pobyt. Takovýto přístup by ve svých důsledcích představoval denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2359/2010, ze dne 1. 7. 2010
(posuzováno podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném k 17. 9. 2008)
30.08.2010 00:01
K pokračování v důkazním řízení po přednesu závěrečných návrhů
Usnesení o odročení jednání (a to i usnesení, jímž bylo jednání odročeno jen za účelem vyhlášení rozhodnutí podle § 156 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř.) je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení a soud jím proto není vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Shledá-li tedy důvod pro takový postup, může i u jednání, u něhož původně hodlal jen vyhlásit rozhodnutí, provádět dokazování. Procesní práva účastníků nejsou zkrácena, jsou-li oni sami (jejich zástupci) přítomni u provádění důkazů a mají-li možnost vyjádřit se k nim (popř. vyjádřit se znovu na závěr ke skutkové i právní stránce věci).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, ze dne 15. 7. 2010
30.08.2010 00:00
K vázanosti soudu žalobním návrhem
Vázanost soudu návrhem (žalobou nebo návrhem na zahájení řízení) nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“ žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal.
Dovolací soud zastává názor, že předmět daného řízení byl dostatečně vymezen již tím, že v posuzovaném případě mělo jít o určení neplatnosti výpovědi žalované ze dne 16. října 2006 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu. Těmito údaji byl totiž žalobní požadavek žalobkyně jednoznačně identifikován. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně v petitu žaloby vymezila předmět řízení rovněž doplňujícím údajem o datu doručení výpovědi k jejím rukám. Jestliže pak odvolací soud ve svém rozhodnutí zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že citovanou výpověď identifikoval jiným údajem o datu jejího doručení žalobkyni (a to podle toho, co v řízení vyšlo najevo), nelze jen z tohoto důvodu pokládat jeho rozhodnutí za „částečně měnící“ (neboť rozhodoval o stejném nároku jako soud prvního stupně a nerozhodl o něčem jiném, než čeho se žalobkyně domáhala).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, ze dne 15. 7. 2010
25.08.2010 00:02
K věcné příslušnosti ve sporu o vrácení plnění za převod obchodního podílu
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně - mimo jiné - i ve sporech z právních vztahů mezi společníky obchodních společností, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka.
Takovým sporem je i spor o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, jakož i spor, v němž se navrhovatel domáhá vrácení plnění poskytnutého na cenu za převod obchodního podílu proto, že uzavřenou smlouvu považuje za neplatnou.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2053/2008, ze dne 28. 4. 2010
25.08.2010 00:01
K naléhavému zájmu na určení neplatnosti náhradního převodu pozemku
I. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává právní názor, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, včetně jeho § 8) do 13. 4. 2006 (tedy do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb.), dodržen Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jsou takové smlouvy absolutně neplatné. Tento právní názor byl sice později rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu modifikován v tom smyslu, že zveřejnění nabídky převodu pozemku není vždy třeba, to však jen v případě že postup Pozemkového fondu České republiky v procesu převodu náhradních pozemků se jeví zřejmě liknavým či svévolným a restituent se svého práva domáhá v soudním řízení (viz NS 31 Cdo 3767/2009).
Neobstojí zde názor odvolacího soudu, že uspokojení restitučního nároku ve smyslu § 18a zákona č. 229/1991 Sb. nepředpokládá předchozí zahrnutí převáděného pozemku do veřejné nabídky. Není důvodu, proč by se na poskytování náhrad podle tohoto ustanovení neměl vztahovat režim § 11 odst. 2 téhož zákona (s účinností do 13. 4. 2006), a tedy i požadavky kladené na postup převodu náhradních pozemků obsažené v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.
II. Nejvyšší soud již několikrát ve své judikatuře zdůraznil, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla uzavřena na základě některé z forem veřejného výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, je na takovém určení dán naléhavý právní zájem (např. obchodní veřejná soutěž či nabídkové řízení při převodu vlastnického práva obce).
Důvodem pro tento závěr je obecně to, že rozsudek, kterým soud určí, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, je dostatečným podkladem k tomu, aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu porušením pravidel výběrového řízení byla upřena. To platí i pro souzený spor, neboť v případě určení neplatnosti předmětné smlouvy o převodu náhradního pozemku oprávněné osobě podle § 18a zákona o půdě se budou žalobci moci nepochybně domáhat opětovně toho, aby byl vzat do úvahy jejich zájem o převod vlastnického práva k uvedenému pozemku. Dovolací soud však v žádném případě nepředjímá, zda takový jejich požadavek bude při existenci zájmu žalovaných, popřípadě dalších osob, úspěšný či nikoliv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, ze dne 12. 5. 2010
25.08.2010 00:00
K určovací žalobě na neplatnost smlouvy o převodu majetku státu
V judikatuře Nejvyššího soudu se konstantně uplatňuje názor, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla (či měla být) uzavřena na základě některé z forem výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení nepostrádá.
Žaloba o určení neplatnosti smlouvy a vlastnického práva ke státem převáděnému majetku však nemůže být používána jako prostředek kontroly občanů při nakládání se státním majetkem; žalobce může mít naléhavý právní zájem na žádaném určení jen tehdy, jestliže tvrdí a prokazuje, že byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého (mutatis mutandis srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4365/2009, jež řeší podobnou otázku při hospodaření s obecním majetkem).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, ze dne 13. 7. 2010
24.08.2010 00:02
K akceptaci návrhu na uzavření rozhodčí doložky
I. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. nestanoví obecné předpoklady umožňující závěr o akceptaci návrhu na uzavření rozhodčí doložky, nýbrž výjimkou z pravidla upravuje podmínky, za nichž může být písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou druhou stranou přijat jinak než písemně (tj. musí být přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy).
Není-li pochyb, že hlavní smlouva a v jejím rámci rozhodčí doložka byly pořízeny písemně a příslušná písemnost byla jednajícími osobami podepsána, byla dodržena písemná forma rozhodčí smlouvy požadovaná ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. a nebyl proto důvod zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro výjimku z tohoto požadavku, stanovené ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Tím méně pak bylo možno na základě tohoto ustanovení dospět k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky.
II. Vzhledem ke způsobu provedení posuzované smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti.
III. Odvolací soud pochybil též v tom, že posouzení rozhodčí doložky jako neplatné založil na pouhém závěru, že z podpisu příslušné listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Závěr o tom, zda tu byla vůle účastníka učinit určitý právní úkon, je závěrem skutkovým. Jestliže by písemnost zachycující projev vůle nepostačovala sama o sobě k závěru, že v textu v ní obsaženém byla skutečně projevena vůle účastníka, pak by bylo třeba zjišťovat, v případě potřeby též cestou splnění poučovací povinnosti uložené soudu v ustanovení § 118a o. s. ř., za jakých okolností byla smlouva uzavřena, popřípadě jaké bylo následné chování smluvních stran, a další skutečnosti, z nichž by bylo možno takový či onaký závěr o vůli účastníka dovodit, popřípadě dospět (po provedení navržených relevantních důkazů) k opodstatněnému závěru o neunesení důkazního břemene.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, ze dne 29. 6. 2010
24.08.2010 00:01
K fikci uznání dle § 114b odst. 5 OSŘ při objektivní kumulaci žalobních nároků
Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem (jak je tomu též v případě, domáhá-li se vedle zaplacení ceny díla též úhrady smluvní pokuty) a soud je projednává ve společném řízení (jde tedy o případ tzv. objektivní kumulace), nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010
24.08.2010 00:00
Ke skutečnostem vzniklým po fikci uznání nároku dle § 114b odst. 5 OSŘ
Je právně nevýznamné, jak brzy (a zda vůbec) po marném uplynutí lhůty stanovené podle § 114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř., se žalovaný k žalobě vyjádří. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal.
Má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu.
Na překážku vydání rozsudku pro uznání nemohou být skutečnosti, k nimž došlo v řízení až poté, co nastala fikce uznání nároku. Splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání tedy nemohlo být dodatečně negováno tím, že soud prvního stupně nařízené jednání na žádost účastníků odročil za účelem pokusu o smírné vyřešení sporu, ačkoliv mohl a měl rozhodnout rozsudkem pro uznání již při tomto jednání; pro závěr o takových důsledcích nelze nalézt oporu v zákoně.
Z týchž důvodů nebrání vydání rozsudku pro uznání ani vzájemný návrh žalované, uplatněný v opožděně podaném vyjádření. To platí též v tom případě, že by bylo lze posoudit vzájemný návrh do výše žalobou uplatněné pohledávky jako obranu proti návrhu, to jest jako započtecí úkon.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010
24.08.2010 00:00
K vymáhání smluvní pokuty a rozsudku pro uznání
I. Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení.
Ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti, např. procentní částkou za každý měsíc prodlení, není neplatné. To však neznamená, že tímto způsobem může být uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vymezen též v žalobě a pojat do výroku rozhodnutí soudu. Na smluvní pokutu nelze vztáhnout závěry ustálené v rozhodovací praxi soudů, podle nichž příslušenství pohledávky, uplatněné po dobu do zaplacení pohledávky, nemusí být v návrhu na zahájení řízení přesně vyčísleno, a postačí, je-li v návrhu uveden druh příslušenství, způsob, jímž lze určit jeho výši (sazbu) a den, od kterého má být toto příslušenství soudem přiznáno. Uplatňuje-li proto žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty, musí jej (tak jako při uplatnění každého peněžitého nároku, jenž nemá povahu příslušenství pohledávky) vyčíslit uvedením peněžité částky, jejíhož zaplacení se domáhá.
Žalobní petit v projednávané věci, jímž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 194.504,- Kč „včetně smluvní pokuty ve výši 0,01% denně z dlužné částky od 7. 10. 2006 až do zaplacení“, tyto požadavky v části týkající se smluvní pokuty zcela zřejmě nesplňoval. Odvolací soud tedy zcela správně dovodil, že žaloba byla postižena vadou, které bránila pokračovat v řízení, nebyly tu tedy předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a tudíž ani předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně neprávem vyčítá odvolacímu soudu přílišný formalismus; rozhodnutí, které by převzalo do výroku neurčitý žalobní petit, by vzhledem k ustanovení § 261a odst. 1 o. s. ř. nebylo po materiální stránce vykonatelné, právní důsledky, které žalobkyně zahájením řízení sledovala, by tedy nenastaly a řízení by bylo vedeno zcela bezúčelně.
II. Z právních důsledků fikce uznání pak dále vyplývá, že žalobě může být vyhověno rozsudkem pro uznání pouze za předpokladu, že v žalobě obsažená skutková tvrzení umožňují závěr o existenci uplatněného nároku. Tam, kde se na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě jeví žalobní žádání jako zřejmě nedůvodné, nejsou splněny předpoklady stanovené v § 114b odst. 1, větě první, o. s. ř. k tomu, aby byl žalovaný usnesením podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření; nebyl-li postup soudu při vydání tohoto usnesení v souladu se zákonem, nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a nebyly tak podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř..
O takovou procesní situaci se jedná též v posuzované věci. Žaloba na zaplacení smluvní pokuty může uspět pouze potud, pokud – ke dni rozhodnutí soudu (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.) – právo na zaplacení smluvní pokuty již vzniklo a stalo se splatným. V projednávané věci je pak z žaloby zřejmé, že žalobkyně se domáhá nejen smluvní pokuty, na niž jí již (podle jejího tvrzení) právo vzniklo, nýbrž též smluvní pokuty, na niž by jí právo mělo vzniknout teprve v budoucnu; uplatňuje tedy právo, které jí dosud nesvědčí. K té smluvní pokutě, na kterou jí již mělo právo vzniknout, pak chybí žalobní tvrzení, z nichž by – v případě fikce jejich uznání – vyplýval právní závěr o splatnosti (actio nata). Žalobní tvrzení tedy postup podle ustanovení § 114b ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. neumožňovala.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010
17.08.2010 00:01
K zopakování dokazování v odvolacím řízení
Odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, ze dne 24. 6. 2010
17.08.2010 00:00
K dovolání v insolvenčním řízení („usnesení o odvolání správce“)
Ani v poměrech insolvečního zákona není rozhodnutí soudu o tom, zda správce dlužníkova majetku ve své funkci skončí, nebo o tom, zda určitá osoba má být tímto správcem ustanovena, rozhodnutím „ve věci samé“, takže k usnesením „ve věci samé“ nepatří ani usnesení o tom, že (zda) se insolvenční správce odvolává z funkce, vydané podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6473/2009, 29 NSČR 26/2010-B-128, ze dne 21. 7. 2010
17.08.2010 00:00
K výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu po prohlášení konkursu
Po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu § 312 a násl. o. s. ř. Plnění, které dlužník povinného poskytl oprávněnému na základě pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí v době po prohlášení konkursu na majetek povinného, je plněním bez právního důvodu, k jehož vymožení je aktivně věcně legitimován dlužník povinného, nikoli povinný nebo správce konkursní podstaty povinného, neboť takovým plněním dlužníkův dluh vůči povinnému (úpadci) nezaniká (viz R 42/2003).
Tyto závěry se obdobně prosadí i ve vztahu k výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§ 303 a násl. o. s. ř.). Skutečnost, že výkon rozhodnutí provádí odepsáním peněžních prostředků z účtu dlužníka banka, zde není rozhodující.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 936/2009, ze dne 20. 5. 2010
(posuzováno podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění)
17.08.2010 00:00
K dovolání v insolvenčním řízení („řízení o přihlášce věřitele“)
Usnesení (insolvenčního soudu) o zastavení řízení o přihlášce věřitele ani (měnící) usnesení, jímž odvolací soud rozhodl, že se řízení o přihlášce věřitele nezastavuje, usnesením ve věci samé (v tom smyslu, aby jím bylo rozhodováno o existenci pohledávky) není.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 36 INS 1078/2009, 29 NSČR 10/2010-P118-21, ze dne 20. 7. 2010
11.08.2010 00:01
K vydání částečného rozsudku pro uznání jen vůči jednomu z žalovaných
Částečným rozsudkem pro uznání lze uložit povinnost k zaplacení vymáhané částky obligačnímu dlužníku (první žalované) i za situace, kdy žalobním petitem byl uplatněn společný závazek (solidární) i vůči druhé žalované, která ručí žalobkyni za závazek první žalované.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 28/2010, ze dne 28. 7. 2010
11.08.2010 00:00
K rozhodnutí o návrhu dle § 107a OSŘ po ztrátě způsobilosti navrhovatele
I. Při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 107 o. s. ř.), soud nepřihlíží k právním skutečnostem, jež nastaly do doby ztráty způsobilosti být účastníkem řízení, i když s nimi právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde; takové právní skutečnosti lze zohlednit pouze při postupu podle ustanovení § 107a o. s. ř. (viz 21 Cdo 117/2008).
II. Jestliže osoba, která v občanském soudním řízení podala návrh na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř., ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než soud o tomto jejím návrhu rozhodl, musí soud nejprve vydat (v intencích § 107 o. s. ř.) rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení pokračováno. Teprve po právní moci usnesení, jímž určí procesního nástupce takové osoby, může soud rozhodnout o jejím návrhu podle § 107a o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 316/2010, ze dne 29. 7. 2010
05.08.2010 00:02
K výkonu rozhodnutí vydaného před 1.5.2004 podle nařízení 44/2001/ES
Pojmem „řízení“ (užitým v článku 66 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) není míněno pouze řízení vykonávací, nýbrž i řízení, v němž je exekuční titul vydán, tedy řízení nalézací; o tom svědčí dikce článku 66 odst. 2 Nařízení, podle něhož se za určitých [pod písmeny a) a b) vyjmenovaných] podmínek uznají a vykonají podle kapitoly III i rozhodnutí vydaná v řízeních zahájených v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto Nařízení v platnost, avšak jen ta, která byla vydána po tomto dni, tj. po 1. 3. 2002 (resp. v daném případě po 1. 5. 2004, kdy Česká republika a Slovenská republika vstoupily do Evropské Unie).
V článku 66 odst. 2 Nařízení jsou formulovány jen dvě výjimky uvedené pod písmeny a) a b), které se uplatní pouze tehdy, bylo-li řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem tohoto Nařízení v platnost a rozhodnutí bylo vydáno po tomto dni. Pouze v této situaci lze rozhodnutí uznat a vykonat podle kapitoly III Nařízení. Rozhodnutí však musí být vždy vydáno po vstupu Nařízení v platnost (to je v původních členských státech Evropské unie po 1. 3. 2002).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výklad a správná aplikace článku 66 Nařízení jsou naprosto zjevné (jde tedy o tzv. acte clair) a že názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Nd 56/2006, nelze z tohoto článku dovodit, respektive že tento názor je s tímto článkem v rozporu.
Jelikož tedy exekuční titul byl v dané věci vydán dne 11. 7. 1995, tedy přede dnem vstupu Nařízení v platnost (1. 3. 2002), a kromě toho též před přistoupením České republiky k Evropské unii, nelze ustanovení článku 32 a následujících Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na ni použít
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2325/2008-216, ze dne 14. 7. 2010