// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

05.02.2019 00:02

Odměna advokáta ustanoveného opatrovníkem v řízení o úschovách

Při určení odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem neznámému věřiteli (příjemci) v řízení o úschovách se vychází z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 5 advokátního tarifu (1 000 Kč); sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 400 Kč (§ 7 bod 2 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3016/2018, ze dne 15. 11. 2018


05.02.2019 00:01

Poplatek za odvolání ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci

Za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.

Z jazykového výkladu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve vazbě na § 7 je nutno pro účely zákona o soudních poplatcích dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních poplatcích zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) § 4 odst. 1], tento úkon je plně v dispozici této osoby a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, ze dne 27. 11. 2018


05.02.2019 00:00

Shodná skutková tvrzení účastníků dle § 120 odst. 3 OSŘ

Za svá skutková zjištění soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5063/2017, ze dne 13. 11. 2018


31.01.2019 00:02

Prokazování skutečností rozhodných pro vyřešení sporu o dědické právo

Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle § 169 odst. 1 z. ř. s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, neprovádí se v řízení o pozůstalosti dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné. Takový spor nemůže být vyřešen v rámci řízení o pozůstalosti.

Za takových okolností tedy soud v řízení o pozůstalosti postupuje podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl soud v pozůstalostním řízení povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému.

Otázku, u kterého z účastníků se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, je třeba v řízení o pozůstalosti posuzovat jen zcela obecně a vždy se zřetelem k okolnostem případu. Nejde-li o situace upravené v ustanovení § 1673 o. z., jež obsahuje zvláštní pravidla pro určování osoby, která má být k podání žaloby odkázána, je třeba zpravidla pokládat za slabší dědické právo toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, jenž zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež jiný (tím dotčený) účastník popírá, jestliže v případě jejich prokázání je z dědického práva vyloučen, anebo který tvrdí skutečnosti, jež vyvracejí jinak zřejmý dědický titul jiného (tím dotčeného) účastníka a tím jeho dědické právo.

Není přitom samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul (není ani vyloučeno, že v některých případech bude „právní síla“ dědických titulů všech účastníků, jejichž dědické právo je sporné, stejná). Přestože v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 došlo oproti předchozí právní úpravě k terminologické změně, nelze dovodit, že by při řešení otázky, kterého z účastníků je třeba v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, odkázat, aby své právo uplatnil žalobou, byla nadále s účinností od 1. 1. 2014 rozhodující pouze tzv. „právní síla“ jednotlivých dědických titulů. Nejedná-li se o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z., v němž zákonodárce (i s ohledem na „sílu“ jednotlivých dědických titulů) výslovně stanovil, kterého z účastníků řízení (dědiců) má soud v případě, že jsou splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, k podání žaloby odkázat, není pro vyřešení otázky, kterého z dědiců má soud ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázat, aby své právo uplatnil žalobou, samo o sobě významné, jakou „právní sílu“ má (by měl mít) ten který dědický titul. V takových případech soud k podání žaloby odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se mu jeví „se zřetelem k okolnostem případu“ jako „nejslabší“. Při výkladu tohoto ustanovení přitom lze (nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 1673 o. z.) vycházet z dosavadní judikatury týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť není důvod, aby byl ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. a v něm použitému výrazu „nejslabší“ přikládán obsahově jiný význam, než jaký byl dovozován ve vztahu k ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 a v něm použitému výrazu „méně pravděpodobné“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1572/2018, ze dne 7. 11. 2018


31.01.2019 00:01

Zamítnutí návrhu dle § 107a o.s.ř. při splnění formálních předpokladů pro vyhovění

Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.

Takový postup však není namístě, jde-li o řízení, v němž má žalovaný možnost navrhnout složení jistoty na náklady řízení dle § 11 odst. 1 ZMPS a dosud nebyly zkoumány podmínky (pozitivní i negativní) vymezené v § 11 ZMPS. Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v případě, kdy se subjekt, po kterém by jinak bylo možno požadovat (postupem podle § 11 ZMPS) složení zálohy při podání žaloby, má stát „novým“ žalobcem až v důsledku rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce dle § 107a o. s. ř., se postup podle § 11 ZMPS může uplatnit (prosadit) jako předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba „novým“ žalobcem stát nemůže (návrhu podle § 107a o. s. ř. nelze vyhovět).

V režimu § 11 ZMPS se otázka, zda žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon (§ 11 odst. 2 písm. a/ ZMPS), odvíjí od okolností vzešlých z návrhu podle § 107a o. s. ř. (jehož prostřednictvím se osoba, které lze uložit složení jistoty, má „novým“ žalobcem stát).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5689/2016, ze dne 31. 10. 2018


23.01.2019 00:02

Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému před 1. 1. 2013

I. Směnečný platební rozkaz vydaný soudem před 1. 1. 2013 má právní účinky stanovené právní úpravou účinnou před 1. 1. 2013, a to bez ohledu na to, kdy je žalovanému doručen. Jedním z těchto účinků je též délka lhůty, v níž je žalovanému uloženo zaplacení žalobcem požadované částky a nákladů řízení, resp. v níž je mu umožněno podat námitky.

II. Třídenní námitkovou lhůtu shledal Ústavní soud v Pl. ÚS 16/12 nepřiměřenou (tudíž neústavní) pouze v případech, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou – aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat – vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí (tj. ve spotřebitelských vztazích). Žalovaný přitom v projednávané věci nevystupuje jako spotřebitel. Už z tohoto důvodu lze uzavřít, že třídenní námitková lhůta, kterou měl k dispozici, nepředstavovala takový zásah do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 622/2018, ze dne 19. 9. 2018


23.01.2019 00:01

Změna právního posouzení věci ze strany soudu nižšího stupně

Je-li věc soudu nižšího stupně vrácena k dalšímu řízení poté, kdy bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno podle § 243e odst. 2 o. s. ř., nemusí právní posouzení věci ze strany soudu nižšího stupně odpovídat právním názorům, které vyjádřil v předchozím (zrušeném) rozhodnutí (což platí i ve vztahu k otázkám, ohledně nichž odvolací soud není vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř.). Za všech okolností je však nutné vyžadovat, aby soud nižšího stupně „odklon“ od svého dřívějšího právního posouzení věci přesvědčivě zdůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 ICdo 179/2017, ze dne 23. 10. 2018


23.01.2019 00:00

Věcná příslušnost ve sporu o určení vlastnictví stavby sepsané do majetkové podstaty

I. Spor o určení, že vlastníkem stavby sepsané do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka je žalobce, je sporem o určení, zda tu je právo týkající se majetku dlužníka, tedy incidenčním sporem, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.

II. Soud, který není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni, není ani oprávněn přerušit řízení o takovém sporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1714/2017, ze dne 13. 11. 2018


16.01.2019 00:03

Důkaz znaleckým posudkem neopatřeným znaleckou doložkou

Nedostatek znaleckého posudku spočívající v absenci znalecké doložky je i v řízení civilním vadou odstranitelnou (zhojitelnou).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, ze dne 26. 9. 2018


16.01.2019 00:02

Vypracování znaleckého posudku znalcem z jiného oboru

Soud provede důkaz znaleckým posudkem tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí. Soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Není-li tomu tak, nevyhoví postup soud požadavkům ustanovení § 127 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, ze dne 26. 9. 2018


16.01.2019 00:01

Pravidlo mezinárodní příslušnosti dle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I

I. Lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.

II. Použití pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba.

III. Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku

Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2503/2016, ze dne 26. 9. 2018


16.01.2019 00:00

Pravomoc ve věci příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti

Soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2912/2018, ze dne 9. 10. 2018


08.01.2019 00:03

Řízení o určení nicotnosti usnesení valné hromady dle OSŘ do 31. 12. 2013

I. Účastníkem řízení o určení nicotnosti usnesení valné hromady akciové společnosti (resp. o určení, že zde takové usnesení není, případně že nejde o usnesení valné hromady) je toliko navrhovatel a dále společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala (měla přijmout) a o projev jejíž vůle jde (má jít). Účastníkem řízení nejsou akcionáři společnosti; na tom nic nemění ani skutečnost, že případné dotčení práv či povinností společnosti může mít (a zpravidla má) zprostředkovaně dopad i na společníky (akcionáře) jakožto osoby „tvořící“ společnost (korporaci).

II. Závěr o nicotnosti usnesení valné hromady lze přijmout v jakémkoliv řízení, tj. jak v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, tak i jako řešení předběžné otázky v jiném řízení. Určení nicotnosti se lze domáhat i samostatným návrhem, má-li navrhovatel na takovém určení naléhavý právní zájem, přičemž okruh potenciálních navrhovatelů není (s výjimkou požadavku naléhavého právního zájmu) výslovně limitován a právo podat návrh není omezeno žádnou lhůtou (byť plynutí času bude zpravidla mít význam pro posuzování naléhavého právního zájmu).

III. Na rozdíl od (pouhé) neplatnosti usnesení valné hromady lze v případě sporu o to, zda určité usnesení valné hromady zde je či nikoliv (zda jde o usnesení valné hromady a zda má právní účinky), vést jak řízení o určení nicotnosti usnesení, tak i řízení o určení, že sporné usnesení je usnesením valné hromady. Lze si představit i situaci, kdy návrh podají jak akcionáři mající za to, že sporné usnesení je nicotné, tak akcionáři dovozující, že jde o usnesení valné hromady (vyvolávající zamýšlené právní účinky).

Podá-li akcionář návrh na určení nicotnosti usnesení valné hromady, a učiní-li tak předmětem řízení otázku, zda sporné usnesení trpí vadami způsobujícími jeho nicotnost, může jinému akcionáři, majícímu opačný názor (tj. že sporné usnesení je rozhodnutím valné hromady a že vyvolává zamýšlené právní účinky), svědčit naléhavý právní zájem na takovém (opačném) určení. O obou návrzích by přitom bylo třeba vést společné řízení, jehož účastníky by byli dotčení akcionáři (jako navrhovatelé) a společnost.

Jinak řečeno, akcionář, mající za to, že určité usnesení valné hromady není nicotné, je rozhodnutím valné hromady a vyvolává zamýšlené právní účinky, se může domáhat určení, že tomu tak je, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Takový návrh by pak bylo nutné projednat ve společném řízení s dříve podaným návrhem na určení nicotnosti sporného usnesení valné hromady, v důsledku čehož by se tento (v pořadí druhý) navrhovatel stal účastníkem řízení zahájeného již dříve (návrhem prvního akcionáře).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4727/2016, ze dne 19. 9. 2018


08.01.2019 00:02

Zastavení exekuce z důvodu promlčení soudcovského zástavního práva

I. Vzhledem k tomu, že soudcovské zástavní právo má stejný obsah a hmotněprávní účinky jako jiná (jinak vzniklá) zástavní práva, od nichž se liší pouze způsobem svého zřízení, a že se též stejně realizuje, promlčuje se podle stejných pravidel jako jiná zástavní práva.

II. K zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva může dojít z důvodů uvedených v ustanovení § 268 odst. 1 OSŘ [s výjimkou písm. e)]; za podmínek uvedených v ustanovení § 268 odst. 4 OSŘ může být výkon rozhodnutí zastaven zčásti. Důvodem pro zastavení však nemohou být skutečnosti, které nastaly až po podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, neboť soud může zastavit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pouze z důvodu, že neměl být nařízen buď vůbec, nebo jen pro nižší pohledávku. Tomu také odpovídá, že v případě zastavení výkonu rozhodnutí (zcela) soudcovské zástavní právo zanikne od počátku (ex tunc) a že v případě částečného zastavení výkonu rozhodnutí platí, že soudcovské zástavní právo bylo od počátku (s účinky ex tunc) zřízeno pouze pro pohledávku ve zbývající výši po částečném zastavení výkonu rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že promlčení soudcovského zástavního práva je skutečností nastalou až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jeho zřízením, která není způsobilá odůvodnit závěr, že tento výkon rozhodnutí neměl být nařízen, nemůže být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Je proto správný závěr soudů, že za těchto okolností má žalobce, který namítá promlčení soudcovského zástavního práva zřízeného na předmětných nemovitostech, naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy soudcovským zástavním právem, neboť bez tohoto určení by žalobce nemohl dosáhnout výmazu soudcovského zástavního práva z katastru nemovitostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5209/2017, ze dne 23. 10. 2018


08.01.2019 00:01

Přihlášený věřitel jako vedlejší účastník řízení proti dlužníkovu dlužníku

Přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce (insolvenčního správce) právní zájem na výsledku řízení o žalobě, kterou insolvenčního správce vymáhá do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči jeho dlužníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 970/2017, ze dne 31. 10. 2018


08.01.2019 00:00

Posouzení existence pohledávky navržené k započtení exekučním soudem

Existenci pohledávky navržené k započtení musí posoudit i ten exekuční soud, v rámci jehož řízení bylo započtení pohledávky uplatněno. Skutečnost, že exekuční soud v protisměrné exekuci zkoumal, zda má oprávněný (v tomto řízení povinný) právo na zaplacení smluvní pokuty, která byla v Dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce sjednána, a dospěl k závěru o platnosti Dodatku č. 1, nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro toto exekuční řízení ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

Exekuční titul vykonávaný v tomto exekučním řízení je odlišný od exekučního titulu vykonávaného v protisměrné exekuci, takže již z tohoto pohledu se nejedná o týž předmět řízení. Současně nelze přehlédnout, že exekuční soud je vázán výrokem exekučního titulu ve vazbě na jeho odůvodnění, věcnou správnost exekučního titulu není oprávněn přezkoumávat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, ze dne 17. 10. 2018


04.01.2019 00:03

Provádění exekuce před nabytím právní moci exekučního příkazu

Má-li procesně nesprávný postup exekutora za následek, že dochází k předčasnému započetí s prováděním exekuce nebo dokonce k provedení exekuce, avšak tato vada je dodatečně zhojena tím, že exekuční příkaz následně nabude právní moci, není to samo o sobě důvodem pro zastavení exekuce jako celku podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nelze totiž přehlížet, že exekuce probíhá na základě vykonatelného exekučního titulu, a není proto důvod ji jako celek zastavovat s odůvodněním, že je ve svém základu vedena nedůvodně.

Porušil-li zde tedy soudní exekutor ustanovení § 47 odst. 2 ex. řádu tím, že přistoupil k provedení exekuce, aniž by exekuční příkaz provedením zastupitelných prací a výkonů nabyl právní moci, stále se jedná o vedení exekuce, jež se uskutečňuje na základě pověření exekutora k vedení exekuce. Protože nejde o činnost, která by se odehrávala mimo rámec exekuce, není na místě exekuci za situace, kdy exekuční příkaz již (třeba i po částečné nebo dokonce úplné realizaci povinnosti uložené exekučním příkazem) nabyl právní moci, zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuce je nepřípustná proto, že plnění z exekučního titulu bylo realizováno mimo rámec exekuce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2661/2018, ze dne 25. 9. 2018


04.01.2019 00:02

Nepřípustné novoty v odvolacím řízení

Novými skutečnostmi (potažmo důkazy) z pohledu ustanovení § 205a o. s. ř. mohou být pouze okolnosti, jimiž má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak byl dosud zjištěn, které nebyly uplatněny již před soudem prvního stupně.

Podpora právní argumentace o závěry aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu, která nevychází z tvrzení měnícího skutkový stav věci, není nepřípustnou novotou v odvolacím řízení ve smyslu § 205a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5795/2016, ze dne 27. 9. 2018


13.12.2018 00:01

Nařízení předběžného opatření podle čl. 31 Luganské úmluvy II

Článek 31 Luganské úmluvy II je třeba interpretovat v tom smyslu, že mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a příslušností povolaného soudu musí existovat reálné spojení. Prezentovaná doktrína je založena na přístupu, že předběžné opatření je nutno provést ve státě rozhodujícího fora (např. zde musí být např. majetek dlužníka, s nímž má být dlužníku zakázáno nakládat). Jinými slovy řečeno, nařízení předběžného či zajišťovacího opatření je podmíněno mimo jiné existencí reálného vztahu mezi předmětem navrženého opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh na jeho vydání podán.

S přihlédnutím k rozhodné právní úpravě (čl. 31 Luganské úmluvy II) lze usoudit, že příslušnost soudu České republiky pro nařízení předběžného opatření nelze v dané věci dovodit, neboť požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, když žalovanému má být zakázáno nakládat s majetkem nikoliv v České republice, ale ve Švýcarsku a Gruzii. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a územím České republiky spočívající v tom, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, neboť ten v posuzovaném případě nehraje žádnou roli.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 27/2018, ze dne 26. 9. 2018


13.12.2018 00:01

Návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.

Podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat a pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z hlediska svého obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky.

V posuzovaném případě bylo soudu poskytnuto vyjádření soudního exekutora ze dne 6. 4. 2016, podle kterého s ohledem na skutečnost, že exekuce byla zahájena v lednu toho roku, soudní exekutor provádí lustrace majetku povinného, doposud byla dohledána pouze mzda povinného ve věznici, avšak prozatím nelze konstatovat, že je povinný nemajetný. Ačkoliv lze danou zprávu považovat za obsahově i informačně relativně stručnou, zásadně vyhovuje shora uvedeným materiálním požadavkům; ostatně soudy posoudily návrh povinného na zastavení exekuce jako předčasný z důvodu krátkého trvání exekučního řízení a nedokončení šetření a nevyčerpání všech možností způsobu provedení exekuce soudním exekutorem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3119/2018, ze dne 10. 9. 2018


< strana 1 / 146 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů