// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

03.02.2025 00:02

Rozdílnost skutkových tvrzení žalobce v různých řízeních

Z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze žalobu zamítnout jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalobce liší od toho, co tvrdí v jiném řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 704/2024, ze dne 17. 12. 2024


03.02.2025 00:01

Zastavení řízení o svéprávnosti při nepředložení lékařské zprávy

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 24 Cdo 2412/2020 vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní. Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob.

Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem. V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 25/2025, ze dne 21. 1. 2025


30.01.2025 00:02

Žaloba nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu

V případě, že se vyděděný nepominutelný dědic domáhá poskytnutí povinného dílu na základě tvrzení, že nebyl platně vyděděn, musí být v žalobě předmět řízení (nejméně) vymezen jednak požadavkem na poskytnutí určitého plnění vyjadřující jeho povinný díl (zpravidla zaplacení peněžité částky), jednak vylíčením skutkových okolností ohledně zůstavitelem provedeného vydědění (důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v prohlášení o vydědění). I když může být nepominutelný dědic platně vyděděn nejen z důvodu použitého v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i z jiného (prokázaného) důvodu uvedeného v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z., přestože na něm zůstavitel vydědění nezaložil, bylo by absurdní dovozovat, že by předmět řízení měl (musel) být žalobcem vymezen nejen skutkovými okolnostmi ohledně zůstavitelem provedeného vydědění, ale také dalšími důvody k vydědění, které jsou obsaženy v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn právem, totiž nese žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i o jiných důvodech způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice, které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl. Jinak řečeno, žalovaný zůstavitelův dědic se úspěšně ubrání žalobě vyděděného nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu nejen tehdy, jestliže prokáže, že důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění zůstavitel použil právem, ale i v případě, bude-li (zejména očekává-li, že důvod uvedený v prohlášení o vydědění nemusí obstát) tvrdit a také prokáže-li, že zůstavitel sice v prohlášení o vydědění nepoužil důvod vydědění právem, ale že vydědění žalujícího nepominutelného dědice způsobuje jiný důvod vydědění, obsažený v ustanovení § 1646 nebo 1647 o. z.

Na uvedeném závěru nic nemění ani poučovací povinnost soudu uvedená v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem této poučovací povinnosti totiž není to, aby soud účastníku radil, co má za řízení učinit k tomu, aby byl ve věci úspěšný (na čem má vybudovat svoji procesní obranu), ale pomoci mu, aby unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, co sám (podle své vůle) učinil (na čem vybudoval svoji procesní obranu). Poučovací povinnost uložená soudu v ustanoveních § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tedy neznamená, že by soud měl žalovaného zůstavitelova dědice navádět k tomu, jaký jiný důvod vydědění by měl (mohl) v zájmu svého úspěchu ve věci tvrdit a prokazovat; ve skutečnosti spočívá v tom, že soud poskytne žalovanému dědici zůstavitele poučení o tom, aby splnil povinnosti tvrzení a důkazní ohledně důvodu vydědění žalujícího nepominutelného dědice, který byl již uplatněn (žalovaným zůstavitelovým dědicem tvrzen) nebo za řízení jinak vyšel najevo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024


30.01.2025 00:01

Uznání a výkon rozhodnutí podle smlouvy vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.

I. Za použití obvyklých výkladových pravidel (jejichž užití umožňuje i čl. 31 vyhlášky č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu) nelze ustanovení čl. 60 písm. a) a b) Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.) vyložit jinak, než že rozhodnutí nelze uznat a vykonat ve státě výkonu, pokud již ve státě původu vykonatelnosti pozbylo. Opačný výklad by pak byl v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), neboť by umožnil účastníkům řízení domoci se výkonu rozhodnutí ve druhém smluvním státě, i kdyby ve státě původu zmeškali příležitost domoci se výkonu rozhodnutí.

II. V poměrech projednávané věci dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzájemnosti uznávání rozhodnutí ruských soudů ve věcech insolvenčních na území České republiky, a že tedy k rozhodnutí, kterým byl dlužník (odpůrce) zproštěn od dalších závazků, neměl přihlížet.

Dovolatel nicméně opomíjí, že v daném případě nejde o uznání insolvenčního rozhodnutí, ale o posouzení, zda lze uznat na území České republiky rozhodnutí na majetkové plnění a zda je toto vykonatelné v Ruské federaci. Není tedy třeba zkoumat vzájemnost uznávání insolvenčních rozhodnutí. Na rozhodnutí v insolvenční věci se v daném případě nehledí jako na rozhodnutí, které je třeba uznat (neboť nejde o rozšíření jeho účinků na území České republiky), ale pouze zkoumat důsledky onoho rozhodnutí, tj. zda má vliv na vykonatelnost posuzovaného rozhodnutí na majetkové plnění v Ruské federaci. S rozhodnutím Arbitrážního soudu města Moskvy ze dne 28. června 2019, kterým byl odpůrce osvobozen od neuspokojených nároků dalších věřitelů, vydaným v insolvenčním řízení, tak soudy správně zacházely jako s důkazem listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Jinak řečeno, cizí rozhodnutí, které deklaruje určitý stav dle ruského práva na ruském území, je za daných okolností důkazem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3507/2022, ze dne 28. 11. 2024


22.01.2025 00:02

Rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn a za překonaný ho považuje i odborná literatura. Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024


22.01.2025 00:01

„Věci občanské a obchodní“ dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 511/2022, ze dne 19. 11. 2024


15.01.2025 00:02

Exekuce přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění

Exekuci (výkon rozhodnutí) přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění povinného (fyzické osoby) u penzijního fondu lze za podmínek zákona (§ 303 a násl. o. s. ř.) provést bez ohledu na skutečnost, že část pohledávky může mít původ v exekučně nezabavitelných částkách mzdy povinného, neboť v tomto rozsahu částky mzdy vložením do úspor ve formě penzijního připojištění pozbyly původní charakter.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1211/2024, ze dne 7. 11. 2024


15.01.2025 00:01

Ukončení dohody o vymáhání pohledávky dle § 530 odst. 1 obč. zák.

Ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. postupiteli propůjčuje – při splnění v něm stanovených podmínek – tzv. procesní legitimaci, kterou se rozumí zákonem založené oprávnění domáhat se v řízení s úspěchem práva, jehož není postupitel ve sféře hmotného práva nositelem. V souladu s tím je i judikaturní závěr, že právní skutečnosti rozhodnou ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. není uzavření dohody o vymáhání pohledávky postupitelem na účet postupníka. Takovou právní skutečností je teprve zánik práva postupitele vymáhat na účet postupníka pohledávku. Na tomto základě pak judikatura dovolacího soudu dovozuje, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 obč. zák.) z postupitele na postupníka je například zánik tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky nebo dohoda postupitele a postupníka o ukončení dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák.

Zmíněné závěry se uplatní i v situaci, kdy postupitel na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. vymáhá postoupenou pohledávku v řízení o odpůrčí žalobě. Právní skutečností, s níž právní předpisy v takovém případě spojují převod či přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, může být také dohoda o ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2045/2024, ze dne 30. 10. 2024


19.12.2024 00:02

Místní příslušnost soudu na výběr daná podle § 87 písm. b) OSŘ

Otázka místní příslušnosti soudu na výběr dané podle § 87 písm. b) o. s. ř. je v případě místa, kde došlo ke škodné události, založena na principu fakticity. U újmy způsobené trestním stíháním je místně příslušný soud, v jehož obvodu bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo-li vydáno v místě pracoviště Policie České republiky, byť mimo oficiální sídlo policejního orgánu (útvaru Policie České republiky), který usnesení o zahájení trestního stíhání vydal.

Soudy se proto měly zabývat nejen otázkou oficiálního sídla policejního orgánu (útvaru), ale i tím, kde bylo usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno, stalo-li se tak v místě pracoviště Policie České republiky, byť by se i jednalo o pracoviště jiného útvaru Policie České republiky. Odvolací soud nesprávně ztotožnil místo vydání usnesení o zahájení trestního stíhání s místem sídla policejního orgánu, aniž si ujasnil, zda jde skutečně o místa totožná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 999/2024, ze dne 25. 10. 2024


05.12.2024 00:02

Rušení fondů a nadací v 50. letech minulého století

Cílem vlády v letech 1951 až 1953 bylo kompletní zrušení dosud existujících a fungujících majetkových mas, jako byly fondy, účelová jmění a nadace, a získání jejich majetku do státního vlastnictví. V jednotlivých etapách vláda zmocněná rozpočtovými zákony postupně usneseními rušila resortní fondy, mezi kterými byly také nadace poskytující stipendia vysokoškolským studentům spadající pod Ministerstvo školství věd a umění a fondy na podporu hudebního umění. Rušením nadací, které byly spravovány národními výbory, či byly pod jejich dozorem, vláda pověřila Ministerstvo vnitra, které následně pověřilo jednotlivé krajské národní výbory.

Jelikož nebyly dostupné kompletní seznamy fondů, využila vláda tzv. generální klauzule a v rámci II. etapy zrušila veškeré zbývající resortní fondy, kromě fondů taxativně vymezených v seznamu C. Je tak zřejmé, že ke dni 31. 10. 1952 byly zrušeny veškeré fondy, kromě fondů výslovně vyjmutých, a jejich majetek přešel do vlastnictví státu. Stejně tak postupovalo Ministerstvo vnitra, které vytvořilo kategorii nadací „ostatní“, pod kterou spadaly nadace jakéhokoli druhu. Současně Ministerstvo vnitra uložilo krajským národním výborům se s nadacemi vypořádat do 31. 5. 1953 a jejich majetek převést do správy státu. K definitivnímu zrušení fondů, a hlavně k přechodu jejich majetku do vlastnictví státu, či k jeho inkameraci, tak došlo dle uvedených zdrojů nejpozději do konce roku 1953. Výjimkou byly pouze fondy zahrnuté v seznamu C, k jejichž zrušení byla přijata zvláštní legislativní opatření.

S ohledem na vše výše uvedené proto není možné, aby jakákoli nadace (vyjma konkrétních nadací vládou z rušení vyjmutých) nadále existovala a vlastnila majetek po cíleném rušení fondů a nadací v 50. letech minulého století. Ke stejnému závěru ostatně dospívá též odborná literatura, podle které jedinou nadací, která přežila do roku 1989, byla Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových.

Žalovaná nadace (zřízená na základě poslední vůle sepsané a doplněné v letech 1927 a 1928) tak byla zrušena (a zanikla) nejpozději v polovině padesátých let minulého století. Tím pozbyla právní osobnost a zároveň způsobilost být účastnicí řízení (§ 19 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3939/2023, ze dne 20. 11. 2024


27.11.2024 00:02

Povinnost obmeškalého vydražitele k doplacení rozdílu na nejvyšším podání

V soudní praxi není pochyb o tom, že pakliže exekutor provádí dražbu podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (exekučního řádu) o výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti (zástavy). Z uvedeného však nevyplývá, že by exekutor, provádějící dražbu na podkladě smlouvy s insolvenčním správcem podle § 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tzv. „pokračoval“ v původním exekučním řízení a byl výsledky původního exekučního řízení (např. usnesením o ceně nemovitosti, usnesením o dražební vyhlášce) jakkoliv vázán.

Možnost exekutora tzv. pokračovat v původním exekučním řízení by byla dána pouze za splnění podmínky uvedené v ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy jedině tehdy, pokud by insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu předběžným opatřením omezil z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona (zde tedy účinek spočívající v nemožnosti provedení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, a zároveň by uložil soudnímu exekutorovi „pokračovat v exekuci“), což se však v této věci nestalo.

Pakliže tedy v insolvenčním řízení došlo postupem podle ustanovení 286 odst. 1 insolvenčního zákona ke zpeněžení té části majetkové podstaty, která sloužila jako zástava, došlo tak k realizaci zástavního práva. Realizací zástavního práva právní vztah zástavního věřitele k zástavě zaniká (srov. § 1370 o. z.). Pokračování v exekučním řízení o prodeji takové zástavy je tak z povahy věci vyloučeno, je proto vyloučeno nařízení opakované dražby podle ustanovení § 336m odst. 2 o. s. ř. a nemůže být naplněn předpoklad pro uložení povinnosti obmeškalému vydražiteli zaplatit rozdíl na nejvyšším podání („… bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání …“).

Je-li tedy zástava postupem podle § 286 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení prodána, souběžné exekuční řízení o prodeji téže zástavy dále nepokračuje a končí v tom stadiu, ve kterém se nacházelo v době zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k povinnému, tedy v tomto případě ve stadiu pravomocného udělení příklepu.

Z uvedeného vyplývá, že exekutor již nemůže v takové situaci v exekučním řízení o povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání rozhodnout. Vydražiteli, který nezaplatil ve stanovené lhůtě nejvyšší podání, tak nelze uložit povinnost k doplacení rozdílu na nejvyšším podání v případě, kdy po právní moci usnesení o udělení příklepu byl na povinného prohlášen konkurs a k udělení příklepu, na základě něhož úhrada na nejvyšší podání již byla provedena, došlo v dražbě provedené v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému na základě smlouvy o provedení dražby uzavřené insolvenčním správcem se soudním exekutorem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1212/2024, ze dne 30. 10. 2024


27.11.2024 00:01

K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114b o.s.ř.

I. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována.

II. Ve sporech o odpůrčí žalobě podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona musí žalobce - insolvenční správce (tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern) alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Pokud žaloba tato konkrétní tvrzení neobsahuje, nelze na základě fikce uznání nároku vydat rozsudek pro uznání, protože nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024


19.11.2024 00:02

K obsahovým náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 OSŘ

K náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nepatří odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.

Obdobně to platí (tam, kde před vydáním rozsudku pro uznání není zapotřebí reagovat na námitku žalovaného, že fikce uznání nároku nenastala, jelikož vydání kvalifikované výzvy nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu) pro odůvodnění rozsudku pro uznání (jehož obsahové náležitosti omezuje § 157 odst. 3 o. s. ř. jen na uvedení předmětu řízení a stručné důvody, pro které rozhodl soud rozsudkem pro uznání). I při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Neuvede-li soud v rámci odůvodnění rozsudku pro uznání založeného na fikci uznání výslovně ničeho o tom, proč vydání kvalifikované výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu, pak pro účely odvolacího přezkumu odvolací soud posuzuje, zda povaha věci nebo okolnosti případu dovolující vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. plynou ze spisu (podle stavu v době vydání kvalifikované výzvy).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024


19.11.2024 00:01

Změna judikatury v průběhu dovolacího řízení

Přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.); dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1355/2024, ze dne 18. 9. 2024


13.11.2024 00:02

Odvolání souhlasu nového žalobce se vstupem do řízení

Souhlas osoby s jejím vstupem do řízení na místo žalobce podle § 107a odst. 2 o. s. ř. učiněný vůči soudu je procesním úkonem, na který se vztahuje § 41a odst. 4 o. s. ř. a který tudíž může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1369/2024, ze dne 25. 9. 2024


13.11.2024 00:01

Pojem „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis

I. Obvyklý pobyt (bydliště) dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.

K určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí, zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí.

II. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života. Bylo tak určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé i ke dni zahájení řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí obě nezletilé děti byly nejen (již déle než rok) přítomny na XY, ale také že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo obvyklé bydliště dětí na XY.

Na uvedeném závěru nic nemění, že mělo být přemístění nezletilých dětí na XY protiprávní. Případná protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě jednostranným přemístěním dětí) má (měla by) vliv na mezinárodní příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 34/1998 Sb. žádost (návrh) o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V dané věci se však otec u příslušných orgánů XY nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis, uzavřel s matkou mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku, takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2530/2022; 24 Cdo 2533/2022; 24 Cdo 2534/2022, ze dne 25. 9. 2024


07.11.2024 00:02

K existenci rozporu v právních zájmech žalobce a vedlejšího účastníka

I. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje.

Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník do řízení přistoupil.

II. V projednávané věci (o vyloučení obchodního podílu ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o. z majetkové podstaty dlužníka) bylo vedlejší účastenství J. P. založeno v souladu s vůlí žalobce, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat. Společným právním zájmem žalobce a vedlejšího účastníka je, aby z majetkové podstaty dlužníka byl vyloučen (označený) obchodní podíl ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o.; jinak řečeno, primárně jde o to, aby obchodní podíl nebyl zpeněžen v insolvenčním řízení dlužníka.

Skutečnost, že se vyloučení obchodního podílu z majetkové podstaty dlužníka (vedle žalobce v projednávané věci) domáhají (v řízeních vedených v rámci insolvenčního řízení dlužníka) i J. P., H. P. a společnost Bohemia Energy Holding B. V., jejichž (právní) zájmy mohou být (poté, kdy dosáhnou naplnění společného primárního zájmu) rozdílné, na shora uvedeném nic nemění. Vedlejší účastník totiž podporuje žalobce právě v řízení o vyloučení obchodního podílu z majetkové podstaty dlužníka, v němž insolvenční soud posuzuje otázku vlastnického práva k obchodnímu podílu jen jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud proto změnil usnesení soudů nižších stupňů tak, že se připouští vstup J. P. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 115/2024, ze dne 25. 9. 2024


07.11.2024 00:01

Aplikace § 336h odst. 3 OSŘ při provádění elektronické dražby

Podle § 336o odst. 4 o. s. ř. pro dražbu provedenou elektronicky platí obdobně ustanovení § 336b až 336n o. s. ř. Legislativní termín „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Na dražbu prováděnou elektronicky je proto nezbytné aplikovat rovněž ustanovení § 336h odst. 3 o. s. ř., neboť ustanovení zákona upravující elektronickou dražbu obsahuje odkaz na obdobné užití konkrétně vymezených ustanovení o. s. ř. týkajících se dražby nemovitých věcí, do nichž spadá i ustanovení § 336h o. s. ř.

Podle § 336h odst. 3 o. s. ř. fyzická osoba může dražit jen osobně nebo prostřednictvím zástupce, jehož plná moc byla úředně ověřena. Za právnickou osobu, obec, vyšší územně samosprávný celek nebo stát draží osoby uvedené v § 21, 21a a 21b, které své oprávnění musí prokázat listinou, jež byla úředně ověřena, nebo jejich zástupce, jehož plná moc byla úředně ověřena. Z uvedeného plyne, že účastní-li se elektronické dražby právnická osoba, je za ní oprávněna dražit (tj. činit podání – příhozy) osoba uvedená v § 21, 21a a 21b o. s. ř. nebo zplnomocněný zástupce, přičemž oprávnění takové fyzické osoby musí být soudu či soudnímu exekutorovi, který dražbu provádí, prokázáno úředně ověřenou listinou.

Za dovolatelku, jež je akciovou společností, tedy v projednávané věci byl v souladu s § 21 odst. 1 o. s. ř. oprávněn dražit člen statutárního orgánu (předseda představenstva nebo pověřený člen představenstva), který své oprávnění prokázal úředně ověřenou listinou, případně osoba, která předložila úředně ověřenou plnou moc. V souladu s § 16a vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, lze totožnost dražitelů a dalších účastníků elektronicky prováděné dražby ověřit přihláškou k účasti na dražbě podepsanou a) před exekutorem nebo jeho zaměstnancem po prokázání totožnosti platným úředním průkazem, b) úředně ověřeným podpisem, c) uznávaným elektronickým podpisem, nebo d) prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zákona o elektronické identifikaci.

Z obsahu spisu se podává, že v rámci předmětné elektronické dražby byla totožnost dovolatelky jako dražitelky prokázána prostřednictvím autentizace dražitele na dražebním portálu www.e-drazby.cz, kdy přihlášku za dovolatelku podepsal člen představenstva J. S., který byl v přihlášce uveden jako zástupce dražitelky – právnické osoby (jeho podpis byl na přihlášce úředně ověřen a přihláška byla následně konvertována z listinné podoby do podoby elektronické a nahrána na dražební portál). Ve smyslu § 336o odst. 4 a § 336h odst. 3 věty druhé o. s. ř. tak byl za dovolatelku oprávněn dražit, tj. elektronicky činit jednotlivá podání (příhozy) právě a pouze J. S. Pokud by bylo záměrem dovolatelky, aby příhozy činila jiná osoba (jiný člen statutárního orgánu nebo třetí osoba), pak by tato osoba musela být v přihlášce uvedena a její totožnost by musela být předem ověřena v souladu s § 16a vyhlášky č. 418/2001 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 821/2024, ze dne 18. 9. 2024


24.10.2024 00:02

Naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace ve zdravotním zařízení

K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Pojem "bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy", se váže k hrozbě samotné (resp. ke známkám duševní poruchy) a je třeba jej interpretovat v jeho kauzálním významu.

Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je „bezprostředně“ přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient je pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. Naznačený výklad pak odpovídá i potřebám praktického života, kdy zdravotní ústav ve svém vyjádření k dovolání odpovídajícím způsobem připomíná specifika spojená s posuzováním aktuálního zdravotního stavu pacienta (vliv dříve podaných psychofarmak, změna prostředí, přítomnost policejního orgánu, užití omezujících opatření např. v podobě spoutání, proměnlivost projevů psychického postižení v čase apod.). Restriktivní výklad pojmu „bezprostřednost“ spojovaný s obligatorní potřebou projevů psychického onemocnění výlučně v době zvažování nedobrovolné hospitalizace lékařem v příslušném zdravotním zařízení by se mohl v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, ze dne 24. 9. 2024


02.10.2024 00:02

K zákazu překvapivých rozhodnutí v rozhodčím řízení

Překvapivost rozhodčího nálezu může být dána i v případě, kdy sice nejsou splněny podmínky pro poučení účastníků řízení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ale kdy je originálním právním posouzením věci rozhodčím soudem účastníkům řízení odebrána možnost skutkově a právně argumentovat.

O takový případ se přitom jednalo i v projednávané věci, neboť úvaha, podle níž nárok žalovaných proti právní předchůdkyni žalobkyně mohl být založen také její předsmluvní odpovědností, nebyla před vydáním rozhodčího nálezu zmíněna rozhodčím soudem ani žádnou ze stran rozhodčího řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nemohla na toto právní posouzení věci řádným způsobem reagovat. V konkrétních podmínkách řešené věci bylo povinností rozhodčího soudu upozornit strany rozhodčího řízení (zejména právní předchůdkyni žalobkyně) na možnost jiného, v řízení stranami dosud neuvažovaného právního posouzení věci, a dát jim tak příležitost, aby se k němu po skutkové i právní stránce vyjádřily. Jestliže tak rozhodčí soud neučinil, neposkytl tím předchůdkyni žalobkyně možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1814/2023, ze dne 31. 7. 2024


< strana 1 / 168 >
Reklama

Jobs